Kapitola třináctá
ODPOLEDNE NA PŘÍČNÉ

Do konce prázdnin zbývalo už jen devět dnů, když na Grimmauldovo náměstí
dorazil velký výr s dopisy z Bradavic a usadil se s nimi přímo na hromadě
novin a časopisů, ve kterých se psalo o nedávném soudu s Petigrewem. V
dopisech byl obvyklý průvodní dopis a opravdu obsáhlý seznam učebnic.
Kupodivu je v nich však čekaly dvě překvapení. Jeden se od ostatních dvou
odlišoval. Byl to ten, co patřil Hermioně. Stala se primuskou, což se
ostatně dalo celkem očekávat. Harry s Ronem jí srdečně gratulovali a
nedlouho po nich i Tonksová a Lupin. Ale to druhé už bylo hodně nečekané.
Na konci dopisu bylo upozornění, aby si všichni studenti od třetích
ročníků výš obstarali jakýkoli kostým na maškarní večer, který se měl
konat v Předvečer všech svatých.
Trio ten nápad uvítalo s nadšením.
„To bude konečně změna!“ prohlásil Ron a už začal urputně přemýšlet,
jakým převlekem by se nejlépe zviditelnil.
Další potěšující zprávou dne byl příchod Ginny s kufrem. Po náležitém
uvítání se všichni pustili do přesvědčování Remuse, aby mohli všichni
alespoň na Příčnou na nákupy, když už celé prázdniny sedí v domě.
Hučeli do něj skoro půl hodiny, než se nechal zlomit a šel jim zařizovat
doprovod. Nakonec s nimi měl jít on sám, Tonksová a jako nenápadný stín
Kingsley Pastorek.
Harry poslal Angele Hedviku, jestli nechce jít s nimi. Odpověděla mu, že
si ho tam najde, což si přečetl s vědoucím úsměvem. Nic jiného se od ní
nedalo čekat.
Ve středu ve tři odpoledne se sešli nachystaní dole v hale se seznamy ze
školy v kapsách. Všichni až na Harryho a Ginny, kteří zamířili do kuchyně
ke krbu, se na Příčnou přemístili. Harry dal Ginny přednost, a tak se
objevil na Příčné ulici jako poslední, poté co jej postarší kouzelník div
nevyhodil z místnosti, kde se nacházely krby.
S Tonksovou zavěšenou do Lupina v čele a s Pastorkem několik metrů za
zády se vydali nejprve do banky u Gringottových, kde si mohli vybrat
peníze, až po příšerné a nekonečně dlouhé prohlídce a hned na to ke
Krucánkům a Kaňourům. Cestou přejížděli zachmuřenými pohledy vitríny
polepené fotkami hledaných Smrtijedů tak nahusto, že nebylo vidět dovnitř
ani jednoho obchodu. Na zdech se tu skvěly samé varovné vývěsky a místo
čilého obchodování poletovaly mezi opuštěnými konstrukcemi stánků
vyhlášky Ministerstva na fialových a rudých papírech.
Naráželi na velice málo lidí a všichni spěchali za svými záležitostmi,
aniž by se ohlíželi.
Horka už sice trochu polevila a povíval mírný vánek, takže bylo velmi
příjemně, ale prostředí tiché ulice působilo hodně depresivně.
Ani v knihkupectví nebylo zrovna narváno. Většinou několik rodičů se
svými ratolestmi, co nejrychleji pobrali potřebné učebnice, vymázli z
obchodu, a jak nejrychleji to šlo zamířili k dalšímu, jen aby už to měli
z krku.
Harry si všiml, že na ně hodně lidí potajmu civí a něco si šuškají a ani
se tomu nedivil. Zato Hermiona a Ron z toho byli poněkud znervóznělí.
„Tak to dopadá, když udělají nějaké stání se Smrtijedem veřejně
přístupné,“ zahučel směrem k nim Harry a vydal se hledat Útočné kletby
pro experty. Knihu vzal z regálu a chystal se zahnout do jiné uličky do
oddělení s učebnicemi lektvarů, když mu někdo poklepal na rameno. Škubl
sebou, že mu málem vybrané knihy sletěla na zem a prudce se otočil.
„Snad jsem tě nevyděsila?“ zeptala se Angela s úsměvem a s hromadou
učebnic v náručí, na jejímž vrcholu se skvělo Pokročilé zaklínačství.
„Ale ne ... To je tím ovzduším,“ odvětil Harry.
„Jo, nepůsobí to tu zrovna jásavě,“ souhlasila Angela a pokývla hlavou k
zalepené vitríně.
Harry se opatrně rozhlédl.
„Pojď do rohu k lektvarům. Tam na nás nebude vidět,“ zašeptal.
Jakmile se ocitli v tmavém koutě, vroucně se políbili, přičemž si ale
stále pečlivě přidržovali knihy.
„Chyběla jsi mi.“
„Ty mě taky.“
Znovu se na sebe vrhli.
„Neměli bychom se líbat takhle mezi lidmi. Co když nás někdo uvidí?“
odtrhla se od něj Angela.
„To je mi momentálně úplně jedno,“ odvětil Harry, položil svoje učebnice
na zem, pak vzal i ty její a nekompromisně ji uchvátil do své náruče.
„No, tak Harry! Neblbni!“ svíjela se Angela.
„Přestaň se vzpouzet, tím spíš nás někdo uslyší!“
„Pusť! Ty jsi blázen!“
„Jo, ale do tebe.“
Angela chtěla něco odvětit, ale ústa jí zamkl dalším polibkem. Po chvíli
je však něco vyrušilo. Za regálem po Harryho pravé ruce se totiž ozvalo
něčí chichotání a tiché hlasy.
„Tak co tomu říkáš?“
„Je to skvělý nápad, lásko.“
„Teď už jen potřebujeme dostatečné krytí, sbalit se a vyrazit.“
„Ale to chvíli počká, ne?“
Hlasy zmlkly a bylo víc než jasné, čím se teď jazyky majitelů tlumených
hlasů zabývají.
Harryho a Angelinin pohled vyletěly nahoru, kde byl malý prostor mezi
stropem a vrchem regálu, pak se podívali na sebe a začali se dusit smíchy.
Pobrali svoje učebnice, Harry vzal Angelu za ruku, přesunuli se dál a
opatrně nakoukli za roh, aby zjistili, kdože to měl stejný nápad jako oni
a v tu chvíli je oba smích přešel. Vystoupili překvapeně do uličky a
zaraženě pozorovali vrkající páreček. Po chvíli je líbající se dvojice
konečně postřehla a zůstala stát jako solný sloup.
Byl to Draco Malfoy s Dariou Prescottovou.
Čtveřice na sebe na moment zírala, jako by právě objevili novou
mimozemskou entitu, pak ve stejnou chvíli Angela pustila Harryho ruku a
Dracovy ruce sjely s Dariina pasu.
Harryho a Dracova tvář nabyly naprosto identického znechuceného výrazu a
Angela se s Dariou rozpačitě pozdravila.
Draco pobral svoje učebnice (původně odhozené na zemi :-) ), pomohl Darie
naložit do náruče ty její a znovu vzhlédl. Harry na něj stále upřeně
civěl. Kdyby pohledy uměly zabíjet, tak by bylo o dvě mrtvoly víc. Angela
s Dariou se po sobě významně podívaly.
„Tušil jsem to,“ ucedil opovržlivě Draco a rozešel se k nim. „Hrdličky
opět spolu.“
Angela se zamračila.
„Co je ti do toho, Malfoyi?“ vyprskl Harry. Draco z něj nespustil pohled,
jelikož mu stál přímo v cestě.
„Docela hodně. Angela je totiž moje snoubenka, Potříčku,“ odvětil s
úšklebkem už jen na dva metry od něj. Harry zaskřípal zuby.
„Ale nechováš se zrovna jako věrný snoubenec,“ vypálil mírně navztekaně
Harry. Stále se totiž držel. Draco se jen zašklebil a Daria za ním
starostlivě postupovala.
Angela položila Harrymu ruku na paži a mírně stiskla. On se však nehýbal
a nechal Draca, aby se zastavil přímo před nimi.
„Zajímavej sestřih, Malfoyi,“ pronesl Harry už klidněji, když ho přejel
pohledem. „Jako bys měl na hlavě jehelníček.“
„Zato ty pořád vypadáš, jako bys strčil hlavu do elektrického proudu,“
odsekl Malfoy obratem. Po Dracově boku se objevila Daria a jemně ho
zatahala za rukáv černé bundy. Nedočkala se však žádné reakce.
„A jak se má papá, Malfoyi?“ zeptal se Harry jedovatě.
„Jdi mi z cesty, Pottere, okamžitě,“ vyštěkl Draco a sevřel pevněji svoje
učebnice.
„Už se celý třesu,“ uškliboval se Harry.
„To bys měl,“ odvětil Draco a z tváře mu čišel sebejistý chlad.
Harry chtěl něco odseknout, ale Angela zesílila stisk na jeho paži a
začala jej nekompromisně táhnout k sobě.
„Harry, nech ho projít,“ zasyčela naléhavě. „Nemá to cenu.“
Harry se na ni, na rozdíl od Draca, sice nepodíval, ale po chvíli konečně
ustoupil Dracovi z cesty. Ten se nadneseně vzdálil, aniž se ohlédl. Daria
se po letmém rozloučení s Angelou vydala pomalu za ním.
Harry se pořád tvářil nasupeně, i když se na něj Angela prosebně zadívala.
„To toho nemůžete konečně nechat? Pokaždé, když se vidíte, jako byste
chtěli jeden druhého zavraždit.“
„Taky, že jo!“ odsekl Harry.
„Fajn! Až tě přejde tahle nabroušená nálada, dej mi vědět,“ naštvala se
Angela a svižným krokem se vydala směrem k pultu, aby zaplatila za
učebnice. Harrymu se to samozřejmě rozleželo v hlavě a dohonil ji před
obchodem, kde spolu počkali na Rona a Hermionu, kteří vyšli z Krucánků a
Kaňourů společně s Lupinem a Tonksovou.
Ti poněkud překvapeně přivítali Angelu, ale Hermiona se tvářila zase jako
děd Vševěd.
Zamlkle se vydali do dalších obchodů. Nemělo to však být naposled, co
toho dne potkali Draca Malfoye.

Teď s dovolením použiji pár větiček z HP6, tak se doufám, za to nebudete
zlobit a nebudete to považovat za plagiátorství 

Výkladní skříně Fredova a Georgeova krámku je mezi fádními, plakáty
přelepenými výlohami po obou stranách ulice udeřily do očí jako prskající
ohňostroj. Levá výloha byla přeplněná oslnivou směsicí nejrůznějších
předmětů, které se otáčely, bouchaly, jiskřily, poskakovaly a ječely.
Pravá výloha byla přelepená obrovitým tmavorudým plakátem, na kterém
blikal jasně žlutý slogan:

MÁTE STRACH VY-VÍTE-Z-KOHO?
BOJÍTE SE TEMNÝCH KOUZEL?
LÁRY FÁRY, TO JE TOHO,
HORŠÍ JE NÁŠ STŘEVOUZEL!
PROČ?
Vyvolává stejný pocit nevolnosti a zácpy,
Jaký dnes svírá celou zemi!

Hermiona, Ginny a Tonksová se na nápis dívaly všelijak, Angela zase se
zvláštním úšklebkem, zato Ron, Harry a také Lupin se lámali smíchy.
„To je geniální!“ zavyl Ron. „Střevouzel!“
Harry se smíchem nemohl ani nadechnout a jen přikyvoval. Lupin už se
celkem ovládal. Hermiona je sjela pohoršeným pohledem.
„Mě to moc vtipné nepřipadá. Ti dva si koledují o malér!“
„Ale prosím tě, Hermiono,“ uklidňoval ji Harry. „Nemůžeš z toho dělat
takovou vědu.“
Hermiona si jen odfrkla a spolu s Ginny a Angelou vešla dovnitř. Lupin s
Tonksovou se rozhodli počkat venku, takže se jen Harry a Ron po chvíli
vydali za nimi.

„Páni, mají to tam fakt úžasný!“ chválil hlasitě Ron, když už vycházeli s
naditými kapsami ven. „Lituju, že jsme se sem nemohli podívat už loni,
ale Ministerstvo jim pořád nechtělo udělit povolení.“
„Asi věděli proč,“ ucedila Hermiona, ale zaujatě si prohlížela roztomilou
Ginnyinu trpaslenku.
Angela měla ruce v kapsách a vypadala zamyšleně. Harry ji zaujatě
pozoroval už delší dobu.
„Tak co? Spokojení?“ ozval se z levé strany Lupin.
„Myslím, že už máme všechno,“ odvětila Hermiona.
„Jo, ale co takhle si ještě zajít někam sednout? Nechce se mi už zpátky,“
brblal Ron.
„To je dobrý nápad,“ přidala se Ginny k bratrovi. „Je přece teď dlouho
světlo.“
Lupin s Tonksovou se po sobě podívali a pak přeletěli pohledem jejich
prosebné výrazy.
„Tak dobře,“ přikývl Lupin. „Zajdeme do Děravého kotle.“
„Bezva!“ rozzářil se Ron a spokojeně vzal Hermionu kolem pasu. Ginny šla
vedle nich, za nimi Remus s Nymfadorou a poslední, pokud se nepočítá
Pastorek, Harry s Angelou.
„Je ti něco?“ zeptal se Harry tiše. „Jsi nějak zamlklá.“
Angela zvedla hlavu. Odpověděla až po váhavé chvíli.
„Ne, jen jsem trochu unavená, to je všechno.“
Harry na to nic neřekl, jen ji vzal za ruku. Nebránila se.

V Děravém kotli bylo poloprázdno. Vybrali si prostorný stůl v rohu a
hostinský Tom k nim hned potěšeně zamířil. Nejspíš mu kšefty poslední
dobou moc nekvetly. Objednali si všichni máslové ležáky a spokojeně se
uvelebili na židlích.
Najednou se Ron, který s Hermionou seděl čelem do místnosti, zašklebil a
natočil se k Harrymu, který se usadil s Angelou u zdi.
„Hádej, kdo je tady,“ řekl tiše a pokývl nenápadně do protějšího rohu.
Harry ani nepotřeboval nápovědu a předem věděl, koho uvidí, když stáčel
pohled na určené místo. Draco si ho všiml ve stejnou chvíli a zabodli do
sebe pohled.
Daria, usazená schválně ve stínu, nebyla skoro vidět.
Angela protočila oči v sloup, když je také postřehla.
Pěkně se tu vystavují, všem na očích! pomyslela si jízlivě. I když já
vlastně taky …
Harry zabodl zrak do stolu a začal prsty poklepávat do jeho desky.
„S kým to tam sedí?“ ozvala se tázavě Hermiona poté, co před ně Tom
naskládal jejich objednávku. „Není to náhodou tvoje kámoška, Ginny?“
„Možná,“ odvětila Ginny zamyšleně. „Je na ni špatně vidět.“
„Co kdybyste na ně přestali tak zírat?“ vyletěla Angela.
„Co ti je?“ podivil se Ron.
„Nic,“ zahučela Angela a mocně se napila svého ležáku. Ginny však na ni
podezřívavě zahlížela.
Těch několik kouzelníků a čarodějek, kteří zde ještě seděli se pomalu
rozcházelo. Už zde kromě Harryho společnosti a Draca s Dariou vysedávali
pouze dva postarší čarodějové nad ohnivou whisky, když se otevřely dveře
a do hostince vešly tři ženy v černých pláštích. Kingsley Pastorek u
malého stolku se narovnal.
Tom, který právě leštil sklenici ošuntělým hadrem, smrtelně zbledl, když
na tváře příchozích dopadlo matné světlo těch několika svící.
Postarší kouzelníci se po nich ustrašeně podívali, hodili na stůl pár
srpců a vypadli pryč. Ženy se usadily s úšklebky k pultu a u rozklepaného
Toma si poručily dvojitou ohnivou whisky. Jedna z nich, černovlasá, si
pro jistotu přivolala jeho hůlku, kterou měl v kapse.
Draco a Angela se po nich úkosem podívali oba zároveň a v tu chvíli, jako
když do nich střelí. Angela kdoví odkud vytáhla na stůl dva srpce, směrem
k Harrymu zahuhlala tiché „promiň“ a než se stačil vzpamatovat, vrzly za
ní zadní dveře, stejně jako o půl vteřiny později za Dracem Malfoyem.
Přesně ve chvíli, kdy se vypařily, se jedna z žen bedlivě rozhlédla po
lokále a zbystřila Harryho a ostatní. Na tváři se jí roztáhl jízlivý
úsměv. Byla to Narcisa Malfoyová.
Harry seděl, svíral svou sklenici ležáku a druhou rukou položil Ronovi na
rameno. Ten nechápavě vzhlédl, stejně jako Hermiona a rovněž
zaregistrovali starou známou.
Narcisa se otočila ke svým spolusedícím, které do sebe zrovna házely
whisky a tak hlasitě, aby to slyšeli, řekla:
„Podívejte se, koho to tu máme.“
Hned se k nim otočily všechny tři.
To už Hermiona upozorňovala na návštěvu i Lupina a Tonksovou. Daria se
právě tiše a nenápadně zvedala od stolu a Kingsley Pastorek už měl ruku
na hůlce. Ženy se zvedly a zamířily přímo k nim. Ta druhá byla Belatrix
Lestrangeová a u třetí Harry také nebyl na pochybách.
Tak tohle je tedy Angelinina matka, pomyslel si pochmurně.
Daria za zády tří čarodějek postupovala ke dveřím, ale pak se zarazila a
zůstala tam stát, což Ginny nepovažovala za zrovna dobrý nápad.
Lupin a Tonksová se prudce postavili a vytáhli hůlky. Pastorek už byl
také na nohou. Hostinský Tom raději dělal, že nic nevidí a dál urputně
leštil sklenici. Nenápadně se přitom ale přibližoval k poplašnému
zařízení, které mělo v těchto případech, zburcovat bystrozory.
Harry už měl také vytáhnutou hůlku a postavil se vedle Remuse. Hermiona,
Ron a Ginny se rovněž odsunuli od stolu a obezřetně se jim postavili za
záda.
Narcisa, Belatrix a Mary se s naprostým klidem postavili přímo před ně.
„Ale no tak, pšece si dětišky nechtějí ublížit!“ zachechtala se Belatrix
svým oblíbeným tónem. „Schovejte ty hůlky než někomu vypíchnete oko!“
dodala naoko káravě.
Harry si musel přiznat, že jej chování přívrženců Pána zla nepřestává
překvapovat. Jak si můžou dovolit se tady takhle vystavovat? Copak vůbec
nemají strach? A mimo to se mu z šišlání Belatrix zvedal žaludek.
Lupin viděl, že k nim Kingsley přichází z boku a namířil hůlkou před
sebe, aby nebylo poznat na koho to vlastně míří.
„Co takhle kdybyste se dobrovolně vzdaly,“ navrhl jim Remus.
„Ano, a my vás odvedeme na Ministerstvo a tam vás čeká řádný proces,“
prohlásil chladně Pastorek.
Vůbec nevypadaly překvapeně. Celou tu dobu o něm totiž věděly. Sborově se
zachechtaly.
„To je dobrý vtip, pánové,“ reagovala Mary Rosierová. Ani jedna z nich
nedávala najevo, co si myslí o hůlkách, které na ně míří. Ony samy je
měly stále schované. Za jejich zády už pomalu vytáhla hůlku i Daria. Tom
se právě chystal stisknout rudé tlačítko.
„Snad si nemyslíte, že bychom se někdy vzdaly? To byste mě zklamali,“
protáhla Narcisa.
„Na to zapomeň!“ vyštěkla náhle Belatrix a než se stačili vzpamatovat,
bleskurychle se otočila s vytáhnutou hůlkou a Toma to odhodilo na police
s lahvemi, které se s třeskotem rozsypaly po zemi. Hostinský se s ranou
na hlavě složil k přímo na ně.
To už vytáhly hůlku i druhé dvě, když si všimly, že se Lupin, Tonksová i
Pastorek, chystají k akci. Harry koutkem oka postřehl, že Ginny dává
Darie nějaké nenápadné znamení za Lupinovými zády.
„Nechcete, abychom vám ublížily tady před těmi dětmi, že ne?“ zasyčela
Mary.
„O jakých dětech to tu mluvíte?“ vyštěkl Harry.
„Ááá, náš slavný nafrněný Potter se ozval!“ zaprskala Belatrix. „Už jsem
se divila, že ti nejspíš přirostl jazyk k patru!“
Harry se jen ušklíbl. Přesně takové kecy mohl čekat. Za ním se Ginny na
něčem domlouvala s Hermionou a Ronem.
„Co je šušky, to je hušky!“ ozvala se štiplavě Mary Rosierová, která to
postřehla.
„Tak to už by snad stačilo,“ prohlásil Pastorek a otevřel ústa. V ten
moment se ozvalo po čtyřikráte hlasité:
„Expelliarmus!“
A hned na to byly kletby ladně odvráceny ke zdem. Dokonce i to Dariino,
ke které se otočila Narcisa. Vzápětí zaútočily sehraně všechny tři
Smrtijedky najednou. Harry i ostatní už už chtěli vyřknout odrážecí
kouzla, když se kletby Smrtijedek náhle zarazily o jakýsi štít, jen to
zadrnčelo a byly pryč.
Skoro všichni otevřeli ústa údivem. Mary Rosierová se na sotva znatelnou
chvíli zadívala nahoru na schodiště s hustým zábradlím. Narcisa znovu
vztekle zaútočila na Dariu, která nebyla pro tuto chvíli schopná obrany a
znovu její kletbu něco zarazilo. Tentokrát to byl ale jiný štít.
Smrtijedky se po sobě podívaly a zamířily pozpátku k východu. Kingsley
Pastorek za nimi vyslal kouzlo, ale stejně jako ty jejich se neškodně
rozplynulo ve vzduchu.
„Ještě se udivíme!“ zasyčela Belatrix.
„O tom nepochybujte!“ vyprskl za ní Harry.
Za Smrtijedkami tajemně zavlály pláště a byly pryč. Lupin zkusmo vyslal
kouzlo před sebe a to už se nezarazilo o žádný štít, ale až o zeď.
Společnost se po sobě dívala. Pastorek nechápavě zakroutil hlavou.
„Já to nechápu. Jsou čím dál drzejší. Ještě dnes vyrazíme do sídla
Malfoyů. A vy už byste se raději měli všichni vrátit.“
Remus a Tonksová s ním plně souhlasili. Ginny sledovala nevyzpytatelným
pohledem Dariu, která k nim přicházela.
„Remusi, odveď je prosím tě zpátky. Já se ještě postarám o Toma,“ řekla
Tonksová a už k němu mířila. Harry a ostatní ještě nechali na stole
peníze za ležáky, pobrali své nákupy a vyšli ven. Ginny a Dariu, které
spolu o něčem zaníceně diskutovaly, za nimi vyháněl Remus.
Tentokrát je Pastorek přinutil, aby všichni použili Letax. Chtěl mít
jistotu, že jsou v bezpečí. Celou cestu se spolu zamyšleně bavili o tom,
proč se tak zbytečně prozradila Narcisa Malfoyová. Až doteď na ni přece
Ministerstvo nemělo vůbec nic. A dneska se objeví u Děravého kotle ve
společnosti dvou hledaných Smrtijedek. A samozřejmě, že ještě jedna věc
jim dělala starosti. Kdo to vytvořil ten ochranný štít, přes které
neproniklo žádné kouzlo? Harry měl jisté tušení …
A také nebyli jediní, kdo nad tím úporně přemýšlel.
***

Nazítří odpoledne v domě Dariiných prarodičů seděla Angela elegantně v
křesle a přejížděla vědoucím pohledem od Darie ke Dracovi, kteří seděli
naproti ní na pohovce s nejistými výrazy. Daria se na ni dívala prosebně,
Draco poněkud vzpurně.
„No, takže vy mě žádáte, abych vás kryla oba najednou od pátku odpoledne
až do neděle večer,“ shrnula to s úšklebkem.
„Tak nějak,“ přikývla Daria.
„A kam mám podle vás na těch dva a půl dne jako jít? Do hotelu?“
„Jen se nedělej!“ ucedil Draco. „Mě je jasné, za kým půjdeš!“
Angela na to neřekla nic, ale nepodívala se na něj zrovna vstřícně. Daria
do něj dloubla loktem.
„Draco, nech toho! Chceš ji naštvat nebo co?“
Draco Angelu dál s nadhledem pozoroval, ale neřekl už nic.
„Hmm, no tak dobře. Ale jen kvůli Darie. Upřímně, kdyby šlo jen o tebe,
Draco, tak bych se na to vybodla,“ prohlásila Angela.
„To věřím,“ zasykl Malfoy mladší.
„Co mám tvrdit tvým prarodičům, Dario?“ zeptala se s povzdychem.
„My dvě spolu jedeme na chatu tvé tety,“ řekla Daria.
„Bude s tím tvoje babička souhlasit? Od jisté doby se na mě dívá všelijak
…“
„Zná tě už dost dlouho na to, aby ti věřila. Jinak jsem tu ještě já,
abych se tě zastala.“
„No, dobře. A ty Draco?“
„My si jako snoubenci uděláme výlet do pobřežního Cornwalu,“ odvětil
neochotně.
„Tam je zima. To jsi nemohl vybrat něco jiného?“
„Ne,“ odsekl Draco.
„Tak a mám ještě podmínku. Chci vědět, kam jedete doopravdy, kdyby se
náhodou něco stalo nebo kdyby jste se nevraceli. Budu to mít na krku.“
Draco se tvářil nesouhlasně, ale Daria se na něj zadívala a trochu změkl.
„Jak chceš. Dario?“ vybídl ji.
„Budeme na chatě mých rodičů u toho malého jezera. Blue Lake, víš přece,
kde myslím,“ řekla Daria.
„Jo, vím,“ přikývla Angela. „Jednou jsi mě tam vzala.“
„Takže domluveno?“ zeptala se Daria s úsměvem.
„Hmm,“ pokývala Angela hlavou. „Za tvou babičkou zajdu hned a tobě to
Draco potvrdím, kdyby něco. A časově,“ Angela si poklepala na levou ruku.
„Víš, co máš dělat.“
Draco nevrle přikývl.
„Samozřejmě, že ano.“
„Děkujeme, Angelo.“
„No, jo,“ mávla Angela rukou. „Draco, chtěla jsem se tě zeptat, jak to
dopadlo u vás doma? Ve Věštci kupodivu nic nebylo.“
Draco se děsivě usmál.
„Vyhodil jsem je. Na mě nic neměli a matka ani otec stejně v domě nebyli.“
„Cože? Neměl bys je zbytečně provokovat,“ reagovala Angela zaraženě.
„Nech si ty poučky. Raději se modli, ať tě nepošlou do nějakého děcáku.
Dům je teď sice přepsaný na mě, ale i když jsem plnoletý, tak nemůžu být
žádný tvůj opatrovník. Sice jsem jim tvrdil, že u nás stále bydlíš, ale
podle mě ti můžou působit pěkné problémy než budeš mít sedmnáct.“
„Hmm, to už naštěstí není daleko,“ odvětila Angela zachmuřeně.
Nebo bohužel? ozval se po dlouhé době nepříjemný hlásek v její hlavě.