Čas plynul neuvěřitelnou rychlostí. Okolo mě bylo vše ve víru událostí.
Všude se něco dělo… V Denním věštci se každý den objevovaly stále nové a
nové zprávy o nynějším postrachu kouzelníků Lordu Voldemortovi… Lidé se
rozcházeli a scházeli a já to vše pozorovala z povzdálí. Dívala se a
žasla nad naivitou některých občanů tohoto hradu. Ano, zejména nad
naivitou mých slepičích spolubydlící. Měla jsem tušení, že postupným
oteplováním a blížením se konce školního roku, se jim poněkud roztavily
mozky. Ovšem vzhledem k jejich původní inteligenci… to snad ani příliš
škody nepřineslo. Jednoho dne se totiž rozhodly, že se budou u nás v
ložnici opalovat¬ pod oknem, aby měly „krásně snědou pokožku“… Přece jsem
nemohla být tak krutá a říct jim, že přes sklo to opravdu neopaluje…
Lhala bych, kdybych říkala, že mě nebavilo je pozorovat, jak se diví, že
jsou pořád stejně bílé. Ano, jak jsem se za těch pár let tady
přesvědčila… některé věci se zkrátka nemění… Zůstávají při starém i
kdybychom je chtěli sebevíc změnit… a jiné se bolestně mění každým
okamžikem… I já jsem to měla pocítit… Už nikdy pro mě neměly být věci
takové jako dřív…

„Sakra,“ zanadávala jsem si, když se mi na podlaze plné slámy a trusu
smekla noha, „Tak poleť dolů!“ Ccs, vychcaná sova, dělá, že mě neslyší.
To že mě ignoruje polovina hradu… na to jsem si zvykla… ale od sovy je to
už opravdu vrchol!
„Tak podívej, ty můj malej milej opeřenče, uděláme dohodu. Ty budeš tak
laskavá a sletíš dolů, abych ti mohla přivázat tenhle krám k noze… a já
ti potom za odměnu… nenarvu hadičku napojenou na kyslíkovou bombu do
řitního otvoru!“ Můj hlas ke konci věty přešel do tónu ala „ Hezký
večer“.* Sova houkla a rázem byla přede mnou s nastaveným pařátem.
„Takhle se to dělá,“ konstatovala jsem si pro sebe hlasem plným hrdosti.
„Budu si to pamatovat,“ ozvalo se ode dveří pobavené uchechtnutí. Měla
jsem nepříjemný pocit, že vím komu ten hlas patří. Ohlédla jsem se přes
rameno. Ne, nemýlila jsem se. Pokrčila jsem rameny a vrátila se k
uvazování dopisu.
„To můžeš…“odtušila jsem přivazujíc sově dopis k noze. Když byl pevně
přivázán, otočila jsem se zpět a upřeně se zadívala na osobu opřenou o
rám dveří. To je ale náhoda. Skoro jako z nějakého levnýho pubertálního
románu: ,On se svůdně usmál a vrhl se na ni, jako zvíře poháněné chtíčem.
Jejich jazyky se utkaly se ve vášnivém souboji… A tehdy věděl, že miluje
jenom ji!´ Dobře, přiznávám, že jsem zvrácený, nechutný a absolutně
mentální tvor, ale… někdo musí, ne? Hm… už mi asi hrabe!
„Klobouk dolů… Jednou jsem se s ní hádal asi půl hodiny a stejně
neslítla,“ pokračoval… Lupin – Ha! To jste nečekali co? No, tak jo… Já
vím, že to bylo předem jasný. Ale snaha byla. A co se Remusíka týče… měla
jsem chuť ucedit něco jako: „Amatére“ . Posléze jsem to zavrhla.
„Asi si podám žádost na Nobelovu cenu,“ zatvářila jsem se zamyšleně… Jo,
jsem svině. Ale na druhou stranu, kdo dneska není:
„Nebo si to můžeš dát patentovat…“ Přidal se ke mně Lupin. Jedna nula.
„Možná stihnu obojí,“ tón plný nadšení.Vydala jsem se ke dveřím ve snaze,
co nejdřív zmizet. Bohužel, ve dveřích stál Lupin. Očividně se mu tam moc
líbilo.
„Dovolíš? Ráda bych stihla podat tu žádost,.“ řekla jsem, jak
nejpřesvědčivěji jsem uměla.
„Možná…“ řekl pomalu. Možná, co to je k čertu za… ? Až teď jsem si
všimla, že mi upřeně hledí do očí a co bylo horší… já koukala do očí
jemu. Nevím, jak dlouho bychom tam tak stáli, kdyby…
„Aaa Reme, tady jsi! Podívej, kdo tě hledá…“ Byl to Black a jedna holka z
Mrzimoru. Loni jsme spolu měli bylinkářství. Mohla bych vám teď
popisovat, jak vypadá, jak je chytrá a jak je sympatická, ale myslím, že
vám postačí tohle: Přišla s Blackem. Přeberte si to, jak chcete…
„Carmen. Pamatuješ?“ Black se usmíval jak měsíček nad hnojem.
„Jmenuji se Carren.“ Obrátila se holka na Blacka dotčeně. Black se na ní
upřeně podíval. Hloupě se zachichotala. Remus si povzdechl. Black se
znovu podíval na Carren a pak hodil očima k Lupinovi. Carren chvíli
nechápavě pokukovala z Blacka na Lupina a očividně nechápala, co po ní
Black chce. Za okamžik jí to došlo. Rychle přicupitala k Lupinovi a
zavěsila mu kolem paže. Táhla ho pryč od sovince. Black mě probodl
pohledem. Potom se vydal za tím párečkem. Svěsila jsem hlavu. Kdybych
zvedla hlavu, viděla bych možná, že se na mě Lupin otočil a smutně se
usmál. Jenže já hlavu nezvedla…

***
Na večeři se měla sejít celá škola. Vůbec jsem na to neměla náladu. Nikdy
bych si to nepřiznala, ale to, co se stalo ráno, se mě dotklo. Co si o
sobě Black vůbec myslí? Jakým právem? Chudák Lupin když na něj nasazuje
takovou stíhačku. Přitom je úplně jasný, že ta cuchta to dělá jenom
proto, aby si jí Black všímal. Bylo mi z toho na zvracení. Nepřítomně
jsem dloubala vidličkou do brambor, zatím co Alex se vedle mě ládoval
pudinkem. Upřímně jsem doufala, že už to všechno brzo skončí a já budu
moci jít do postele. Posledních pár minut… Brumbál se zvedá. Usmívá se na
všechny strany. Začíná mluvit: „Vážení studenti a pedagogové…“ Většina
profesorů měla ve tváří otázku a očekávání. Ti co ten výraz neměli… ho
patrně jen nedávali najevo.
„… Předem bych vám všem chtěl poděkovat a ocenit vaši snahu v tomto
školním roce, který se nám už blíží ke konci…“ Zkrať to. Nevím, jestli
jsem to už říkala, ale jestli se tenhle děda rozpovídá… je k nezastavení…
Následoval ještě mohutný příval slov než se konečně dostal k tomu, kvůli
čemu jsme tu teď všichni seděli.
„… A proto bych chtěl k letošnímu konci školnímu roku uspořádat ples,
který se bude konat poslední večer před odjezdem. Děkuji vám všem za
pozornost.“ Po těch slovech jsem na něj nevěřícně zírala. Ples? V
Bradavicích se ples koná vždycky jednou za uherák a já zrovna musím být
při tom. No, vlastně nemusím… Nemusím tam vůbec chodit. Nikdo neřekl, že
tam musí jít všichni… A proč o tom vůbec přemýšlím? Jasně, že nepůjdu!
Stejně bych tam nikomu nechyběla…

S bezmocí otroků, pouta schovává.
Občan svobodný klopí zrak k zemi.
A ještě pálí jizva krvavá.
Oči se otvíraj s obtížemi.

V zajetí předsudků, láska uvadá.
Hledáme rozdílné, namísto sjednocení.
Vlastní tíha zas na nás dopadá.
Je tolik smutných očí v té naší zemi.

Hledajíc protivníka, stavíme barikády.
Viníme ostatní, sami tak čistí.
Co všechno dáme, za naše kamarády?
Kteří to vlastně jsou? Nejsme si jistí.

Je všechno v pořádku v tom našem okolí.
Pod teplou peřinou dobře se chrní.
Co bolí druhé, nás přece nebolí.
Tak zbylo z růží už jenom trní.
(Daniel Landa – Protestsong)



* Tady bych si pouze dovolila poukázat na pořad Tele tele. Konkrétně na
Veroniku Žilkovou a její předpověď počasí…