A/N: Za beta-read moc moc děkuji Kaldoře :D II. Za jednu růži jedna Bella Závěsy se prudce roztáhly a pustily tak do místnosti proud jasného slunečního světla. Hermionu to probudilo, avšak svoje oči, co byly ze spánku zvyklé na tmu, nedokázala otevřít. „Rone?“ tázavě vydechla a přikryla si obličej dlaněmi. „Zdál se mi zvláštní sen. Ztratila jsem se v lese a narazila na takový krásný dům. Tomu bys nevěřil, co v něm bylo. Nebo spíš žilo,“ posadila se a konečně oči otevřela. Vedle postele stál vozík a na něm byla čajová souprava i s konvicí. Mluvící konvicí. „Dobré ráno, personne somnolente,“ zašeptala Barbara. „Šeptáš?“ Barbara sebou cukla směrem ke skříni. „Celesta ještě spí. Měly bychom být potichu... To ti ale nebrání, aby ses napila meruňkového čaje, co říkáš?“ Hermiona se usmála, chytila Barbaru do ruky a nalila si do jednoho z růžových hrníčků horký čaj. „Cukr?“ postavily se na vozíku kleštičky. „Dvě kostky,“ rozzářily se Hermioně oči a postavila hrníček na vozík. Obyčejně si čaj nesladila, ale ráda se koukala, jak nábytek reaguje na její prosby. I teď se zájmem sledovala, jak kleštičky bouchají do cukřenky a povykují: „Jen dvě kostky!“, zatímco z ní vyskakuje jedna kostka cukru za druhou a tančivou rotací padá přímo do hrníčku s čajem. „Opatrně,“ ošil se hrníček, když ho Herm brala do ruky. „Pravý porcelán!“ „Samozřejmě… Kdo odtáhl ty závěsy?“ lehce se zamračila. Bylo jí okamžitě jasné, že by to Barbara být nemohla. „Samy se odtáhly.“ „Že jsem se ptala,“ zasmála se. „A kolik že je hodin?“ „Maurik hlásí osm. To by ovšem znamenalo, že slunce vyšlo ve tři hodiny ráno. Podle mě by se měl znovu přeřídit – stárne. Bude něco okolo desáté,“ usmála se Barbara. „OK Trochu se tu ještě porozhlédnu, ale měla bych už jít. Další vlak na letiště zřejmě pojede okolo páté hodiny. Jestli všechno půjde, tak jak má jít, měla bych ho stihnout.“ „Nechoď ale do pravého křídla domu. Tam bydlí pán a nerad-“ „By mě tam viděl. Já vím. Říkal mi to už Igor,“ přerušila konvici. Postavila se s hrníčkem v ruce a přešla ke dveřím na balkón. Otevřela je a vešla tam. „Opravdu nádherný výhled, viď?“ přijela za ní na vozíku Barbara. „Ano to je,“ souhlasila Hermiona při pohledu na zahradu. Usrkla si poprvé čaje a zašklebila se. „Přeslazené.“ Cukřenka se rozzuřila: „Pouhých osm kostek!“ xOx Mahagonového altánku si v zahradě všimla téměř hned; trochu kontrastoval mezi bílými břízami. Posadila se v něm na dřevěnou lavičku, lokty si opřela o zábradlí a zaklonila hlavu. Několik minut se vydávala napospas prosluněnému dni. Slunce ji trochu šimralo na nose, zatímco si slabý vánek pohrával s jejími vlasy. Počasí zřejmě nevadilo, že je konec září a že by už teoreticky mělo být chladné. Obloha byla bez mraků a jediného náznaku zimy. „Babí léto,“ usmála se nad myšlenkou, co jí projela hlavou. Tváře jí už začaly hořet, proto se postavila a znovu přešla na oblázkovou cestu, která pod jejíma nohama potichu křupala. Nikam nemířila. Instinktivně procházela zahradou a když ji tam nějaké místo zaujalo, přiblížila se. Třeba teď zase. Fontána. V kamenném bazénku stála socha šeredného člověka – možná spíš zvířete. Hrbil se s rozhněvaným výrazem. Čúrky vody mu vytékaly z paží, stékaly až ke konečkům prstů a s pravidelným Kap dopadaly na dno téměř vyschlého bazénku. Natáhla ruku ke zvířeti (…nebo je to teda člověk?) a nachytala pár kapek. Voda ji na rozpálených prstech příjemně chladila. Pár vteřin si s kapkami hrála, než se vypařily do podzimního horka. Posadila se na kraj fontány a rozhlížela se po zahradě. Kde by to mohla ještě navštívit? Ach… růže… Rozeběhla se jak malá holka ke krásným keřům. Prohrábla květy jemně prsty, naklonila se a přitáhla je k nosu. Skutečně si tady připadala jak malá holka. I ta vůně červeno-růžových plátků jí připomínala dětství v Bradavicích. Zavřela oči. Opět tam byla. Vzpomínka ji zahnala pod starý dubový kmen. Vedle ní seděl Viktor Krum. K ústům jí zvedal kytici růží. Tu vůni cítila i teď. Skutečně ji cítila. Vždyť její majitelku právě věznila v ruce. Hermioně ale nestačilo ‚jen ji cítit‘. Musela ji mít. Chytla růži za stonek mezi trny a rychlým škubnutím ji utrhla. Doma si ji chtěla pak usušit, aby z ní zbyla krásná upomínka na tenhle dům. Myslela, že se sem už nikdy nevrátí. Ne že by snad nechtěla prožít další den v nádherném sídle s nádhernou zahradou. Byla si ale bůhvíproč jistá, že by to tu už znovu nenašla. Že by se tenhle pozemek vytratil ještě rychleji, než byl nalezen. Narovnala se. Znovu si chtěla k růži přivonět, někdo ji ale chytil za loket a zkroutil jí ho za záda. Bolestí si klekla a reflexivně upustila růži na zem. „Qui vous a permis de faire cela?“ promluvil rozzuřeně nějaký muž za ní. „Co? Omlouvám se. Neumím moc francouzsky,“ kroutila hlavou a v duchu se modlila, aby jí rozuměl. Zřejmě by měl, když to uměl i jeho nábytek. „Áhh…“ otráveně zasténal. „Kdo vám to dovolil?“ zopakoval. Už neměl francouzský přízvuk. „Nevěděla jsem, že by to mohlo vadit…“ „Nechal jsem vás tu přes noc,“ přitlačil jí ruku ještě víc na záda. „Pro-promiňte, já myslela…“ koktala zmateně. Vztekle zabručel. Polekaně sebou škubla dopředu. „O-omlouvám se. Je mi to vážně líto. Opravdu se moc omlouvám.“ Vytáhl ji zas na nohy a naštvaně otočil k sobě. Pořád ji držel za loket. Hermiona zděšeně otevřela pusu a nechápavě zamrkala. Vlasy měl delší než si pamatovala… Přesto ho poznala. Tohle je jejich pán? Ale vždyť to je… Zamračil se. Proč si ho ta holka tak prohlíží? „Co je?“ xOx „Neplač, petite,“ konejšila ji Barbara. Hermiona k ní vzhlédla „Vždyť mě tu zavřel… Za mřížemi jak nějakého vězně…“ brečela. Ani se nesnažila slzy utřít. Tekly jí už hodně dlouho. „Nemohly byste s ním, prosím, promluvit?“ „V žádném případě. Když si pán něco umane, tak to tak i zůstane. A i když jsme já a Igor jeho hlavní poradci, nejsme pořád v takovém postavení, rozmlouvat mu jeho rozmary,“ přecházel kolem mříží přísně Maurik. Hermiona hlasitě zaštkala a znovu si hlavu položila na kamennou postel. „Ale no ták… Něco s tím uděláme. Promluvíme s ním teda, dobře? Hlavně už neplač,“ rozpřahoval zmateně kolem sebe svíčkami Igor. „Dobře…“ vzlykla. xOx „Není to dobrý nápad,“ kroutil hlavou Maurik, když procházeli chodbou v pravém křídle domu. „Neposlechne nás.“ „Moc se bojíš. Už tolikrát dal na naširadu. A navíc já vím, čím ho přesvědčím,“ výsměšně pozvedl Igor koutek úst (ehm). „A čímpak, prosím tě?“ „Ta dívka ho zná.“ „Zná? Jak jako zná?“ „Nevím, prostě zná. Víš, co to znamená?“ Hodiny netrpělivě přimhouřily oči. „Že on ji zná taky. Zřejmě si ale nevzpomněl. Kdo by taky jo, po desetileté izolaci od světa? Stačí mu jen říct jak se jmenuje a bum! vzpomene si. Určitě by svého známého nenechal v cele.“ „Ale nepustí ji. Moc dobře to víš,“ poklepal si Maurik delší ručičkou na dvanáctku. Právě zatáčeli kolem otrhaných tapet doprava. „Tak samozřejmě, že si pán nenechá ujít svoji jedinou šanci. Tedy aspoň jedinou v blízké době. Mohla by mít ale lepší pokoje, ne?“ „Mno…“ zauvažoval Maurik. Igor se usmál. „Sleduj a uč se,“ symbolicky sfoukl pravou svíčku a po poklepaní, se před ním dveře samy otevřely. „To jsem teda zvědav, maître,“ zasmály se hodiny a vešly za ním. xOx Hermiona seděla na posteli a objímala si nohy. Najednou to tu nebylo tak krásné a úžasné. V téhle kobce určitě ne. Ozvaly se kroky. Ne hopsání věcí. Kroky. Zavřela oči. Přišlo jí to v tu chvíli rozumné - nevidět ho. Snad on ji tím zas nepozná. (Dětinské, to ano.)To by totiž vůbec neměla šanci na propuštění. „Pojďte. Ukážu vám váš pokoj.“ Znovu oči otevřela. „Co?“ „Vy chcete zůstat v cele?“ rozhodil rukama kolem sebe. „Ne.“ „Tak pojďte za mnou.“ xOx Asi po pěti minutách cesty (to je ten dům tak velký?) na ni začal mluvit. „Musí vám být jasné, proč tu jste.“ Neodpovídala. „Tyhle růže jsou zvláštní. Když se jedna utrhne, keř zahyne. Možná proto mají ty růže tak obrovskou cenu. Za jednu z nich byste si dokázala pořídit pozemek téhle velikosti.“ „Nevěděla jsem-“ „Dokážete si tedy představit, jakou cenu musel mít celý ten keř!“ přerušil ji. „Keř, který kvůli vám zahyne. Zbytečně! Nemůžu vás proto nechat jen tak odejít. Škodu jste provedla dost velkou, abyste si ji u mě musela odpracovat.“ „Jak odpracovat?“ „Jste teď mým zajatcem. Neopustíte tyto pozemky, pokud vám to nepovolím... Budete tu se mnou bydlet. Dům je teď vaším domovem, můžete jít kamkoliv, jen ne do pravého křídla.“ „Ale já tu nemůžu-“ „Ledaže byste měla na zaplacení škody.“ „Nemám,“ hlesla. „Musíte mi slíbit, že tu zůstanete. Že se nepokusíte o útěk.“ „A když ne?“ „Celu tu vlastním pořád.“ „Ach…“ „Slibujete tedy“ Jemně popotáhla. „Slibuji.“ Otočil se na ni. Měla hlavu sklopenou a zpod řas jí pravidelně vypadávaly malé slzy. Rukou si nejistě přejel po týlu. „Doufám… Já doufám, že se vám tu líbí.“ xOx „Jak se jmenujete?“ zeptal se jí, poté co ji dovedl do jejího pokoje. Byl to ten samý, v kterém přespala minule. Zakroutila hlavou. Pokud to neví, nemá cenu mu to připomínat. „Musím vás ale nějak oslovovat,“ zamračil se. „Vypadáte celkem… hezky. Bude vám vyhovovat Bella?“ Přikývla. „Jak mohu oslovovat vás?“ „Doporučil bych Beast,“ objevil se ve dveřích Igor. Za ním hned přihopsala Barbara. „Cože?“ vyjel na něj. Svícen se přikrčil. „Já myslel… víte… když už jí budete říkat Bella… tak by ona mohla vám říkat Beast… ehh… bylo by to potom jako v tom příběhu…“ Pán se zarazil. Už pochopil, co tím Igor naznačoval. Něco na něj zasyčel. Pak se obrátil na Hermionu. „Já jsem Draco...“ (Tramtadadá!)„...Malfoy.“ Barbara na něj zamumlala něco ve francouzštině. Když domluvila, Draco zas se podíval na Bellu. Ehm… tedy Hermionu. „V šest hodin je večeře. Budeme jíst společně.“ Pro změnu na něj zahuhlal něco Igor. Hermionu pomalu začínalo štvát, že jim většinou nerozumí ani slovo. Jak svícen domluvil, přivřel na něj jeho pán oči. „To není žádost, ale rozkaz!“ štěkl ještě na Hermi a odešel. Celesta se otevřela stejně, jako to udělala předešlý večer. Něž ale stačila nabídnout šaty, Hermiona ji přerušila: „Nepůjdu na tu večeři.“ „Ale ty musíš!“ „Proč?“ Celesta se zarazila. Měli zakázáno o tom mluvit. „On není tak špatný, jak se zdá, víš... Ve vnitřku má celkem dobré srdce.“ „Proto mě tu zavřel?“ Skříň se zavřela. „Měla bys, drahá, pochopit, že splácíš dluh.“ „Takže ty s tím souhlasíš?“ „To ne…“ „Vypadá to tak.“ „Nejsem tu proto, abych někoho bránila, Bello. Jen říkám, co si myslím. Sama, až ho jednou poznáš, uvidíš, jaký je.“ „Ale já ho znám. A navíc já jsem Hermiona!“ xOx V místnosti bylo ticho až na ozývající se kroky. Barbara s Igorem napjatě sledovali, jak Draco přechází po místnosti sem a tam. Na chvíli se zastavil a přejel rukou po sametovém rukávu. „Určitě…?“ „Ano, pane,“ přikývla Barbara. To ona mu doporučila tenhle oblek. „Hm…“ zabručel a znovu začal procházet pokoj. „Hlavně až vejde, pane, tak se usmívejte,“ doporučil mu Igor. „Zabere to?“ zamračil se na ně. „Ano, buďte milý,“ usmála se Barbara. „Musíte být přímo okouzlující.“ „Ukažte jí ten šarm, co máte v sobě.“ „Taky musíte být přirozený,“ vystřídal ji zas svícen. „Ale ne až moc.“ „Nevystrašte ji.“ „Pokuste se v sobě probudit jen to dobré.“ „Zdvořilost jistě uvítá.“ „Hlavně se musíte ovládat,“ řekli nakonec oba naráz. „Konec?“ zeptal se jich. „Myslel jsem, že nikdy nenastane. A kdo si má vůbec tohle všechno pamatovat?“ „No… vy.“ „Zajisté.“ Někdo zaklepal na dveře. „To musí být ona, pane,“ konvice se rozzářila. Dovnitř ale vešel Maurik. „No?“ zavrčel na něj Draco. „Kde je?“ „Tak zdá se… že když se to vezme kolem a kolem… tak,“ hodinám se přiškrtil hlas. „Možná že… ale ono to… a ty šaty… Celesta říkala musíš, musíš… ona ne… tak nějak… ehm…“ „Vyklop to!“ Maurik se přikrčil stejně jako předtím Igor. „Ona… ona nepřijde.“ xOx „Prosím… jdi na tu večeři,“ žadonila Celesta. Než ale Hermiona stačila znovu odpovědět ne, ozvalo se zabušení na dveře. Vylekalo je stejně jako následné zakřičení. „PROČ JSTE SE NEDOSTAVILA NA VEČEŘI?“ „Nemám hlad.“ „Musíte jíst!“ „Nemám hlad,“ zopakovala pevně. Za dveřmi se ozvalo mumlání. „Byla byste tak laskava a šla na večeři?“ hlas už měl klidný. „Ne.“ Před další klidnou větou se ozvalo vzteklé zavrčení. „Bylo by mi velkým potěšením, kdybyste se mnou povečeřela… prosím.“ „Ne, děkuji.“ „Nechcete jíst se mnou? DOBRÁ! Nebudete tedy jíst vůbec!“ xOx „Proč si tam nešla?“ mračil se Igor a díval se, jak sporák Pâtes míchá vařící špagety. Byli totiž právě v kuchyni, aby se Hermiona mohla potají najíst. Ta si právě zkřížila tvrdohlavě ruce a postavila se. „Nechci s ním mít nic společného.“ „Petite-“ začala Barbara. Hermiona se na ni ale naštvaně otočila a naštvaně procedila skrz zuby: „Cítím se tak ponížená!“ „Hotovo!“ zacinkal Pâtes na zvonek potom, co se vrchovatě naložený talíř položil na stůl. „Pššš…“ zamračil se Maurik. „Nenávidím ho,“ pokračovala dál Hermiona. „A on mě! Vždycky to tak bylo. Copak nechápete, jak si teď musím připadat? Dostal mě na lopatky. Tolikrát se o to pokusil a tolikrát se mu to nepodařilo. A teď, když neví, kdo jsem…“ posadila se zpátky ke stolu, vytáhla ze špaget zapíchnutou vidličku a pár jich na ni namotala. „Bude to lepší…“ dokončila Barbara, co chtěla říct předtím. „Snad,“ chvíli se na vidličku s jídlem dívala, pak ji zase položila. Opřela si hlavu o ruku a s povzdychem zašeptala: „Za jednu růži jedna Bella.“ A/N: Odpusťte mi, prosím, odpusťte :( Nedokázala jsem odolat. Kdybych nedala jako pána domu svoji nejoblíbenější postavu, vyčítala bych si to. Takže doufám, že to tak moc nevadí. Vaše komentáře jako vždy uvítám. Díky. Vaše Mysty