Harry přišel na snídani podstatně později než obvykle. VY-VÍTE-KDO SE VRÁTIL SE VRÁTIL!! PRNÍ OTEVŘENÝ ÚTOK JE TU!! Čtěte na stránkách 1-6 Rozhovor s ministrem kouzel strana 7,8 a 11. Začala válka?? Harry se naklonil, aby lépe viděl na titulní stránku novin, které držel Dean. Samozřejmě, že jeden výtisk měla i Hermiona, ale on s ní a s Ronem ještě pořád nemluvil. (i když ho to někdy stálo dost přemáhání… ale má svou hrdost… a neodpustil jim… ) Takže dal přednost Deanovi, který studoval noviny společně se Seamusem a Nevillem. „Co se stalo?“ kývl směrem ke článku. „Smrtijedi napadli skupinu mudlů a začali po nich vypouštět různá kouzla. Prý zůstal jeden mrtvý a asi sedm zraněných. Probíhá u nich teď úprava paměti.“ stručně vysvětlil obsah těch šesti (nebo kolika) stránek Seamus. „A je to pravda? Nemůže to být zase nějaká pitomost?“ Harry ví, jak Denní věštec všechno rozpitvá a pak z toho stejně nic není. Třeba to mohlo být něco jiného… Přeci jenom Voldemort… Celý kouzelnický svět se pomalu začal uklidňovat, dlouho nebylo slyšet o žádném střetu, a tak… Říkalo se, že válka možná nakonec nebude. Že není tak nevyhnutelná, jak to vypadalo. Kdo ví, třeba uvěřili, že Voldemort to prostě vzdal a odjel zkusit štěstní někam jinam, někam, kde není ministerstvo a Albus Brumbál. „Tentokrát asi ne. Ti mudlové to viděli.. A říká se, že tam snad byl i Ty-Víš-Kdo. Ale to potvrzeno není.“ Tomu Smrtijedímu útoku by Harry docela i věřil. Jenže přítomnost Voldemorta? Ten špinavou práci přenechával druhým a věnoval se jen tomu, na čem mu doopravdy záleželo. Mučení jen těch… největších?? Ale jen když jsou zlomeni… když nad nima má absolutní kontrolu… kdy už ví, že zvítězil. Jen si hraje. Panebože, jak se tohle mohlo stát z kluka, kterého ponižovala kdysi dávno ta namyšlená holka? Z mladého Toma? Pořád musel myslet na tu vzpomínku. Proč mu jí Brumbál ukázal? Ano, má aspoň kompletní představu o Tomovi Raddleovi… A svým způsobem i o Voldemortovi. (Voldemort je Tom Raddle.. A Tom Raddle Voldemort… Tihle dva se nedají odlišovat, musí na ně nahlížet jako na jedinou osobu.. Ale jde to ještě vůbec??) Jenže… Jenže… Je to teď těžší. Pomalu se ho zmocňovala panika. On to neudělá. On prostě Voldemorta zabít nedokáže. Ne, kvůli tomu, že by to nedokázal z hlediska fyzického (i když i to je možné) Prostě to nedokáže. Zabít vraha, ale stejně jsi vrah i ty. Krucinál… Pitomej Voldemort, proč nezkusil ovládnout kouzelníky raději někde… eh… v Mexiku. Nebo tak někde. „O čem přemýšlíš, Harry?“ Neville. To Ron ani Hermiona by se ho tak hloupě neptali. Sice neměli ani ponětí, kolik ho stojí úsilí pobrat to, co se okolo něj děje, pobrat to, že je Vyvolený… Ale věděli, o čem často přemýšlí. Věděli, jak reaguje, krucinál, oni ho znali!! Tak proč mu potom lhali? Muselo jim dojít, jak bude reagovat až zjistí, že mu svůj vztah tají. A muselo jim dojít, že kdyby mu to řekli v klidu, že by to bylo v pohodě. Nežárlil by na to. Vůbec nežárlí. Ani teď ne. I když jsou často spolu a asi jsou šťastní. Nezávidí jim ten vztah. Ani to, že mají někoho, pro koho tu stojí za to být. Vůbec jim to nezávidí… To, že jsou heterosexuálové a mají tedy větší možnost výběru. Že můžou s někým chodit (s kýmkoli, nejenom spolu) a nikdo se na ně nebude dívat divně. (s odporem… nenávistí… výsměšně) Nezávidí jim to. Heterákům by nikdy nic nezáviděl, ty jejich vztahy jsou přece tak divné! Nelíbí se mu. Klidně ať si jsou spolu. Je mu to jedno. Ale měli mu to říci, to je na tom to hlavní. K sakru, kam se od toho uvažování o Voldemortovi zase dostal? Ron a Hermiona? Co mu to ty myšlenky zase provádějí?? Auuu… Od teď se bude soustředit jen na to, co je opravdu důležité. Dobře. Pokusí se o to. To bude stačit. Takže ode dneška žádné dlouhé uvažování nad těmi dvěma. Vytěsní je ze své mysli. Jako kdyby nebyli. Místo toho se zaměří na Voldemorta. Ještě před několika dny na něj myslel skoro neustále, pořád přemítal, jak ho přemůže a jestli ho vůbec jde přemoci. A najednou. Ne, vypadá to, že Voldemort začal útočit a Harry tedy bude muset začít taky jednat. Zajde za Brumbálem a promluví si s ním. Začne něco dělat. Je to jen na něm. Jestli nějak může tomu všemu učinit přítrž.. jestli může… zabránit těm vraždám a násilí… tak to udělá. Syndrom zachránce. Nemůže se ho zbavit. Je to prostě on. A on bude něco dělat. ***** „Musíš tam pak přidat dva netopýří drápky a zamíchat třikrát zprava-doleva.“ „Proč?“ „Co proč?“ „Proč se to musí míchat tak složitě? Nestačilo by tím jen tak nějak zakvedlat?“ Harry sice uznával, že hodiny lektvarů se Křiklanem jsou uvolněnější a vůbec příjemnější, ale to nic neměnilo na tom, že příprava lektvarů stále zůstává poněkud obtížná. Hlavně na pochopení. Harry už sice pomalu věděl, co má dělat, ale jaksi mu nedocházelo proč. I když se mu to Malfoy samozřejmě snažil vysvětlit. „To je magie, Pottere. Prostě to tak je a zůstane to tak.“ „Co by se stalo, kdybych to zamíchal na opačnou stranu?“ „Vybouchl by kotlík a všichni v okruhu pěti metrů by byli mrtví.“ „Aha.“ Tak nic. „Od kdy tě zajímají lektvary?“ „Od té doby, co chci být Bystrozorem.“ Mafoy přestal v krájení: „Bystrozor? Ty chceš být Bystrozor? Proč jsem překvapený, že?“ znělo to dost opovržlivě. No a co? „Máš něco proti, Malfoyi?“ „Vůbec nic… Jen, že se to od tebe očekává, takže to samozřejmě uděláš.“ Cože? (panebože, tohle slovo je tak ohrané… jenže, co jiného říci, když vás něco překvapí?) „Cože?“ „No tak, Pottere. Znáš to. Všichni od tebe očekávájí tolik věcí, protože se to prostě nabízí. Že budeš na té dobré straně. Že budeš bojovat proti zlu i za cenu vlastního života. Zastávat se slabých. Hrát famfrpál jako tvůj otec, chytač jako on. Stejně jako ode mě se očekávalo, že budu Smrtijedem a souložit se všema holkama ze Zmijozelu…“ Harry musel uznat, že… má pravdu… V něčem. „Ale já to nedělám, že to ode mě očekávají, ale protože to chci.“ „Samozřejmě…“ Vysmíval se mu. Malfoy… Co taky jiného od něj… očekávat? „Nech si ten tón.“ „Ale, Pottere. Co jiného by mohl ten slavný Harry Potter chtít než být bystrozorem?“ „Sklapni, Malfoyi.“ Malfoy trochu ztišil hlas: „Kdyby věděli, že jsi na kluky, tak by všichni čekali, že skončíme spolu.“ Něco mu to připomnělo. „To říkala Hermiona. Že to dopadne, že nakonec my dva skončíme spolu.“ Podívali se na sebe. A rozesmáli se. „Pitomče.“ Malfoy… Asi ten mezi nimi nakonec není zas tak špatné, když se spolu dokáží i smát. A docela dobře. Možná by se to dalo nazvat přátelstvím. Možná „přátelstvím“. V uvozovkách. Ale aspoň něco. Malfoy je sice pěkně arogantní fracek, ale pořád je lepší než ti dva pokrytci. A při práci na lektvarech je o sto procent lepší než oni oba dohromady. (tohle by Hermiona nepřekousla) I když se na ně ostatní spolužácí dívají tak divně. Rozhodně si všimli, že nejenže se nenapadají, oni dokonce spolu vycházejí!! A proč? Nikoho zřejmě nenapadlo, že by Harry byl na kluky (nikdo by to nečekal).Zřejmě to připisovali k tomu.. ehm.. zachráncovskému komplexu. Měli pravdu jen částečně. Jasně, Harry si šel s Malfoyem promluvit, protože mu ho bylo docela líto… ale to, že se s ním bavil pořád z lítosti už nebylo. On byl Malfoy fajn. Dost fajn. I když Harry netušil, co se mu odehrává v hlavě, tak mu s ním bylo dobře. „Co vůbec chceš dělat ty, Malfoyi… Myslím po škole.“ upřesnil Harry otázku. „Smrtijed.“ ušklíbl se. Sakra… To mu má snad říct, že mu ten úšklebek, ale OPRAVDU nesluší? „Mluvím vážně.“ „Já taky, Pottere. Pochybuješ snad o tom?“ ten úsměv mu trochu pohasl. „Pochybuju.“ „Máš k tomu důvod?“ Smrtijed? Tahle možnost odpadla tím, že je Malfoy na kluky a všichni to vědí. A stejně se nezdá, že by se na to zase až tak moc hodil. Na to je moc… normální? A Smrtijedi jsou spíše karikatury, jak Harry stačil poznat. A lidské trosky. Ne, mladý člověk, by se dobrovolně do jejich náruče nesvěřil a Malfoy už teprve ne. Možná i kvůli tomu, že je zbabělec. (to mu nikdo nevymluví) Ale přece mu tohle neřekne. Takoví přátelé z nich zase nejsou… Jen pokrčil tedy rameny: „Prostě si nemyslím, že zrovna tohle bys chtěl.“ „Ty nemáš ani ponění, co já chci, Pottere.“ Oh, to je melodramatické! „Tak mi to řekni, Malfoyi. Co vlastně chceš?“ „Tebe.“ Pustil na zem skleničku, a ta se samozřejmě rozbila. Comákčertuznamenatzasetohle??? „Víš, že nemáš ani trochu smysl pro humor, Pottere?“ Ještě to rozdýchával: „Takže jsi to nemyslel… ?“ „Ne! U Merlina, Pottere. Tobě taky člověk nemůže nic říct.! Samozřejmě, že jsem to nemyslel vážně, kolikrát jsem ti opakoval, že…“ „Jo, já vím.“ raději ho zarazil než to řekne opět nahlas – že ho by nechtěl ani kdyby byl poslední chlap na Zemi. Je to pravda, věří mu to, ale nemusí to říkat nahlas… Je to tak trochu… ponižující, no. Ale stejně ho to vyděsilo. Zvláť ten trapně procítěný Malfoyův tón. Dobře zaparodoval ty zamilované třináctky, co ho čas od času osloví. Prostě pitomec, no. „Ale ten tvůj výraz… Neměl chybu.“ Malfoy se prostě bavil. Svým způsobem to bylo docela vtipné. I když krutý vtip, vždyť Malfoy přece ví, jak je háklivý na všechny ty narážky a jak se bojí, aby… no… aby na něj Malfoy něco nezkusil. (protože holku už odmítl… ale jak odmítnout kluka, aby ho neproklel až do sedmého pokolení?? Jak odmítnout Malfoye, aby to vůbec přežil, hmm??) Anebo že by to nevěděl? Je to možné… „Teď už je pravá chvíle na to, ochutnat váš lektvar. Pokud jste postupovali správně, pocítíte silný nával spokojenosti.“ Křiklan upozornil celou třídu. Harry k lektvaru přičichl. Hmm. Nedá se říci, že by to zrovna vonělo. „Ty první.“ vybídl raději Malfoye. Moc se mu to nezdálo. „Ty se snad bojíš, Pottere? Nebo si snad myslíš, že tě otrávím?“ Malfoy si ho pohrdavě měřil. „To ne. Jenom… divně to smrdí.“ „Srabe.“ Malfoy si nabral trochu z kotlíku a chystal se napít. „NEEE!!!“ takřka šílený výkřik je oba zarazil. Otočili se po zvuku. Na zemi ležela Pansy, tvář se jí měnila ze zelené na žlutou a škubala sebou. Co se jí to stalo? Pansy. Co. To. Bylo? Studenti se hromadili a nic nedělali. Jen tam tak stáli a zírali. Neuměli si poradit. Někdo by něco měl… Než bude pozdě, k sakru, to nikdo nic… neudělá? Proč něco nedělá on sám? Tvář stále zelenala… „Uhněte, uhněte. No tak…“ Křiklan se protlačil mezi studenti a přidřepl k bezvládné dívce. Mířil na ní hůlkou a něco mumlal. Škubání přestalo. Ale bylo to dobře nebo špatně? Neznamená to snad že… ? „Pomozte mi s ní. Musíme jí odnést na ošetřovnu, rychle! Ostatní tu zůstaňte a ničeho se nedotýkejte!“ Křiklan s Crabbem a Goylem odešli. Seběhlo se to jen v několika málo minutách. A… A pak bylo ticho. Všichni jen zírali kamsi na zeď. I Malfoy vypadal bledší než obvykle. Možná se ho Pansy snažila svést, ale stejně se dřív hodně přátelili a ten vztah se nemohl jen tak někam vytratit. Kdyby náhodou… ne, na to raději nemyslet. „Ten lektvar se jí asi nepovedl, co?“ „Neville, proboha! Nemůžeš chvilku mlčet, prosím?“ Hermioně to zřejmě přišlo nevhodné. No a? Vždyť Neville měl koneckonců pravdu. Pansy se musela otrávit. Svým vlastním lektvarem. Co jiného to taky mohlo být, že? Celá třída seděla v tichosti do konce hodiny. Křiklan už se nevrátil. Tak se tedy rozešli. A už bylo po tichu. ***** Harry si četl knížku ve společenské místnosti, když se tam najednou objevila Parvati a vypadala nadmíru vzrušeně. „Hej všichni, poslouchejte!! To…“ Většina lidí zaznamenala její pronikavý (ječivý) hlas a obrátila se na ni, což ji tak trochu vyvedlo z míry. Ale brzy se vzpamatovala a pokračovala v proslovu. „Už se ví, proč leží Parkinsonová na ošetřovně! Někdo vyměnil přidal do nějakýho výtažku v lektvarech ciankály. Takže ty vaše lektvary byly otrávený všechny!! Mohli jste být mrtví! Někdo vás chce zabít!“ Studenti na ní ještě chvilku koukali a pak se obrátili zpět ke svým rozdělaným úkolům. „Fakticky. Vy mi nevěříte?“ „Jasně, Parvati.“ přikývl Ron, ale přesvědčeně nevypadal. A Harrymu se to také zdálo divné, ale raději mlčel. Diskutovat s Parvati nemá smysl. A poslední dobou je to horší a horší. Puberťačka, no. (holka) „Kdo ti to řekl?“ zato Hermiona se snažila dopídit zdrojů. „Zaslechla jsem Křiklana, jak říká Snapeovi, že někdo přidal do nějaký suroviny ciankály. A ještě říkal, že to musela být náhoda, že se někdo spletl, ale tomu já nevěřím… Někdo nás chtěl zabít! Mohl otrávit Seamuse a co bych si pak počala?“ vychrlila ze sebe jedním dechem. „Ale vždyť už spolu nechodíme.“ ozval se zmiňovaný. „Ale vždyť víš, že tě mám pořád ještě ráda!“ „Parvati!“ „Seamusi!“ … Harry obrátil oči v sloup. To je přece TAK trapné, copak to nevidí? Už se bál až podobnou etudu na téma scházení a rozcházení sehraje Ron s Hermionou. A vůbec… Oni se tady muchlují a ani trochu jim nevadí, že je pozoruje celý Nebelvír. A taky Parvati nějak zapomněla na svoje rozrušení způsobené tím .. travičem.. ? Má vůbec pravdu? Pokud slyšela Křiklana a Snapea… A možná to byla opravdu náhoda. Harry prostě nemůže věřit, že by někdo jen tak chtěl otrávit třicet studentů, možná i více. To by musel být nějaký šílenec. Toho by snad nebyl schopen ani Snape. Otrávit jeho, tak tomu by i věřil, ale TŘICET žáků? To prostě ne. Možná si to stejně Parvati vymyslela, aby dostala zpátky Seamuse. A Pansy se prostě nepovedl lektvar, no. ***** „Ahoj, Harry.“ někdo vedle něj přiskočil, když šel po chodbě. „Ahoj, Ginny.“ Dlouho jí neviděl. „Harry, ty nemluvíš s Ronem a Hermionou?“ A jéje. To je to tak očividné? Hmm.. „Věděla jsi o tom, že spolu chodí?“ zní to bizardně. A taky trapně. Jako kdyby ho rozčilovala ta skutečnost, že jsou spolu… A to přitom není pravda. On je rozčílen, protože mu o tom nic neřekli a předstírali, že se nic neděje. Ginny přikývla. „Hermiona mi to řekla, protože Ron by se k něčemu takovýmu neodhodlal. Bože, to je takový zbabělec, nechápu, jak může být můj bratr.“ Aha, takže i ona… Jen on sám byl tady za pitomce, přesně, jak si myslel. Ginn pokračovala: „Tobě to asi hodně vadí, viď? Ty máš Hermionu rád?“ Samozřejmě, že Ronova sestra nevěděla nic o tom, co si myslí o opačném pohlaví. A ano, Hermionu má rád (i když to je zrádkyně), ale rozhodně ne tím způsobem, jak si Ginny myslí. „To není, že bych na Rona žárlil. Nikdy jsem o Hermioně nepřemýšlel, jako… o holce.“ Což byla svým způsobem i pravda. „Ale potom proč…“ Proč ho to tak štve? „Protože mi nic neřekli a dělali ze mě pitomce. Nechali mě, ať… Prostě jsem s nima skončil.“ už se ani nedokázal pořádně rozčílit. A že s nima skončil? Možná to bylo trochu silné slovo. Ale každopádně si dá teď trošku s tím jejich přátelstvím pauzu. Brzo budou vánoční prázdniny, uklidní se, popřemýšlí… a pak se uvidí. Jestli jim zvládne odpustit. Uvidí se. „Jen jestli to jde.“ „Ehm… co?“ „Jen tak to skončit, je to přece tolik let. No, každopádně udělej, co myslíš, Harry.“ Tohle řekla Ginny? Čekal by, že ho bude přemlouvat a snažit se obhájit svého staršího bratra. Přepočítal se. Možná Ginny vidí a rozumí tomu. Snad ho chápe. Není to jen taková malá holka jako dřív. Dospěla. Už to není taková ta červenající se slečinka. Škoda. „Ale všimla jsem si, že sis našel jiné přátele.“ „Koho?“ „Malfoye.“ Tak proč mluví v množném čísle? Ošil se: „Není tak špatný.“ „Vždycky jsi ho nesnášel a najednou se hádáš s Ronem a jsi na jeho straně. Jsi zvlášní, Harry.“ „Možná… Jenže hodně věcí se změnilo.“ „Ty jsi se změnil.“ Ty jsi se změnil…. Ty jsi se změnil. Je to pravda? Asi… ano. Změnil se. Nejenom Ginny, ale i on sám. Každý se vyvíjí… I když on se cítí pořád jako ten jedenáctiletý kluk, co o kouzlech nemá ani ponění, tak se prostě změnilo hodně. Každý se mění. Tak proč to od Ginny znělo tak… smutně? Sakra, co se to s těmi lidmi teď děje? Ještě před pár týdny bylo všechno v pohodě, přátelil se s Ronem, s Hermionou i Ginny, nesnášel Malfoye a připravoval se na střet s Voldemortem… A prásk! S Ronem ani Hermionou nemluví, s Malfoyem je naopak docela často a rád a najednou stojí vedle Ginny a připadá si cizí. K sakru, přece se tolik nemohlo změnit! Nechtěl, aby to zašlo do takového extrému… Jenže Ginn asi také neunáší tu situaci s Ronem. Nelíbí se jí, že ignoruje jejího bratra. Ale ztratit Ginny. Ona byla taková miloučká osůbka. Holka, co miluje famfrpál a hraje lépe než leckteří kluci. Před chvilkou si myslel, že mu snad rozumí… Rozumí… Možná, že se najednou chová tak chladně… zvláštně… cize, právě proto. Protože mu rozumí. Ale raději by nechtěla. „Ginny…“ „Musím jít, mám hodinu.“ Chystala se odejít, ale na poslední chvíli se zarazila. „Harry, málem bych zapomněla, Brumbál tě prý čeká v osm.“ „Dneska?“ Kývla. A to byli domluveni s Malfoyem. Prý objednal z katalogu nějaký film, u kterého se prý pobaví daleko víc než od filmů od Snapea. (ale Pretty Woman vážně nebyla tak špatná) Brumbál byl přednější. To, co se tady v poslední době dělo… Harry se ho chtěl zeptat na to, co říkala Parvati. Sice její teorii o traviči nijak zvlášť nevěřil, ale zeptat by se mohl. Třeba Brumbál potvrdí tu teorii, že prostě Pansy zaměnila omylem nějakou surovinu. Nebo jí taky vyvrátí… Ale zeptat se může. Vracel se po chodbě zpátky směrem k Nebelvíru, když… „Čau, Pottere.“ „Ehm… Malfoyi…“ „Co ti říkala malá Weasleyová?“ Proč ho to zajímá? Pokrčil rameny. „Nic zvláštního… I když vlastně mi řekla, že jsem se změnil, protože se s tebou bavím.“ „A ví o tom, že jsi na kl…“ Nemusel ho nechat domluvit: „Ne.“ „A neví třeba něco o Pansy? Jestli je živá nebo mrtvá… Ne, že by v tom byl zas až takový rozdíl, ale docela by mě zajímalo, jak to s ní vypadá.“ „Na to jsem se neptal.“ „A neslyšel jsi třeba…“ „Ne.“ Malfoy přikývl a snažil se tvářit neutrálně, ale Harry na něm stejně poznal, že si dělá starost. Tohle stejně nebylo fér. Vtipů začalo ubývat, Malfoy se s tím (dá se říci) vyrovnal, oni dva si spolu rozumněli a teď tohle. Jeho kamarádka se otráví (nebo je otrávena?). V Bradavicích prostě není nikdy klid. „Bude v pořádku. Určitě.“ řekl potichu. „Pottere, mně je to jedno. Taky se smála těm vtipům a taky se snažila dokázat opak tím, že mě chtěla dostat. Je to prostě jen další z těch nedůležitejch lidí, co stejně nepřežijou válku, tak ať si klidně…“ „Malfoyi…“ „Co je?“ „Můžeš konečně sklapnout?“ Neodpověděl, ale ztichl. A věnoval mu hodně ošklivý pohled. To už je prostě Draco Malfoy. Nikdy nepřizná ani známku nějakého citu. Nemůže přeci být živou osobou, která projevuje nějaký cit. Ale možná to je jen… hra? Harry ho viděl (slyšel) brečet. A viděl, jak se tvářil, když Křiklan Pansy odnášel na ošetřovnu. A i teď viděl ten jeho strach. Ale kdyby projevil strach, projevil by taky slabost a to si přece Malfoy nemůže dovolit! Harry nechápe proč to dělá. Vždyť celé to „Malfoyovské pozlátko“ už bylo stejně pryč. Byl na kluky, šikanován, možná i vyděděn… Tak na co si to pořád ještě hraje? Nejraději by mu vynadal a poslal ho někam, jenže… I když občas ho přímo pekelně štval (proč ta pitomá přetvářka?), tak to s ním bylo prima. Měl takový zvláštní (zvrhlý) smysl pro humor a bavil se s ním úplně jiným způsobem než třeba s Ronem a Hermionou. Už jen ty filmy… Ron se nikdy nezmínil o tom, že i kouzelníci se dívají na filmy! No, jo… „Dneska to musíme zrušit… Ten filmový večer.“ „Protože mě už zase nesnášíš, Pottere? Nic nového.“ „Sklapni, Malfoyi… Mám jít na hodinu za Brumbálem.“ „Brumbál ti dává hodiny? Co tě učí?“ Sakra. Malfoy byl sice něco jako kamarád., ale přesto se mu nechtělo vykládat mu o vzpomínkách, horcruxech a tak. Zase tak moc mu nevěřil. I když je zase pravda, že ho překvapil tím, že mlčel o jeho homosexualitě. Ale dokázal by mlčet i o něčem tak závažném jako je tohle? Protože tohle se netýká jenom jeho, ale svým způsobem i celého světa. Zaváhání trvalo delší dobu a Malfoy si ho všimnul. Na tváři se mu objevil nepěkný výraz. „Ty si pořád myslíš, že jsem Smrtijed? Myslíš, že by Temný pán u sebe snesl teplouše? Jdi do prdele, Pottere.“ Poslední větu pronášel už bez úsměvu. Jenže Harry mu prostě nemohl říci všechno. To prostě nešlo. Ale mohl… Aspoň něco. „Dává mi aspoň malou šanci Voldemorta porazit. Ukazuje mi jeho vzpomínky, abych… já nevím, možná našel jeho slabinu a mohl ho porazit.“ Tak nějak to bylo. Malfoye to docela zaujalo a přestal s úšklebky. „Vážně? A co ti…“ „Řeknu ti to později, teď už musím jít. Čeká mě prý v osm a to je za chvilku.“ „A jak dlouho ti to tam bude trvat?“ Nakonec se domluvili, že se sejdou, až se vrátí od Brumbála, pokud to nebude moc pozdě. Pak se podívají na ten film. A tak. Harrymu to přišlo jako daleko lepší program než sedět sám ve společenské místnosti a snažit se nemyslet na ty dva zrádce. ***** „Jak se ti daří, Harry?“ „Mně? Dobře.“ Co to má zase být? Další vzpomínka se očividně nekoná, příprava na boj taky ne… Dobrá, ale rozhovor o něm? Copak na tom záleží, jak se mu daří? „A s Ronem a Hermionou je také všechno v pořádku?“ Kam s tím míří? „Až moc… Chci říct, daří se jim dobře.“ Brumbál chvilku mlčel, ale když ticho trvalo dlouho, tak přece jenom promluvil: „Harry, neotáčej se zády ke svým přátelům. Zvlášť ne teď.“ On se k nim neotáčí zády, to oni si to zapříčinili sami! A jak to vůbec Brumbál ví? A proč říkal, že… To myslí válku? „To myslíte teď, když se blíží válka?“ Brumbál zavrtěl hlavou a tiše pronesl: „Válka už dávno začala.“ Harry nevěděl, jak pokračovat, a proto navázal řeč jinde: „Pane profesore… Myslíte, že se Pansy někdo pokusil otrávit?“ „Kde jsi to slyšel, Harry?“ Odpověděl mu otázkou. „Já… Povídá se to.“ Brumbál se usmál: „Studenti ví vždy všechno dříve než je to potvrzeno… Pokud jde o tu tvou otázku, Harry, tak odpověď je, že nevím. Ale je to možné. Snad bych mohl říci, že je to pravděpodobné.“ „Pravděpodobné? Jak to myslíte?“ „Není to jediná podivná věc v Bradavicích v poslední době. Nevšiml sis náhodou, Harry, drobných nehod, jenom takových drobností, které ale můžou ublížit?“ Drobnosti. Došlo mu to. „Ty hodiny! Málem na mě spadly a… Vy myslíte, že se je na mě někdo pokusil shodit? Ale proč? Aby mě zabili? Protože až budu mrtvý, nikdo už Voldemorta nezastaví? To i… ta otrava byla namířena na mě?“ Dávalo by to smysl. Hrozivý smysl. „To si nemyslím… Malé drobnosti… Řekl bych, že to tentokrát není namířeno pouze proti tobě. Vlastně mám takové podezření, že obětí má být tentokrát každý.“ „Každý? Ale… proč?“ „Kdybych to věděl, bylo by to daleko snažší.“ Brumbál si povzdychl. „A… pane profesore? Ty naše lektvary? Byly otráveny všechny nebo jen ten Pansyin?“ „Všechny. Bohužel.“ Harryho zamrazilo. Tohle je naprosto… vážné. „Jenže kdo by něco takového mohl udělat? Otrávit třicet studentů… Vždyť to by musel být šílenec!“ „Ani to není vyloučeno.“ „Ale to pak… Může udělat cokoliv.“ „Pořád je to jenom pouhý student.“ Student? Jak si může být tak jistý? „A nemohl by to být někdo z učitelů?“ Ten Brumbálův pohled nebyl nejpříjemnější. „Myslíš si, Harry, že zaměstnávám šílence?“ Nooo… Takový Snape. Ale ani Snape přece nemůže být něčeho takového schopen. Pokud není Smrtijed. To by bylo něco jiného. Pokud je v Bradavicích Smrtijed, tak by se Harry nedivil. „Nedonutí kvůli tomu zavřít školu? Vždyť tenkrát…“ „Ještě si to pamatuju, děkuji za připomenutí, Harry. Také mi je jasné, že Ministerstvo by to tu raději vidělo zavřené, kdyby se tu někomu něco stalo. Teď, když je Voldemort zase zpět… Možná by to bylo lepší.“ Harry si snažil dát dohromady, co mu tady Brumbál říkal. „Takže vy tvrdíte, že by bylo lepší Bradavice zavřít?“ „Bojím se, Harry, že Bradavice už dále nejsou bezpečné.“ Ale… Bradavice vždycky byly v bezpečí. Bradavice znamenaly domov, když zavřou je, tak kam… pak půjde? „To kvůli tomu, že se tu potuluje nějaký vraždící šílenec?“ Vždyť tu vždy byl zlomek nebezpečí. Někdy i více než jen zlomek. Přece nemůžou jen kvůli nějakému studentu, který… Brumbál zavrtěl hlavou: „Tohle je jen část toho všeho. A pořád musíme mít na paměti, že to mohla být náhoda. Obyčejná, ale málem smrtící náhoda. Nemůžeme vynášet soudy předem. Jsou tu další věci, Harry. Rodiče si myslí, že nemůžeme chránit jejich děti, že Voldemort jim může ublížit. A mají svým způsobem pravdu.“ „Nikdo cizí se přece do Bradavic nedostane.“ „Ne, pokud mu nepomůže někdo zevnitř. A jak jsem ti říkal už minule, Harry, spoustu lidí s Voldemortem sympatizuje. Možná i víc než to.“ ***** Film skončil. Harry i Malfoy, oba, zírali na plátno s otevřenou pusou a podivným výrazem na tváři. Jasně, tenhle film byl „zábavnější“ než Pretty Woman. Hmm… No to určitě, tenhle film byl spíš daleko depresivnější. Neskutečně emotivní… Dojímavý… Harryho by nikdy nenapadlo, že v něm může smyšlený příběh (i když podle skutečných událostí) vyvolat takový proud emocí. To se nedělalo. Jenže… to bylo TAK smutné! Film by měl člověka spíš pobavit, povzbudit do dalšího života a ne způsobit, že má chuť se jít oběsit. Podíval se, jak to bere Malfoy. Ehm. „Malfoyi? Ty brečíš?“ A pak, že není schopen emocí. Třeba to s ním taky není nakonec tak špatné. „Ne. Nejsem žádnej malej uřvanej teplouš.“ zamračil se Malfoy, ale… „Malfoyii, ty vážně brečíš!“ Harryho hlas zněl vítězoslavně. Takže Malfoy není tak silný, jak se dělá, a rozbrečet ho dokáže… film. (strašně smutný film) Tak! Kupodivu ho to potěšilo, protože zase věděl o svém „bývalém úhlavním nepříteli“ zase o trochu víc. A v poslední době zjišťoval, že ho strašně baví o Malfoyovi něco zjišťovat. Byl vlastně dost zajímavou osobou, když se to tak vezme. „No a co, Pottere? Máš s tím problém?“ ohradil se. Jeho slova by měla větší váhu, kdyby tak nějak nevzlyknul. Sedl si k němu blíž a objal ho okolo ramen. Najednou to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „No tak, Malfoyi… Kluci nepláčou.“ upozornil ho na jeden detail a zároveň připoměl název právě zhlédnutého filmu. To samozřejmě vyvolalo příval slz na Malfoyově tváři. Asi si to vzal… nějak moc. „Ale vždyť to není spravedlivý! On… ona… on chtěl jen v pohodě žít a oni ho hnusně zabili! A znásilnili ho! Proč tohle lidi dělají, Pottere? Proč jsou takoví svině?“ „Všichni takový snad nejsou.“ „Ale jsou! Nesnáší… nesnáší všechny, kteří jsou jenom trochu jiní. Chtějí nás zabít… Hnusní trapní heteráci.“ přitiskl se k němu. Malfoyovi slzy mu stékaly po krku, ale Harrymu to nevadilo. Byl jeho kamarád. Teď už asi vážně jo. „Někteří ne. Někteří… Tě třeba berou a nechtějí…“ „Jako Grangerová s Weasleym?“ No, tak to nebyl ten nejlepší příklad. „Já nevím, možná. Oni si nepřejí, aby se mi něco stalo, nechtějí, abych umřel. Jen si na tohle všechno musí zvyknout.“ „Oni nás nechápou.“ Malfoy už nebrečel, jen mluvil potichu. A Harry věděl, že tím „oni“ nemyslel zrovna Rona a Hermionu jako spíš všechny ostatní lidi. „Jednou to třeba bude jinak. Lidi to třeba pochopí, dojde jim, že na není nic špatného na tom být jiný. Dřív se lidi taky dívali skrz prsty na černochy a tak. Dneska jsou normální.“ „Vážně?“ Malfoy zapochyboval. „Rasisto.“ „Idiote… Já nepochybuju o tom, že jsou normální, myslel jsem, jestli myslíš vážně, že to bude jinak?“ „Určitě. Třeba už po válce lidem dojde, že na tomhle vlastně nesejde. Že i když jsme jiní, jsme vlastně stejný. A když ne po válce, tak později. Jednou už se to musí spravit.“ „Ty nad tímhle… Asi dost uvažuješ, co?“ „Hmm.“ Ještě tam dlouhou dobu seděli a navzájem se objímali. Bylo jim… dobře.