Další snídaně v Bradavicích, která by se dala označit slovem „divná“.
Studentů zde bylo málo, takže všichni seděli u jednoho stolu. Vpravo od
Harryho byla Levandule (měl by s ní konečně trochu víc promluvit) a vlevo
seděl Malfoy.

Draco…

Byla to opravdu divná snídaně, protože Harry ještě nikdy neseděl v tak
depresivní společnosti a přitom mu tak zvláštně blízké.

Levandule a Draco.
Oba tak rozdílní.
Ona – donedávna ještě typická puberťačka, která miluje jen módu, šperky a
lovení kluků.
On – donedávna arogantní fracek.
A teď?
Byli tak stejní…

Oba ztratili matku a najednou působili jinak než předtím. Podepsalo se to
na nich a Harry nevěděl, jak by jich toho měl zbavit. Trápilo ho to u
nich obou, ale zvlášť u Draca. Měl k němu blíž než k Levanduli, která
sice byla léta jeho spolužačkou z Nebelvíru, ale jinak jí vlastně moc
neznal. Až teď se to začalo měnit. Rozuměl jí.

Ale netrpěla jen ona.

Draco prožíval další soukromé peklo, do kterého nechtěl nikoho pustit.
Sice Harrymu něco málo řekl té noci, ale od té doby si dával zatraceně
pozor na to, co říká. Vyhýbal se tématům jako je matka, rodina,
Voldemort… Jakoby se bál dát najevo, co si doopravdy myslí.
Ale Harry viděl, jak to prožívá, jak ho to strašně bolí.

Ničilo ho to, vidět Draca takhle.

Ještě před nějakou dobou by si ho netroufl nazývat přítelem. Občas spolu
byli, ale…
Prostě to nebylo ono.
Jenže najednou to, jak se vzdaloval čím dál tím víc Hermioně a Ronovi
(zatímco oni dva se k sobě přibližovali), ho přivedlo do blízkosti Draca,
který byl (svým způsobem) tak skvělý, zábavný, tak stejný jako on.
A Harry se přistihl, že mu na něm záleží a nechce, aby mu bylo ubližováno.

Draco se zařadil mezi jeho přátele, a to ne zrovna někam na zadní místo.

Jeho přátele…

Harry najednou zatoužil vidět Rona a Hermionu.

Ne, že by jim odpustil ty jejich lži, ale stejně… Ta představa, že by to
byl úplný konec jejich přátelství, že by s nimi už nikdy nepromluvil… To
prostě nešlo.
Možná je čas přestat dělat uraženého.
Prostě… zapomenout.
Protože pak už by taky nemusel být čas, může se stát cokoliv. Každý je
smrtelný. Hermiona Brownová (co mu to křestní jméno asi připomíná?),
Narcisa Malfoyová… I on sám.
A bylo by strašné, kdyby se něco stalo mu (nebo jim) a skončilo by to
takhle.
Zvládli spolu jiné věci.
Nakonec to není poprvé, co jsou rozhádaní.
Snad ještě není pozdě to napravit.

Harrymu se tak nějak podivně ulevilo a nalil si ještě čaj. Pohlédl na své
dva zachmuřené společníky. Kdyby tak věděl, jak je rozveselit…

Ale Levandule byla stále taková… divná. I po takové době.

Bude Draco pořád takhle smutný?
Zničený?

Jistěže to chce čas, ale kolik toho času?

„Máš dneska něco v plánu?“ oslovil Draca.

„Ani ne,“ zavrtěl se.

„Co takhle jít někam ven? Nebo se kouknout na nějaký film? Nebo… tak…“
navrhoval různé alternativy.

„Co venku?“

„Třeba… projít se?“

Nic jiného ho nenapadlo.

„Tohle není rande, že ne, Pottere?“

Levandule sebou trhla a podívala se na ně.
Prima.

„Ani náhodou, Malfoyi.“

Obvyklé vyměňování narážek… Jenže tentokrát to nebylo jako vždy. Už jen
kvůli tomu, jak potichu a divně to Malfoy pronášel.
Působil tak… zranitelně.

Křehce.

Harry párkrát už nahlédl pod tu Malfoyovskou slupku. Chvíle, kdy Draco
působil šťastně, když se válel smíchy při Pretty Woman, když nedokázal
chápat heterosexuály nebo když se mu naprosto vyčerpaný pláčem hroutil v
náručí…
Někdy by chtěl, aby se přestal schovávat pod pózy a fráze.
Aby byl sám sebou…

*****

Později odpoledne seděli Harry s Dracem venku poblíž Zapovězeného lesa a
povídali si.
Začalo to obyčejně.
Hloupé řeči o ničem a o všem. Famfrpál, filmy, Hagrid a pár poznámek
ohledně Snapeova vkusu… Ale pak sám Malfoy přivedl řeč na svou matku a na
to všechno…

Draco o tom najednou mluvil.

Vlastně mluvili oba.

A byli… vážní?

Jak k tomu došlo?
Možná prostě přišel ten čas.

„Nedivím se, že mě otec vydědil. Udělal bych to taky. Zklamal jsem ho,
nemohl jsem pokračovat v tom, co dělá, nebyl jsem prostě tak silný jako
on. Pak je tu ta ostuda s mou homosexualitou… Konečně měl aspoň důvod se
mě zbavit,“ mluvil zdánlivě nezúčastněně Malfoy.

Jako kdyby si to snad připravoval.
Ale Harry viděl, jak si nervózně tře dlaně o sebe.

„To tě tak nenáviděl?“

Sice věděl, že Lucius Malfoy je smrtijed, který se nezastaví před ničím,
ale přesto… Nenávidět vlastního syna?

„To ne. Nenávist si Malfoyové šetří jen na silné protivníky. Spíš mnou
pohrdal.“

„Ale to přece… Myslel jsem, že to je naopak.“

Smutný… úsměv…

(přesto krásný)

„Nemohl dát najevo nic jiného, protože to byl přece Lucius. Nikdy neudělá
chybu. Nikdy by nemohl přiznat, že jeho syn je chyba.“

Už se zase obviňoval.
Jako v noci.

Ale nemluvil napolo šíleně a ani nebrečel. Bylo to pouhé konstatování.

„Nejsi chyba.“

„Kéž by to tak bylo, Pottere.“

„Pokud si to Lucius myslel, tak je asi pitomec. A pokud si to myslíš ty…
tak seš asi pitomec taky. Vždyť nejsi slabý! A to, že jsi na kluky
neznamená, že jsi míň člověk.“

„Já vím, Pottere.“

Ticho.

„Ale pořád je to tvůj táta, co? I kdyby udělal cokoliv, pořád ho máš rád…“

Asi se nedá srovnávat, co udělal James Potter (zamlada) a Lucius Malfoy
(určitě i zamlada, ale hlavně nyní). Ale Harry svého otce v určitých
chvílích nenáviděl. Například, když si vzpomněl na to, jak šikanoval
Snapea, ne nepodobný těm, kteří ubližovali teď Malfoyovi…

„Jenže to není jenom to… To je prostě… Vždycky jsem ho obdivoval, byl tak
silný, chladný, nikdy ho nic nevyvedlo z míry, dokázal uvažovat logicky,
nikdy neudělal chybu. Chtěl jsem být jako on.“

Harry to nedokázal pochopit. Proč by někdo toužil být jako Lucius Malfoy?

Kdo by chtěl ten chlad a nedostupnost?

Ano, Draco mu byl sice v hodně věcech podobný, ale v tolika dalších se
odlišoval. Musel mít něco po matce, kterou Harry dost dobře neznal.

(viděl jí jen jednou)

„Buď rád, že nejsi. To bych tu s tebou teď neseděl, protože bych tě musel
zabít. Dalšího Luciuse bych nesnesl.“

„Není zase tak špatný.“

Není zase tak špatný?
Po tom všem, co mu udělal. Je to jeho táta, ale… Harry ho tolik nesnášel,
teď víc než kdy jindy… TOHLE neudělala z Draca smrt jeho matky. Tohle z
něho udělal on.

„Je to smrtijed.“

„Na tom nezáleží.“

„Ale záleží. Nemůžeš být dobrý člověk, když jsi na špatné straně.“

„A která strana je ta správná?“ Malfoy se trochu usmál.

Jak se může ještě ptát?

„Ta, která nezabíjí a neubližuje.“

„A ty si myslíš, že Fénixův řád nikdy nikoho nezabil? Bojují se smrtijedy
a neštítí se jim ubližovat. I ten slavný Brumbál je vrah.“

Věděl to.

Harrymu mělo dojít, že Malfoy je pořád… Malfoy. Na straně Voldemorta. I
když není smrtijedem (jak by mohl být homosexuál smrtijed?), pořád – jak
to říkal Brumbál? – s nimi sympatizuje. A to rozhodně není dobré.

Možná na to měl myslet dřív než… ho pustil k sobě tak blízko.
Jenže teď už se toho nezbaví a dál to ignorovat prostě nemůže.
Jsou přátelé a má ho (svým způsobem) docela (dost) rád.

Proč nemůže být život jednoduchý?

Říkat, že Brumbál je vrah, je prostě pro Malfoye tak typické. Brumbál by
nikdy nikomu neublížil. Ne.
Možná jen, kdyby to bylo nezbytně nutné, tak by… Tak jako Harry zabije
jednou Voldemorta, protože to jinak prostě nejde. I když…

„Možná někoho zabil, ale rozhodně z toho neměl potěšení. Rozhodně se
nikomu nesmál do obličeje, když na něj vrhal kouzla, tak jako to dělal
tvůj otec mě.“

Sakra.

Tohle neměl říkat… Draco právě ztratil matku a on se chová jako ten
největší idiot.

„Promiň,“ omluvil se.

„Je to stejně jedno… Stejně už nejsem jeho syn. Zbavil se mě. Oba se mě
zbavili.“

„Ale tvoje matka…“

Malfoy ho zarazil: „Nechci o ní mluvit. Já to prostě,“ nadechl se,
„nezvládám.“

„Malfoyi… Draco… kdybys něco…“

„Ne.“ nenechal ho dokončit větu.

Malfoyové totiž pomoc nepotřebují, že?

„Já prostě nemůžu vidět, jak se trápíš.“ Harry řekl to, co měl na srdci.
I když se nechápal. Opravdu se nechápal.

„Ale proč? Co tak najednou, Pottere?“

„Protože jsme přátelé. Aspoň myslím.“ dodal váhavě.

Možná to všechno vidí strašně naivně a jednoduše.

„Asi jo. I když je to docela strašidelné.“

„To mi povídej. Nikdy jsem si nemyslel, že k tomu dojde. A v Nebelvíru si
musí myslet, že jsem se zbláznil.“

„A co mám říkat já? Teď je moje pověst ještě zničenější než byla. Vždycky
jsem tě nesnášel a urážel tě nejvíc ze všech.“

Tak tomu Harry věřil.

„Kvůli tomu, že jsem Harry Potter?“

„Jo, přesně to je ten důvod. Pottere, už jenom to, jak se chováš… V
některých situacích mtě mám chuť uškrtit.“

„Nápodobně, Malfoyi.“

Oba dva se zasmáli.

A Harry si uvědomil, že to je poprvé, co vidí Draca smát se od toho, co…

Sice se občas usmíval, ale rozhodně to mělo daleko do tohoto uvolněného
smíchu. I když to přirozeně neznělo tak bezstarostně jako předtím. Ale
byl to krok kupředu a Harryho samotného až vyděsilo, jak moc ho to
potěšilo a jak se mu ulevilo.

Malfoy – Draco – bude v pořádku.

Může sympatizovat se smrtijedy a obdivovat svého otce, ale nezmění ten
fakt, že Harrymu na něm vážně záleží.

Zvláštní, že ani nepostřehl, kdy se přehoupl od lítosti až k silnému
přátelství.
Protože to, co teď Harry zažíval a cítil bylo… silný.

„Proč tu vůbec s tebou nezůstal Weasley a spol.? Pořád jsi na ně
naštvanej?“

„Ne… Vlastně jo. Ale prostě jsem potřeboval od nich chvilku klidu… A až
se vrátí, tak s nimi promluvím.“

„Takže jsi šťastnému párečku odpustil?“

V duchu si povzdychl. To byla otázka…
Odpustil jim?

Možná by se dalo říct, že jim odpustil ten jejich vztah. Koneckonců, když
si chtějí zničit přátelství hloupou heterosexuální aférkou, tak prosím,
bránit jim nebude. Ale podporovat taky ne…

Jenže pořád jim neodpustil tu jejich lež. A možná jim to neodpustí jindy,
jen to bude muset překousnout, přenést se přes to a zapomenout.
Jinak to asi nepůjde.

„Dalo by se říct, že jo.“

„A co vůbec jinak, Harry? Máš teď někoho?“

Co bylo víc šokující? Že ho poprvé oslovil křestním jménem (vlastně
podruhé, ale nedávno to bylo… za pohnutých okolností) nebo význam jeho
otázky? Vyšlo to na stejno.

„Koho bych asi tak měl? Tady v Bradavicích? A vůbec, ty jsi tu jediný
přiznaný gay, takže jestli tu někdo někoho hledá, tak jsi to ty,“ vrátil
mu to.

„A přiznal jsem se snad dobrovolně? A kromě toho, já na rozdíl od tebe
nikoho nehledám a nechci. Jsem rád, že mám svůj klid. Nejsem posedlý
známostmi a vztahy.“

„A já snad?“

Tak to Draco přehnal.

„A kdo jiný? Pořád jenom řešíš Weasleyho a jeho holku a přitom z tebe
jenom mluví závist, že nikoho nemáš. A jsi TAK Nebelvírský! A co je víc
Nebelvírského než zamilovanost, láska, manželství a hodně dětiček?“

Tohle byl ten Malfoy, jak ho Harry znal. I když ten tón si mohl odpustit.
Ale byl prostě on.

A nic ho zřejmě nepřinutí, aby se vzdal svých ironických komentářů.

„Nech toho! A nevím, kdo začal s tím, jestli někoho mám? Mně by to ani
nenapadlo! Já nikoho nepotřebuju…“

Draco ignoroval jeho výtky.

„A chodil jsi s tou číňankou. S holkou!! Teplouš chodí s holkama, aby
aspoň někoho měl. Jestli tohle není projev tvé posedlosti vztahů, tak už
nevím, co by to mělo být.“

Proti své vůli zrudl.

OK, věděl, že to s Cho nebyla zrovna nejlepší volba.

„Nevěděl jsem, že se mi líbí kluci… Věděl jsem, že se mnou není něco v
pořádku, ale stejně… A nechodili jsme spolu, jen jsme se jednou líbali.“

Malfoy se zatvářil zhnuseně.

„Líbali? No, Pottere,… Když už sis vybral holku, tak proč zrovna tuhle?
Ta jediná tě chtěla?“

Kam se to zase dostali??
Vždyť před chvilkou vážně rozebírali svoje rodiny a problémy a najednou
se tu baví o líbaní Cho Changové.
Ach jo.
Život je stejně podivný.

„Ne! Ty jsi snad nikdy s holkou nechodil? Co Pansy?“

„Ne že by nebyla příležitost, ale ne, nechodil. A Pansy sice chtěla, ale
má smůlu. S holkou bych se nikdy nelíbal.“

Už z něho byl zase sebevědomý floutek.
Málem neskutečná proměna.
Jako kdyby zapomněl, co se událo v posledních pár dnech.

„A s klukem jo?“

„Rozhodně ne s každým. Já si totiž můžu vybírat.“

„To bych netvrdil.“

„No tak, Pottere. Neříkej, že se ti nelíbím!“

Už zase?
Ne, není jeho typ.
Harryho typ je krásný tmavovlasý cizinec (třeba Ital), musí být vysoký a
určitě svalnatý. Malfoy je pravý opak.

Má sice zvláštně pěkné oči, ale to je tak všechno.

Tedy… pak taky, když se usměje, změní se mu celý obličej, najednou úplně
záři.

A pleť má nádherně jemnou, to se musí nechat.

Zadek má taky perfektní.

Občas umí být i roztomilý.

Ale jinak na něm není vůbec nic pěkného!!!

„Nejsi můj typ.“

„Já jsem typ každého.“

„Můj ne.“

„Líbal jsi se někdy s klukem, Pottere?“

CO MÁ BÝT K ČERTU ZASE TOHLE??

Co to má Malfoy zase dneska za náladu?
Ano, je to lepší než ten ubrečený uzlíček, ale… Co to má být?

„Ne.“

Raději to moc nerozváděl.

„Pojď blíž.“

NO TAK TO NE!

„Ale, Pottere… Já taky ne, a proto bych to chtěl vyzkoušet.“

„Ty jsi se zbláznil. Ne.“

„Proč ne?“

„Protože… protože…,“nenapadaly ho vhodné argumenty, „protože jsme přátelé
a ti se nelíbají.“ konečně ten správný objevil.

„Holky to dělají běžně.“

„Jenže my nejsme holky.“

„Ale kdy budeš mít příležitost vyzkoušet to? Možná sis už všiml, že v
celých Bradavicích jsme jediní na kluky, takže… A jestli přijde válka,
tak už tu možnost nemusíš mít ještě dlouho. Nebo nikdy.“

Ne!
Vždyť líbat ho by bylo málem zvrhlé.

(tedy ne takové jako líbat Rona nebo nedejbože Hermionu)

I když má možná pravdu.

Ne, že by ho to taky nelákalo, tedy políbit se s klukem, protože vždycky
přemýšlel, jestli by se u toho cítil taky tak trapně, divně a nudně, jako
při líbaní s Cho.

Ale kdyby to bylo s Malfoyem, tak by tam všechny tyto přívlastky určitě
byly.

(hmm, ale Malfoy má dokonce i pěkné rty. Velmi výrazně krojené…)

Ale ne.

To prostě… nejde?

„No tak, Harry, vždyť o nic nejde. Pojď blíž.“

Malfoyi, Malfoy, ty jsi se zbláznil.

Ty jsi se opravdu…

„Tak dobře.“

???

To mu tady právě řekl, že ano? Že se klidně nechá jen-tak políbit?

Ne, to HARRY se zbláznil, a ne Malfoy.

Souhlasit s něčím takovým…

Jenže, ano bylo to dost zvrhlé, ale taky to bylo dost lákavé.

Takže najednou seděli vedle sebe, blízko, tak blízko, že se málem
dotýkali. Přesto mezi nima zela vzdálenost.
Harry nedokázal potlačit bušení srdce a jen čekal, až se Draco pohne
ještě blíže a uzavře tu mezeru mezi nimi.
Bude to… Jaké to bude?
Draco se začal ještě více přibližovat… ještě deset centimetrů, ještě
centimetr, ještě milimetr…

A…

„Harry? Seš tady?“

Harry odskočil od Malfoye ještě před „kýženým“ polibkem.

„Ahoj, Hagride,“ snažil se tvářit, co možná nejneutrálněji.

„Nazdar, Harry. Seš v pořádku?“

„Je mi fajn,“ tak trochu ze sebe vykoktával.

Musel být úplně rudý.

Vždyť, kdyby Hagrid přišel o pár sekund později, tak by je nachytal
zrovna při… Netušil, jak by mu to pak vysvětloval.

A vůbec to, k čemu málem došlo…

To je vážně tak pitomý, že se s Malfoyem chtěl líbat?
I když na druhou stranu… docela škoda.

ŠKODA??

Teprve teď si Hagrid všiml Malfoye, který se také zvedal z trávy a snažil
se o typický Malfoyovský vzhled. Ale i on byl lehce narůžovělý, dokonce
málem vypadal zdravě.

„Malfoy? Od kdy se potloukáš s mladým Malfoyem, Harry?“

Zřejmě se k němu nejnovější zprávy ještě nedostaly.

„My… ehm… jsme přátelé.“

„To by mě nikdá nenapadlo… Slyšel sem o tvý matce, Malfoyi. Jak to
zvládáš?“


Neměl o tom začínat.

Malfoyova tvář se v jediném okamžiku změnila. Jako kdyby si teprve teď
vzpomněl, co se stalo, jak to bolelo a pořád bolí… Jako kdyby se znovu
otevřela ta rána.
Z očí mu zmizely ty zvláštní jiskřičky, které se mu tam objevily, když ho
vyzíval k polibku. Plamen z nich byl najednou pryč.
Tam, kde byl před chvilkou ještě úsměv, najednou byly jen stažené rty.

Asi na chvilku zapomněl na ztrátu matky.

Ale teď… už to zase cítil.

Citíl se sám.

„Musím jít. Uvidíme se, Pottere.“

A najednou byl pryč.

„Cejtíš se dobře, Harry? Hledal sem tě, protože sem si říkal, co asi
děláš, dyž si nejel do Doupěte.“

Hagrid si snad ani nevšiml, jak Draco reagoval. Kdoví, možná by si toho
nevšiml nikdo. Možná si toho všiml jen on – protože Draca poznal.
Možná že… teď už konečně ví, kdo je to doopravdy Draco.


*****
Na pohled chladná osoba, nemá cit.
Jenže dokáže cítit.
Dokáže mít rád, dokáže milovat.
(své rodiče)
Umí se smát a umí zbožňovat věci okolo sebe.
(filmový fanoušek)
Občas má pocit, že ho celý svět nenávidí,
chce svou bolest utlumit.
(marihuana)
Ale když nechá tu bolest odeznít,
když nechá roztát ten chlad,
je z něj najednou… obyčejný kluk.
(jako kluk od vedle)
Který se směje jako každý druhý,
který cítí jako každý druhý,
který se baví jako každý druhý.
A přece… který není jako každý druhý…
Který je…
výjimečný. Protože pro něj výjimečný je.


*****

„Je mi fajn,“ znovu opakoval Harry.

„Moc bych Malfoyovi něvěřil, Harry. Udělal spoustu špatností, a to
nemyslim jen to s Klofanem. Doufám, žes na to nezapomněl.“

Právě, že na to vzpomínal až moc často.

Jenže tenhle Malfoy – Draco – měl v sobě taky spoustu dobrého. I když
dělal pitomosti.
(kdo ale nedělá pitomosti?)

Odešel společně s Hagridem do jeho boudy, kde si dali čaj a chvilku
debatovali o hloupostech.

Ale už se stejně nedokázal soustředit.

Draco byl v jeho mysli.
*****

Po příchodu do hradu zjistil, že zatímco byl u Hagrida, vrátil se zbytek
studentů z prázdnin. Najednou jich bylo všude plno, což nebylo zrovna
nejpříjemnější.
Vždy mu stačil jen Ron s Hermionou…


To mu připomíná, že… chtěl s nimi promluvit.

Docela se bál, protože přeci jen to, co se mezi nimi za poslední týdny
událo, nebylo nic pěkného. Nejdřív spory kvůli Malfoyovi, kvůli jeho
homosexualitě, pak kvůli nim samotným.
Občas mu ještě vrtalo hlavou, jestli opravdu stojí o takové přátele.
Jestli není lepší být s Dracem.

Ale… Asi ne.

Tedy je s ním rád, ale prostě nejde zapomenout na všechny ty léta s
přáteli.

Takže se pokusí na ty jejich „hlouposti“ zapomenout.

Dá jim ještě jednu šanci.

I když… dají oni šanci ještě jemu?
Trochu znejistěl.
Na tohle nepomyslel…

Vešel do společenské místnosti, kde to prostě „vřelo“. Byla (výjimečně)
skoro plná a všude se jen diskutovalo nejen o svátcích, ale hlavně o
Voldemortovi, který se prý ozval zase dalším menším útokem. Pokud to tedy
nebyl jen výmysl Denního věštce.
Jako obvykle.

„Ehm, ahoj, Harry,“ Ron ho oslovil docela nervózně.

To Hermiona nervózně nepůsobila a dokonce ho i objala. Jako kdyby
zapomněla, že se s nimi posledný týdny moc nebavil. Vlastně vůbec nebavil.

Za chvíli už spolu seděli v ložnici a snažili se mluvit.
Snažili se probořit ty ledy, které se mezi nimi vytvořili.

Pro Harryho to bylo těžké, protože dívat se na ně jako na pár…
(heterosexuální pár)… pro něj to byli jeho kámoši, jeho rodina a ne… pár.
Bylo to pro něj těžké. Zvlášť, když si všímal náznaků, které mezi nimi
probíhali. Pohledy, letmé náhodilé doteky.

Ach jo.

Ale překousne to. Protože musí.

„Jaký to tu bylo?“ zeptal se Ron.

„Dobrý.“

„A co Malfoy? Jak se mu daří?“ ne, že by to Hermionu zajímalo, spíše se
snažila být zdvořilá, Harry jí to přímo viděl na očích.

Měl by… ?

Vždy jim říkal všechno, tak proč tajit tohle? Stejně se to brzo rozkřikne…

„Jeho máma umřela.“

„Cože? To jí Ty-Víš-…“

Nenechal Rona ani dokončit: „Při porodu.“

Nechtělo se mu to vysvětlovat.

Bylo ticho.
I Ronovi muselo dojít, že to není nic, čemu by se nedejbože mohl
vysmívat. Tohle bylo… smutné.

„A jak mu je?“

Byla to opět ta Hermionina zdvořilost? Nebo jí to opravdu zajímalo?

„Už je to lepší. Draco to zvládne.“

„Draco?“ Ron se na něj ostře zadíval a v pohledu měl… to cosi.

Hněv. Odpor…

Cosi…

„Jmenuje se tak.“

„A jak to mezi vámi teď vůbec vypadá, Harry?“ mluvila opatrně, jako kdyby
se bála, že se na ni rozkřičí.

„Jsme přátelé, nic víc.“

Snažil se předejít znovu těm hádkám.
I když i tohle je pro ně dost velké sousto.
Ostatně, ten jejich vztah pro něj taky, takže si nic nedluží.

„To je až až.“ Ronovi v očích blýsklo něco jako žárlivost.

Ha, no prosím, ať si také zkusí jaké to je… i když ne, že by Harry někdy
žárlil, ale ať to Ron prostě zažije. Ten pocit, že byl raději s Malfoyem
než s nimi.
Musí ho to štvát.

„A to si doopravdy rozumíte? Víš, Harry, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna
vy dva se spřátelíte.“

Pokrčil rameny.
Nevěděl, co by jí na to měl odpovědět. Heterosexuální dívka ho nikdy
nemůže pochopit, i když to je Hermiona. Nejde to.

„Harry, vždyť… může být smrtijed. A nesnáší mudly. A vůbec je to pitomec,
tak jak si můžete rozumět? Vždyť nemáte nic společnýho.“ Ron to nedokázal
pochopit.

No, mají společnou orientaci.
A pak spoustu dalších věcí.

„Není smrtijed, mudly… dobrá, nesnáší je a pitomec je asi taky. A
společného toho máme dost.“

„Jako třeba co?“

„Jako třeba… hmm.. máme rádi filmy,“ řekl první, co ho napadlo.

„Filmy?“ Hermiona s Ronem to řekli naráz a na tváři se jim objevil
nechápavý výraz.

„To neřešte… A jak jste se měli vy dva?“ snažil se o veselý tón.

Jako na povel zrudl.

To si snad museli nacvičovat…

Nebo, že by se styděli, protože…

Oh.

Oni snad spolu…

Fuj.

„Eee… dobře.“ Ron zrudnul ještě víc.

Hmm, takže je jasné, co asi celé prázdniny prováděli. Asi někde zalezlí v
pokoji. V posteli.

Fuj.

Co jim na to řekla paní Weasleyová?
Oni jim to schvaluje?

Fuj.

Když si představí, že…

Ne, to si snad ani představit nedokáže, jeho fantazie není ještě tak
zvrhlá, aby si dokázala představit dva své nejlepší kamarády, jak spolu
spí.

Fuj.

Fuj.

Vždyť to je Ron!
Vždyť to je Hermiona!
Jak spolu můžou…

Fuj.

„No, hlavně, že jste si to užili,“ řekl, když už bylo ticho více než
dlouhé a více než trapné.

„Jak to vůbec vypadá s Brumbálem a horcruxy, Harry?“ Hermiona rychle
odvedla téma pryč.

„Pořád ještě žádný neobjevil. Nebo mi o tom neřekl. Ale včera prý někam
odjel, tak nevím…“

„A jak to vůbec vypadá teď v Bradavicích?“ Hermiona se zeptala.

Co?

„Jak to myslíš?“

„Harry, ty sis nevšiml těch malých drobností, které se děly před tím, než
jsme odjeli? Začalo to těmi hodinami, ale pak tu jsou i jiné věci.
Spadené lustry, ztráty různých věcí, pak taky ta otrava. To není
normální.“

Tak tohle tedy…

„To říkal i Brumbál. A že to může být úplný šílenec, nebo tak něco,“
potvrdil jí to.

Připoměla mu to.

Už na to skoro zapomněl, ta věc s Dracem… smrt jeho matky… Neměl čas
uvažovat i nad tímhle.

„Jenže kdo by to mohl být?“ Hermiona přemýšlela nahlas.

„Já bych věděl.“

„Draco to není,“ zamračil se na Rona.

„Jak víš, že ne? Harry, vždyť ho vůbec neznáš, možná myslíš, že je to
tvůj kámoš, ale…“

„Rone, uklidni se.“

Okamžitě ztichl, když ho napomenula.

No, má ho tedy pěkně vycvičeného. Chudák Ron, zřejmě to má v rodině. Jeho
táta je přece taky tak trochu „pod pantoflem“.

„Je to můj kamarád a já ti nedovolím, abys ho urážel. Nestačí snad, jak
mu dávají zabrat ostatní? Budeš se s tím prostě muset smířit.“

„To tady chceš, abych se s ním nějak kamarádíčkoval? Tak to teda ne!“ Ron
se bránil.

„To po tobě nikdo nechce. Ale aspoň ho toleruj.“

„Možná bychom mu mohli dát šanci, Rone,“ Hermiona také řekla svůj názor.

Jenže ta to bere možná až moc důkladně.
Nechtěl, aby se s ním snažili spřátelit. O nic takového nestál.
Možná byl trochu sobecký, ale nechtěl se o Draca dělit. Oni dva si jako
přátelé skvěle vystačili… A stejně si Harry myslel, že by to Ron jenom
zkazil.

„Já mu šanci teda nedám. Ani kvůli tobě ne!“

„Jak myslíš.“

Hermiona si odsedla.
Že by bylo po lásce?
Hmm, hlavně se neradovat předčasně, že?

„Brumbál ještě říkal, že se možná zavřou Bradavice.“

To je oba vrátilo zpět.
„Brumbál říkal tohle? Ale proč?“

Pokrčil rameny: „Kvůli Voldemortovi. A asi i kvůli těm nehodám. Ale
neřekl bych, že to bude zas až tak hned, jestli vůbec. Byla to jen taková
poznámka.“

„To by byl konec,“ Hermiona si povzdychla.

„Jo… To asi jo.“

Chvilku jen tak společně mlčeli a přemýšleli.

„Harry… Je mi líto, že jsme ti to neřekli dřív.“

Ihned pochopil, o čem Hermiona mluví.
No, i jemu to bylo líto.

„To už je jedno,“ mávl rukou.

„Moc nás to mrzí,“ opakovala.

„Jo, my jsme chtěli, vážně! Jenže jsme čekali až bude to… správná
příležitost… a pořád nic a… prostě jsme nevěděli, jak ti to říct.“

„To je dobrý. Teď už to vím.“

Ticho.

„A co si o tom myslíš?“

Hermiona opravdu věděla, jakou otázku položit. Tu nejhorší, která šla.
Jak jim odpovědět, aby se neurazili?

Nebo jim má zalhat?

„Překvapilo mě to a prostě nevím… Ale snad vám to vyjde,“ zvolil střední
cestu.

No, ale moc šancí jim nedával. Je jim přece jenom šestnáct.

Hermiona se usmála a podívala na Rona. Její tvář tak nějak… zněžněla. Oči
jí zářily a Harrymu najednou něco došlo.
Ona je zamilovaná.
A když se podíval na Rona, tak si uvědomil, že Ron zřejmě taky.

Bylo… zvláštní vidět své přátele takto.
No, pořád mu to přišlo trochu zvrácené, ale… Když jim to tak vyhovuje,
když jsou šťastní, tak ať to tak tedy je.

Krize byla zažehnána.

*****

„Vlastně nemám náladu na žádný film.“

Seděli spolu na gauči a povídali si. Nebo spíš mlčeli, protože Draco měl
opět zachmuřenou náladu. A to si Harry právě dnes dopoledne myslel, že už
to bude lepší, že už se Draco cítí líp. Působil uvolněněji, veseleji,
dokonce si tu a tam rýpnul jako obvykle.

Jenže teď už zase seděl na gauči, schoulený do sebe a působil tak… drobně.

„Nemusíme se na nic dívat.“

„Tak ne,“ řekl stručně.

Draco. Draco. Draco.

Chtěl by mu nějak zlepšit náladu, nějak ho rozveselit, probudit v něm
znova tu žijící osobu.
Jenže, když si vzpomněl, proč je takový… Že jeho matka je mrtvá a on si
myslí, že je to jeho vinna a že mu to zřejmě nikdo nevymluví.

„Draco, to ráno… No, víš, to líbání,“ začal.

„Zapomeň na to, Pottere, byla to hloupost, já vím.“

„Ne, já jenom, že… to chci udělat.“

Co to z něj vylezlo?
Právě tu říká, že ho chce líbat?

„Hele, byl to blbej nápad. Rozmyslel jsem se.“

A je po líbání.

Vlastně to ani doopradvdy nechtěl, že?

Tak proč je tak zklamaný?

Nejde na to nemyslet, nemyslet na to, že se dopoledne málem políbili.
Bylo by to určitě divné, ale nešlo popřít, že Harry byl zvědavý a OPRAVDU
to chtěl. Zjistit, jaké je to líbat kluka. Jaký to je líbat Draca Malfoye.
Tedy čistě ze… ehm… studijních důvodů.
A taky, protože nechce umřít jako nepolíbený panic.

Možná by si měl hledat někoho dalšího.

Protože žádné hrátky s Malfoyem nebudou.

Asi to je stejně lepší.
Ještě by dopadli jako Ron s Hermionou, haha.

*****

„Harry.“

Hermiona působila divně.
Co se stalo?

„Ron? Kde je Ron?“

Nikde ho neviděl.
Docela ho to vyděsilo. Co když se snad něco…

„Zůstal s Ginny. Je trochu v šoku.“

„Ron? Proč je v šoku, co se stalo?“

Byl zmatený.

Něco se stalo.

Proč se toho tolik děje?

Proč je to takové?

Proč je každému ubližováno?

„Ne, Ron, ale Ginny. Našla něco… ošklivého.“

„Cože?“

Ošklivého?

„V její posteli… Ta krev byla sice prasečí, ale nejdřív myslela… Vzalo jí
to.“

Prasečí krev?
U Ginny v posteli?
Cože?

„Kdo to byl?“

„To právě nikdo neví.“