Nadešel asi poslední den podívej celá planeta blázní já neuroním ani slzu pro ni jen zamknu dům Přecházel tiše pokojem. Na stole ležela nepovšimnuta rozevřená kniha, ale on neměl na čtení myšlenky. Byl příliš nervózní, příliš rozechvělý. Události poslední hodiny se podepsaly na jeho vždy bezchybném sebeovládání, takže teď byl rád, že je v místnosti sám a může konečně odhodit svou dokonalou masku. Nikdy by nepřipustil, aby ho kdokoliv takhle viděl. Černé vlasy padaly přes nažloutlý obličej a v bledém světle se daly rozpoznat jeho strhané rysy. Ústa, obvykle pevně semknutá nebo zčeřená škodolibým úsměškem, byla mírně pootevřená a jazyk co chvíli svlažoval rty popraskané jako v horečce. V černých očích, představujících pro veškerý svět studený ledový kámen, se drobné plamínky svíček odrážely jako ve studni. Snad proto, že i v nich se rodil pramen? Ne! Neuronil žádnou slzu tenkrát, neudělá to ani dnes. Bylo to jeho rozhodnutí. Věděl, co dělá. Půjdu po kolejích až na konečnou hle jak mám krok vojensky rázný nezastavím ani na červenou na truc předpisům Nechtěl vzpomínat, ale jeho vlastní myšlenky ho neposlechly. Jako na staré zašlé fotografii se před ním objevilo malé nádražíčko, oživlé veselými hlasy studentů. S přehledem svých patnácti let obcházel vyjevené prváky a hrnul se ke kočárům stojícím na cestě před stanicí. Pevně svíral rukou držadlo velkého kufru a druhou rozrážel davy. Náhle kdosi poblíž něj vykřikl. Rozmrzele se otočil a podíval se za sebe. Jako přimražen zůstal stál a hleděl do těch nejkrásnější očí, jaké kdy v životě viděl. Byly modré jako klidná jezerní hladina, pro tuto chvíli zčeřená temnými skvrnami bolesti. Dívka seděla zkroucená na zemi a se zaťatými zuby si držela poraněnou nohu, do které ji před chvílí nešetrně udeřil svým kufrem. Pustil držadlo a natáhl k dívce ruku. Nedokázal zformulovat to omluvné slůvko, ale bolest z jejích očích přesto ustoupila. Opatrně se zvedla a udělala několik nejistých kroků. Pak odhodila přes rameno blonďatý cop a pohlédla na něj. Úsměv, kterým ho obdařila, mu pronikl až do morku kostí. Ještě večer, když usínal ve Zmijozelské ložnici, mu ten úsměv zářil do tmy víc než plamínky tisíců svíček. Tak tady mě máš můžeš říkat klidně co chceš zbylo tak málo slov tak málo vět co nelžou Dnes tu seděla proti němu. Ještě před několika málo okamžiky byla pohovka prohnuta pod její vahou. V pokoji dosud cítil slabou vůni jejího parfému. Obdivoval ji. I přes hrůzu, kterou si nesla v sobě, zůstávala ženou. Tou ženou, kterou z povzdálí viděl rozkvétat. Je krásná. I když trápení a strach poznamenaly její tvář, stále v ní viděl ty rysy, které si pamatoval z prvního setkání. Pro něj byla napořád jemnou květinou, po níž nosila jméno. Kolikrát se před lety za ní bezhlesně plížil po studených chodbách hradu nebo provázel očima každý její krok po Velké síni. Neměla o tom nejmenší tušení. Tajně se pasoval do role jejího přítele a jí i sobě dal slib, že ji bude navždy chránit. Už si nebudeme hrát na román setři růž nikdo nás nenatáčí je poslední den a zbyla nám jen miska cukroví Měl před očima její bledou tvář, na které teď chyběl plachý úsměv, a tak snad ani nevnímal, co mu říká. Dokud nepadlo to jméno. Proč? Proč po něm chce právě tohle? I ona… Ano, věděl, koho si vzala za muže. Znal jeho názory a postoje. Ale chtěl věřit, že ona je jiná, že tohle by nikdy nepožadovala, že v sobě chová vyšší cíle a ideály. Nedokázal pochopit, co ji k tomu vede. Je to opravdu jen láska k synovi nebo také touží po odlesku slávy? Jenomže – přišla kvůli tomu. Chce, aby mu pomohl, jako by to byl jeho syn. Kdyby věděla, co k ní léta cítí, možná by si to rozmyslela. Ačkoliv – on je přece logickým řešením. Mužem, který stojí nejblíže centru dění. Jediný ze Smrtijedů, který to může udělat. Jediný, který musí odmítnout. Ať všechny hospody dnes doženou plán ať svět z posledního pije a tančí já nebudu pít nechám naplno znít v hlavě všechno co mám Natáhl ruku po láhvi se zbytky skřítkovského vína. Neobtěžoval se s naléváním a přihnul si přímo z ní. Možná by se mněl opít. Tenkrát to udělal. Ale díky tomu ví, že to nepomohlo. Na takové rány nepomáhá žádný lék. Obrátil stránku v pomyslném albu a před vnitřním zrakem se objevily ztemnělé chodby hradu. Tiché šero v zákoutích za sochami a brněním, za těžkými sametovými závěsy v oknech. Otevřené výklenky nabízející svou ochrannou náruč tajným nočním poutníkům a milencům. Nešpehoval je. Vracel se těsně před večerkou z knihovny, když tu na spoře osvětlené chodbě zaslechl slabý šepot. Spíš ze zvyku než ze zvědavosti opatrně nakoukl za roh. Stáli tam. Blízko sebe, paže ovinuté jeden kolem druhého. Dvojí lesk světlých vlasů. Polibek, kterého byl nechtěně svědkem, se mu vpálil do mozku místo zářivého úsměvu jako cejch. Pozvali ho na svatbu. Vskutku šlechetné gesto. Hned, jak to bylo jen trochu možné, utekl z bujarého veselí do zapadlé špinavé hospody a opil se do němoty. Naprosto zbytečně. Když se druhý den odpoledne probral, byla pořád vdaná. Žádný slib z těch co jsem ti dal nejde vyplnit a nejde vzít zpátky tak ať točí se svět mladší o deset let na desce Jethro Tull Útočné otázky ho vrátily zpět do přítomnosti. Automaticky pronášel připravené odpovědi, stokrát prověřené přísným pohledem Pána zla. Nejen pohledem… Nepovažoval to za důležité. Teď ani předtím. Svou cestu si už dávno vybral. Našel si směr, kterým se ubírat a všechna rozhodnutí, která udělal, uskutečnil s plným vědomím toho, co můžou přinést. Posadil se za stůl a složil hlavu do dlaní. Nyní byl znovu nucen volit. Mezi láskou a nadějí. Zoufalou sebezničující láskou k cizí ženě a jednou z posledních nadějí celého kouzelnického světa. Má vůbec právo jim ji vzít? Ať platí aspoň dnes co dřív jsem jen lhal Carpe diem život je krátký v tvých očích je klid a já nemám chuť snít co by bylo dál Nemohl jinak. Ten slib jí dal přece už kdysi dávno. Dnes ho pouze vyslovil nahlas. Zděšen svým rozhodnutím se vpíjel do modrých očí, které mu pořád zdály být nejkrásnější na světě. Jeho obličej byl naprosto netečný, nedalo se z něj vyčíst, jaký boj se v něm odehrává. Nechtěl to udělat. Věděl, že se tím zpronevěří sám sobě, že ublíží. Nesplní jiné sliby a zaplatí za to. Náhle mu na tom ale přestalo záležet. Nikdo a nic nebylo tak důležité jako klid a mír, který se jí rozhostil ve tváři po jeho přikývnutí. Poklekl. Bůhví, proč mu to připadalo jako svatební obřad. Tak tady mě máš můžeš říkat klidně co chceš zbylo tak málo slov tak málo vět… „Tak přísahám,“ vydechl a sklopil zrak k ohnivému jazyku, který se pevně obtočil kolem jejich spojených rukou jako hořící had. KONEC