Kapitola 33) Brumbálův nečekaný dárek k narozeninám

Před sebou uviděl Ginny Weasleyovou, takovou, jakou si ji pamatoval z
období krátce před osudnou bitvou. Překvapeně zamrkal a měl podezření,
jestli necítí zrádné vlhko v očích…
„Zavři pusu Harry, nalítaj ti tam mouchy!“ zaslechl Rona zpovzdálí.
Potřásl nechápavě hlavou.
„Vy jste… vážně…“
„Jo, tady!“ přisvědčila Ginny.
„Víš Harry, ty jsi sice šel zachránit kouzelnický svět, ale na jedno jsi
zapomněl, totiž zachránit taky nás a svoje vlastní štěstí…“ Hermiona
vyšla zpoza rohu domu a přidala se k nim.
Za ní vyšel Ron a Harry na něj vytřeštil oči. Ron byl v zelené košili s
krátkými rukávy a šortkách stejné barvy. Nejbizardnější byl ale široký
beztvarý klobouk, který měl na krempě kolem dokola našité provázky s
korkovými zátkami. Když viděl, jak na něj Harry nevěřícně zírá, zazubil
se.
„To čubrníš! Jen klídek, sme taká trojka betálnejch bušmenů…“
„Rone!“ otočila se k němu Hermiona a tvářila se varovně. „CO jsem ti
říkala o tomhle šaškovským oblečení a legrační mluvě?!“
„Že mě začaruješ do něčeho ošklivého…“ Ron se na pohled trochu scvrknul.
Hermiona v jeho směru ledabyle máchla hůlkou. Naštěstí jediná změna se
týkala toho, že Rona převlékla, takže měl na sobě odrbané džíny a tričko,
stejně jako ostatní přítomní.
„Nejlíp ti to asi vysvětlí Hermiona,“ připustila Ginny trochu nerada.
„Nejsem si jistá, jestli jsem všechno úplně pochopila a u svého drahého
bratříčka si jsem naopak jistá, že to nepochopil…“
Ron naznačil ránu pěstí zespodu do brady, ale krátký Hermionin pohled ho
zchladil.
„Dobře,“ přisvědčila Hermiona. „Bude to složitější. Ten Obraceč času jsi
totiž nedostal ode mne, ale od mé no… nejlepší slovo je asi starší analog
i když to zní strašně…“
*
Hermiona sledovala Harryho, jak vyběhnul z hospody ven. Zašla do
průjezdu, ale ne, aby se Přemístila jako obvykle. Přehodila přes sebe
neviditelný plášť, který se jí podařilo ‘stopit‘ na Ministerstvu a začala
Harryho sledovat. Nebylo to až tak těžké, za léta už jeho zvyky celkem
znala…
Bylo to asi půl roku po bitvě, kdy se k němu nastěhovala, aby se pokusili
si navzájem nahradit ztracené protějšky. Zdálo se to fungovat, ale jen po
prvních pár týdnů. Pak ale jednak zjistili, Harry stále myslí víc na
Ginny, než na Hermionu a snaží se je v mysli srovnat, stejně tak Hermiona
myslela víc na Rona a snažila se ho porovnat s Harrym. Pro živého je
velmi těžké soupeřit s obrazem mrtvého druha, takže se v tichosti a skoro
bez výčitek zas rozešli. Harry se sice už nepokoušel utopit žal v
alkoholu, ale upnul se na myšlenku radikální změny historie natolik, že
se jednalo skoro o obsedantní psychotický stav…
Krytá neviditelným pláštěm vyslechla rozhovor s Mundungusem Fletcherem a
viděla i, že jde do Gringottovy banky.
Zašla tedy za Billem sama.
„Tak do které doby chce jít?!“ zeptala se přímo.
Chvíli nechtěl odpovídat, ale na námitku, že ONA mu tam přece dokáže
pomoct nejlépe nakonec připustil, že si Harry nechal vyměnit dost peněz,
aby žádné nebyly novější, než z dvaaosmdesátého, kdy byli zavražděni jeho
rodiče.
„Tak dík, tohle mi prosím vyměň taky!“ podala Billovi měšec.
„Harry má víc… Budeš potřebovat…“ Bill se pořád pokoušel vnutit, aby ho
vzala s sebou.
„Budu žít skromně!“ ujistila ho. „Nepotřebuju tolik!“
Něco nikomu neprozradila. Už před nějakým časem se jí podařilo vypátrat,
kde bydlí Severus Snape a že bydlí s Belatrix Lestrangeovou. Při práci na
Ministerstvu jí nedalo velkou námahu zařídit, aby v dotyčné oblasti nikdo
žádná kouzla nezaznamenal. Vyčíhala si chvilku a zrovna včera se jí
podařilo Lestrangeovou zasáhnout kletbou ‘Avada Kedavra!‘, když otevřela
dveře, aby vyšla ven. Snape zaslechl jen pád těla na zem a přispěchal jen
pro to, aby ho Hermiona zabila také. Obě mrtvoly redukční kletbou změnila
na pouhé kosti, které rozdrtila a spláchla do záchodu. Matně zauvažovala,
jestli si náhodou sama nevypěstovala nějakou psychickou vadu po ztrátě
milovaného partnera, když se spoluviníky jeho vrahů jedná s tak chladnou
bezcitností. Odstranila ještě z domu všechny stopy po obou uprchlících a
pak dům začarovala Chátrací kletbou, takže za den bude vypadat, jako by
byl padesát let neobývaný…
Měla už připravený falešný americký pas na jméno Sofie Lagrangeová. Jméno
si zvolila na počest slavného francouzského matematika Josepha-Louise
Lagrangea (1736-1813). Protože na rozdíl od Harryho věděla, že obraceč
času nedovoluje urychlit putování do budoucnosti, našla a připravila si i
dost kvalitní stázové kouzlo, které jí v případě potřeby udrží mimo běh
času na tak dlouho, jak se sama rozhodne a pokud to bude zapotřebí, může
podržet s ní ve stázi i několik dalších osob, například Harryho a
sourozence Weasleyovy, jejichž prostřednictvím se možná stanou s Harrym
členy jedné rodiny…
Zjistila, že Harry odlétá do Bostonu. Odletěla rovněž, ale do New Yorku,
odkud se do Bostonu dopravila autobusem tak, aby po ní zbyla relativně
nápadná stopa, kdyby ji hledali. Z Bostonu už ale jako Sofie Lagrangeová
odletěla zpět do Londýna. Cestou se vyhnula bystrozorským kontrolám,
takže nikdo nevěděl, že je opět v Británii.
Přemístila se ke Cawfields, kde se zastavila u obelisku očarovaného tak,
aby ho mudlové neviděli. Na něm byl seznam padlých z bitvy, jak na straně
Fénixova Řádu, tak na straně Smrtijedů. Bylo tam i několik označených
jako OGKH (Only God Knows Him/Her – Jen Bůh Jej/Ji Zná). Hermiona měla
podezření, že někteří z nich budou mudlové původně očarovaní kletbou
‘Imperius!‘,ale z roztrhaných zbytků mrtvých těl se to většinou nedalo
poznat a kouzelníci nechtěli jitřit problémy s mudly, když bylo
Ministerstvo v takovém oslabení…
Roztočila obraceč času tak, aby se dostala chvíli před nečekaný útok
Smrtijedů.
Vyčíhala si nejprve skupinku, která zabila Freda s Ronem a několika
rychlými zásahy kletby ‘Avada Kedavra!‘ je odeslala na onen svět.
Začínala v tom být skoro až moc dobrá, jak se jednou zlomí ten první
odpor k zabíjení…
Pak došla zezadu k Voldemortovi, který na Harryho vrhal kletbu za kletbou
a taky jednu za druhou schytával a vykrýval. Cestou skoro až ledabyle
pozabíjela několik Smrtijedů, kteří jí zacláňeli ve výhledu a pletli se
do cesty.
„Sectumsempra!“ zasáhla ho do ruky s hůlkou.
Sečná rána černokněžníkovi zchromila ruku, takže upustil hůlku.
Harry držel v levé ruce meč Godrika Nebelvíra zářící pohlcenou
nadbytečnou energií. Teď přiskočil k Voldemortovi a vbodnul mu meč do
břicha. Černokněžníkovým tělem začaly probíhat záblesky nejrůznějších
kouzel. Byl schopen jen stát a ječet bolestí. Náhle s velkým, oslnivým
zábleskem vybouchl. Při výbuchu ale byl současně zasažen i Harry a
ostatní jen v hrůze zírali na zbytky hořících kostí stojící na místě
Voldemortova přemožitele.
„Harry!“ vykřikla Ginny.
Ron, který tam doběhnul, ji spolu s Hermionou zadrželi, aby se nevrhla do
plamenů. Pak všichni tři s údivem hleděli na druhou Hermionu, která se k
sežehlým zbytkům Harryho těla vrhla.
„KDO JSI?!“ zařvala na ní Ginny a namířila hůlku.
„Já jsem Hermiona z budoucnosti…“ už když to řekla, věděla, jak hloupě to
zní.
„COS TO PROVEDLA?!“ ječela dál Ginny.