„Když přeskočíme mé zážitky ze šesti ročníku, které jsem prožil v Bradavicích, začneme o prázdninách těsně před mými sedmnáctými narozeninami. Tady začíná totiž doba, kdy o mě nikdo nic nevěděl. Nebylo to jako v prváku. Setkání s Ronem a Hermionou… S Malfoyem v zakázaném lese, kde jsme viděli Voldemorta, jak pije krev jednorožce… Záchrana kamene Mudrců, a jeho následovné zničení… Nebo druhý ročník: Uplakaná Uršula na holčičích toaletách… Tajemná komnata a Tom Raddle… Ginny leží mrtvá uprostřed toho všeho… Přišel také klidnější rok. Můj třetí rok ve škole čar a kouzel: Nafouknutá teta Marge… Záchranný autobus se Stanem Silničkou… Pes, ze kterého se vyklubal vrah… Vrah, ze kterého se vyklubal nevinný Sirius Black, můj kmotr… Remus Lupin, přítel mého otce a matky… Zrada Červíčka a jeho útěk… Vracení v čase… Pak přišel čtvrtý ročník a turnaj tří kouzelníků: Moje jméno v Ohnivém poháru… Tři nesmírně těžké úkoly… Hřbitov, smrt Cedrika… Voldemort se vrátil… V pátém ročníku začaly ty pravé hrůzy: Profesorka Umridgeová učí OpČM… Málem mě vyhodili ze školy… Mozkomorové v Zobí ulici… Paní Figgová a Mundungus… Bystrozorové, Moody, Tonksová a Remus Lupin u nich v Surrey… Fénixův řád… Grimmauldovo náměstí 12… Rodokmen Blacků… Domácí skřítek Krátura… První polibek s Cho… Brumbálova armáda… Valentýn v Prasinkách s Cho, což skončilo fiaskem… Tajemná chodba ve snu… Nitrobrana se Snapem… Snapeova nejhorší vzpomínka… Vyhýbání ze strany profesora Brumbála… Zkoušky NKÚ… Ta noc na ministerstvu… Sirius padá za neznámý oblouk… A pak ten nejhorší rok v Bradavicích: Brousek, nový ministr kouzel… Mozkomorové na straně zla… Harry je kapitán Nebelvírského famfrpálového družstva… Nový profesor na lektvary… Snape má své vysněné místo OpČM… Hledání viteálů… Vzpomínky různých lidí… Gauntovi a Raddle… Výhra v famfrpálu… Jeho utajené city k mladší sestře Rona… Políbil Ginny před všemi ve společenské místnosti… Medailon jako viteál… Snape zavraždil Brumbála… Malfoy je Smrtijed… Smrtijedi útočící na Bradavice… Brumbálův pohřeb… Rozchod s Ginny… A teď je tady sedmý ročník. Hned na začátku prázdnin jsem dostal dopis od nové ředitelky Bradavic. Stačilo jediné slovo, které mělo rozhodnout o mém dalším životě.“ „Ne.“ „Ne?“ zopakovala profesorka McGonnagalová, strýc Vernon, teta Petunie, Remus Lupin a Nymfadora Tonksová. „Ne.“ „Ale řekni… proč Harry?“ zeptal se vystrašeně Remus Lupin. „Protože.“ „To není odpověď Pottere!“ křikla rázně McGonnagalová. „Proč se nechceš vrátit do Bradavic, Harry?“ promluvila tentokrát Tonksová s tmavými fialovými vlasy, sestříhanými na mikádo. „Už jsem o tolik přišel… A v Bradavicích už mě nic nedrží. Musím najít Voldemortovi viteály… Až je najdu, odjedu pryč z Londýna. Tady už není mé místo.“ „Bez vás to už nebudou ty správné Bradavice, Pottere,“ posmutněla McGonnagalová. Harry se bolestivě usmál. „A kam pojedeš?“ řekla bez naděje na další setkání Tonksová, svírajíc v ruce dopis s Harryho jménem. „Daleko. Co nejdál to půjde…“ „Asi ti musíme říct sbohem. Tak, sbohem Harry,“ Remus ho objal, jako vlastního syna, a poplácal ho po zádech. „Sbohem Pottere. Stejně ale doufám, že se ještě setkáme.“ „Naschle Harry,“ usmála se Tonksová. „Tady je tvůj dopis z Bradavic. Kdyby si se přeci jen chtěl vrátit, máš tu možnost.“ „Sbohem,“ řekl a všichni se naráz přemístili pryč. „To, že jsem odešel z Bradavic byla možná chyba, ale rozhodně se tím můj život hodně změnil. Poznal jsem, jaká je samota, jak chutná blízká smrt při ničení viteálů, jaké to je mít zlomené srdce… Naposledy jsem své přátele viděl na konci sedmého roku. To bylo také naše poslední setkání…“ „Jsou tu nádherně vidět hvězdy.“ „Hermiono, takovou dálku jedeme za Harrym, a ty se koukáš jen na oblohu,“ káral ji Ron. Hermiona se znovu otočila k němu do náruče. „Ne, taky koukám na tebe, zlato,“ usmála se a Ron ji políbil. „Hej, my tu jsme taky!“ houkla rozesmátě Ginny. Jednou rukou si držela kolena u sebe, druhou mávala nad svojí hlavou. „No… tak dělejte to samé co my,“ zašklebil se Ron a znovu líbal svou hnědovlasou přítelkyni. „S nima asi dneska nic nebude…“ povzdechl si Harry a pomohl Ginny na nohy. „Byl zrovna úplněk, kolem malého jezírka svítil krvavý měsíc, a já šel vedle své milované dívky, a měl říct, že ji opouštím. Je tohle spravedlnost? Ale, já už byl rozhodnutý, a když se něco ve mně rozhodne, není cesty zpátky. Tak jsem dal Ginny poslední polibek a odešel pryč. Navždy.“ „Další prosím,“ promluvila hlasitě pracovnice na Londýnském letišti. „Jednu letenku do České republiky.“ „Tady máte. Odlet je za dvě hodiny. Gate B57. Přeji příjemný let,“ usmála se a podala černovlasému muži letenku a palubní lístek. „Rozhodl jsem se odcestovat z Anglie, odstěhovat se do dalekého státu, o kterém jsem skoro nikdy neslyšel. Chtěl jsem zapomenout na veškerou magii, zapomenout na všechna přítěží. Horší ale bylo, zapomenout na ty hezké chvíle s přáteli, těmi, co pro mě znamenali rodinu. Letěl jsem do Prahy za účelem toho, najít nový život. Chtěl jsem začít na zelené trávě.“ „Je tohle 15 E?“ zeptala se hnědovlasá dívka s cizím přízvukem. „Ano. Pokud sedím správně na 15 F, tak jo,“ usmál se na ni Harry. „No, tak to tak vypadá, že jsem pro dnešek tvůj soused,“ opětovala jeho úsměv a zaklapla skříňku nad jejich hlavami, kam si vložila malou cestovní tašku. „Karolína Liptovská. Jsem Češka.“ „Harry Potter. Jsem Angličan,“ potřásl si s ní rukou. Chvíli pozoroval její krásné vlasy, rebelsky přibarvené blond a červeným melírem, pak se zaměřil na hnědozelené oči, dokonalé rty. Ach, jakou dostal chuť je někdy ochutnat… „Proč odjíždíš z rodného Londýna?“ přerušila ho po chvíli. „Chci odsud co nejdřív pryč. Zažil jsem toho tu strašně moc zlého, a proto utíkám. Nechci se o tom ale bavit…“ otočil se od ni a podíval se z okna. Londýn mizel za bílými výpary vody, a nenávratně se ztratil za velkým tmavě šedým mrakem v podobě velkého psa. „Smrtonoš,“ vydechl potichu. „Říkal si něco?“ řekla vystrašeně. „Ne. To nic. Jen poslední vzpomínka… A jakto, že umíš tak dobře anglicky?“ snažil se stočit řeč na něco jiného, než jeho minulost. „Byla jsem tu rok. Za tu dobu už toho hodně pochytíš.“ „Jo to jo. A proč si odjela od rodičů na tak dlouhou dobu?“ „Jazykový pobyt. Chtěl jsem si procvičit anglinu atak. A proč si ty odjel od rodičů?“ „Ne, já od nich neodjel. Rodiče jsou mrtvý. Oba umřeli když mi byl rok, zabil je… zabili se při autonehodě.“ „Propána! A kdo se o tebe staral?“ „Teta se strýcem. Ale ty jsou rádi, že se mě zbavili. Nesnášeli mě, a já je vlastně taky.“ „Chudinko…“ politovala ho a něžně přejela přes Harryho koleno, což v Harrym dělalo divy. „To je dobrý, nepotřebuju aby mě nikdo litoval.“ „Hm…“ zamručela a stáhla svou ruku. Harry si hned uvědomil, jakou udělal chybu. „Jakou si studoval školu, Harry?“ zamluvila své chování, o kterém si myslela, že Harrymu vadí. „Normální gympl,“ řekl to, co ho jako první napadlo. Byla mudla, přeci při prvním potkání nevyžvaní vše o kouzelnickém světě. „Aha. Tak to asi nevíš, kam půjdeš na vejšku, co?“ „Cože? Jakou vejšku?“ „Vysokou školu… Počkej, kolik ti je?“ „Bude mi osmnáct. Proč?“ „To máš rok čas. Alespoň se do té doby naučíš srozumitelně česky. Co, Jindro?“ „Jindro?“ podivil se. „Harry znamená česky Jindra, Jindřich, Jindříšek… Je to takové roztomilé jméno, a k tobě se hodí.“ „No jasně, Caroline…“ usmál se. „Povídal jsem si s Kájou celou cestu. Hodně jsme se sblížili. Ona mi napsala adresu a číslo mobilu (co to vlastně je?). Na letišti v Ruzyni jsme si vzali kufry. Rozloučila se se mnou, protože na ní před vchodem čekali rodiče. A já tam jen stál na autobusové zastávce a říkal si: „Kam teď?“ Věděl jsem totiž jediné. Tady začíná můj nový život. Život Jindry Hrnčíře.“