III. Když tma voní tajemstvím

„Snapeovi by se to nelíbilo,“ prohlásil Sirius s jistotou, když
pozoroval, jak malou laboratoř provizorně vytvořenou v Komnatě nejvyšší
potřeby naplnil hustý dým z bublajícího kotlíku.
„Já vím, proto tě to přece tak baví, nebo ne?“ usmála se na něj Ebony a
naklonila se nad lektvar, aby mohla prozkoumat jeho konzistenci.
„Máš mě přečteného,“ souhlasil Sirius. „Ale taky doufám, že se ti to
podaří a pomůžeš Náměsíčníkovi. Jen buď opatrná. Každý, kdo půjde kolem,
si jako já může všimnout těch dveří.“
„Už jsem - jsme,“ opravila se při pohledu na něj, „blízko.“
„Pořád nechápu, jak to vlastně funguje. I když na lektvary jsem nikdy
nebyl moc dobrý. Kdoví jak by to se mnou dopadlo, nebýt tvojí matky.
Tohle máš po ní. Největší mistryně na lektvary, jakou jsem kdy znal. Měla
dokonalou intuici, která jí pomáhala. Tohle máš všechno určitě po ní.“
„Intuice by se mi hodila,“ povzdechla si Ebony. „Jsem tak blízko a přitom
vlastně daleko. Každý vlkodlak pozná čas proměny podle toho, že vlivem
lunární fáze dochází v jeho těle k hormonálním změnám. Ty správné hormony
pak spustí v den úplňku přeměnu. Našla jsem lektvar, kterým se dalo tohle
působení vyvolat uměle.“
„To jako, že to přesvědčí vlkodlaka, že je úplněk?“ pozvedl Sirius obočí.
„Přesně tak. Teď musím najít lektvar s opačným účinkem. Musím vliv úplňku
potlačit a zabránit vzniku těch hormonů. Už znám princip. Ale jsou stovky
přísad a miliony kombinací. Sice už jsem vybrala nějaké základní přísady,
které mají vhodné účinky, ale pořád je tu na tisíc možností, jak je
zkombinovat.“ Další hluboký povzdech. Ebony vytáhla brk a na kousek
pergamenu povalující se po stole si něco poznamenala.
„Tak co budeme dělat?“ zajímal se Sirius a fascinovaně ji pozoroval.
Každý, kdo měl někdy šanci vidět ji při lektvarech, musel být z jejího
zápalu a schopností u vytržení, pomyslel si.
„Mám tu pár tipů, které chci ozkoušet,“ prohlásila Ebony. „Pak se uvidí.“
„Jak zjistíš, jestli to funguje?“
Ebony zašátrala v hábitu a vytáhla z něj lahvičku s karmínovou tekutinou,
kterou pozvedla ke světlu.
„Krev?“ podivil se Sirius.
Omluvně pokrčila rameny. „Jinak to nešlo.“
„Je Remusova?“
„Ano. Dal mi ji o posledním víkendu v Prasinkách, když jsem ho byla
navštívit. Neřekla jsem mu, na co ji potřebuju, ale myslím si, že to
tuší,“ přiznala.
„No jo, bystrý rozum - to byla vždycky jeho přednost,“ pokýval Sirius
hlavou.
„Podej mi, prosím, mletý hypogryfí dráp. Díky,“ usmála se na něj vděčně a
přisypala ho špetku do lektvaru, který okamžitě změnil barvu na krvavě
rudou. „Čekala jsem, že teď po válce to bude mít snazší, ale spletla jsem
se. I když nám tolik pomohl a ministerstvo mu dokonce dalo Merlinův řád,
lidé se k němu chovají pořád stejně pohrdavě. Alespoň že mu Brumbál
pomohl najít tu práci ve skladišti. Ale je hrozně strhaný a unavený,
navíc je jeho proměna čím dál těžší a bolestivější. I proto chci ten
lektvar vytvořit co nejdřív.“
„Proč ti vlastně nepomáhá Harry?“ napadlo náhle Siriuse. „Určitě by se
rád zapojil.“
„Znáš ho, jak se vždycky osype, kdykoliv před ním zmíníš slovo lekvar.
Nevím, jestli by mi byl užitečný a navíc má teď školní trest s Dracem.“
Chvíli bylo ticho. Ebony vyčkávavě pohlédla na Siriuse. Když mlčel,
zakroutila překvapeně hlavou.
„Co? Nebude žádná přednáška o tom, jak je pro mě nevhodný, jak mi zlomí
srdce a -“
„Stačí,“ zadržel ji Sirius. „Já jsem ten poslední, kdo by tě v tomhle měl
poučovat. Ve škole jsem … no, řekněme, že mě holky hodně zajímaly. Žádná
neodolala mému kouzlu. Tedy kromě tvé matky samozřejmě,“ dodal rychle,
když viděl, jak se zatvářila.
„Na ni jsem si nikdy netroufnul, i když se ještě nevědělo, jak to dopadne
mezi ní a tvým tátou.“ Povzdechl si, ale hned se zase uličnicky zašklebil.
„Prostě jsem hledal. Ale měl jsem tu smůlu, že jsem nikdy nenašel tu
pravou, která by mě neposlala k čertu. V tomhle má podle mě mladý Malfoy
větší štěstí.“ Ebony mírně zčervenala po tom komplimentu.
„Kéž by to takhle viděl jednou i Harry,“ zadoufala. „Vím, že mu to leží v
žaludku a hned tak se s tím nesmíří.“
„Chová se jako typický žárlivý bratr. Záleží mu na tobě,“ podotkl Sirius.
„Mně na něm taky. Chci, aby byl šťastný. Možná, kdyby sám konečně našel
štěstí, pochopil by mě.“ Zamíchala lektvar a hůlkou pod ním zeslabila
plamen. „Udělala bych cokoliv, abych mu pomohla, ale v tomhle nemůžu
dělat nic.“

Mezitím stáli Harry Potter a Draco Malfoy na famfrpálovém hřišti a oba se
mračili na madam Hoochovou, která jim právě líčila, jak bude probíhat
jejich společný školní trest:
„Nejdřív uklidíte famfrpálové tribuny a pak vyčistíte všechny šatny. A
pospěšte si, ať to nemusíte dělat ještě za tmy. Za hodinu vás přijdu
zkontrolovat.“
„Ano, madam,“ řekli dvojhlasně.
Madam Hochová zamířila pryč. Když byla z doslechu, Draco si znechuceně
odfrkl.
„To je teda trest, opravdu. Copak jsem domácí skřítek, abych dělal tuhle
ponižující práci,“ stěžoval si.
„Přestaň kecat a radši se pohni. Nechci tu s tebou strávit víc času, než
musím,“ vyjel na něj Harry a z nedalekého křoví si přinesl klacek. Draco
na něj nechápavě zíral, dokud na ten kus dřeva jeho spolužák nenabodl
první papírový sáček. Pak pochopil a beze slova následoval Harryho
příkladu.
„Měl jsi pravdu, Pottere,“ prohodil konverazčním tónem. „Čím dřív to
skončíme, tím líp. Mám už na dnešek lepší program.“ Draco vyšťouchal z
pod sedaček krabičku od čokoládových žabek a napíchl ji na klacek.
„Doufám, že ne s mojí sestrou, Malfoyi,“ obrátil se na něj Harry varovně
a ustal ve své činnosti. „Nezapomeň, co jsem ti řekl.“
Malfoy se na něj ušklíbl. Harry se přistihl, jak sleduje pohyb jeho rtů.
Těch rtů, které ho včera líbaly.
Cítil, jak se mu krev žene do tváří, a odvrátil rychle pohled.
Tohle ne! Tohle ne, Harry, napomínal se. Vzpomínka na jejich včerejší
polibek vyslala jeho tělem záblesk vzrušení.
Nechápal, co se to s ním děje. Snažil se tomu bránit, ale Malfoy se
stával jeho obsesí.
V něčem měl ten arogantní zmetek pravdu. Harry si sám už před několika
měsíci konečně přiznal, v čem byla příčina jeho neúspěšných vztahů.
Byl gay. Marně se to zpočátku snažil potlačit. Nemohl to nijak ovlivnit,
a tak své pokusy vzdal. Válka ho naučila, že ne všechny problémy a
trápení jsou opravdu důležitá.
Až doteď v něm ale žádný z kluků nevyvolal podobné pocity jako Draco
Malfoy. Když o tom však Harry přemýšlel, nebylo to až tak překvapivé.
Vždycky bylo mezi ním a Dracem spousta vášně, i když té negativní. Harry
jen nechápal, kdy a jak se to změnilo.
Najednou tra hra, kterou spolu po léta hráli, změnila pravidla.
Harry se zachvěl při vzpomínce na sen, který ho probral dnes k ránu. Jeho
pohled znovu mimoděk sklouzl k Dracovi, který se štítivým pohledem zíral
na spoušť před sebou.
Zarazil se na dlouhých štíhlých prstech, které právě zastrkávaly za uši
neposedný pramen světlých vlasů. Ve snu ty prsty cítil na svém těle,
klouzaly po jeho kůži a přinášely mu slast, kterou by od něj nikdy
nečekal.
Draco zaznamenal, že je Harry potichu a nehybně na něj zírá s něčím
podivným v očích.
„Co je, Pottere? Hrdinové nemusejí nic dělat? Hodláš tu prostát celý den?“
Harry se vrátil do reality a znovu přistiženě zrudnul.

Už se stmívalo, když se oba chlapci vydali dovnitř do kabin uklidit šatny
jednotlivých kolejí. Harry cítil rostoucí nervozitu z Dracovy
přítomnosti. Blonďatý zmijozelský prefekt se zdál být naštěstí slepý k
jeho nepohodlí.
V šatně mrzimorských se náhodu srazili zády při čištění skříněk. V Harrym
se mísil vztek s touhou. Měl vztek na Draca, že ho dráždil tou svou
záhadnou vůní vycházející z jeho těla. Měl na něj vztek kvůli pocitům,
které v něm vyvolával. A měl vztek i na sebe.
„Dávej pozor co děláš!“ vyjel na Draca.
Zmijozelský mladík si ho překvapeně přeměřil. Až teď si všiml napětí a
nervozity, která z Harryho proudila ve vlnách.
„Klídek, Pottere. Jsi nějak zbytečně nervózní. Já tě nekousnu.“
Harryho tváře polila červeň po té poznámce a Draco se spokojeně pousmál.
Líbila se mu ta moc, kterou náhle nad Potterem měl.
Harrymu se dech zadrhl v hrdle. Draco stál nehybně před ním a s převahou
se usmíval. Chvíli na sebe tiše zírali. Napětí okamžiku by se dalo krájet.
Pak Draco postoupil kupředu. Šedé oči se zaklesly do zelených.
Draco se usmál.
Byl to jeho slavný predátorský úsměv, ze kterého se každé dívce ve škole
roztřásly kolena. Ten úsměv byl varováním.
Harry Potter však neměl o jeho významu ani tušení. Jen se zamračil a
vzápětí šokovaně vydechl, když ho Malfoy pevně chytil kolem pasu a silná
ruka tlačila jeho hlavu kupředu.
Dracovy rty doslova zaútočily na jeho. Byl to téměř horečnatý polibek
prosycený vášní a hněvem, frustrací a obavami, jako by se všechny ty roky
soupeření a nenávisti slily do toho polibku.
Jazyky divoce pustošili ústa, zuby se srážely. Harry zasténal a přitáhl
si Draca ještě blíž. Nemohl se zastavit, nemohl přestat. Chtěl víc.
Když se jejich těla srazila, sklouzl bez přemýšlení dlaněmi k Dracovu
zadku a stiskl ho, čímž vyloudil z jeho úst vzrušený sten. Vyvolalo to v
něm vlnu až neskutečné vzrušující euforie.
Vzápětí Draco přirazil Harryho tvrdě ke zdi a přitiskl své vzrušení na
jeho. Prsty zapletl do Harryho vlasů a pohrával si s rozcuchanými
prameny. Byly stejně jemné jako vlasy Ebony, stejně černé a nezvladatelné.
Draco se zarazil a odtáhl se. Harry prudce oddechoval, oči stále zavřené.
Zmijozelský mladík se díval do jeho tváře, jako by ji viděl poprvé v
životě. Ty lícní kosti a nos a rty … nikdy si neuvědomil, jak moc se
některé části Harryho tváře podobají Ebonyiným. Nebo se její podobaly
jeho … v té chvíli to bylo jedno.
Draco prudce zacouval, což Harryho přimělo konečně otevřít oči. Zelené
jako dva smaragdy.
To poznání Draca náhle zasáhlo jako blesk. Nebelvírský mladík na něj teď
zíral a čekal. Nevěděl, co říct, a cítil se příliš zahanbený, než aby
udělal cokoliv jiného.
Dracův svět se v tom okamžiku tříštil na kousky. To, co do té chvíle
cítil, (nebo si myslel, že cítí) se teď obracelo.
To není možné, to ne, pokoušel se protestovat, i když věděl, že to nebude
k ničemu.
Přece to nemohl být jen sebeklam … ne, to prostě…
Draco se zhluboka nadechl a odvážil se podívat přímo do Harryho očí. Už
se projasňovaly, ale jeho pohled byl stále ještě zamlžený touhou a
vzrušením.
Jeho vlasy se leskly stejně jako její.
Když se šklebil, měl stejné dolíčky ve tvářích. Jeho rty byly po polibku
stejně červené a naběhlé jako její.
V jeho očích byl stejný lesk jako v jejích, i když měly jinou barvu.
A Draco si s hrůzou uvědomil, že to, co ho celou tu dobu tak táhlo k
Ebony, byla její podoba s Harrym. To zjištění vyslalo do jeho srdce
bodavou bolest.
Cítil se podvedenou obětí vysmívajícího se krutého osudu. Musel pryč.
Nedokázal vydržet pohromadě v jedné místnosti s Harrym a svými pocity.
Dusil se… vinou, výčitkami, zmatkem, touhou a bolestí.
Harry jen tiše a téměř zklamaně vydechl, když viděl, jak se za Dracem
zavřely dveře. Pak klesl na podlahu a několikrát se musel zhluboka
nadechnout, aby přiměl svůj mozek alespoň trochu logicky uvažovat.
Tenhle polibek, byl stejně jako jejich první tím nejskutečnějším a nejvíc
vzrušujícím polibkem, který kdy zažil. Hlavní problém byl, že to byl
polibek s Dracem Malfoyem.






IV. Když je tma posetá hvězdným třpytem

Ebony se zkoumavě zadívala do napjaté tváře svého přítele, než se otočila
směrem ke dveřím.
„Co se stalo, Draco? Jsi nějaký zamlklý,“ všimla si okamžitě. Draco
potřásl hlavou.
„Jsem jen unavený. Z toho školního trestu.“
„Bylo to zlé? Myslím s Harrym…“ dodala Ebony mírně nejistě, jako by se
bála načít to nepříjemné téma.
Draco seděl na posteli zády k ní, takže mu teď neviděla do tváře. Co jí
mohl říct, aby ji to nebolelo? Aby ji to nezničilo?
Od chvíle, kdy utekl, nemyslel na nic jiného než na Pottera a na to, co
ten jejich polibek může udělat Ebony. Nechápal, proč to neviděl dřív. Ty
roky nenávisti a provokací, kdy se nesnažil o nic jiného, než získat si
Potterovu pozornost.
Ten nebelvírský zmetek odmítl jeho přátelství a Draco se ho za to snažil
marně potrestat a ukázat mu jeho chybu. Chtěl se i mstít.
Bylo mu jedno, že ho Harry nenávidí, že ho nesnáší, hlavně když ho
nečastoval nevšímavostí. Ta ho děsila nejvíc.
A Ebony byla tak podobná svému bratrovi, když se na začátku čtvrtého
ročníku objevila v Bradavicích. Stejné ideály i odvaha. Stejná síla a
tvrdohlavost.
Ne, nebylo to s Harrym zlé. Bylo to úžasné, kouzelné, vzrušující a téměř
dokonalé. Pravda je někdy víc než krutá. Ale nemohl s ní jít ven. Nemohl
ji říct Ebony.
Obrátil se zpět k ní a pokusil se o úsměv.
„Ty mi za to stojíš,“ zašeptal.
„Nedám mu jinou možnost,“ prohlásila nesmlouvavě. „Buď se smíří s naším
vztahem, nebo má smůlu. Ty mi za to taky stojíš.“
Stáhla si z ramen župan a jen v dlouhém červeném tričku, které nosila na
spaní, vlezla do postele.
Když se díval, jak se pohodlně uvelebuje mezi polštáři a natáhl se k ní
pro polibek na dobrou noc, vzpomněl si na to, jak se spolu poprvé
milovali.
Ta vzpomínka se mu vybavila zničehonic, ostrá a téměř bolestivá.

Bylo to po rozhodující bitvě. Oba byli na ošetřovně a Ebony měla opravdu
těžkou noc. Kletba Cruciatus zanechala své stopy, spolu s prožitou hrůzou
a únavou. Křičela ze spaní a Draco byl jediný, kdo ji slyšel.
Nezvladatelně se třásla , když si lehl k ní.
Až jeho pevné objetí ji uklidnilo. Až jeho horké rty na jejích ji
umlčely. Draco ani nevěděl, jak se to seběhlo. Zdálo se to tak rychlé a
nezastavitelné.
V jedné chvíli se jen něžně líbali a v další byli oba nazí a milovali se.
Draco ještě nikdy nezažil nic tak silného. A nic tak uklidňujícího a
krásného, jako probudit se ráno v jejím objetí.
Přesto se okamžitě dohodli, že ta noc byla chybou, která se nemá
opakovat. Teď mu to prohlášení přišlo skoro k smíchu.

Ebony se právě teď k němu zezadu přitulila a spokojeně zavrněla jako
kočka. Stávalo se často, že jejich večerní schůzky končily tím, že jen
usnuli ve společném objetí. Jako dnes.
Za chvíli už Draco slyšel její pravidelné oddechování. Musela být
vyčerpaná, když usnula tak brzy.
Vzpomněl si, že mluvila o nějakém lektvaru. To byla její vášeň a Dracovi
nezbylo než často jen obdivovat její schopnosti. Do všeho šla ostatně se
svým nezdolným zápalem.
Nebyla dokonalá, ale Draco si těžko mohl přát někoho lepšího po boku.
„Nezasloužím si tě,“ zašeptal a znovu se myšlenkami vrátil k jejich
nelehkým začátkům.

Ebony ráno po jejich první noci zmizela z ošetřovny jako blesk, ani
nečekala na povolení od madam Pomfreyové. Potkali se znovu až toho dne
večer. U jezera.
Předtím se Draco pohádal přede všemi ve Velkém síni s Potterem. A Ebony
mu to tehdy u jezera vyčetla.
Začala divoká výměna názorů. Díky ní se Draco zase ocitl na pevné půdě.
Na tohle byl zvyklý. Odbouralo to jeho nepochopitelnou nervozitu z její
blízkosti.
A pak ve chvíli, kdy se dokonce schylovalo k souboji na pěsti, náhle oba
ztichli. Jistě … při líbání se špatně křičí.
Narozdíl od jemnosti a něhy v nemocniční posteli, bylo tohle milování na
zemi u jezera divoké a plné vášně. Zanechalo je oba téměř bez dechu,
omráčené slastí.
Tentokrát už Ebony netvrdila, že je to chyba. Ale přesto zase beze slova
odešla a celý týden se Dracovi úspěšně vyhýbala.
Spíš věděl, než tušil, že něco chystá.
Pak se objevil na nebelvírské oslavě konce války. Neviděli ho tam moc
rádi, ale nikdo ho neposlal pryč.
Ebony se ho pokoušela ignorovat, ale neměla kam utéct. Obklíčil ji v
jednom temném rohu a padla spousta ostrých slov. Přesto se na konci zase
líbali.
Ebony prosila, že už by si měli přestat hrát. Draco souhlasil. Místo slov
použil polibek a měl pocit, že v životě konečně našel něco, co mělo cenu.
A teď to všechno štěstí riskoval kvůli své nevysvětlitelné přitažlivosti
k Potterovi. Musel s tím přestat! Bylo jedno, z jakého důvodu se dal s
Ebony dohromady. Byli spolu. Byli pár. A byli šťastní. Nechtěl to zničit.
Nesměl to pokazit.
Svíravý pocit na hrudi ho však neopustil. Neulevilo se mu, i když se
pevně rozhodl, že už v té šílenosti s Potterem nebude pokračovat.

Harry ležel na posteli a nemohl usnout, polibek s Dracem v šatnách se mu
pořád vracel ve vzpomínkách, rozechvíval jeho tělo a rozbouřil jeho mysl.
Se zděšením si uvědomil, jak moc se mu ten polibek i ta sálající vášeň a
touha líbily. A že chtěl víc. Pořád chtěl víc.
I teď, kdy ležel v nebelvírské ložnici sedmého ročníku a kolem něj se
rozléhalo chrápaní jeho spolužáků.
Potlačit už jen ty myšlenky na Draca nebylo jen těžké, bylo to téměř
nemožné. Jeho pocity ho zrazovaly. Stále ještě cítil na svých rtech ty
jeho. A když zavřel oči, díval se do Dracových šedých, tak plných emocí,
jen krátkou vteřinu předtím, než se políbili.
Pořád si musel téměř násilím připomínat, že pohled těch očí nepatří jemu,
že ty polibky nejsou pro něj.
Prostě tomu nesměl podlehnout. Bylo to tak špatné snad ze všech možných
pohledů. Draco Malfoy byl přece kluk, a i když Harry už dávno znal svou
orientaci, pořád nebyl připravený udělat tak velký krok a přiznat se s
tím ostatním.
Pak tu byla skutečnost, že to byl ten Draco Malfoy - jeho dlouholetý
zarputilý nepřítel, nenáviděný školní rival. I když jim všem pomohl ve
válce, mnoho se na tom nezměnilo.
Harry nechápal jak se jeho postoj mohl tak prudce otočit v jediném
okamžiku. Jak se mohla změnit ta vášeň, která ho dřív sváděla udeřit
bolestivě pěstí do Dracova obličeje a vyrazit mu zuby a nyní mu
našeptávala, jaké by to bylo ten samý bledý obličej sevřít v dlaních a
líbat ta horká vášnivá ústa ….
Ne! NE! Žádné takové myšlenky, Harry! přikazoval si zoufale.
Protože i kdyby přešel obě předešlé námitky, stále tu byla jedna, kterou
nikdy nemohl jen tak ignorovat. Ta námitka se jmenovala Ebony Potterová,
jeho sestra.
Harry se ještě nikdy předtím necítil tak šťastný, jako když zjistil, že
ji má. Jejich první objetí ho dohnalo skoro k pláči, tak silný to byl pro
něj pocit.
Nikdy neměl opravdovou rodinu, až teď. Ebony byla ta nejlepší sestra,
jakou si kdy vůbec mohl přát. Vždycky stála při něm a pomohla mu s
čímkoliv, aniž by se ptala proč. Během války stála po jeho boku v mnoha
bitvách a už jen její přítomnost mu dodávala sílu.
Byla to jeho malá sestřička, jak jí sám pro sebe nazýval pro její drobnou
postavu a skutečnost, že se narodila několik minut po něm.
A zjevně Draca milovala. Znal ji až příliš dobře, aby věděl, že to od ní
není jen nějaká hra … nebo krátkodobý flirt. Až teď, když měl šanci o tom
přemýšlet, mu došlo, že jejich vztah musel trvat už velmi dlouho.
Vybavoval si, jak často se Ebony během letošního a vlastně už i minulého
školního roku vytrácela z jeho společnosti, jak byla zamyšlená, tajemná,
neustále se pro sebe záhadně usmívala, byla roztržitá a nesoustředěná …
prostě měla všechny průvodní znaky. Ale Harry byl příliš zaneprázdněný
svými vlastními starostmi, než aby si toho víc všímal. Podle všeho byla s
Dracem víc než šťastná. A on jí teď to štěstí měl zničit?
Ne, to nemohl udělat. I když šlo o Draca. Musel to zarazit. Nemohl Ebony
tak zranit. Nemohl se dopustit takové odporné zrady. Nemohl jí zlomit
srdce.
Ne, to prostě NEMOHL!
Ale jeho rozbouřená mysl, mu neustále vracela pohled na Dracovy růžové
rty, pořád je cítil na svých, ten žár, vzrušení a rozechvění … Zabořil
hlavu do polštáře a zoufale se snažil usnout. Bylo to však marné.

„Harry?! Jak to vypadáš? Že ty jsi celou noc nespal? Měl jsi noční můry?“
sesypala se na něj ještě ve společenské místnosti Hermiona s hromadou
otázek, když si všimla jeho kruhů pod očima a uštvaného výrazu.
„Nemohl jsem usnout,“ povzdechl si Harry a pohlédl nahoru na schodiště,
jestli se tam už konečně neobjeví Ronova zrzavá hlava, aby se mohli vydat
na snídani.
„Harry, víš, že kdybys měl nějaký problém, mně se můžeš svěřit,“
promlouvala k němu Hermiona téměř mateřským hlasem.
„Jen jsem … no, já.“ Zaváhal. Na hrudi ho tížil ten strašlivý balvan viny
a obav. Přemýšlel, jestli si může alespoň trochu ulevit. „Co bys dělala,
kdybys věděla, že je tu něco, co moc chceš, a nemůžeš se té touhy zbavit,
ale zároveň víš, že když … když si to vezmeš, tak tím ublížíš někomu, kdo
je pro tebe moc důležitý?“
Hermiona si ho zkoumavě prohlížela, když si v duchu znovu přebírala jeho
otázku.
„Jde o to, jakou věc máš na mysli. Ale myslím si, že pokud nechceš tomu
člověku ublížit, neměl bys to dělat. Zvlášť pokud ti na něm opravdu
záleží,“ řekla pomalu.
„To jsem si myslel.“
„Ale počkej, Harry,“ zarazila ho ještě. „Není to tak snadné. Někdy to
přece nejde jinak a ublížíš tomu člověku, i když nechceš, protože nemáš
na výběr.“
Harry na ni zoufale pohlédl. Pokusila se o povzbudivý úsměv. Dělala si o
něj starosti. Poprvé od chvíle, co se konečně vzpamatoval z poválečných
obtíží.
„Jak jsem řekla, záleží to na situaci,“ dodala. Na schodišti se konečně
objevil Ron a s hlasitým zíváním sbíhal dolů k nim.
Hermiona se nenápadně naklonila k Harrymu. „Povíš mi, o co jde?“
„Já … myslí, že ne. Byla to spíš taková teoretická otázka,“ vymlouval se
Harry rychle.
„Opravdu?“
„Jistě, Hermiono.“
Ron konečně dorazil k nim a všichni tři vyrazili společně na snídani.