Kapitola sedmnáctá
NÁMĚSÍČNÍK V NEBEZPEČÍ

Září uběhlo k nelibosti Harryho, Angely, Draca i Darie neuvěřitelnou
rychlostí. Draco a Angela chodili tím zachmuřeněji, čím více se blížil
termín jejich poslední zkoušky a rovněž zasvěcení a Harry a Daria, kteří
věděli o tom, co jejich lásky čeká, si dělali čím dál větší starosti, i
když o tom před nimi nemluvili.
Velice brzy všem studentům sedmých ročníků poněkud opožděně došlo, že
jejich poslední rok v Bradavicích nebude žádná sranda. Byly na ně kladeny
zatím největší nároky za celou dobu jejich studia a žádný z profesorů jim
to rozhodně neulehčoval. Večer co večer všichni seděli nad zadanými
úlohami a esejemi a Hermiona je nutila i do praktického procvičování
kouzel.
Tím pádem na sebe měli Harry a Angela o dost méně času. Přesto se však
vídali mnohem častěji než Draco s Dariou, kteří neměli ani společné
hodiny díky tomu, že Daria studovala teprve šestý ročník. Pouze Hermiona
a Ron měli čas upevňovat si svůj vztah tím, že vypracovávali úlohy
společně, i když Ron se snažil po většinu doby opisovat, za což
několikrát od Hermiony pěkně schytal.
Minuly sedmnácté narozeniny Angely, na které by nejraději oslavenkyně
úplně zapomněla, ale Harry pro ni nachystal malou oslavu v Komnatě
Nejvyšší Potřeby, při které jí daroval roztomilého plyšového psa, který
držel v packách rudé srdce.
Třetí zářijový týden se konaly v bedlivě hlídaných Prasinkách dodatečné
zkoušky z přemisťování, kterých se kromě jiných zúčastnili i Harry a
Angela. Jak se dalo čekat, s jejím zvládnutím neměli žádný problém.

Nastalo poslední ráno devátého měsíce v roce. Angela se probudila s
pocitem, že bude nejspíš zvracet. Dnes v noci se měla konat poslední
zkouška a sotva čtyřiadvacet hodin na to, je čekalo zasvěcení.
Tedy spíš Draca čeká zasvěcení, opravila se hned Angela v duchu. Já tam
nepůjdu ani kdyby mi za to platili. Jen doufám, že to neodnese matka nebo
Draco, pomyslela si zaraženě. Že jsem se do toho vůbec kdy namočila.
Teď už však bylo příliš pozdě na to, aby něco změnila. Přísahala věrnost
Fénixovu řádu a nemínila ten slib porušit, i když ji to nejspíš bude stát
hodně.

Draco vstával s až strašidelně podobnými úvahami.
Proč mám tak divný pocit? Angela je ten nejzáhadnější člověk, jakého jsem
kdy potkal. Vykašle se na to nebo ne? uvažoval zachmuřeně. Když si teď
vzpomínám na ty její řeči, tak je víc než pravděpodobné že ano. Ne, to
neudělá! okřikl sám sebe. Přece by po takové době nezradila mne, matku i
Pána zla. Přece není blázen! Nebo ano?
Raději ty nehorázné úvahy hezky rychle zaplašil. Když však přestal myslet
na Angelu, vloudila se mu do hlavy Daria.
Jak asi bude reagovat, až se dozví, co se ze mě stalo? Co když jí to
Angela už řekla? zděsil se. Ne, to by se chovala určitě jinak.
Pochybnosti v něm však dál spokojeně hlodaly.

Harry věděl, co Angelu v noci čeká a nesouhlasil s tím, ale také jí
věřil, že nazítří na to zasvěcení nepůjde. Odpřísáhla mu to. Moc dobře si
uvědomoval, stejně jako ona, co to nejspíš způsobí, ale Angela to byla
ochotna podstoupit. Nechtěl si to přiznat, ale strašně se o ni bál. Měl
strach, že ji ztratí. Že zase zůstane sám.
Udělal by pro ni cokoliv, kdyby mu to dovolila.

Daria už od svítání civěla do stropu. Brzo se probudila a nemohla znovu
usnout. Draco se sice před ní nikdy nezmiňoval o tom, co ho čeká v
nejbližších dvou dnech, ale od Angely věděla, co se má stát a v duši jí
klíčila hrůza z toho, co bude muset její láska podstoupit.
I když spolu nebyli příliš dlouho, poznala, že to není jen ten arogantní
fracek z bohaté rodiny, ale citlivý kluk, který toho hodně prožil.
Nikdy mu neřekla, že ví, že se má stát Smrtijedem. Sama však netušila,
jak bude reagovat, jestli u něj spatří Znamení zla. Připadalo jí to skoro
k smíchu. Jeden Smrtijed, k tomu jeho otec, jí zabil rodiče a ona sama je
teď do jednoho budoucího zamilovaná.
„Tohle je fakt krutá ironie osudu,“ zamumlala nešťastně do polštáře.

Večer se všichni čtyři v jídle jenom šťourali vidličkou, i když byl pátek
a čekal je volný víkend. Harry a Daria házeli starostlivými pohledy ke
zmijozelskému stolu, kde seděli Draco s Angelou a zaraženě civěli do
stolu.
Hermiona si všimla, že Harryho něco už delší dobu žere a dnes vypadal
zachmuřeněji než kdy jindy. Ron spokojeně dlabal ze svého talíře a
nevnímal kromě toho nejspíš nic.
„Harry?“ oslovila ho hlasitě, aby zaujala jeho pozornost.
„Co?!“ otočil se na ni Harry nechápavě.
„Co se to s tebou děje?“
„Co by? Nic.“
„Ach tak. Nic,“ pronesla Hermiona nadneseně. Pak ztišila hlas. „Něco s
Angelou?“
„Jak si na to přišla?“ mračil se Harry.
„Podle tvého výrazu,“ odvětila Hermiona. „Vždycky se takhle tváříš, když
se jedná o ni.“
„No jo, zase máš pravdu,“ přiznal Harry a konečně odložil vidličku.
Stejně věděl, že do sebe nic nedostane.
Ron konečně zvedl hlavu.
„Co se zase stalo?“ otázal se poté, co pracně polkl.
„Nejspíš bych vám to neměl říkat, ale … Au,“ zasyčel překvapeně.
„Co je?“ podivila se Hermiona, ale to už to ucítila také. Pozlacený
náramek na ruce ji začal pálit. Ron škubl rukou a začal si třít zápěstí.
Hermy se rozhlédla po stole a našla pohledem Nevilla. Ten se také tvářil
udiveně a pravou ruku schovával pod stolem.
Angela o kus dál se jen prudce nadechla, ale jinak nedala najevo, že jí
ten pitomý náramek nejspíš uškvíří kůži pod rukávem. Našla si pohledem
Harryho. Nevšimla si, že Draco na ni podezřívavě zahlíží.
Taky vás pálí náramky? vyslala k němu dotaz.
Jo, přitakal Harry.
Co se zase mohlo stát?
To nevím, odvětil a zaměřil se na profesorský stůl. Brumbál a
McGonnagallová u něj nebyli a rovněž ani Snape.
Jděte první, vyzvala ho Angela. Vyřiďte, že já přijdu za chvíli.
Dobře.
Pak už se Harry naklonil ke svým přátelům. Ron dal nenápadně znamení
Nevillovi a čtveřice se od nebelvírského stolu rychle vytratila. Angela
počkala dvě minuty a pak se zvedla.
„Už nemáš hlad?“ zastavil ji Draco.
„Ne,“ odsekla Angela.
„Hlavně dneska zase nezaspi,“ poznamenal jízlivě.
Neodpověděla a svižným krokem vyšla z Velké síně. Draco se za ní poněkud
nervózně díval, dokud její záda nezmizela. Ucítil, že se na něj někdo
dívá a zachytil Dariin starostlivý pohled. Povzbudivě se na ni usmál, i
když to nevyznělo moc upřímně a raději se zase sklonil k načatému jídlu.
Angela cílevědomě zamířila po schodech nahoru do kabinetu profesorky
přeměňování, jak bylo domluveno. Když zaklepala a vešla, Ron právě mizel
v zelených plamenech. V místnosti se nacházela už pouze profesorka
McGonnagallová a Harry.
„Co se stalo, paní profesorko?“ vyhrkla Angela, zavírajíc dveře.
„Všechno se dozvíte na hlavním štábu, Rosierová,“ odvětila McGonngallová
klidně a podala jí misku s Letaxem. Angela si zamračeně všimla, že se jí
trochu chvěje ruka. Harry už mířil ke krbu. Znechuceně si nabrala trochu
prášku a následovala ho. Při nepohodlné cestě krby si pomyslela, že by si
taky na štábu mohli zařídit přemisťovací místnost.
Harry ji zachytil za paži, když vyklopýtala z krbu na Grimmauldově
náměstí a zamířili ruku v ruce za Ronem, Hermionou a Nevillem. Když
konečně dorazili do jednací místnosti Řádu, k jejich překvapení se zde
příliš členů nenacházelo. Ti, kteří tu byli, postávali v hloučku vpředu u
židlí patřících bratrům Brumbálovým a vzrušeně mezi sebou hovořili.
Jakmile se prodrali dopředu, hovor utichl.
„Co se děje, pane profesore?“ obrátil se Harry bez okolků na Albuse
Brumbála.
Ten je nejprve přeletěl pohledem a pak se otočil k dospělým kouzelníkům.
„Všichni víte, co máte dělat, tak už běžte.“
Všichni členové, kromě Brumbálova bratra a právě příchozích studentů
Bradavic, se okamžitě vytratili.
„Posaďte se,“ ukázal Albus Brumbál na nejbližší volná místa u stolu.
„Hned vám vysvětlíme, co se stalo.“
Harry a ostatní se neochotně usadili a upřeli nedočkavé pohledy na oba
bratry.
„Asi před třemi hodinami zaútočil lord Voldemort a jeho Smrtijedi na
Merlinovu školu pro děti z kouzelnických rodin, které ještě nedosáhly
jedenácti let a jejich rodiče nechtějí, aby chodili do základních škol
pro mudly. Možná už jste o ní slyšeli,“ začal Aberfort Brumbál svižně
mluvit.
Ron a Neville pokývali souhlasně hlavami. Oba tam totiž docházeli. Angela
poněkud zbledla a Hermiona napjatě naslouchala.
„Je to obrovská škola, dochází do ní víc než pět set žáků, protože je
jediná v Anglii. Zásadně se v ní však nečaruje, na to nejsou malí
kouzelníci dost staří. Hůlky tam měli pouze jejich učitelé. Všechny je
zabili Smrtijedi. Do jednoho,“ Aberfort se na chvíli odmlčel.
„Co je s těmi dětmi?“ ozval se Harry.
Odpověděl mu ředitel Bradavic.
„Vypadá to, že použili jedovatý lekvar v plynné podobě v malých
lahvičkách. Umístili je po třídách, uzavřeli celou školu a pak je na
dálku vypustili. Děti to nezabilo, ze začátku jim dokonce nebylo vůbec
nic, ale pak začaly od nejmladších dostávat vysokou horečku, halucinace a
upadat do bezvědomí. To zjistili naši první členové, když tam konečně
dorazili. Začali je vynášet z budovy a Smrtijedi je napadli ze zálohy.
Věděli, že se dřív nebo později objeví a čekali na ně.“
V síni se rozhostilo dusné ticho. Pokračoval Aberfort.
„Než dorazily posily z Ministerstva, byli už všichni Smrtijedi pryč.
Nymfadora Tonksová a Pošuk Moody jsou ve vážném stavu u Munga, stejně
jako všechny děti z Merlinovy školy. Dalších deset členů má naštěstí jen
drobná zranění. Před několika minutami jsme obdrželi zprávu, že je to čím
dál horší. Nemocnice je vzhůru nohama a nemají pro všechny malé pacienty
ani místo.“
„Po vás budeme chtít, abyste šli lékokouzelníkům pomoci,“ ozval se Albus.
„Samozřejmě nejste vyučení v něčem takovém, ale opravdu tam teď potřebují
každou ruku.“
Znovu to ticho.
„Ale to není všechno, co se stalo, že?“ ozval se tiše Harry.
Bratři Brumbálové se po sobě podívali.
„Ne, Harry. Není to všechno,“ odvětil ředitel. „Mezi prvními dorazil do
školy také Lupin. Jak určitě víš, včera skončil úplněk, takže nebyl v
nejlepší kondici a …“
„A?“ pobídl ho Harry.
„Nymfadora se mu snažila pomoci, ale nestačila na to. Než upadla do
bezvědomí, řekla nám, že ho odvlekli Smrtijedi,“ dokončil Brumbál tiše.
Hermiona se pevně chytila Rona za ruku a Angela sklopila hlavu. Harry
strnule seděl na svém místě, aniž se mu ve tváři hnul jediný sval a
upřeně zíral před sebe. První, kdo se pohnul, byl Neville. Vstal,
přistoupil k Harrymu zezadu a položil mu ruku na rameno. Harry se stále
nehýbal.
„Harry, hlavně bys teď měl zachovat chladnou hlavu,“ ozval se Albus
Brumbál. „Je celkem pravděpodobné, že jej chce Voldemort využít proti
tobě.“
V Harryho obličeji se konečně objevil náznak nějaké reakce.
„Spíš nad slunce jasné, než pravděpodobné,“ pronesl skrz ztuhlé rty.
Brumbál si těžce povzdychl a jeho bratr se šel posadit do svého křesla.
Angela zamyšleně civěla na své ruce v klíně a ostatní úkosem pozorovali
Harryho.
„Harry, já chápu, že …“ začal ředitel Bradavic, ale Harry jej přerušil.
„Chápete? Co vy můžete chápat? Jak po mě můžete chtít, abych zůstal
klidný, když jeden z posledních lidí, které mám rád a kterému na mě
záleží, je v rukou toho hajzla a jeho poskoků!?“ Harry začínal pomalu,
ale jistě zvyšovat hlas.
„Nemůžete pro něj nic udělat, pane Pottere,“ ozval se sedící Brumbál.
„Že pro něj nemůžu nic udělat?!“ vyštěkl Harry a vstal. Znovu se po
dlouhé době začala projevovat jeho zbrklost. „Tak to se pletete! Já ho
najdu, ať je kde je a přivedu ho zpátky! A jdu hned!“
Harry se otočil k odchodu.
„Harry, vždyť nevíš, kde ho hledat,“ ozvala se tiše Hermiona, ale
zastavilo jej to spolehlivěji, než kdyby se mu snažili zabránit v odchodu
násilím.
„Ale já ano,“ promluvila poprvé za celou dobu Angela.
Všichni na ni překvapeně pohlédli a Harry se prudce otočil nazpět. Mladá
Rosierová stále pozorovala své štíhlé ruce se dvěma prstýnky. Nejvíc
udiveně na ni hleděli Ron, Hermiona a Neville.
„Jak to myslíš, Angelo?“ zeptala se Hermiona bez dechu.
Angela vstala a obrátila se na Rona s Hermionou.
„Mohla bych vás požádat, abyste nás nechali o samotě? I tebe Neville.“
Oslovení se dotčeně otočili na Brumbála, ale ten jen přikývl a pokynul
jim k odchodu.
„Aberforte, mohl bys také odejít?“ dodal ještě Brumbál a v Angeliných
očích tím stoupl. Myslela si, že mu to také prozradil. Jakmile za nimi
zaklaply dveře, Albus Brumbál chtěl okamžitě protestovat, ale Angela ho
předběhla.
„Nepotřebuji slyšet žádné námitky, pane profesore. Moc dobře víte, jak to
se mnou je. Je přece jedno, jestli se prozradím dneska nebo zítra.“
Harry ji upřeně pozoroval.
„Ale Angelo, to přece nejde. Kdyby jste zítra jen nepřišla, není to tak
hrozné, jako kdybyste se pokusila osvobodit Remuse Lupina,“ namítal
Brumbál.
„Zrada je to tak jako tak,“ odfrkla si Angela. „Já jsem jediná, kdo tuší,
kde je, může se k němu dostat a jak se dostat zase ven bez toho, že bych
tam vypustila duši a vy to moc dobře víte.“
„To je sice pravda, ale já nemůžu dovolit, abyste takhle riskovala!“
stále odporoval Brumbál.
„Je to moje rozhodnutí a nemůžete mi v tom zabránit. Moc dobře vím, co
Lupin pro Harryho znamená,“ Angela pohlédla se slabým úsměvem na Harryho.
„A ve mně samé se všechno vzpírá, když si uvědomím, co tam s ním můžou
dělat,“ dodala tiše.
Brumbál se těžce posadil.
„Ale sama tam jít nemůžete. To by byla sebevražda.“
„Správně. Půjdu tam s tebou,“ prohlásil Harry nekompromisně.
„Ale Harry …“ začala Angela a už se nadechovala pro horu námitek. Harry
jí však skočil do řeči.
„Žádné ale nechci slyšet! Prostě jdu s tebou a hotovo! Tečka!“
Angela se ošívala, ale věděla, že mu to nerozmluví.
„Jak myslíš,“ svolila tedy s nechutí. „Ale budeš dělat, co ti řeknu,
slibuješ?“
Harry se zaškaredil.
„Proč po mě chceš …“
„Slibuješ?“ přerušila jej Angela naléhavě.
„Jo, slibuju,“ zahučel Harry.
„Ještě někdo ale půjde s vámi. Někdo ze starších členů Řádu,“ ozval se
Brumbál naléhavě.
„Ale musí to být naprosto dobrovolné,“ reagovala Angela. „Půjde o krk a
já nechci, aby tam někdo šel z donucení nebo z pocitu povinnosti.“
„To se nebojte, Angelo.“
„Dobře,“ Angela pohlédla na hodinky. „Musím ještě zpátky do Bradavic.
Stejně je brzy. Takže o půl desáté tady v kuchyni,“ pohlédla na Harryho.
„O půl desáté?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Angie, vždyť je tři čtvrtě na
osm!“
„Ano, to je, Harry,“ přikývla Angela pomalu.
„Ale to přece … Čím déle tam bude, tak …“ Harry ani nemohl úzkostí doříct
větu.
„Já vím,“ odvětila s povzdechem. „Jinak to nejde, věř mi. Nemůžeme tam
vlítnout tak brzy, musíme počkat, až ho někde zavřou.“
„Až ho zavřou,“ opakoval tiše Harry.
Angela se svíralo srdce, když jej viděla s takovým výrazem. Přistoupila k
němu a něžně ho políbila na tvář, jako by tam Brumbál vůbec nebyl. Stejně
o nich určitě věděl.
„Dostaneme ho odtamtud živého, to ti slibuju,“ prohlásila pevně a odtáhla
se.
„Tak dobře,“ pokýval Harry těžce hlavou.
„Ty prosím tě, prověř toho, koho nám přivede pan profesor,“ řekla napůl
vážně napůl v žertu Angela. „A taky byste si měli sehnat něco černého na
sebe. Vrátím se o půl desáté.“
„Angelo, proč vlastně jdete pryč?“ ozval se Brumbál, kterému po dlouhé
době zářily ty šibalské jiskry v očích.
„No, musím pro něco, co Lupina trochu probere, až ho budeme vysvobozovat
a taky jdu obhlídnout situaci,“ vysvětlovala už za chůze Angela.
Harry se zarazil.
„Co myslíš tím obhlížením situace?!“ volal za ní, ale to už Angela
spěchala nahoru po schodech.
Když její kroky odezněly, Harry si zarazil ruce do kapes, aby přemohl
nutkání vytáhnout hůlku a pustit se za ní a zamračeně se zahleděl na
kamennou dlažbu.
Brumbál poklepával prsty do opěradla své židle a starostlivě jej
pozoroval. Angela mu dnes svým chováním jen potvrdila, co už dlouho
tušil. V srdci mu o ty dva však klíčily velké obavy.

O hodinu a půl později Harry seděl u stolu v kuchyni spolu s Billem
Weasleym, který dorazil na hlavní štáb se zprávami z Ministerstva a
zaslechl, jak se s Brumbálem baví o možném kandidátovi na nebezpečný
úkol. Když mu vysvětlili o co jde, okamžitě se nabídl. Hermionu, Rona a
Nevilla odvedl Aberfort Brumbál už před nějakou dobou do nemocnice u
Munga. Sice neměli žádné zvláštní vědomosti, co se týkalo
lékokouzelnictví, ale jejich pomoc se tam opravdu hodila. Pacientů bylo
příliš a lidí, kteří se o ně starali bylo pomálu. Členové Řádu měli jiné
starosti a Ministerstvo jak by smet. Někteří se snažili vystopovat
Smrtijedy, další vyčišťovali zamořenou školu a jiní zase celou nemocnici
hlídali.
I když se Bill bez váhání přidal k Harrymu, jeho matce raději nedávali
nic vědět. Harry se před dvaceti minutami vrátil z Bradavic v tmavém
oblečení, v kapse nacpaný neviditelný plášť jako vždycky. Angelu tam ke
svému zklamání nepotkal. Bill už v černém hábitu byl.
V kuchyni panovalo dusné ticho. Natáhl bezmyšlenkovitě ruku k míse s
jablky, která stála na stole. Jak minuty ubíhaly, cítil se čím dál hůře.
Připadalo mu, že je Angela pryč už věčnost.
Otáčel zelené jablko v ruce a nemohl přestat myslet na Remuse. Při
pomyšlení, co všechno si teď musí prožívat, se mu obracel žaludek. A to
jen kvůli němu. Proč musí vždycky všichni trpět jeho vinou? Stále upíral
vzdálený pohled na jablko a ani si neuvědomil, že už jej nedrží v dlani,
ale že se vznáší ve vzduchu.
Bill si toho po chvíli všiml a zamyšleně se díval, jak se jablko nad
Harryho rukou otáčí ve vzduchu.
Harry si moc dobře pamatoval na Voldemortův zlověstný smích a krutost v
očích, když někoho mučil. Na šílený výraz Belatrix s tím jejím smíchem.
Na smrtijedské masky, které nezakryjí bezcitné úsměšky. Už toho bylo
příliš! Teď už měl strach skoro každý, co se zase příště stane. A dneska
zaútočili dokonce na děti! Panebože, na nevinné děti!
Jablko se ve vzduchu točilo čím dál rychleji.
„Ehm, Harry?“ ozval se Bill opatrně, ale on jej vůbec nevnímal.
Už ne! Nikdo už nesmí doplácet na cizí touhu po krvi a smrti. Kvůli
Voldemortovi už zemřelo příliš mnoho lidí. Nejen jeho blízcí, ale i
spousta nevinných!
Harry už se neovládal a jablko, které se dosud svištivě otáčelo nad jeho
dlaní, se rychlostí dělové koule rozletělo pryč od něj, těsně kolem tváře
Billa a rozprsklo se na kousky o protější zeď, kde jen tak tak minulo
vystavený obraz.
Oba dva chvíli zírali na rozmázlý flek na zdi. Pak se Harry konečně
trochu vzpamatoval.
„Omlouvám se. Ujely mi nervy.“
„To nic. Mě se takové věci taky stávají,“ reagoval Bill.
Harry ještě stále hleděl na zeď, když v krbu zaprskaly plameny a z něj k
jeho úlevě vylezla Angela celá od popela, která namáhavě kašlala.
„Zatracený Letax!“ nadávala. „Kdy už tady zařídí nějakou přemisťovací
místnost!“
„Angelo!“ vyskočil Harry ze židle. „Kdes byla tak dlouho?“
„Jsem říkala o půl desáté, ne?“ ohradila se Angela s pohledem na hodiny
na zdi, které ukazovaly za deset minut půl. Přitom postřehla i zvláštní
kaši na zdi. „Ehm, no, hráli jste si na válku s hruškami nebo co?“
„Je to jablko,“ zahučel Bill.
„Aha, no nic,“ neřešila to raději Angela a otočila se k Billovi. „Ty jsi
jeden ze starších Weasleyů, že jo?“
Bill vážně přikývl.
„Tak už jste zpátky, Angelo?“ ozval se hlas ode dveří, kde se objevil
unavený Brumbál.
„Ano, jak to vypadá v nemocnici?“ zeptala se Angela.
Brumbál se zatvářil všelijak.
„Je to opravdu tak zlé?“ zeptal se Bill starostlivě.
„Bohužel ano,“ přikývl Brumbál. „Zemřely už tři děti. Pomáhá tam i vaše
matka, kdybyste ji hledal.“
„Dobrá, děkuju.“
Brumbál je všechny přejel pohledem.
„Nerad vás tam pouštím jen takto ve třech, ale je pravda, že takhle
budete méně nápadní. Dávejte na sebe opravdu pozor. Dobrovolně vstupujete
do hadího hnízda,“ dodal ředitel Bradavic tiše.
„Děkujeme, pane profesore,“ přikývl Harry vážně.
Brumbál ještě nerozhodně přistoupil k Angele.
„Opravdu to chcete udělat, Angelo?“
Tázaná se vpila do očí Harrymu.
„Ano,“ přitakala pevně.
„Dobrá. Někoho pak pošlu, aby na vás čekal na konci ulice. Určitě se
přece budete přemisťovat.“
Angela pokývla.
„Zlomte vaz,“ rozloučil se Brumbál a rovněž se vzdálil.
Angela se s povzdychnutím posadila ke stolu.
„Tak poslouchejte.“
***

Před Hradem temnoty panoval klid. Blížila se desátá hodina. Před chvílí
dorazili poslední Smrtijedi, kteří zjišťovali situaci ve škole a v
nemocnici. Lord Voldemort mohl být spokojen. V Merlinově škole se členům
Fénixova řádu a speciálně cvičeným pracovníkům z Ministerstva stále
nedařilo úplně vyčistit vzduch od nazelenalého kouře, u Munga panoval
chaos a redakci Denního věštce už určitě připravovali články pro ranní
vydání.
A studentíci měli na svou poslední zkoušku dorazit až kolem půlnoci.
Goyle a Nott, kteří před chvílí vystřídali na hlídce u přemisťovacího
pole své kolegy, spokojeně probírali výslech, kterého byli před chvílí
svědky.
„Na vlkodlaka má ale slušnou výdrž,“ uchechtl se Nott.
„Ano, Pán nebyl příliš spokojený,“ reagoval Goyle.
„Chce to jen čas. Však On ho zlomí.“
Náhle se ozvalo dvojí hlasité prásknutí, které zakryly třetí o mnoho
tišší, jak se blízko nich přemístily dvě postavy. Dlouhovlasá dívka jen
tak tak stačila pustit ruce jejího doprovodu, když Smrtijedi okamžitě
rozsvítili hůlky a v jejich světle rozeznali mladou Rosierovou, která už
tu dnes jednou byla. V jejím stínu stál mladík s rozježenými světlými
vlasy.
„Hele, naši budoucí kolegové!“ zvolal Goyle.
„Nejste tu nějak brzo?“ zeptal se Nott podezřívavě.
„Ano, to jsme. Ještě si musíme něco zařídit,“ odvětila Angela klidně.
„A co jako?“ uchechtl se Goyle pod maskou.
„Tohle,“ ozval se za jejich zády mužský hlas.
Smrtijedi se prudce otočili, ale to už Goyle padal v bezvědomí k zemi.
Nott vztahoval na vetřelce hůlku, když ho červené světlo zasáhlo zezadu a
složil se vedle prvního Smrtijeda. Mladík, který uspal Notta teď přesunul
konec hůlky ke svým vlasům a něco zamumlal. Hned mu začaly černat a
přitom si nasadil brýle, které měl schované v kapse. Angela převzala od
náhle se zjevivšího Billa neviditelný plášť a nacpala si ho do kapsy u
kabátu. Pak šla zhasnout dvě ze čtyř pochodní, které osvětlovaly vstupní
bránu do hradu.
Harry s Billem mezitím použili na Smrtijedy kouzla naprostého znehybnění
a společnými silami je postavili jako sochy k vnější zdi. Angela jim dala
znamení, ať počkají a cílevědomě zamířila přes nádvoří k druhé bráně. Tam
to bylo jednoduché. Jeden muž a žena ve smrtijedských maskách tam
klimbali ve stoje. Na krátkou chvíli rozsvítila hůlku a Harry s Billem
byli v momentě u ní. S druhou hlídkou naložili stejně jako s první,
přehodili si přes hlavu a tvář černou kápi a neviděni vešli do nitra
hradu.
S Angelou v čele a hůlkami v rukou postupovali obezřetně dlouhou chodbou.
Zahnuli na úzké schodiště dolů a i když míjeli východy do dalších chodeb
postupovali tiše stále hloub. Smrtijed u nejspodnějších dveří k nim
stačil jen zvednout hlavu a složil se jim k nohám. Angela mu vzala svazek
klíčů, Bill jej zase opřel o zeď a vstoupili do ledové a zatuchlé
zakřivené chodby, která měla po obou stranách zamřížované kobky.
Angela si odhodila kápi. Otočili se k ní čtyři Smrtijedi.
„Hej, co tady sakra děláš?“ vyštěkl jeden z nich. Po hlase poznala
Crabbea.
„Jdu na návštěvu,“ odvětila Angela s úsměvem a vztáhla hůlku ve chvíli,
kdy ke dvěma Smrtijedům už mířily rudé paprsky. Dvou se zbavili, ale
druzí dva se vyhnuli kouzlu a vyslali automaticky vlastní odzbrojující
kletby. Angela vytvořila štít a obrátila je proti nim. Harry s Billem
zkusili mdloby znovu. Tentokrát se jim to povedlo.
Smrtijedy nechali ležet a Angela nakoukla za roh, hned však hlavu zase
stáhla zpátky a kletba, kterou po ní vyslal poslední Smrtijed, narazila
do zdi chodby a vysypal se kus zdiva.
„Co si myslíš, že děláš, Rosierová!?“ ozval se halasně Smrtijed.
Domluvila se s Harrym posunky a přehodila přes sebe jeho plášť. S Billem
počkali deset vteřin od chvíle, kdy jim zmizela z očí a oba najednou
zaútočili. Harry sebou musel seknout na zem, aby se vyhnul kletbě, kterou
na něj vyslala postava v plášti s maskou a Bill to zkoušel sám. Naštěstí
Smrtijed najednou ztuhl a s žuchnutím dopadl na zem.
Angela ze sebe shodila neviditelný plášť, hodila jej do náručí Harrymu a
prohrabávala s cinkáním svazek klíčů. Jak poznala, který to je, nechápal
ani jeden z nich. Prostě jeden vybrala a poklepala na něj hůlkou. Pak se
rozběhli po chodbě a bedlivě s rozsvícenými hůlkami nahlíželi do každé
kobky skrz mříže.
Harry se staženým hrdlem konečně v jedné až skoro na konci něco našel. V
jejím rohu někdo zhrouceně seděl s bezvládnou hlavou. Zesílil světlo a
rozeznal světlé vlasy, které padaly vězni přes tvář. Najednou se mu
nedostávalo dechu. Co když je mrtvý? Ne, Voldemort jej určitě chtěl
živého. Trochu se vzpamatoval a přivolal Billa s Angelou, která zastrčila
zeleně zářící klíč do zámku a mříž se otevřela. Vběhla s Harrym dovnitř,
zatímco Bill zůstal na chodbě hlídat.
Poklekli k zakrvácené postavě v roztrhaném hábitu a Angela mu odhrnula
vlasy. Harry prudce vydechl. Sice s rozbitým obličejem a sípavým dechem,
ale byl to Lupin.

PS: Abyste si náhodou nemysleli, že Smrtijedi jsou takoví trapáci, jak
prohlásila moje sestra po přečtení téhle kapitolky, řeknu vám, co jsem
řekla i jí: Smrtijedi ještě neřekli své poslední slovo, co se týče akce
"Záchrana Lupina"! Tak se těšte! :-)