Druhý den jsem se probudila s neskonale dobrou náladou. Konečně to začalo vypadat, že se mě ta smůla snad nebude držet napořád. S úsměvem jsem sešla dolů do společenky. Alex tam ještě nebyl. Spokojeně jsem se usadila do jednoho z křesel. Ale jak už to bývá… dlouho jsem spokojená nezůstala… Dolů právě sestupovali „Pobertové“ a jako by na ně snad číhali – vůbec bych se tom nedivila – z druhého schodiště se začalo ozývat hihňání Barbín. Samozřejmě že se spolu srazili. Barbíny nahodili svůj „sexy úsměv“. Black po nich hodil očkem. Potter si začal cuchat vlasy – možná to bylo tím, že zahlídl Evansovou. Petigrew se tvářil jako v sedmém nebi. A Lupin něco hledal v brašně. Potom se otočil k ostatním Pobertům a začal jim něco říkat. Na to se vydal zpátky po schodech do ložnice. Nejspíš si něco zapomněl… Pak už mi jenom stačilo, abych viděla, jak se Amanda lepí na Blacka a znechuceně jsem je přestala pozorovat. Najednou ztišili hlasy. Zvedla jsem oči… Přímo na mě mířil paprsek světla. Mohla jsem se pokusit uhnout… ale stejně bych to nestihla. Mohla jsem se pokusit to kouzlo odrazit… Ale sotva bych stačila vytáhnout hůlku. Tak jsem tu jen tak seděla a koukala, jak se paprsek na mě řítí. Bylo mi úplně jasné, kdo bude další oběť Blackovy a Potterovy zábavy. Na poslední chvíli jsem se podívala do očí Blackovi, který - jak jsem postřehla - to kouzlo seslal… Pak jsem už jenom čekala… Které asi kouzlo to na mě seslal... Paprsek do mě konečně narazil. Cítila jsem, jak mi celým tělem proběhl chlad. Moje tělo pokryla modrá bublina, která za okamžik splaskla. Chtíc zjistit, co se mi stalo, jsem se podívala na svoje tělo. Žádnou změnu jsem neviděla. Zadívala jsem se směrem k těm šesti. Všichni až na Blacka s Potterem se tvářili nechápavě. Ti dva naopak měli na tváři vyčkávavost. Zvedla jsem se a chtěla odejít, ale v tu chvíli mi rupla brašna. S povzdechem jsem se k ní sehnula, abych ji sesbírala. Ozvalo se další rupnutí. Tentokrát to byla sukně. Naštěstí to bylo v rozparku a ne na zadku, ale stejně to stačilo k tomu, aby se ta „partička“ začala smát. Už mi svitlo… Kouzlo smůly… Trvalo 24 hodin nebo pokud ho ten kdo ho seslal – tedy Black – nezrušil. A ještě jedno „milé“ překvapení sebou tohle kouzlo neslo… Čím déle trvalo - tím bylo horší… Vypadalo to na další „krásný“ a „příjemný“ den… *** Na snídani se mi nic nedařilo. Jednou jsem rozlila džbánek s mlékem. Podruhý jsem se málem udusila kukuřičnými lupínky. Jo, nevypadalo to pro mě vůbec dobře… *** „Sakra… Holka běž pryč. Dráždíš ho…“ To, se na mě utrhl Hagrid. Ne, že by na mě přímo řval, ale samozřejmě za to, že mě chtělo to - nevím co – sežrat, můžu já. Bože můj… To je k nesnesení! Už mi vybuchnul kotlík. Z Kratiknota jsem nedopatřením udělala o něco málo menší verzi Hagrida. A málem jsi zlomila vaz, když jsem běžela ze schodů na hodinu přeměňování, kterou jsem nestíhala kvůli tomu, že zrovna z té chodby - kde jsem se nacházela a kterou jsem se chtěla do učebny dostat - udělal Protiva kůlničku na dříví. A samozřejmě… právě dneska musela být McGonagallová tak nas… naštvaná, že mou situaci opravdu nehodlala pochopit a napařila mi školní trest! Do pr… a to je to teprve pět hodin. Já toho spropadenýho a impotentního hajzlíka Blacka přetrhnu jak hada. Parchant jeden namachrovanej. Nastříkám mu do huby nemrznoucí směs, do zadku mu narvu šroubovák a fasádu mu upravím kladivem na plech! Skopu ho do kuličky a potáhne domů pěšky! Hrrrrrrrr… Jo a potom se mi stejně všichni vysmějou, protože se mi to kvůli tomu debilnímu kouzlu stejně nemůže podařit! Klid dýchej… to by ještě tak hrálo, aby se mi kvůli tomu zastavila dechová a srdeční činnost… Já to zvládnu… Prostě jen nemůžu nic dělat, nikam chodit, na nic nešahat, být tam kde na mě nemůže nic spadnout a konečně jenom doufat… že se nevynoří něco další, co by mi chtělo znepříjemnit život nebo se pokusit mi ho vzít. Jo, jak kdysi dávno někdo řekl: „Když je člověk šťastnej, může začít čekat, až se něco posere!“ Kurňa, já ale ani šťastná nebyla! Právě jsem procházela s Alexem okolo vázy a měla jsem nutkání do ní kopnout. Ale při mém „štěstí“ bych si nejspíš zlomila nohu! S nasupeným výrazem jsem si to dál razila chodbou, až mi Alex skoro nestačil. „Hele, Kate?“ začal nesměle. „Co je?“ ne, nebyl to zrovna milý tón. Alex se ale evidentně nechtěl nechat odradit a pokračoval: „Stalo se něco? Víš já nevím, ale zdá se mi že nemáš zrovna svůj den…“ Phe… Prej, svůj den. Ne, Alexi, to opravdu nemám. Jsi velice bystrý, chytrý, mladý muž! Prudce jsem se zastavila. Zhluboka se nadechla a pak se podívala na Alexe. „Jsem v pohodě…“ řekla jsem to tak nejklidněji a nejvyrovnaněji, jak jsem jen dokázala. A když jsem pak ještě přidala úsměv ala „nic se neděje“, kdo by mi neuvěřil…? Alex! „Určitě?“ zkoumavě se na mě zadíval. „Určitě!“ přikývla jsem. „Tak jo…“ naposledy na mě vrhnul zkoumavý pohled. Potom pokrčil rameny a pokračoval. Vím jistě, že mi tak úplně nevěřil. Prostě jenom čekal, až na tom budu tak špatně, že mu všechno vyklopím sama… Hold, kamarád k pohledání! Neboj, Alexi, s určitou jistotou ti mohu říci, že se dočkáš. Za pár hodin… A v tu chvíli mě to napadlo… *** Chvíli mi sice trvalo než jsem Blacka našla, ale nakonec se mi to po dvou hodinách hledání a pár dalších úrazech povedlo. Teď když už jsem ho konečně našla, jsem najednou nevěděla, co přesně mu říct… Ale jak to tak vypadalo Black nebyl nějak překvapen, že mě vidí. Naopak. Jako by to přímo čekal. Když mě uviděl, zatvářil se naoko překvapeně. „Ale… Kdopak se nám to tu objevil…“ říkal s úsměvem a já měla chuť, vzít nějakou špachtli a ten úsměv mu seškrábnout z ksichtu! „Zruš to.“ Snažila jsem se, aby z mého hlasu čišela výhružka… ale ten pitomec se nezdál být nějak vyveden z míry. Ještě se mi začal smát. „Ale copak… už toho máme dost? Něco za něco, holčičko!“ úšklebek nahradil rozhodný výraz. Jen jsem na něj koukala. „Jo… A co by jsi asi tak chtěl? Doučování?“ ááá, bůh žehnej sarkasmu! „Hm… Nech Remuse na pokoji!“ Tak teď jsem na něj dokonce čuměla s otevřenou pusou. A ž po pár vteřinách jsem byla schopná ze sebe dostat: „Co?“ Dál jsem na něj hleděla v němém úžasu. „Nejsi pro něj dost dobrá. Nech ho být!“ opakoval. Tak tohle už je vrchol! „No, já mu teda rozhodně nic nedělám. Mě je tvůj kamarád z celého srdce u prdele… A i kdyby… Kurva, co je ti do toho?“ „Jak jsem řekl, prostě ho nech být.“ „Ty jsi úplně mimo. To máš nějaký zatmění toho svýho chorýho mozku nebo seš opařenej! Hele, tohle fakt není normální. Možná by sis měl někoho zavolat. Určitě existuje spousta lidí, který by ti dokázali pomoct!“ Že bych to trochu přepískla? Netváří se zrovna mírumilovně… Black rychlostí - jakou bych opravdu nečekala - vytasil svou hůlku. Sakra, jak to dělá? To, to nacvičuje v pokoji před zrcadlem? Chvíli jsem uvažovala, že se ho na to zeptám, ale po chvíli jsem si to rozmyslela. Přece jenom Black nepatřil zrovna mezi nejtrpělivější lidi na světě. A už teď to vypadalo, že se drží z posledních sil, aby mě neproklel. Chvíli jsme tam tak stáli a čekali, co udělá ten druhý. Bože, tohle je o nervy. Tak ať mě… buď už prokleje a dá mi svátek nebo… ať zruší to kouzlo… jo, a dá mi taky svátek! „No, a co jako?“ vybuchla jsem po dalších vteřinách ticha. Teda, já se nezdám… Black se na mě znovu podíval. Jako by uvažoval jestli mu za to vůbec stojím… Nakonec usoudil, že asi ne. A chtěl odejít. Potom se ještě otočil: „Nech ho být!“ Kurňa, umí říct taky něco jinýho? „A co to…?“ začala jsem, ale Black se na mě ani neotočil a přes rameno na mě poslal další kouzlo. Znovu jsem zazářila tentokrát zeleně a zalilo mě teplo. Potom už bylo vše jako dřív… „Dík!“ řekla jsem si pro sebe sarkasticky… *** Když jsem toho večera ulehala do postele, pořád jsem ještě kroutila hlavou nad absurdností celé té situace. Já mám dát od Lupina ruce pryč… Tak tohle je teda pěkně blbej vtip… Nebo to spíš Blackovi už totálně hráblo… Tak či tak… už s nimi nechci mít nic společného… s nikým z té jejich partičky…