Stál jsem a tupě civěl na svůj odraz v zrcadle. Jako bych šel na rande
nebo co. Podrážděně jsem se otočil ke dveřím. Proč jsem do prdele tak
nervózní?! Uvědomil jsem si, že kdyby měl Harry mobil, poslal bych mu
nejspíš sms, že to dneska ruším, protože... Něco bych si vymyslel a
přeložil to na jindy. Jenže on žádný nemá a já nemám sovu, takže... takže
tam musím jít. No, nemusím. Ale vypadal bych jako... totální pako. A to
už si nemůžu dovolit.

Gabi mi předevčírem přinesla všechno to, co sepsala o Harryho dětství. Že
prý si to mám přečíst a - Hovno! Ani jsem to neotevřel. Neměl jsem
odvahu. Minule mi to úplně stačilo - jako bych si ty sračky, ve kterých
Harry žil, ještě rozmatlával po ksichtu. Prostě jsem jí řekl, ať si to
tam v tom jejím ústavu založí, a hotovo. Jen ať se každý dozví, jaký jsem
byl kretén. A moji rodiče. S tím už nic nenadělám. Jediné, co můžu udělat
je, že nebudu opakovat jejich chyby. Moje vlastní mi budou úplně stačit.
Hergot! Jak já bych si dal... štamprli nebo něco. Vychlazené pivo, to by
bodlo. Uzené koleno a hranolky. Naprázdno jsem polkl a zabouchl za sebou
dveře.

Pomalu jsem zamířil směrem k Rudému býku. Otevřeli asi před čtyřmi lety.
Stylová hospoda, pěkná. Byl jsem tam pečený vařený. Je to kousek, vždycky
jsem to došel pěšky. Auto netřeba, mohl jsem se klidně ožrat. Rád by se s
tebou setkal, Dudley, slyšel jsem v hlavě ten její sladký hlas, ale ne u
tebe doma, co kdybyste se sešli někde v restauraci? Souhlasil jsem.
Dokázal bych jí vůbec říct na něco "ne"?

Nechtěl jsem ani přemýšlet o tom, jak by to dopadlo, kdyby za mnou
tenkrát přišel někdo jiný. Nějaký chlap. Kouzelník, co vypadá jak pošuk.
Nejspíš bych mu přibouchl dveře před nosem ještě dřív, než by měl šanci
mi něco vysvětlit.

Jsem tu brzo. Mám ještě deset minut.

„Dude!" zaržál někdo za mnou. Pete. „Tebe už jsem neviděl, nepamatuju,"
hulákal rozjařeně na celé kolo. Pete totiž nemluví. On řve. Když něco
vykládá, slyší ho celý lokál. Podal jsem mu ruku. Mocně mi ji stiskl.
Podíval jsem se na něj a udělalo se mi šoufl. Jako nějaký reflex či co.
Nevím už, čí to byl tehdy nápad vsadit se, kdo vypije víc piva za hodinu.
Ani nevím, kdo vyhrál a co jsme určili jako výhru, jediné, co si pamatuju
je, jak jsme svorně blili celou cestu ke mně domů. Máma se mohla zbláznit.

„Tys zhubl, chlape," prohlížel si mě překvapeně, „tak je to přece jenom
pravda!"

„A co jako?" zeptal jsem se nepřítomně a rozhlížel se kolem. Zajímalo mě,
odkud Harry přijde. Nebo se přede mnou zničehonic objeví? Možná už je
uvnitř. Vešel jsem do dveří, Pete hned za mnou.

„No přece žes zdědil nějaký těžký prachy a že máš krásnou kočku!" hučel
do mě a spiklenecky mě šťouchal do boku. Restaurace byla plná, ale zatím
jsem ho -

„Co to meleš?" vzpamatoval jsem se. „Jaký prachy? Nechlastám, tak jsem
něco shodil, no. A jaká kočka?"

„Nedělej se, Gary tě viděl... Je prý tak o patnáct let mladší,
blondýna... musíš mít peněz jak šlupek!" Nechápavě jsem na něj civěl.
Pokrčil netrpělivě rameny a potřásl hlavou: „No neříkej mi, že taková s
tebou šuká zadarmo!"

...

Pootevřel jsem oči. Kurva, ta bolest!

„Nehýbej se, Dudley," uslyšel jsem najednou. „Jsi v nemocnici. Máš otřes
mozku. A zlomené žebro." Harry. Seděl vedle postele a prohlížel si mě se
starostlivým výrazem v tváři. Vůbec se nezměnil. Znovu jsem oči zavřel.
Dělalo se mi zle.

„Ten zmrd vyhrál?" zasípal jsem pak. To bych si to s ním totiž musel
rozdat ještě jednou. Až se trochu vzpamatuju. Teď by mě přepral i Harry.

„To bych neřekl. Co já vím, tak má zlomenou klíční kost, zadrátovanou
čelist a spoustu stehů." To beru. Do další bitky by už se mi totiž ani
moc nechtělo. Fakt stárnu nebo co. „Jak ti je?" zeptal se mě pak
rozpačitě.

„Když nedýchám, tak to jde. Zkurvené žebro... Rád tě vidím," zamumlal
jsem.

„Já tebe taky, i když takhle jsem si to naše setkání nepředstavoval..."

„Já vím... promiň. Ale tohle jsem si nemoh´ nechat... on sprostě urážel
moji holku, Harry!"

„Já jsem to slyšel... Tvoji holku?" vyjevil se.

„No moji Gabi přece... ale ona o tom ještě neví, tak pšt," dodal jsem
rychle. Jako bych se vznášel na nějakém obláčku... „Tak krásně voní,
Harry, všiml sis?" blábolil jsem dál, „vanilkou, jako cukrárna... nemám u
ní šanci, co?"

„Jo tak... oni ti píchli nějaký oblbovák," vydechl ulehčeně po chvíli
zmateného mlčení. „No... úplně černě bych to neviděl," slyšel jsem pak
pobavení v jeho hlase, „mluví o tobě docela hezky. A ona zatím vždycky
neomylně sáhla po tom největším troubovi v okolí..." Tak fajn! To zní
nadějně. „Díky za tu deku," ozval se pak tiše. „A - nevěděl jsem, že teta
a strejda už -"

„Ještě řekni, že je ti to líto," přerušil jsem ho sípavě.

„Tancovat na hrobě jim nebudu," pokrčil rameny.

„Posrali, co mohli... nebylo to fér... odpustíš mi to?" Točila se mi
hlava. Jako by mě něco nadnášelo, cítil jsem se lehký a zároveň nemohl
pohnout ani palcem.

„Tobě?"

„Jo... pamatuješ, jak jsem... a pak jsem vždycky přímo před tebou sežral
celou čokoládu -"

„I s alobalem, jo, pamatuju -" přerušil mě nostalgicky.

„- a nedal ti ani kousek..." I přes tu bolest mi bylo paradoxně příjemně,
slova se ze mě vycházela úplně sama, lehce se vznášela ve vzduchu, stejně
jako já. „Já jsem totiž přemýšlel, Harry..." odmlčel jsem se, protože mě
na chvíli přestal poslouchat jazyk a protože jsem se zase musel víc
nadechnout. Kristepane! To dýchání bylo nejhorší.

„To mi úplně stačí, Dudley," ozval se a jeho hlas zněl pobaveně a
konejšivě zároveň. „Jestli jsi kvůli mně začal i přemýšlet -"

„Už byste měl odejít," uslyšel jsem náhle čísi mladý hlas, „pan Dursley
si musí odpočinout. Měl by spát." Slyšel jsem, jak něco pokládá vedle na
stolek a urovnává mi postel.

„Ještě ne, počkej," zamumlal jsem, chtěl jsem natáhnout ruku a zachytit
ho, ale místo toho jsem jen zaúpěl bolestí. Každý pohyb příšerně bolel.
„Počkej... jak tě mám pak... celou tu dobu nevím, jak tě kontaktovat!"

„Poslal jsem vám tenkrát lístek," namítl.

„Jo... lístek skončil v krbu, táta tu sovu naháněl brokovnicí... omylem
se trefil sousedovi do okna a máma vyběhla ven -" chtěl jsem se
zachechtat, ale místo toho jsem zas jenom zaúpěl. Bože! Zkuste se smát se
zlomeným žebrem.

„Snažila se ho uklidnit a lákala ho dovnitř na talíř vepřových kotlet,"
dořekl Harry s úsměvem. „Jo, tak to úplně vidím před sebou." Slyšel jsem,
jak se postavil. Sestra u okna zavírala žaluzie. Znovu jsem pootevřel
jedno oko.

„Víš, že by sis už měl koupit jiné brýle? Vypadáš jako pitomec," zahuhlal
jsem.

„Jo, totéž mi řekli před týdnem moji synové, měl bych se nad tím
zamyslet," přitakal a pokýval hlavou. „Hele, přijdu radši zítra, Dudley.
Stejně nejsi moc při smyslech." Neměl pravdu. Měl jsem pocit, že v ten
moment jsem byl při smyslech jako nikdy předtím.

„Naučím je boxovat, co říkáš," navrhl jsem slabým hlasem. „Hůlka,
nehůlka... jak narazíš na hovado, musí dostat po tlamě. Ručně.
Kouzelníci... ale rvát se neumíte..."

„Nebojte," zaslechl jsem netečný hlas zdravotní sestry, „z toho se vyspí
a bude v naprostém pořádku. Pojďte už."

„Tak já jdu, vazoune," sklonil se nade mnou a poplácal mě po rameni.
Jenom jsem hekl. Debil! Bolelo mě úplně všechno.

„Řeknu Gabriele, žes chránil její čest," zašeptal významně. „To holky
rády slyší, ne? Tak zítra." Chtěl jsem mu odpovědět, ale zase mi v té
chvíli vypověděl jazyk poslušnost.

Ne, takhle jsem si dnešní večer nepředstavoval. Ale to nevadí. Hlavně že
jsem udělal tu správnou věc - rozbil jsem Peteovi hubu a omluvil se
Harrymu. Co na tom, že to trvalo celých třiadvacet let, lepší později než
nikdy.

Klížily se mi oči. Ještě než jsem usnul, proletěla mi hlavou poslední
myšlenka - totiž že když si do svého světa pustíte kouzla a čáry, celý
váš život se najednou změní.

A já bych řekl, že k lepšímu.