Z cest nahoru k lesu se pro Betty stalo pravidlo. Během každého dne, když
měla chvilku volno, utíkala přes louku k vysokým smrkům na kopci a
vyhlížela zrzavé vlásky obsypané záplavou bílých květů, téměř vždy s
úspěchem. Když se ale někdy rusovláska neukázala, nic ji netěšilo.
Dokonce ani neprojevila obvyklé nadšení nad nově narozenými jehňaty,
která jí jinak připadala neodolatelná. Prostě se z nich stala nerozlučná
dvojice. Voňavá vřesoviště a tajemná lesní zátiší jim otevřely svou náruč
a dokázaly je vábivě je poutat celé dlouhé hodiny.
Toho dne zrovna stavěly pod vysokými borovicemi zahrádky pro lesní
skřítky, když se náhle z dálky ozval dunivý zvuk hromu a na listech
stromů zašustily první kapky. Obě dívenky zvedly hlavy.
„Asi bysme se měly někam schovat,“ navrhla Betty. Máma vždycky říká, že
při bouřce nemá být člověk venku. Prý je to nebezpečné.“
„Moje mamka to říká taky. No jo, ale kam se tady schováme? Nikde v okolí
není žádný srub, dokonce ani bouda pro ovce. Nejblíž je to… k nám,“
zaváhala větší z dívek.
To Betty zaujalo. U kamarádky doma ještě nebyla. I když – ona u nich také
ne. Při svých hrách se všem lidským obydlím vyhýbaly, byly lesní víly a
ty přece do stavení nemají přístup. A hlavně tam hrozilo, že budou
zapojeny do nějakých domácích prací. Kdepak, lepší je to na kopci nebo v
lese. Jenomže, proč si to nepřiznat, pocítila zvědavost. Nevzpomínala si,
že by někdy slyšela o nějakém osamělém domě nebo usedlosti v okolí. Ale
Ginny říkala, že jsou kouzelnická rodina, tak třeba bydlí v jeskyni nebo…
Mezitím se znovu ozval hrom, tentokrát mnohem hlasitěji a zrzečka se
rychle rozhodla. Nechala zahrádku zahrádkou, popadla kamarádku za ruku a
tryskem zamířila z borového hájku ven. Betty se zdálo, že běží jen
chvíli, ale najednou se ocitly na velké louce, ačkoliv mezi stromy žádná
paseka neprosvítala. Uprostřed prostranství stála zvláštní stavba. Starý
dům vypadal, že musí okamžitě spadnout, protože stál až nebezpečně
nakřivo. Nahoře z červené střechy trčelo na všechny strany několik komínů
a po dvorku pobíhala hnědá kuřata. Dívky se udýchaně zastavily u plotu a
ta domácí mávla rozmáchle rukou před sebe, jako by předváděla nejmíň pět
set let staré hradní sídlo.
„Vítej v Doupěti, Betty!“
„To je… to je úžasný. Vůbec jsem si neuměla představit, kde vlastně
bydlíš,“ lapala návštěvnice po dechu a v úžasu nevěděla, na co se dívat
dřív. Snad by tam takhle stála celou věčnost, kdyby je za krkem
nezastudily dešťové kapky a hlavně kdyby zpoza domu nezaslechly jakési
brumlání.
„Mamka!“ zvolala přidušeně Ginny, znovu chytla kamarádku za ruku a táhla
ji přes dvůr k domu. „Honem, dokud nás nevidí.“
Rychle se prosmýkly krátkou chodbou okolo pootevřených dveří do kuchyně
až k nerovnému schodišti klikatě stoupajícímu celým domem. Na třetím
odpočívadle otevřela Ginny jedny z několika dveří a vpustila kamarádku do
svého království.
Pokojík nebyl o moc větší než ten Bettin. Stolek se dvěma židlemi u okna,
prádelník, velká truhla a postel s patchworkovým přehozem hrajícím všemi
barvami ale snad právě proto působily útulným dojmem. Stěny byly potaženy
světlými tapetami s motivem kopretin a Betty se zdálo, že i slabě
vydávají jejich vůni. Na několika místech mezi vystouplými trámy visely
obrázky, mnohé malované dětskou rukou. Náhle Betty překvapeně zalapala po
dechu. To když se na jednom z nich malý chlapec sklonil a postříkal vodou
z vědra dívenku, která stála opodál. Vypadala, že je právě na cestě ze
zahrady, protože jí z košíku vykukovaly zelené čupřiny mrkvové a
petrželové natě.
„Tam… tam…“ koktala Betty, „ten obrázek se hýbe!“
„No jo,“ odvětila nevzrušeně Ginny. „Dick zase dělá rošťárny, to je mu
podobný. Asi těch pár dní, co visel v pokoji dvojčat, na něm zanechalo
stopy. Dřív Susan takhle nezlobil.“
„A-aha,“ kývla nechápavě Betty, ale dál už se nevyptávala. Zaujala ji
totiž další věc v pokoji – masivní dřevěná truhla. Vypadala, jako by
právě vyskočila z Andersenovy pohádky. Ginny se skláněla k jejímu víku a
chystala se ho nadzvednout.
„Pojď,“ mávla na kamarádku, „ukážu ti svoje hračky.“
Víko se otevřelo a Betty zvědavě nakoukla dovnitř. Hned na vrchu ležela
velká mrkací panenka, která, jakmile na ni dopadlo světlo, otevřela oči a
promluvila.
„Ahoj Ginny!“
„To je Vicky, moje nejoblíbenější panenka. Když ještě patřila mamce,
uměla toho říkat víc, ale teď už mě většinou jenom pozdraví. Možná se
taky zlobí, protože si s ní přes léto moc nehraju. Jak jsou kluci doma,
není tady chvilka klidu,“ rozumovala.
Poté vytáhla z truhly stočenou ruličku s barevnými třásněmi, ze které se
po rozbalení vyklubal strakatý kobereček.
„Je létací, přivezl mi ho tajně brácha z Egypta. Škoda, že mě neunese, to
by bylo něco. Strašně se mi líbí lítání, závidím klukům, když vytáhnou z
přístěnku košťata a na louce za domem trénují famfrpál,“ básnila
rusovláska a oči jí jen zářily. Měla radost, že má tak pozorného
posluchače a příliš se nestarala, že Betty každému druhému slovu nerozumí.
Nakonec z truhly vytáhla několik obrázkových knížek. Obě dívenky se
ponořily do jejich stránek a příběhů, takže jim uniklo, že bouře venku
pomalu odeznívala. Přeslechly i kroky na schodech. Téměř nadskočily, když
dveře zaskřípěly v pantech a do místnosti nakoukl kulatý ženský obličej.
„Viděla jsem na hodinách, že jsi doma. To je dobře, že ses schovala před
bouřkou, ale…“ žena se zarazila, když si uvědomila přítomnost dalšího
dítěte. „A tohle je kdo?“
„Betty,“ pípla tiše rusovláska a sklopila oči k podlaze. „My… známe se z
lesa. Bydlí dole ve vesnici.“
Matčina tvář se zachmuřila: „Mudla?! Copak jsem ti, Ginny, neříkala, že…“
Vylekaný pohled hnědých očí jí umlčel.
„No nic, to si povíme potom. Nemáte hlad? Pojďte dolů, udělám vám něco k
svačině. Tak honem, honem, než vám to kluci spořádají,“ dodala ještě, ale
její kroky se už ozývaly ze schodů.
„Tvoje maminka se asi zlobí, viď?“ otázala se opatrně Betty.
Ginny jenom mávla rukou: „Nech to plavat, ono se to srovná. Jdeme na
baštu, ne?“
Vyskočila, pomohla kamarádce na nohy a společně se vydaly dolů do
kuchyně. Okolo dlouhého stolu stálo nejmíň deset židlí, každá jiného
tvaru a barvy. Na několika už někdo seděl. Zrzavou vyčouhlou dvojici
potměšile se tvářících rošťáků Betty okamžitě otipovala na ona pověstná
dvojčata. Proti nim seděl na zeleně natřené židli menší chlapec se
zamračeným výrazem ve tváři, ale nezbytnou zrzavou kšticí, a konečně v
čele stolu se majestátně tyčil nejstarší z přítomných synů – povýšeně se
usmívající mladík, který se právě chystal zakousnout do připraveného
sendviče. Náhle ho ale se zaklením odhodil, když mu z prostoru mezi
plátky veky vyklouzl myší ocásek. Vzápětí se ze stolu sesmekla bílá myš a
drobnými krůčky pelášila k díře pod dřezem. Betty zapištěla.
Matka se obrátila od kuchyňské linky a pozvedla ruku s vařečkou: „Říkám
vám to naposled – nechce těch lumpáren. Aspoň u stolu bych chtěla mít od
těch vašich nesmyslů pokoj. A kromě toho máme hosta,“ ukázala ke dveřím.
„To je moje kamarádka,“ zamumlala Ginny potichu a spolu s Betty se
usadila co nejdál od brášků. „Promiň, jsou to pitomci.“
„Ginny!“ ozval se od sporáku varovně matčin hlas.
„To je v pohodě,“ smála se Betty, „mám doma taky dva bráchy. Akorát jsem
se lekla, no.“
Fred se na ní vesele zašklebil a podal jí přes stůl sklenici s
marmeládou. Trochu váhavě se pro ni natáhla. George ale do bratra pod
stolem strčil a sklenice se s rachotem rozkutálela po desce, nechávajíc
za sebou červenou stopu.
„Už toho mám právě dost. A ven! Když už viditelně nemáte hlad, nechte v
klidu najíst ostatní,“ rozzlobila se teď doopravdy matka. „Mažte dozadu
do kůlny a nanoste do pokoje dříví ke krbu. A vy jezte.“
S tichým mumláním, ve kterém se ozývalo cosi o nenapravitelných číslech,
se vrátila k vaření.
Zbytek svačiny proběhl v tichu, naplněném jenom spokojeným mlaskáním a
cinkotem sklenic s dýňovým džusem. Jakmile spořádali celou horu sendvičů,
zavolala si matka Ginny stranou a cosi jí pošeptala. Dívka jen neochotně
přikývla. Betty šestým smyslem vytušila, že je nejvyšší čas vypadnout.
„Budu už muset domů, určitě je pozdě,“ hodila očima k vysokým stojacím
hodinám, ale opět se jí údivem rozšířily oči. Tak tohle měla Ginnina
matka na mysli, když mluvila o hodinách! Na ciferníku bylo několik
ručiček a většina jich ukazovala na slovo „DOMA“. Také jedna z posledních
právě přeskočila k ostatním a vzápětí na to se otevřely dveře a do
kuchyně vstoupil vysoký muž v plášti se špičatou čapkou na hlavě.
„Dobré odpoledne, Molly,“ pozdravil svoji ženu a vesele se ušklíbl.
„Copak naši chlapci zase vyvedli, že jsou najednou tak pracovití?“
Matka jenom mávla rukou.
„Neuměli se chovat u stolu. A dokonce před hostem. Ginny si totiž
přivedla kamarádku z vesnice,“ zdůraznila žena významně poslední slovo a
ukázala přes rameno na dívenky stojící u dveří.
Pán domu se rozzářil: „Opravdu? To je skvělé, potřeboval bych totiž
vysvětlit, jak vlastně funguje ten-?“
„Arture,“ ozval se varovně hlas jeho ženy, „už je spousta hodin a Betty
musí domů. Ginny, odveď ji na okraj lesa a pak se rychle vrať. Potřebuju
pomoct s večeří.“
„Tak běžte,“ pobídl je muž a na rozloučenou podal Betty vážně ruku. „Rád
jsme tě poznal. Doufám, že se zase někdy přijdeš podívat.“
„Na shledanou,“ pípla Betty a honem chytala balanc, jak jí její kamarádka
rychle vystrkovala ze dveří.
Venku vzduch nádherně voněl a na trávě se třpytily blýskavé kapky deště
jako vyleštěné diamanty. Obě dívenky se vesele rozběhly přes louku k
lesu. Kousek od borového hájku, který musely odpoledne tak nakvap
opustit, se rozloučily.
„U vás je to tak super,“ vydechla obdivně mladší z dívek. „Tolik
zajímavých věcí. Škoda, že sem nemůžeme chodit častěji, vaši jsou moc
prima.“
„Vážně se ti u nás líbilo?“ ptala se nevěřícně rusovláska, ale bylo
vidět, že ji to potěšilo. „No, třeba by to nějak šlo zařídit, zeptám se.
Naši totiž mudly zbožňujou. Hlavně táta.“
Betty se šťastně usmála a rozeběhla se mezi stromy k domovu. Doma ji
zaručeně čekalo nepříjemné kázání o věčném toulání, neudělané práci a
promočených botách, ale její dušička se přesto tetelila spokojeností.
Nádherný pocit z kouzelného odpoledne v domě uprostřed lesa si odnášel s
sebou dolů jako nejvzácnější poklad.
Bezstarostný čas prázdnin se zdál nekonečný.

* * *