Minul další týden. A velikonoční prázdniny byly tady. Většinou se tyto dny trávily na hradě, ale teď se kupodivu všichni chystali domů. I když… Proč se tomu divit? Vlastně se to dalo čekat. Rodiče se chtěli ujistit, že jsou jejich děti v pořádku, dát jim další rady ohledně budoucnosti, možná… třeba je přemluvit, ať už zůstanou doma. Že jenom jejich vlastní rodiče je mohou ochránit. Spoustu žáků už odjelo hned po pátečním vyučování, ostatní se teprve balili. Pansy odvezli dokonce ještě dříve, ale i to se očekávalo. Ano, přežije a snad nebude mít ta „nehoda“ žádné následky, ale Parkinsonovi se rozhodli, že se jejich holčička už do školy nevrátí. Stalo se to už příliš nebezpečné. Hmm… Kolik vůbec do Bradavic ještě přijede? Může se stát cokoliv. Stačí jeden Voldemortův útok a je po všem. A ty události ve škole… Bylo o čem přemýšlet. Mohou to být nehody, nehody se stávaly a stávat budou. Ale v poslední době je jich až moc. Nezvykle moc, i na Bradavice. A to s tou otravou, která skončila málem smrtí… Ne, to nebylo nic pěkného. Pokud v Bradavicích řádí šílenec, možná bude dobře, když studenti zůstanou pryč tomu všemu. I když by to bylo kruté a rozhodně by to nebylo správné. Na druhou stranu… Bradavice musí žít a dýchat, ať se děje cokoliv. Protože cokoliv je možné. A nikdo tomu nemůže zabránit. Jestli má přijít bouře, tak přijde. Jestli mají Bradavice přestat fungovat, ať tedy přestanou. Jestli má Voldemort vyhrát, pak ať vyhraje. Ale jestli je jen nepatrná šance, že by mohl být poražen… Pak to tak bude. Protože se musí bojovat. Vzdát něco předem je to největší slabošství. ***** „Harry…?“ hlas ho vyrušil od rozdělaného domácího úkolu. Byl to Ron. Jak by se k němu měl chovat? Ta zlost v něm sice byla pořád, ale… Neví, nemohl je přece nenávidět až do smrti (i když to nemusí být za tak dlouhou dobu). Stýskalo se mu po nich. Docela. Zvlášť po tom rozhovoru s Brumbálem. Potřeboval to někomu říci, ale neměl komu. Malfoyovi to říci ještě nemohl. Jednou asi přijde den, kdy mu řekne i o horcruxech a ostatních věcech, ale teď ještě ne. Zvedl tedy k Ronovi pohled, ale mlčel. „Jedeme na prázdniny do Doupěte. Bude tam Ginny, Fred s Georgem a všichni. Myslel jsem, že bys mohl…“ „A Hermiona taky?“ Musel mu vstoupit do řeči. Ron kývl. Samozřejmě, že ano. Nemohl vynechat svou přítelkyni. Pff. „Harry, my tě tam chceme. Bude legrace, jako o Vánocích, pamatuješ jak Fleur zpívala koledy a vyhnala tak našeho ghúla?“ Nešlo jinak, musel se usmát. Ron si to vyložil jako souhlas: „Takže pojedeš?“ Přesto… „Radši tu zůstanu. Zvládnete to i beze mě.“ „Jenže to nebude ono. Vždycky trávíme svátky spolu. A můžeme… můžeme hrát famfrpál a tak! S Hermionou se nedá o sportu ani bavit! A určitě i…“ „Jeďte sami. Malfoy tu stejně taky zůstane, takže budu s ním.“ To byla pravda. Malfoy mu sdělil před dvěma dny, že nikam nejede. Harry nevyzvídal, ale dokázal se sám dovtípit, co za to může… Doma ho už asi nechtějí. (určitě nechtějí) A strávit s Malfoyem prázdniny může být fajn. Podívají se ještě na víc filmů, daleko víc si popovídají, zasmějí se… Vážně se na to už těšil. „Jak to… mezi váma… jak to… ehm… je?“ Ron se zakoktal a uhnul pohledem. Neměl ty situace rád. „Jsme přátelé a nic víc. Prostě si rozumíme.“ „Rozumíte? Ty a Malfoy?“ „Jo,“ necítil potřebu nějak se obhajovat. Prostě to tak bylo. Ron ztišil hlas: „Hodně o vás mluví. Všimli si, že… najednou jste pořád spolu, Harry.“ „Oni si myslí, že s ním něco mám?“ „To zase ne, ale prostě jenom to nikdo nechápe. Všichni ví, že ho nesnášíš a najednou je tvůj nejlepší kamarád.“ Ron dal přehnaný důraz hlavně na poslední dvě slova a čekal, jak na to Harry zareaguje. Jenže ten to schválně ignoroval. „Nesnášel jsem ho. Ale teď je to prostě… jiný.“ „Já to prostě nechápu.“ „Já taky ne,“ přiznal Harry a nemyslel tím jen vztah s Malfoyem. Myslel i to mezi Ronem a Hermionou i mezi jejich „nerozlučnou trojkou“. Co se to v poslední době děje? „Harry, vážně nechceš jet k nám?“ Zavrtěl hlavou. Ron tam ještě chvilku přešlapoval a pak odešel. Nešlo to zase tak špatně. Přinejmenším spolu už mluví. Možná, že až se vrátí, tak to bude v pohodě. Chce to asi vážně jen čas. I když stejně… Nikdo mu nevymluví, že to, co mezi těma dvěma probíhá, je cosi na hranicích zvrácenosti. Málem incest. Ne, ne, s přáteli si nikdy nic nezačínat. On by nikdy nemohl nic mít s někým, koho považuje za přítele. Nikdy. To se nestane. Něčeho si všimnul na druhé straně místnosti. Někoho. Levandule tam seděla v křesle, nahrbená, úplně sama. Chudák. Tolik se toho pro ní změnilo. Jeji „věrné“ kamarádky jí odkoply, protože už s ní nebyla taková zábava jako dřív. A ani ostatní se s ní nebavili. Báli se. Její matka spáchala sebevraždu a je lehké říci něco, co je nevhodné, co by jí mohlo ublížit. A aby jí ubližovali… ne, to opravdu nikdo nechtěl. Harry si vzpomněl na to, co mu říkal Malfoy. Že Levanduli jeho orientace vůbec nevadila. Nebyla zlá. Harry vstal a šel si k ní přisednout. „Ahoj… Ehm… Můžu?“ Kývla a nervózně se usmála. Chudák. Cosi se v ní zlomilo. „Tak co? Odjíždíš na prázdniny domů?“ chtěl začít nějak veseleji. „Ne, zůstanu tady.“ Ups. Opravdu se jí před chvilkou zeptal, jestli jede domů na prázdniny? Protože se s ní chtěl bavit o něčem pozitivním a veselém? To je až TAK hloupý? Takhle by se snad nezeptal ani Ron. (i když to bylo ošklivé, takhle na něj myslet) Jak by mohla jet Levandule domů, když nemá žádný domov? Protože domov je tam, kde je rodina… Za tuhle otázku by si nejraději nafackoval… No nic, zpět už to nevezme. „Já tady budu taky. Nevíš, kdo ještě zůstává?“ změnil směr rozhovoru. A taky ho to zajímalo. „Jen nějaký děcka. Druháci, třeťáci… Od nás z ročníku nikdo krom nás.“ Mluvila potichu, tak nějak… Jinak, no. Jak se mohla tak rychle změnit? Nejhorší je, že to věděl. „Jsi v pořádku, Levandule?“ „Ujde to. Díky, že se staráš, Harry.“ Zatvářila se smutně a nepřestávala si pohrávat se svým řetízkem. „Malfoy… Říkal mi, že jsi se s ním bavila. Vídáte se ještě vůbec?“ „Už moc ne. Ale slyšela jsem, že vy dva jste nějací kamarádi.“ „No… jo.“ Trochu hrozivé, ale byla to pravda. „Legrační, že jsi ho vždycky nenáviděl a byl pořád s Hermionou a Ronem. A teď je to obráceně.“ „To není, že bych Hermionu a Rona nenáviděl,“ bránil se. „Vždyť s nimi ani nemluvíš.“ „Ne… vlastně jo! Teď jsem se bavil s Ronem.“ Pokrčila rameny. Harry už nevěděl, o čem se s ní dál bavit. Bylo to najednou těžší než s Malfoyem. I když mu ho trochu připomínala. Taky se v jediný okamžik zhroutila celá její minulost a celý její život. Přišla o přátele a zůstala sama. Jenom jí nikdo neurážel a nevysmíval se jí do očí. Za to asi trpěla daleko víc než Malfoy. Ztratit matku… „Jsem rád, že tu zůstaneš, Levandule. Bude to tu… ehm… bude nás tu víc.“ „Jo.“ Byl vážně rád. A slíbil si, že se za prázdniny pokusí k Levanduli trochu přiblížit. Tedy… ne zase až TAK moc. Pořád byl ještě homosexuál a Levandule ho nepřitahovala. Ale asi potřebovala pomoc. A on měl, krucinál, pořád v sobě ten zachráncovský syndrom. ***** Všichni odjeli. Klid. Harry se měl sejít v Sovinci s Malfoyem, ale ten nepřišel. No, dobrá. Kde se k čertu zase fláká? Nezapomněl náhodou? Rozhodl se za ním stavit na Zmijozelskou kolej. Heslo znal, protože si je s Malfoyem už dříve vyměnili – jen tak pro jistotu. Kdyby něco. A něco bylo možná teď. A vzít na sebe neviditelný plášť je otázkou minutky. ***** Ale i Malfoyova ložnice byla prázdná. Kde může být? Harryho napadlo, že by se mohl podívat na Pobertův plánek, ale nakonec mu došlo, co by to znamenalo… To už by bylo špehování. Málem stíhání! Nechodí spolu, nemusí spolu být dvacetčtyři hodin denně a vědět o každém kroku toho druhého. Nebude… nebude ho špehovat. Tak. ***** Harry si zrovna četl Famfrpál a my (s obálkou plnou polonahých žen na košťatech), když v tom se otevřely dveře a vešel Malfoy. No, to mu to trvalo. Harry čekal, že přijde a omluví se mu svou nepřítomnost v Sovinci. Ale čekal, že přijde dřív. Jenže byl to prostě Malfoy. Nečekat zázraky. Ale vypadal docela divně. Tak nějak… zaraženě? Bez pozdravu se posadil na jednu ze židlí. „Je to tu špatný. Špatně slazený,“ díval se na zlato-červené závěsy. Co je mu? Trochu se třásl. „Malfoyi? Je ti dobře?“ Nevypadal. Třásl se. „Nic mi není, jen… Je to dobrý, všechno je fajn, nic se neděje,“ začínaly mu téct po tváři slzy. Slzy? Opravdu to byly slzy? Slzy… „Malfoyi! Co se stalo?“ „Nic. Nic se nestalo… Jenom matka je mrtvá, jinak se nestalo vůbec nic.“ Matka? Malfoyova matka? Narcissa? Najednou ho měl plnou náruč a nešlo jinak než ho k sobě tisknout. Jeho matka… Mrtvá? Krucinál… To jako doopravdy? „Panebože,“ nezmohl se na nic víc. Objímal ho. Před chvilkou přemýšlel zrovna o tom, jaké paralely se najdou mezi Malfoyem a Levandulí a najednou přibyla další. Oba ztratili matku – skoro ve stejnou dobu. To je šílené. Narcissa Malfoyová a mrtvá? Co se stalo? Panebože. Chudák Draco. Ona je mrtvá… „Ale jinak to je v pořádku. Všechno je jinak v pořádku. Otec mě pořád nesnáší, matka je mrtvá a je to moje vinna. A všechno je v pořádku.“ Byl mimo. Mluvil nesmysly. Jenže, co má Harry dělat? Nechtěl, aby se Malfoy trápil, nechtěl, aby trpěl a přesto to jinak nešlo. On ztratil matku… Žádná slova nepomůžou, žádná útěcha. Jeho matka… není. Po tom, co si prožil, se stane ještě tohle. Chudák Draco. Tohle si nezaslouží. Takže… Malfoy byl v jeho náručí. Malfoy brečel. Malfoy ho potřeboval. Přitiskl ho k sobě ještě o něco víc. „To bude dobrý,“ řekl první, co ho napadlo. Klišé. Ale přál si, aby to tak bylo. Aby to bylo dobrý. „Ale já jsem to nechtěl.“ „To bude dobrý.“ Malfoy přestal říkat věty, které dávaly smysl jen zpola. Teď už se mu jen chvěl v náručí. Harry se cítil tak zbytečný, tak nicotný. Jak moc by mu chtěl pomoc. Ale nemůže. Teď jde jen jediné – prostě tu pro něj být. Harry nedávno ztratil Siriuse a bylo to něco strašného. Neskutečná prázdnota, která se rozprostírá někde okolo srdce. Touha zničit všechno, co to způsobilo, zničit ty, kteří to způsobili. Zničit celý svět, touha, aby se všichni cítili tak bídně jako on. A pak otupělost… Ztráta schopnosti cítit cokoliv. Trvalo to dlouho než tenhle stav překonal a začal zase žít normálně. Přestal se jen hýbat, ale začal zase žít. Siriuse měl strašně moc rád. Ano, ale… Matka? Ztratit matku? Maminku? Harrymu jeho matka chyběla, ale byl zvyklý vyrůstat bez ní. Mít ji a ztratit jí teď… Bylo by to neskutečně těžké. Zasáhla ho i Narcissina smrt. Ale… Levandulina matka byla prostě jen… Levandulina matka. (je to sice zlé, tohle říkat, ale tak to bylo). Narcissu Malfoyovou znal. I když mu nebyla ani trochu sympatická, tak jí znal. Chladně krásná osoba se zvláštní křehkostí (tu Malfoy po ní zdědil). Pyšná už od pohledu. Vypadala docela nepříjemně… A teď… nežije. A Malfoy… Harry tu bude pro něj, udělá cokoliv, aby mu pomohl zaplnit tu prázdnotu. Nechce, aby brečel, nezvládá pobírat ty emoce… A přesto ví, že bez pláče to nepůjde. „Draco… ššš… Draco,“ hladil ho po vlasech. A oslovoval ho křestním jménem. Vlastně celé to oslovování se přijmením byla hloupost. Stáli tam dlouho. … … … … Pak si Malfoy… Draco… otřel nos: „Musím jít,“ obracel pohled někam k zemi. Jeho oči byly úplně zarudlé, opuchlé od pláče. „Takhle nikam nemůžeš, Draco.“ Malfoy se zarazil a teď už se na něj podíval. Trochu vyplašeně. „Můžeš zůstat tady,“ Harry kývl směrem k posteli. „A budeš tady se mnou?“ „Jo… Pokud chceš.“ „Chci.“ Nemohl ho nechat, aby byl sám. Toulat se někde po chodbách, plakat, nechával se sžírat zaživa. Bude ho to asi bolet stejně tady i někde jinde, ale přesto… je lepší se o tu bolest rozdělit. … … … … Leželi vedle sebe na posteli, mezi nimi mezera. Zachovávali si odstup. Jenže… Draco pořád… brečel. A nemohl ho přece jen tak nechat. Vtáhl ho znovu k sobě do objetí. Dracova tvář teď spočívala na Harryho krku. Nebylo to nepříjemné, jen trochu nezvyklé. Mít takhle blízko u sebe kluka. A to k tomu dost atraktivního kluka. I když… atraktivního pro nějaké jiné lidi, samozřejmě, že Harry měl úplně jiný vkus a nikdy by ho nenapadlo toužit po někom jako je Draco. Ale na druhou stranu, když byl u něj tak blízko, že cítil jeho dech na své tváři… Bylo mu až trapně za to, jak příjemné to bylo. V situaci jako je tahle… Pláč pomalu přestával až ustal úplně a za chvilku už bylo jediným zvukem v místnosti Dracovo pravidelné oddechování. Usnul. Harry se neodvážil ani pohnout, aby ho náhodou neprobudil. Ať spí… Uleví se mu, aspoň trochu. Bolest ve spánku pomine. On usnout nemohl. Nebyl zvyklý spát s někým jiným, vlastně s nikým nikdy nespal. Sice měl společnou ložnici s několika lidmi, ale to bylo něco naprosto jiného. Cítit cizí dech na své tváři, cítit cizí tělo na svém, vidět někoho jiného ve své posteli… To bylo nové. Aniž by věděl, co vlastně dělá, natáhl dlaň a jemně přejel bříšky prstů po Dracově spící tváři. Byla jemná i na dotek… Chudák Draco… „To bude dobrý.“ zašeptal spíš pro sebe než pro něj a snažil se usnout. ***** Probudil se. Okamžitě poznal, že je ještě noc, ale Draco byl vzůru. „Proč nespíš?“ zašeptal. Možná měl raději mlčet a dát Malfoyovi aspoň chvilku klidu, jenže to nezvládl. A říkal si, že možná bude lepší, když se Draco trochu svěří. Pokud to zvládne. „Nemůžu. Já… já matku zabil,“ odpověď ještě tižší než otázka. „Určitě ne.“ „Byl jsem to já… Věděl jsem, že má kritický těhotenství a místo, abych se snažil, aby měla klid, jsem dopustil, aby to o mě zjistili… Měl jsem to popřít, něco udělat… Tohle jí zabilo. Já jsem jí zabil.“ „Ššš… Nemůžeš za to,“ pohladil ho po tváři. Popotáhnutí: „Ale můžu… Můžu úplně za všechno. Vždycky můžu úplně za všechno.“ „Co se stalo?“ „Brumbál mi řekl, že matka umřela včera večer při porodu. Jenže otec si prý nepřeje, abych jezdil domů, ani na pohřeb ne. Nechce mě. Nejsem jeho syn…“ „Draco...“ „Zabil jsem ji.“ „To je blbost. Nemůžeš za to, tohle se prostě jen… stává.“ Slabá útěcha. Prostě nezvládla porod. Narcissa. „Já vím, že za to můžu. Byla ze mně strašně zklamaná, a proto radši umřela než aby porodila další trosku jako jsem já.“ „Ty nejsi žádná troska.“ „Ale jsem… Co jinýho bych byl, Pottere? Hubenej, choulostivej, nemám žádnou sílu. Nevyvedl jsem se jim. A ještě k tomu se ukázalo, že jsem teplej. Tohle jsem neměl dopustit, měl jsem… měl jsem… já nevím, prostě…“ „Podívej se na mě, Draco.“ Přinutil ho obrátit k němu pohled a přiblížil se ještě o kousíček blíž. Byla sice tma, ale zase ne taková, aby mu neviděl do očí. (brzo bude svítání) „Ty za to nemůžeš a matku jsi určitě nezklamal. Nejsi žádná troska, ale zatraceně silná osoba, která tohle všechno zvládne.“ Uhnul pohledem: „Znechutil jsem je všechny. Už předtím. Dokonce ani Temný pán mě ke Smrtijedům nechtěl, protože jsem úplně na nic! Otec mu nabízel moje služby, ale on je odmítl! A proč? Protože jsem na nic.“ Co zase znamená tohle? Smrtijedi mezi sebe nechtěli Draca? No… „Voldemort je prostě idiot.“ Nebylo to zrovna nejinteligentnější, ale Harry v tuhle chvíli větší moudra nevymyslel. Vypustil z úst první, co ho napadlo. „Jenže teď je matka mrtvá… Kvůli mé slabosti je mrtvá. A já ji měl rád! Ona mě ne, ale já ji ano. Byla to moje máma, krucinál.“ „Já vím, Draco. Ale neříkej, že tě neměla ráda.. Jak by tě někdo krucinál mohl nemít rád?“ „Tak proč nechala otce, ať mě vydědí? Proč mi ani jednou nenapsala, nedala mi vědět? Proč se mě zbavila?“ Na tohle Harry nevěděl odpověď. A Draco jí od něj ani nečekal. „Sice dělala, že už nejsem její syn, ale stejně jsem si říkal, že třeba… Jí otec nenechá nebo tak něco… Mohlo to tak být, možná by se časem ozvala. Byla tu… Ale teď jsem sám. Úplně sám.“ „Tak to není.“ „Nemám matku. Dokonce ani otce. Žádné příbuzné, přátele, prostě nikoho. Tohle nezvládnu, Pottere. Jsem prostě sám.“ „Nejsi… Máš mě. Já vím, není to nic moc, ale vždycky tu pro tebe budu.“ „To říkáš jen tak.“ škytnutí. „Neříkám. A slibuju, že vždycky budu na tvé straně. A budu tě ochraňovat… Udělám prostě všechno, abyses necítil sám.“ Netušil, kde se v něm ta slova berou. Anebo možná, že naopak tušil. „Ale proč?“ „Protože jsi můj kámoš. Dobrej kamarád. Vlastně,“ usmál se, „myslím, že lepšího kamaráda než tebe nemám. A taky tě mám, svým způsobem, docela rád.“ Uviděl na Dracově tváři něco jako úsměv. Ale vypadalo to spíše jako úšklebek. Potěšilo ho to. Ano, slyšel se, že to zní dost pateticky. Ale pravdivě… Měl ho… tak docela (docela dost) rád. „Díky… Harry.“ Za chvilku spali oba, pevně přitisknuti jeden k druhému. ***** Probudil se, ale Draco už byl pryč. Harry se mu, po pravdě řečeno, ani nedivil. Chápal ho. Malfoy zřejmě nevěděl, jak se k Harrymu po téhle noci chovat. Hodně si toho navzájem řekli, a to bylo strašně nezvyklé. Pro dva kluky určitě… Svěřovat se. A taky… asi toužil po samotě. Harry nějak věděl, že Draco bude v pořádku, že to všechno zvládne a překoná. Dokáže být zatraceně silnej. Zvládnou to oba. Stejně mu včerejšek tak nějak splýval. A přitom byl tak jasný… Smrt Narcissy Malfoyové… Otřáslo to taky s ním, a to nejen kvůli Dracovi. Přece jenom, další člověk kterého znal a který byl mrtvý. To bylo tak… divné. Všichni okolo něj umírají a nemusí to být ani následkem nějaké divné kletby. Koloběh přirozené smrti je nevyhnutelný. Asi to čeká každého. Otřásl se. Bude raději věřit, že smrt je daleko a nečíhá někde za rohem ani na něj, ani na jeho přátele. Ačkoli… bylo to tu. Vždycky věděl, že šance přežít tuhle válku je minimální, že vlastně není skoro žádná. Jenže problém byl ten, že se mu umřít nechtělo. (kdo by vlastně chtěl umřít?) Zvlášť teď, když zjišťoval, že přátelství se dá naleznout i na těch nejneobvyklejších místech. Třeba na místě nepřítele. Did you ever think of me As your best friend Did I ever think of you Im not complaining I never tried to feel I never tried to feel this vibration I never tried to reach I never tried to reach your eden Did I ever think of you As my enemy Did you ever think of me Im complaining I never tried to feel I never tried to feel this vibration I never tried to reach I never tried to reach your eden Hooverphonic - Eden