„Nebylo lehké rozkoukat se. Trvalo mi to dlouhé týdny, ale nakonec jsem
si přeci jen zvykl na místní kriminalitu, přírodu a památky. Na první
pohled jsem se zamiloval do Pražského hradu. Byl vážně nádherný.
Samo, že hned jak jsem našel směnárnu, vyměnil jsem polovinu svých peněz
po rodičích (ty, které nebyly kouzelnické, jako galeony, svrčky…) za
české koruny. A mohl jsem cokoli. Tedy, skoro…“

„Takže… můžete vidět, že odsud z okna je nádherný výhled na park, lesík a
nedaleké jezírko. Byt je veliký, 7+1, má dvě koupelny, prostorný obývák s
vysokým stropem, dostatečně velká kuchyň, předsíň je také překrásná, a
pak jsou tu tři další pokoje. Dvě jsou velké a jedna je poměrně menší.
Můžete ji používat jako knihovnu nebo pracovnu. Zapomněla jsem ještě, že
z balkónu, který je v tom velkém pokoji, je nádherný výhled na Prahu.
Nejhezčí je ale, když se koukáte v noci. Jste romantik?“ ukončila
realitní agentka své povídání a ukazování různých pokojů.
„Možná začnu…“ pořád si s otevřenou pusou (ale jen mírně) prohlížel byt v
posledním patře panelového domu.
„A?“
„Beru ho!“ vykřikl s úsměvem. Říkal si, že ta otázka byla vážně blbá. Kdo
by nevzal tak velký a nádherný byt?
„Výborně. Tak, tady to podepište. Platit budete každý měsíc 8 tisíc. No,
a zítra už tu budete bydlet,“ buclatá dáma se usmála, jak se Harry ihned
vrhl do podepisování.

„Byt byl nádherný, sousedi byli příjemní a milí… Lepší to být nemohlo.
Začal jsem si vybavovat byt. Vymaloval pokoje, sám udělal podlahu,
koberce, lino a dlaždičky do koupelny. Zavolal jsem elektrikáře, objednal
řemeslníky… Koupil jsem ledničku, mrazák, prostornou vanu, pračku,
překrásný záchod a umyvadlo, dvojlůžko, skříně, plochou televizi… Horší
bylo, naučit se všechno ovládat. Skamarádit se s mobilem bylo nejtěžší. A
pak, po půlce měsíce těžké práce bylo všechno hotové. Byt vybavený, já
naučený k ovládání elektroniky a dalších pro mě neznámých věcí. Dokonce i
používání hromadné dopravy mi už nedělalo potíže. Zbývalo už jen…“

„Dobrý den, jmenuji se Jindra. Je doma Karolína?“ zeptal se starší paní s
kulatými brýlemi. Změřila si ho pohledem, a pak zapadla za dveřmi. „Uf!“
oddechl si. To byly jediné dvě věty, které přelouskal z toho slovníku.
„Hello, Harry!“ vykřikla Karolína a skočila Harrymu okolo krku. „Jak se
máš? Kde se si naučil tak krásně ty dvě české věty? No, víš co, všechno
si řekneme venku. Jen počkej před barákem, já se převlíknu a půjdem se
projít, jo? Něco ti ukážu…“ a jak se objevila, tak i zmizela za bílými
dveřmi se zlatou jmenovkou Liptovský. Harry si jen řekl, že takhle
ukecanou znal jedině Hermionu…

„A kolik ti vlastně je, Kájo?“ zeptal se uprostřed cesty, když už nějakou
dobu oba mlčeli.
„Sedmnáct. Skoro. Takže na vejšku mám ještě dost času. Dva ročníky. Dva
roky. Dvakrát 365 dní a čtvrt. Teda pokud není přestupní rok…“ Harry se
zasmál. Karolína se také usmála a podívala se do jeho smaragdových očí.
„Jsem strašně ukecaná, co?“
„Jo, to jsi,“ přikývl. Zase nastalo trapné ticho.
„Proč si mě vytáhnul ven? Stýskalo se ti po mně?“ zaflirtovala. Harry se
znovu usmál, ale pak zvážněl.
„Jasně, že se mi zastesklo po té ukecané holce, ale… chtěla si mě naučit
česky, ne?“
„Jo to chtěla. Tak jdeme na to.“

„Karolínka mě naučila hodně českých slov, ale stále to nebyl plynulý
jazyk. Stali jsme se dobrými přáteli, oslavili moje „dospělácké “
narozeniny, vánoce, velikonoce, a po dalším roce už ze mě byl Čech, jak
se patří. Mluvil jsem plynule, sice s cizím přízvukem, ale dobře. Dokonce
jsem si udělal řidičák na auto.
Byl konec školního roku, a já se musel rozhodnout, kam půjdu na vysokou
školu.“

„Policejní akademie. Proč chceš být zrovna policajtem?“ podivila se při
Harryho nápadu.
„Vždycky jsem chránil ostatní před zlem… no, a teď v tom můžu pokračovat.“
„Ale… je to strašně nebezpečné.“
„Ale no tak, mluvíš jak starostlivá manželka. A navíc jsem dospělý.
Rozhoduji o sobě sám. Jsme v demokratickém světě,“ naštvaně se otočil.
„Nemusíš se o mně bát…“
„Já se právě bojím.“
„Ale no tak… Přátelé se mají respektovat. Mají si pomáhat, naslouchat a
umět tomu druhému porozumět…“
„Ale já nechci být tvůj přítel.“
Harry rozhodil rukama.
„Cože?“
„Já chci být víc…“
Harry, který se ještě nevzpamatoval ze šoku, byl najednou vtáhnut do
objetí a líbán. Nebránil se, Karolína se mu už dlouhou dobu líbila.
„Proč si nic neřekla?“ ušklíbl se na ni.
„Copak tohle říká holka klukovi. Spíš obráceně, ne?“ usmála se a znovu ho
políbila.
„Miluju tě, Karol. Už dlouho.“
„Jé. A proč jsi to neřekl ty?“
„Nevím. Ještě, že na to mám tebe…“ a znovu se všechno opakovalo.
Polibek.
Úsměv.
Omračující pohled.
Polibek.

„Začal jsem chodit s Karol. Miloval jsem jí, a ona milovala mě. Bylo mi
tehdy nádherně. Dostal jsem se na policejní akademie. Naučil jsem se
střílet. Oproti švihání hůlkou to byla velká změna.
Ve škole jsem byl jeden z nejlepších. Skončil první rok, já s Karol jsme
slavili moje narozeniny na našem oblíbeném místě.“

„Takže… přeji ti všechno nejlepší k tvým devatenáctým narozeninám…“
„Nepřipomínej, že už za chvíli budu chodit o berlích…“
„… hodně štěstí…“
„Ano, to mi chybí.
„… a lásky…“
„Pokud se mnou zůstaneš, budu jí mít až až.“
„Proč mě pořád přerušuješ?!“ usmála se.
„Protože kdybych tě nepřerušil, mluvila by si až do aleluja a to už chci
dělat něco jiného…“ šibalsky se usmál a políbil ji.
„Musím ti něco říct,“ zvážněla.
„Co?“
„Nepůjdu na vejšku.“
„Ale… proč?“
„Jsem těhotná, Harry.“
„Co-cože?!“
„Jsem ve třetím týdnu.“
„Ja-jako fakt?“ vyvalil na ni své smaragdové oči.
„Jako fakt,“ usmála se.
„No… to je ale božský!“ vykřikl a divoce ji políbil.
„Myslela jsem si, že jsi jako ta většina kluků, co když je jejich holka
těhotná v osmnácti, tak ji nechaj…“
„Blázníš? To bych nikdy neudělal!“ vykřikl. Vyhrnul jí tričko a políbil
její zatím malé bříško.
„Ahoj mimi. Já jsem tvůj táta…“