„Stlejdo?" zažvatlalo to malé černovlasé, co mi sedělo na klíně. „Copak, Joan?" zeptal jsem se mé tříleté neteře a zahleděl se na ni. Většinou po mně chtěla, abych jí vyprávěl nějakou příhodu s jejím otcem, anebo abych jí vysvětlil něco, čemu nerozumí. Byl jsem celkem zvědavý, na co se mě to bude ptát tentokrát a tak jsem odložil noviny a věnoval jí pozornost. Mimoto... měl jsem ji ze svých neteří a synovců nejraději. Ne že bych například Fredovy děti neměl rád, ale s rodiči Joan jsem měl nejbližší vztah. Taky mi ji dávali často na starost. Získal jsem sice práci, ale tu jsem dělal doma. Vždy mi akorát přinesli ty dokumenty a já papíroval a papíroval. Práce celkem nudná, ale bylo to za dobré peníze a navíc v pohodlí domova, takže nebylo co řešit. A tak když musel Harry trčet dlouho do noci v práci a Ginny zrovna tak, nebo chtěli jít někam spolu, šoupli mi malou Joanu do bytu, ať se jim o ni postarám. „Já jsem se chtěla zeptat, stlejdo, ploč taky nemáš malou holku nebo kluka, jako to má tseba stlejda Fled, Džódž, Bill a Čálí, s ktelejma bych si mohla hlát," řekla a upřela na mě ten svůj zelenej kukuč a určitě ani netušila, jak moc bych si takový dítko přál. „No protože nemám žádnou manželku, která by jim mohla dělat maminku," vysvětlil jsem jí. Chvíli přemejšlela o tom, co jsem jí to vlastně řekl a pak pověděla: „A ploč teda nemáš žádnou manželku?" Stále na mě upírala ty svý nevinný oči a dožadovala se odpovědi. Vůbec jsem v tu chvíli netušil, co jí mám říct a tak jsem jen plácnul to první, co mě napadlo: „No nemám, no... Dřív jsem měl jednu, ale manželé jsme ještě nebyli, ale teď už spolu nejsme." „A ploč už spolu nejste?" zeptala se tím svým vysokým hláskem. „Protože jsme se rozešli a ona odjela studovat. A teď se vůbec nevídáme," odpověděl jsem jí stručně. Opět chvilku přemejšlela a pak se na mě podívala s ustrašenou tváří. „A maminka s tatínkem se taky lozejdou?" bála se a já se nedokázal nepousmát. „Ale ne... To se neboj... Ty se jen tak nerozejdou. Na to se maj až moc rádi, víš," pohladil jsem ji po hlavě a chtěl si zas vzít noviny do rukou. „A vy jste se neměli ládi, stlejdo?" zarazila mě Joana. Určitě v tu chvíli ani neměla ponětí, jak se já cítil a jestli ano, tak z ní rostla pěkná sadistka, to vám povím. Ale ne, určitě to netušila. Čtyřleté dítě nechápe, nemůže chápat, co se honí hlavou dospělému člověku. „To víš, že měli a moc..." „Ale ne tak moc, jako maminka s tatínkem, viď stlejdo!" zasmála se spokojeně Joan a já jí prostě nedokázal říct „Ne, ale v tu dobu bylo všechno hrozně těžký." Prostě jsem jí nemohl povědět to, co byla skutečná pravda. Hermiona odjela studovat do zahraničí a já tu zůstal sám, jako kůl v plotě. To ona by prostě nechápala. Nevěděla, jaký peklo tu bylo, když Harry skoncoval s Voldemortem. Smrtijedi se začali chovat jako posedlí! Prostě zabíjeli toho, kdo jim stoupl před nos. Nešli po vládě, šli po lidech. A to po lidech jako jsem já, vy... jednoduše po civilistech. A Hermiona je civilista Navíc její rodiče jsou mudlové a to ještě víc přitahovalo smrtijedy. A nejednou už ji málem měli! Musel jsem se s ní rozloučit, prostě musel. A tak je to pět let zpátky, tuším že někdy v srpnu, co jsem jí naposledy spatřil. Sem tam si napíšeme nějaký ten dopis, ale z počátečních vroucných slovíček, které byly v těch prvních dopisech, se stali formální a neutrální slova. Z několika popsaných stran papíru jsme se omezili na pár narychlo napsaných řádků, ve kterých jsme si napsali pouze, že se máme dobře, jakou mám já práci a jak jí to jde na vysoké škole. Nic víc. A Joan na mě pořád hleděla tím jejím naivním dětským pohledem, který jasně celému okolí říká „svět je krásný a dokonalý" a vůbec netuší nic o tom, jaké nástrahy plné bolesti na ní číhají, tak jsem nedokázal udělat jinak a musel jsem ji opět pohladit po vlasech a utvrdit ji v tom, že jsem Hermionu neměl tak rád, jako se mají rádi její rodiče. Zanedlouho mi usnula na klíně a tak jsem jí vzal a uložil do mé postele a sám jsem si ustlal v obýváku na pohovce. Ráno v šest hodin mě probudilo jakési šramocení v bytě. Rozlepil jsem oči a zahlédl jsem Ginny, jak spěchá pro svou dcerku do ložnice. Už si jí šla odvést. Opět jsem tedy oko zavřel a usnul jsem ještě na pár dalších hodin. O několik dlouhých týdnů později ke mě opět někdy kolem třetí hodiny odpoledne přivedl Harry Joanu na hlídání, ale tentokrát nevzal jen ji, ale i Marka, mého dalšího synovce - byl to už v pořadí druhý syn Billa a Fleur a shodou okolností se narodil jen pár dní před Joanou. Ti dva si spolu skvěle rozuměli. To znamenalo, že ten den jsem to měl celkem bez práce. Nemusel jsem je nijak zabavovat a vymýšlet hry a mohl jsem se plně věnovat své práci. Než však Harry odešel, zastavil se u mě a potichu, aby to děti neslyšely, mi oznámil: „Psala mi Hermiona." Podíval jsem se nechápavě na něj. Tak mu psala, no. Co já s tím? Mě psala asi zhruba před měsícem, že se zrovna učí na poslední zkoušky na škole. Když jsem se tak něj pořád nechápavě díval a i jemu došlo, že mi nejspíš nedocvakl smysl toho, proč mi to říká, pokračoval: „Prý ti asi před měsícem psala, že se učí na zkoušky. No a teď už je má všechny za sebou. Znáš Hermionu... prostě všechno bez problémů zvládla. A tak sháněla práci a teď jí přišla nabídka na práci tady v Londýně. Navíc přímo na ministerstvu. Dělala by něco jako soudkyni. Tedy... pár let by dělala nějakou odbornou poradkyni, ale prý většinou tak po třech letech je přesunou výš. No a tak se vrací sem k nám!" Rozhodil rukama, jakoby mi oznamoval nějakou senzaci. Senzace to byla, copak o to, ale já jsem z toho v tu chvíli úplně zkoprněl. Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. „Takže... Her...Hermiona se vrací?" vykoktal jsem nakonec ze sebe. „Jo, nejspíš to tak vypadá..." mrknul na mě poťouchle. „Já myslel, že už se do konce života neuvidíme," svěřil jsem se mu po chvilce zaraženého mlčení. „A už jsem se s tím tak nějak začínal smiřovat..." „No to víš... Člověk nikdy netuší, co se mu přihodí..." mávnul Harry světsky rukou a melancholicky ze zadíval z okna. „Máme pro vás s Ginny jednu zprávu... Ale to vám povíme stejně až to bude jisté." Neposlouchal jsem ho. Měl jsem v hlavě zmatek. Těšil jsem se na Hermionu. Hrozně moc jsem se na ni těšil! Přece jenom to byla spoustu let má nejlepší kamarádka. Něco jako Harry. Přál jsem si ji vidět. Přál jsem si zjistit, jak moc se změnila, jestli je pořád stejná a jestli s ní ta vysoká škola něco neudělala. Doufal jsem ale, že to bude pořád ta samá Hermiona, kterou jsem znal z Bradavic. Pořád jsem jí tak nějak viděl, jak s nadšením bojuje za práva skřítků, anebo jak nám plánuje rozvrhy, kdy se co máme učit a honí nás do psaní úkolů. Pořád jsem jí před sebou viděl takovou a možná to byla právě ta osudová chyba. * Sedl jsem si k jídelnímu stolu, který pro tuhle příležitost Ginny prostřela bílým svátečním ubrusem, ke každému talíři umělecky poskládala temně rudé papírové ubrousky do neobvyklých tvarů a do sklenic, které se jen leskly, nalila každému dospělému červené víno. Malá Joan nemohla pochopit, proč jí její matka taky nenalila. „Až budeš starší, tak se budeš moct napít, neboj..." umírnila ji Ginny a prázdnou láhev odložila stranou. Sedla si vedle svého manžela a opřela si hlavu o ruce. Hermiona doposud nepřišla. Zdálo se mi to podezřelé, protože vždy bývala všude včas. Když jsem se ale zeptal Harryho, jestli Hermiona vůbec ví, že je pozvaná, tak mě s potutelným úsměvem ujistil, že je jí skutečně známo, že jí očekáváme. Nevnímal jsem, o čem mluvila Ginny a nechápal jsem, co mi to Harry vysvětluje. A když mě jeden z těch dvou oslovili, polekaně jsem s sebou trhnul. „Rone, uklidni se..." radila mi Ginny a pobaveně se usmívala mému rozrušení. Počkej holka, já ti to někdy připomenu, říkal jsem si v duchu, když v tom se dveře otevřely a... ona v nich stála. „Zdravím," řekla zvesela a zazubila se na nás a já měl pocit, že se rozskočím radostí. Měla sice vlasy nějakým záhadným způsobem upravené a oči zvýrazněné nějakým tím tmavítkem, ale byla to ona. Nevypadala nijak výstředně, ani nijak jinak než jsem jí znal. Byla to prostě Hermiona. Hermiona Grangerová. Díval jsem se na ní jako pitomec. V tu chvíli jsem si to neuvědomoval, ale teď už to vím. Byla krásná. Tak krásná jako bývala dřív a možná ještě o něco víc. Ani jsem nedokázal odpovědět jí na pozdrav, jak jsem byl zaskočený. Ginny hned vyskočila a šla Hermionu radostně obejmout, ale já seděl jako přibitý k židli. Tu se ale dveře otevřely podruhé. Objevil se v nich zhruba stejně starý muž, jako jsme byli my. Byl vysoký, že se ve dveřích pomalu musel sehnout. Hned na první pohled mi bylo jasné, že to musí být nějaký Ital či Španěl, protože to byl vyloženě jižanský typ. Váhavě na nás mávnul rukou. „Dobrý den," pozdravil zvučně. „Abych nezapomněla," pospíšila si Hermiona. „Tohle je Antonio, můj přítel." Při těch slovech ji objal kolem pasu a ona se na něj šťastně usmála. A já toho dne již podruhé nenacházel slov.