A/N: Moc moc děkuji za beta-read Kaldoře :D III. Slib, neslib, tady už prostě nebudu! I přesto, jak slunečný byl den, v noci pršelo. Hermiona právě dojídala zakázanou večeři a povídala si s nábytkovým triem. „Půjdeš si potom lehnout, Bello?“ dolila jí čaj Barbara. Hermiona zavrtěla hlavou: „Nejsem unavená…. Myslela jsem spíš… že byste mi mohli ukázat dům.“ Maurik zakroužil ručičkami. „Pán ti kvůli té večeři zakázal pohybovat se po domě.“ „A taky mi zakázal jíst.“ „Ehh…“ „Nemůžeme tě ale přeci nechat o hladu,“ usmála se konvice. Hermiona se pokusila o nevinný pohled, ale místo na hodiny, ho upřela na svícen. Igor prosebně do Maurika šťouchl. „Říkám ne,“ prohlásil pevně a obrátil se k nim zády. „Hm… Škoda... Byla jsem přesvědčená, že o domě musíš vědět hodně a že budeš ochotný, představit mi ho,“ ukázala na něj Hermiona vidličkou. „Ale asi jsem se spletla.“ Hodiny se k ní zas otočily a polichoceně se usmály: „O domě toho vím opravdu moc. Dalo by se říct, že všechno. Je tu spousta zajímavých pokojů. Určitě by se ti líbily.“ „Tak v čem je problém?“ „No… Pán to zakázal.“ „Prosím…“ zakňourala Hermiona. Barbara se znovu usmála a významně se na hodiny podívala: „Mauriku… uděláš to pro našeho hosta rád, že ano?“ „Ale… já… ehm… eh bien … dobře. Ukážu ti to tady,“ řekl rezignovaně Maurik. Igor ho opravil: „Ukáže me ti to tady.“ xOx Maurik se po pár vteřinách opět zastavil a ukázal na obraz poměrně mladého muže: „Tohle je Albraxas Malfoy. Pánův dědeček. Byl to velice významný muž. Už jen díky tomu, jak se choval…“ Hermionu prohlídka domu bavila, ale za chvíli hodiny přestala poslouchat. Zaujalo ji totiž schodiště pokryté tmavě žlutým kobercem. Před tím ho ještě neviděla. Přišla k němu a začala po něm vystupovat. Prostřední schod jí však pod nohama zavrzal. „Bonté divine!“ vykřikl Igor, když se ohlédl po zvuku. „Co to děláš, Hermiono?“ Oslovená se zastavila a ohlédla se dolů: „Coby? Jdu po schodech.“ „Proč?“ vykulil oči Maurik. „A proč ne? Co je nahoře?“ Igor se zamračil: „Nic tam není... Co by tam taky bylo... Odlehlá část domu… Nic. Naprosto nic… Je tam pusto. Celá pustina… Víc pusté, než sahara. Není tam nic. NÉANT! Prostě nic.“ „Tak to by nevadilo, kdybych se tam šla podívat.“ „Ne, to ne… Je to pravá část domu, Bello.“ „Pravá část domu? Takže tohle je ta pravá část domu? Pánova část domu? Dracova?“ Oba přikývli. Hermiona tam zatoužila jít ještě víc, než předtím. „Pojď dolů. Raději ti ukážeme zbrojnici,“ zamával Igor svíčkami. „Nebo třeba jezírko! Je v zadní části zahrady,“ snažil se vymyslet něco Maurik, když viděl, že ji tou zbrojnicí zjevně nepřesvědčili. „Nebo taky bobová dráha,“ napadlo Igora. Mia se podivila: „Bobová dráha?“ „Pán si dřív rád hrál,“ potvrdily hodiny. „Nebo tu taky máme tělocvičnu!“ Aby Hermionu opravdu přemluvili k odchodu, rozhodně jim nemohla stačit tělocvična, bobová dráha a podobně. Teď v noci by si stejně moc nezacvičila - škodí to přece svalům. „A knihovna!“ „Knihovna?“ usmála se a sešla dolů pár schodů. Tohle bylo jiné téma. Oblíbené téma. „Obří knihovna,“ přitakal Igor. „Jsou tam všechny knihy, na které si vzpomeneš,“ Maurik se pomalu uklidňoval. Vypadalo to, že Hermiona půjde konečně dolů a ten bláznivý nápad, navštívit pravé křídlo, ji přejde. „Opravdu všechny. Od každého spisovatele. Od každého nakladatelství.“ To se Herm zamlouvalo. (Nemusím vám přece říkat, jak moc miluje knihy.) „Ukážeme ti ji!“ „Dobře,“ souhlasila. „Tak pojď za námi,“ svícen se k ní spokojeně otočil zády a společně s Maurikem odešel do další chodby. „Hlupáci,“ zašeptala si pro sebe. Vyšlapala schody až nahoru a rozhlédla se. Ihned ji do očí udeřila ošuntělost té dlouhé chodby. Pravá část domu rozhodně nebyla tak skvěle udržovaná jako zbytek. Naopak. Obrazy a tapety byly roztrhané. Špinavá okna zakrývaly ohořelé závěsy. Kývaly se tam skříňky, kterým chyběla některá z nohou, a křesla bez opěradel. A také světla, která jen mírně poblikávala, místo toho, aby obyčejně osvětlovala místnost, rozhodně k lepšímu vzhledu téhle části domu nepřispěla. Bylo to tu hrozné. Už se nedivila, že sem nesměla. Za tohle by se totiž styděl každý. I Malfoy. Pár krátkých kroků ji hned přivedlo před malé poškrábané dveře. Pokusila se je otevřít, ale byly zamčené. Šla za roh. I tam to bylo stejně děsivé. Čím dál po těch chodbách šla, tím víc jí tu bylo nepříjemně a tím víc jí tu bylo zima. Možná ty stěny někdo začaroval, aby na lidi kolem působily stejně jako mozkomoři. Možná ale Hermionu jen hryzal pocit, že tu opravdu nemá co dělat. A možná se pouze začínala bát. „Jdu pryč,“ prohrábla si horečně vlasy a otočila se. Když byla skoro u schodů, jako na potvoru uslyšela kroky, které po schodech stoupaly vzhůru. Rychle se otočila a rozeběhla se k protějším dveřím. Naštěstí už otevřít šly (Hm… divné.) Nezabývala se tím a vklouzla dovnitř. Velká místnost. Ještě víc chaotická a hrozivá, než chodba. Běžela skrz pokoj na balkón. A proč vůbec? Doufala, že tam snad najde žebřík, nebo co? Musela něco vymyslet. Hlavně jak se dostat pryč, zpátky do svého pokoje. Kdyby ji tu našel, nečekalo by ji nic dobrého. „Ano,“ rozzářila se. Podél balkónů rostl břečťan. Záchrana. Jeden výrostek si obmotala kolem ruky a zatáhla. Držel pevně. Naposledy - prostě pro jistotu – se ohlédla. Draco stál těsně za ní. Polkla. Nebylo jí jasné, jak to, že ho neslyšela přicházet. Nebylo jí jasné, jak to, že byl tak rychlý. Nebylo jí ani jasné, proč se tvářil klidně, když na ni následně hodlal křičet. V tuhle chvíli jí nebylo jasné zhola nic. „Pane?“ zachvěl se jí hlas. „Malfoy, že? Draco… ehm… jak se máte?“ „Co tu děláte?“ zavrčel. „Tak jsem se procházela… a… chtěla jsem se omluvit, že jsem se nedostavila na večeři,“ rychle vymyslet nějakou výmluvu, to jí přišlo nejdůležitější. Jeho obličej se nenávistně zkřivil. Stejně jako se na ni díval dřív, když pro něj byla ještě jen mudlovská šmejdka. „Vypadněte.“ „Omlouvám se. Neměla jsem sem chodit.“ „VYPADNĚTE!“ zařval rozzuřeně. Hermiona leknutím ucouvla a narazila na kraj balkónu: „Promiňte…“ „VYPADNĚTE! RAPIDEMENT! VYPADNĚTE!“ xOx Hermiona si oblékala kabát, zatímco utíkala pryč ze schodů. Halou právě projížděla na vozíku Barbara: „Petite?! Kam běžíš?“ „Slib, neslib, tady už prostě nebudu!“ Vyrazila z domu a utíkala přes zahradu. Nasedla do auta. Chvíli jí nešlo nastartovat, ale nakonec se přece jen rozjelo. Brána se před ní sama otevřela. xOx „Zatraceně…“ první rána hlavy o volant. „Zatraceně…“ druhá rána hlavy o volant. „Zatraceně…“ třetí rána. „Zatraceně! Sakra…“ čtvrtá rána. Vzala si ještě hůlku a konečně z auta vylezla. Aby zahnala vztek, že chcípnul motor, naštvaně kopla do pneumatiky (ta by přece měla být o něco měkčí, než plech). „ Auuu …“ chytila se za špičku boty a začala poskakovat namístě. Rozhodně nebyla měkká. Nečekala, až ji tu Draco najde a rozeběhla se. Ze začátku jí to s pochroumanou nohou nešlo nijak rychle, ale ta brzo bolet přestala. Bylo to už nejspíš půl hodiny, co utekla. Nevěděla, kudy má jít. Nevěděla, kam má jít. Hlavně chtěla být pryč. Ani nevěděla, proč ji tak vyděsil. Zakopla. Místo toho, aby se zvedla a pokračovala v úprku, si klekla, opřela se levou rukou o zem a do pravé schovala obličej. Jakoby se s jejím pádem zničily i všechny naděje na záchranu. Jak by se odsud mohla dostat? Vždyť se tu ztratila i s autem. A bez něj se ztratí ještě rychleji. Nemůže se ani přemístit, když neví kde je. Riziko, že skončí někde úplně jinde, bylo víc než velké. Pak to zaslechla. Zdálo se jí to nebo to byl opravdu…? Postavila se. Ale ano. Prázdnotou a tichem lesa se ozývalo ječivé kdákání. Přiblížila se. Zářivě modré oči, houževnaté, svalnaté tělo, lesklé kovově modré peří, orlí křídla složená podél těla. Poznala by ho už jen podle zvuku, jaký vydává. Jak ji zaregistroval, rychle se uklonila. Úklon jí téměř hned oplatil. Udělala k hipogryfovi pár kroků, aby ho mohla pohladila. Chtěla to tak nějak instinktivně, nepřemýšlela nad tím. Nejdřív se ho jen letmo dotkla špičkami prstů. Když se nepohnul, položila na něj celou dlaň. Popleskala ho po zobáku. Podíval se na ni a přidřepl si. „Ne… snad nemyslíš, že na tobě poletím?“ stáhla ruku. „Ne. Mám strach z výšek… Sice jsem už několikrát… letěla… Děkuji, nechci… ale…“ Mohl by být její šance, jak se odsud dostat. Nakonec si na něj sedla. Hipogryf se rozeběhl a vyletěl do vzduchu. „Bože,“ chytila ho kolem krku a přimáčkla se k němu. Nad stromy se ale tvor jakoby splašil. Začal dělat prudká kolečka a Hermiona se tak začala kymácet ze strany na stranu. „So i lay my head back down…“ Chraptění její oblíbené písničky jí ale nezabránilo v pádu. xOx „Bello…“ Co? „Probuďte se…“ Jak? „No ták…“ Otevřela oči. Ležela na posteli. Draco seděl vedle ní. „Co se stalo?“ zašeptala. „Spadla jste.“ „Spadla?“ „Z hipogryfa.“ „Vážně?“ „Ano… Našel jsem vás tam. V bezvědomí,“ usmál se. „A jak tedy víte, že z hipogryfa?“ „Mumlala jste to cestou zpátky.“ Pousmála se: „Aha.“ „Tady to je, monsieur,“ přijela k němu Barbara a do misky vedle sebe nalila horkou vodu. Draco vzal z misky hadr a přiložil ho Hermioně na pravou tvář. „ Ssss... To bolí,“ cukla hlavou. „Samozřejmě, že bolí. Máte tam otevřenou ránu, z které vám pořád kape krev. Musela jste se zranit při pádu.“ „Kdybyste to tolik nenamočil, nebolelo by to tolik,“ štěkla. „Teče mi do toho voda.“ „Kdybyste ovšem neutekla, nebývalo by se to stalo,“ odvětil a hadr tedy víc vyždímal. „Kdybyste mě tolik nevyděsil, nebývala bych utíkala!“ Odvrátil pohled: „V pravé části domu jste neměla co dělat.“ „A vy byste se měl naučit konečně ovládat,“ odsekla. Chytil ji za bradu a namířil ji zas k sobě: „Ukažte... Až to vyčistím, ošetřím vám to kouzlem. Nevadí?“ „Nevadí.“ Pak jí tam ten hadr přiložil znovu. xOx Hermiona znovu potichu zasyčela, když ucítila, jak se jí pomalu rána hojí. Moc to nebolelo, spíš nepříjemně pálilo. „Nejsem v tomhle moc zkušený. Budete tam mít nejspíš pořád jizvu,“ přejel jí prstem po vyléčené ráně. „Mimochodem… děkuji… Zachránil jste mi život.“ „Je vous en prie. Ahh… To nic nebylo. Ale už… nikdy neutíkejte.“ A/N: Za případné komentáře budu vděčná. Kdyby se vám něco nelíbilo nebo naopak líbilo, klidně to sem napište. Díky. Vaše Mysty