Nenávidím tě! Nenávidím tvůj smysl pro loajalitu. Nenávidím a miluji...

Miluji tě a miluji to, jaký jsi. Dvě slova a pro mě znamenají všechno a
totéž... Tebe.

Jsi vše, co mám a zároveň nemám. Je tak krásné se vedle tebe ráno
probudit a pozorovat tě, když spíš.

Tvá tvář je klidná, uvolněná spánkem a v téhle chvíli patříš jen mně.

Přeji si, aby tahle chvíle trvala věčně, abychom tak mohli zůstat až do
smrti. Ale pak se probudíš a mezi námi opět něco stojí... Tvůj svět, do
kterého ses mě ze začátku zdráhal pustit a teď už ani nemůžeš. Skrýváš
přede mnou tolik tajemství, která nenávidím a která mě k tobě zároveň
neodvratně přitahují.

Odejdeš a mě necháš samotnou a na pochybách, jestli se ještě vrátíš.

Den prožiji jako ve snách. Přecházím po pokoji a čekám. Připadá mi, že
tak na tebe čekám celou věčnost. Jsem netrpělivá na tvůj příchod a když
se dveře konečně otevřou, na okamžik si přeji, aby zůstaly zavřeny.

Cítím úlevu a současně nenávist. Žiješ, kdo musel zemřít?

Tváříš se nepřístupně a neohroženě, ale já vím... Cítím tvůj strach.

Bojíš se, že jednou otevřeš dveře a já tady nebudu. Chápu ten strach.
Znám ho. Cítím podobné obavy o sebe!

Proč myslíš, že jsem tady sama, zavřená?! Nevíš ani netušíš, kolik
sebeovládání mě stojí tady zůstat, ale projít těmi dveřmi... Ztratila
bych tě! Tam venku by tvá tajemství vyplula napovrch a nás od sebe navždy
oddělila. Nechci tě ztratit, ačkoli po tom občas toužím.

Neptej se, když nechceš znát odpověď.

Mluvíme spolu jen o bezvýznamných věcech. Ani jeden z nás nechce mluvit o
věcech tam venku. Pak je najednou ticho a my si navzájem hledíme do očí.
Vidíme v nich své obavy, nejistotu budoucnosti... Cítíme to samé. V té
chvíli jsme si snad nejblíže.

Když si jdeme lehnout, cítím z tebe nějaký neklid, ale raději se neptám.
Bojím se odpovědi.

Ráno se probudím a ty jsi pryč. Náhle s pevnou jistotou vím, že se večer
nevrátíš.

Cítím bolest, ale zároveň i úlevu. Jsem pro to špatná? Miluji tě tím míň?
Ne, jen mě už nic nepoutá k těmhle čtyřem stěnám. Mohu otevřít dveře a
bez obav vyjít ven. Dnes kvůli tobě nikdo nezemře, ale ani mně se srdce
nerozbuší láskou tvým příchodem...

Po tváři mi stékají slzy bolesti, ale přesto bláhově čekám až do večera.

Sedím v křesle, celé tělo napjaté, pohled upírám na zavřené dveře.

Čas se vleče jako vždy hrozně pomalu. Doufám, ale vím, že zbytečně.

Dnes kvůli tobě nikdo nezemře, protože zemřít chceš ty. Jsi silný a
trvalo to dlouho, ale už nedokážeš dál žít s pocitem viny... ani kvůli
mně.

Neuvědomila jsem si, že už včera jsi byl jiný. Tvé oči už tak podmanivě
nezářily zkrocenou silou, byly prázdné, bez života.

Nestírám slzy a čekám. Dveře se náhle otevřou a vevnitř stojí tmavá
postava. Překvapeně se postavím a popojdu pár kroků dopředu do světla
pochodně, kterou s sebou přinesla.

„Mio! Konečně! Řekl nám, kde tě máme hledat. Ten bastard je konečně po
smrti!... Ale proč jsi tady, vždyť bylo odemčeno?!“ zeptal se mě Harry
nevěřícně, ale já se jen vrhla do jeho náruče a hlasitě se rozplakala.

Sbohem, má lásko!