Kapitola třetí
(NE)ŠŤASTNÁ SRÁŽKA

Bradavičtí studenti se snažili, co nejrychleji nastoupit do kočárů, které
je měly zavézt ke hradu. Po lijáku, v jehož průběhu naštěstí seděli v
teple vlaku, se sice vyhoupl na oblohu zářící měsíc, zato se však zvedl
prudký vítr, který cloumal jejich hábity a cuchal vlasy do neskutečné
podoby. Vzduchem létalo první spadané listí a na nedaleké hladině jezera
se tvořily velké vlny.
Harry se s Hermionou a Ronem nacpali do kočáru mezi posledními spolu s
udýchaným Nevillem. Dvířka za nimi prudce zaklaply a trhaně se rozjeli.
Chvílemi byly poryvy větru tak silné, že skla v kočárech pod jejich
nárazy řinčela v uvolněných rámech.
Po nepříliš příjemné, ale krátké cestě dospěly kočáry tažené testrály k
hlavní bráně. Hermiona vystoupila jako první a spěšně se vzdalovala.
Harry chtěl vystoupit hned za ní, ale ve chvíli, kdy ještě stál na úzkých
schůdcích, do něj někdo zezadu prudce strčil. Nevěděl, co se za ním stalo
a ani se později neptal, tato událost však v podstatě odstartovala sled
věcí, které by se nejspíš jinak nestaly.
Harry ztratil rovnováhu a prudce padal obličejem přímo do deštěm rozměklé
půdy. Cestou ještě stačil srazit sebou někoho, kdo zrovna procházel
kolem. Reflexivně natáhl ruce před sebe, takže nedopadl tak tvrdě a
nepřimáčkl toho, kdo se v tuhle chvíli ocitl pod ním.
Brýle mu sjely na špičku nosu. Obrátil se k němu zablácený obličej, ze
kterého vítr shrnul na stranu záplavu nejspíš světle hnědých vlasů. Na
Harryho pohlédly temné oči, ve kterých se odráželo světlo měsíce.
„Mohl bys ze mě laskavě vstát?“ ozval se jemný sametový hlas.
Až teď si uvědomil, co vlastně způsobil. Kvapně se postavil a koktal ze
sebe omluvy.
„Promiň, já opravdu nerad... To jen... Někdo do mě strčil,“ usykl trochu
naštvaně poslední větu směrem za sebe, kde se Neville a Ron pochechtávali.
Harry znovu pohlédl na dívku, která se právě zvedla na lokty. Rychle k ní
natáhl ruku.
„Pomůžu ti. Ještě jednou se moc omlouvám.“
Dívka s úsměvem vsunula svou dlaň do jeho a vstala.
„Díky. Vždyť se nic nestalo,“ řekla smířlivě a vyprostila pomalu svou
ruku.
Pak Harryho obešla a on pocítil pohlazení jejích dlouhých vlasů na tváři.
Otočil se za ní a pozoroval, jak ladně vybíhá po schodech.
Do zad ho praštil stále se chechtající Ron.
„Měl by ses vidět, jak se teď tváříš!“ prohlásil rozjařeně.
Harry na něj vrhl nevrlý pohled a vydal se stejnou cestou jako dívka před
ním. Díky tmě ani neviděl, ze které je koleje a uvažoval, jak je možné,
že si jí nikdy nevšiml.

Ve vyhřáté Velké síni se mu dostalo celkem jasné odpovědi. Při zařazování
prváků se nenápadně rozhlížel po okolních stolech a zákonitě se musel
dostat i ke zmijozelskému. A tam neznámou dívku našel. Opírajíc se loktem
o stůl, tiše mluvila s drobnou blondýnkou, nejspíš se svou kamarádkou.
Harry se zklamaně opřel do židle a sklesle si řekl, že na ni rovnou může
zapomenout. Nedaleko dívky postřehl pichlavý pohled Malfoye. Čtvrťačky
sedící nedaleko něj se neustále hihňaly. Harry se ušklíbl, ale pak se
raději začal netečně věnovat prvákům.
Náhle si však něco uvědomil a zaměřil se znovu na Malfoye. Stejně jako ve
vlaku, tak ani teď u něj nebyli Crabbe a Goyle. Jeho povýšený výraz se
sice vůbec nezměnil,ale Harrymu to stejně nasadilo brouka do hlavy.
Rozhodl se, že to momentálně raději nechá plavat.