VIII. Když jsi ve tmě sám „Cože?“ vyhrkl Ron zděšeně. „Harry, proboha to je-“ začal Hermiona. „Hnus,“ dokončil Ron znechuceně a díval se na svého nejlepšího přítele se směsicí zmatku nevíry a odporu. „Jak jsi mohl, Harry?“ kárala ho Hermiona smrtelně vážným hlasem a tvářila se tak vyčítavě, jak ji Harry ještě nikdy neviděl. „Ani bych se nedivila, kdyby ti to neodpustila do konce svého života. Navíc kvůli Malfoyovi.“ Zavrtěla nechápavě hlavou. „Po tom všem co nám udělal,“ přizvukoval Ron. „Po tom, jak jsi jí pořád bránil, aby se s ním scházela. Nezbláznil ses, Harry? Nepoužil na tebe ten bastard nějaký kouzlo?“ Chvíli bylo ticho. Pak promluvila už klidnějším hlasem Hermiona. „Jak jste se dostali daleko, Harry?“ „Ehm…jen jsme se líbali nic víc,“ přiznal Harry rozhodnutý osvětlit všechno teď hned. „Merlinovy koule. Je mi špatně. Vážně špatně,“ zbledl Ron při té představě. „Ani jsme nevěděli, že jsi .. že tě zajímají kluci. Ale to není ten problém,“ dodala Hermiona rychle, když viděla jeho poplašený výraz. „Problém je, že jsi začal s Malfoyem. Se zadaným Malfoyem a zlomil tím Ebony srdce.“ Hermiona ho zamyšleně pozorovala. „To byla ta hypotetická záležitost, na kterou ses mě ptal?“ Harry mlčky přikývl, zatímco Ron se zatvářil zmateně. „O co vlastně mezi vámi jde, Harry?“ Harry si povzdechl. „Možná nemáme právo se ptát,“ dodala Hermiona. Harry zavrtěl hlavou. „O to nejde. Jste mí přátelé. Máte právo to vědět, ale já sám nevím… Všechno to začalo těmi sny … pronásledovaly mě dlouho. A pak jsme zjistil, že je Draco s Ebony. A on se začal chovat divně… Provokoval mě … jinak než obvykle a políbil mě.“ „A to ses nebránil? Měl jsi tu fretku mizernou zaklít nebo něco!“ ozval se on pobouřeně. Hermiona ho zarazila gestem ruky. „Pokračuj, Harry.“ „Nebránil jsem se, protože … až později mi došlo, že přesně to jsem chtěl. Jeho. Snažil jsem se s tím bojovat, ale nešlo to. Kdyby to bylo jen … však víte - fyzický, tak bych to zvládnul, ale já prostě potřeboval být s ním. Uklidňovalo mě to. Cítil jsem se s ním dobře a hlavně spokojeně a v bezpečí.“ Ron zíral s otevřenou pusou a zamračeným výrazem. A zdálo se, že se Hermiona odhodlává k další otázce. „Miluješ ho, Harry?“ Ron zavřel oči, jako by se bál Harryho odpovědi a tohle ho mohlo uchránit. Harry pohlédl Hermioně do očí. „Nevím, já vážně nevím. Nikdy jsem nic podobného necítil, ale je to první kluk, se kterým jsem, já … nevím ani, jak se to pozná.“ „Ach, vy kluci. Někdy jste spíš jako balvani,“ povzdechla si Hermiona a loupla okem po Ronovi. „Porovnej si, co cítíš, když jsi s ním a když nejsi.“ „To už je teď jedno. Skončilo to. Nemůžu s ním přece být, když Ebony … Třeba se ještě dají dohromady a-“ „Harry, víš, co Draco cítí k tobě? Řekl ti to někdy?“ „My jsme nikdy o tomhle nemluvili.“ „A o čem jste mluvili? Teda jestli jste vůbec mluvili,“ zamračil se Ron a snažil se zase z hlavy vyhnat děsivé představy svého nejlepšího přítele s největším nepřítelem. „O škole. O válce … občas. Nebo třeba o tom, co bychom chtěli dělat po škole. O famfrpále.“ „Asi je načase, abyste si spolu promluvili o důležitých věcech, Harry. Aby se to jednou pro vždy vyjasnilo. Mezi vámi třemi, ale hlavně mezi tebou a Dracem.“ Hermiona si unaveně prohrábla rukou vlasy. „Ať je to jak chce, myslím, že i kdyby Draco chtěl, Ebony už se k němu nevrátí. Možná by mu chtěla odpustit, ale na to je příliš hrdá a taky zraněná.“ „Jestli neodpustí Dracovi, tak já už vůbec nemám šanci,“ zoufal si Harry. „Bojím se, že budeš mít pravdu.“ Když Hermiona s Ronem odešli spát, Harry ještě zůstal sám ve společenské místnosti. Než si uvědomil, co vlastně dělá, byl venku na chodbě a mířil do prefektské koupelny. Doufal, že tam narazí na Draca. Potřeboval s ním mluvit. Hermiona měla pravdu. Museli si to všechno vyjasnit. Harry čekal skoro až do dvou hodin, ale Draco nepřišel. Když se vracel do společenské místnosti, hlavou se mu táhly nepříjemné a černé myšlenky. Měl pocit, že v tom okamžiku dospěl k rozhodnutí. Ať už k Dracovi Malfoyovi cítil cokoliv, bude nejlepší, když už se nesejdou. Draco odchytil Ebony hned druhý den dopoledne venku u jezera. Byla sobota, ale většina studentů byla zalezlá uvnitř hradu, protože mírně mrholilo. Ebony to však zjevně nevadilo. Seděla na blátivém břehu v mokré trávě a pozorovala, jak dešťové kapky čeří vodní hladinu a vyvolávají drobné vlnky. Draco si k ní nejistě přisedl. Když se neodtáhla, dodal si odvahy.„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ začal tiše a opatrně. „Nevím, jestli já mám náladu mluvit s tebou,“ odvětila Ebony stroze a ani se na něj nepodívala. „Můžeš mě nenávidět. Máš na to právo.“ Chvíli bylo ticho. Draco čekal, že mu Ebony ani neodpoví, nebo se zvedne a odejde. Co však nečekal, byl její tichý a bolestný hlas. „Chybíš mi,“ přiznala. Ta slova ho bodla víc, než kdyby křičela, zuřila, nadávala, proklínala … „Kdyby to šlo jinak … já ti to chtěl tolikrát říct, ale nešlo to,“ pokoušel se chabě ospravedlnit. Jeho vlastním uším ta slova zněla prázdně. „Pořád přemýšlím, čím to je. Co jsem udělala špatně, že jsi se rozhodl pro něj. V čem je lepší?“ „Ebony, takhle to nesmíš brát,“ zadržel ji Draco zoufale a pokusil se ji chytit za ruku. Nevytrhla se kupodivu hned. „Není to tvoje chyba,“ pokoušel se ji přesvědčit. „Já vím. Vím, že ani ty za to nemůžeš.“ Pohlédla na jejich spojené ruce a tu svou jemně vyprostila. Obrátila pohled zase k jezeru. „Víš … já tě milovala hrozně dlouho. Ještě před válkou, dokonce ještě před tím, než jsi se přidal k nám. Vím, že se s tím těžko bojuje. Ale bylo to snazší, když jsem tě brala jako nepřítele. Když jsem náš vztah brala jako neuskutečnitelný. A pak, po té bitvě, jsi mi naznačil, že mě chceš stejně jako já tebe a všechny zábrany šly do háje. Rozumím ti. Vím, jak ses cítil. Vím že se s tím bojovat nedá.“ „Ty jsi opravdu neuvěřitelná. Úžasná,“ žasl Draco a tvář mu rozjasnil slabý úsměv. „Nikdy bych nevěřil, že mi odpustíš … navíc tak brzy.“ Ebony zavrtěla hlavou. Draco miloval ten způsob, jakým se jí vlasy rozlétly kolem hlavy, všechny ty neposedné pramínky, jako by žily svým vlastním životem. Byl tak fascinovaný, že si v první chvíli neuvědomil, co vlastně Ebony říká. „Nejsem úžasná. Já ti neodpustila a nevím, jestli to někdy dokážu. Protože, i když tě chápu, pořád to nic nemění na tom, že jsi mě podvedl. Přišla jsem o tebe i o Harryho. Vy máte jeden druhého, ale mě nikdo nezůstal. Vzal jsi mi bratra, Draco. A on mi vzal zase tebe. To vám nikdy neodpustím.“ Úsměv z Dracovy tváře zmizel. „Ebony,“ pokusil se, ale zmlkl, když viděl její výraz. „Bolí to. Dokážeš si představit, jak moc?“ Po tvářích jí tekly slzy. „Tuhle bolest nepřekoná ani kletba Cruciatus. Je to jako noční můra, která nikdy nekončí, protože jsem přišla o jedinou osobu, která ji dokázala zahnat. Teď jsem na to sama.“ „Já tě miluju, Ebony,“ vydechl Draco zoufale. „Pořád tě miluju. A pokaždé, když tě vidím, vždycky mi to připomíná, proč jsem se tenkrát cítil tak šťastný, když jsi poprvé řekla, že i ty miluješ mě.“ „Ale nestačí to,“ konstatovala Ebony dutě. „Je to moje chyba. Kdybych tě miloval dost, tak bychom teď byli spolu a šťastní.“ „Žádné kdyby,“ odmítla ostře. „Já už nechci snít a malovat si budoucnost, která nikdy nebude. Vím, že ho miluješ víc. Díváš se na něj, jako by byl ta jediná důležitá věc ve vesmíru.“ Povzdechla si. „Doufám, že budete moc šťastní. Ať tohle všechno není zbytečné.“ S tím se zvedla a zamířila pryč od něj na druhou stranu jezera. Draco pochopil, že jejich rozhovor je u konce a Ebony chce být sama. Šokovalo ho, že s ním ke konci dokázala mluvit tak klidně. To nebylo dobré znamení. Vzala to až příliš klidně, což neodpovídalo její povaze. Draco o ni dostal opravdu strach. Byla pravda, že ji pořád miloval. Věděl, že to není jeho životní láska, ale pořád pro něj byla víc než důležitá. Dala mu toho tolik a on se jí odvděčil jen bolestí a zradou. A navíc s Harrym. Když viděl Ebony, jak se zase usazuje naproti němu na břehu do stejné polohy v jaké ji našel, zamračil se. Začal pomalu chápat, že bolest, kterou jí způsobila jeho zrada, je jen zlomkem toho, co jí udělal ta Harryho. Siriuse probudil velice podivný svíravý pocit na hrudi. Z hlubin jeho spánku se mu ještě vracely útržky téměř živého snu. Viděl v něm Jamese a Lily. „Pomoz naší dceři. Potřebuje tě“, říkali mu. Posadil se a rozespale zamžoural na mudlovské hodiny visící na zdi naproti posteli, které dostal loni od Harryho k Vánocům. Byla půlnoc. „Jsi jediný, kdo jí teď může pomoct,“ slyšel v duchu hlas svého nejlepšího školního přítele. Jeho znepokojení vzrostlo. Všechny instinkty na něj alarmujícím způsobem křičely, že se opravdu něco děje. Ale co? A kde?