Nápady

Pokusil se vstát, ale znovu sjel na zem.
„Pa… pane… pane profesore?“ vykoktala.
Zvedl k ní oči – nebyl v nich chlad a opovržení, na které u něj byla
zvyklá…
Byl v nich výraz štvaného zvířete a údiv.
Nechápavě si ji prohlížel, ale pak se mu tváří mihlo poznání.
„Grangerová,“ zašeptal tiše. Na rtech se mu objevil pohrdavý úsměv.
„Přítelkyně našeho hrdiny. Nebude daleko.“
Znovu zvedla hůlku a ostražitě k němu přistoupila.
„Nemám hůlku. Můžete být klidná. Teď ji má Potter. Nebudu se bránit!“ s
námahou se postavil. Celou vahou se opřel o zeď a zvedl hlavu.
„Tak dělejte!“ poručil ledově.
„Co?“ nechápala.
„Budu vám vděčný, když mě zabijete vy a ne Potter.“
Zavrtěla hlavou.
„Chápu. Nechcete mu odepřít to potěšení!“ ušklíbl se.
„Ne!“ řekla rozhodně. „Jste zraněný?“ zeptala se celkem zbytečně a
přistoupila těsně k němu.
Světlem z hůlky klouzala po jeho zuboženém těle.
Po čele mu dosud stékala krev. Díky napůl svlečenému hábitu a rozervané
špinavé košili si mohla prohlédnout spoustu dalších ran a šrámů.
„Pojďte,“ vklouzla pod jeho paži a přehodila si ji přes ramena.
Cítila, jak se strašně chvěje…
Obrátila se k němu, když bez snahy pomoci jí se dál opíral o zeď.
Držela ho za ruku na svém rameni – právě tou rukou, ve které svírala
hůlku. Lehce jí ji mohl vyškubnout.
I on si to uvědomil a několik vteřin se na ni toužebně díval, pak ale
trhl hlavou.
„Nechte mě tady!“ zavrčel.
„Ne!“ napjala veškeré síly, aby ho odtáhla do domu.
„Pojďte,“ zasupěla námahou.
Z ulice k nim dolehl hluk, změť vzrušených hlasů…
„Určitě tu někde je! Musí tu být! Prohledejte všechno! Tentokrát neuteče!“
Oba poznali ten hlas, který v tu chvíli překypoval nenávistí.
Neměl na vybranou, věděl to (pokud tedy nechtěl padnout do spárů Harrymu).
Rezignovaně se odlepil od zdi.
Hermioně poklesly kolena, když veškerá jeho váha zůstala na ní.
Hábit, který na něm držel spíše jen silou vůle, sklouzl na zem.
Pomalu – krok za krokem – se sunuli k domovním dveřím, pak do jejího bytu.
Neopomněla za sebou stírat krvavé stopy, jež za nimi zůstávaly…
Konečně byli vevnitř.
Podařilo se jí dostat ho do postele.
S úlevou se do ní zhroutil. Zavřel oči.
Na tváři ucítil měkký dotek nějaké látky.
Hermiona mu otírala zaschlou krev a prach a okamžitě nanášela i
Rychlohojivou a Zacelující mast.
Pohnul rty. „Proč..?“
„Nemluvte!“ odmítla nějaké vysvětlování.
„Bláznivý nápad,“ hlesl, než se propadl do tmy.
„Evanesco!“ odstranila mu košili.
Zlostně svraštila čelo, když uviděla to kdysi pevné tělo pokryté spoustou
jizev a krve.
Teď se jí dobře hodila průprava z nemocnice!
Rychle se pustila do dalšího ošetření.
Když byla hotová, pozorně se na něj zadívala.
Snažila se v jeho tváři najít stopu po tom strašlivém profesoru lektvarů
a posléze obrany proti černé magii.
Tak ho měla v paměti, ale ani omylem někoho takového teď nepřipomínal…
Opatrně přes něj přetáhla přikrývku.
Divoce sebou trhl.
Hábit! uvědomila si a vyběhla z bytu.
Naštěstí stále ležel zapomenutý na dvorku.
Bleskově ho popadla do náruče.
Opět zmizela do bytu.
Pro jistotu se ještě zašla podívat na Snapea – spal.
Odložila jeho hábit na židli a ještě chvíli si pak v kuchyni četla.
I když… spíše jen tupě koukala do knihy.
Vzpomínala na všechny ty chvíle, kdy byla v Bradavicích ještě coby
studentka a on profesor…
Profesor, který vždy nadržoval své vlastní koleji…
profesor, který urážel a zesměšňoval Harryho a… ji, jako dceru mudlů,
také…
profesor, který nevynechal jedinou příležitost, aby Nebelvíru srazil
nějaký ten bod,
profesor, kterého studenti z hlouby srdce nenáviděli…
Teď ležel v její posteli…
Zničený… vyčerpaný… všemi odepsaný…
V hlavě jí znovu zazněla jeho slova: „… budu vám vděčný, když mě zabijete
vy…“
Tiše si povzdechla.
Proč to řekl? Proč se nechtěl nějak bránit? Nebo bojovat? Proč ta
rezignace? Proč to vzdává?
I když… už tak dlouho se skrývá a utíká… asi není divu, že ho to nebaví…
Ale přece ví, že bez něj by Harry nemohl…
Tak PROČ nebojuje?!
U úst se jí objevila hořká vráska. Bojovat… jenže jak? Kdyby vyrazil na
ministerstvo, sejme ho první Bystrozor nebo Lovec, kterýho potká…
Zatraceně!! Co teď?! Ale kdyby třeba Harry…
No, tak to je dost blbej nápad, připustila v duchu. Přece to ale nemůžu
takhle nechat… Musím něco vymyslet… Jenže co?! CO?!
Hrozně jí to všechno rozčilovalo.
Harryho posedlost, Snapeova rezignace, její bezmocnost…
Bylo už před půlnocí, když se opláchla, převlékla a zamířila k lůžku.
Rozpačitě se rozhlédla po pokoji – krom postele, jedné skříně a židle tu
neměla žádný nábytek.
Mohla si sice vyčarovat svou postel, ale…
Sedla si na kraj lůžka.
Pomalu si lehla a stočila se do klubíčka.
Během pár vteřin usnula.
*****
Hermiona ospale zamžourala do nového, sluncem zalitého, dne. Slastně se
protáhla.
Snape! prolétlo jí hlavou a pohled jí sklouzl vedle ní.
Její „pacient“ klidně ležel a koukal do stropu.
Když vycítil, že se na něj dívá, otočil se k ní.
V denním světle vypadal ještě bledší a pohublejší.
„Měl jste mě probudit! Hned nachystám snídani,“ vyskočila z postele,
rozběhla se do kuchyně a v mžiku se vrátila s chlebem, sýrem a kávou.
Pomohla mu posadit se a jídlo mu vyskládala do peřin.
„Vezměte si,“ pobídla ho.
Rozechvělou rukou se natáhl pro chleba. Lačně ho lámal a hladově vkládal
do úst – jakoby už hodně dlouho nic nejedl.
Zvedl k ní oči. „A vy?“
„Já?“ nechápala.
„Proč nejíte?“ vyzvídal.
„Nemám hlad, tedy chuť,“ vysvětlila neochotně.
Popuzeně odložil krajíc. „Jestli se omezujete, abych…“
„Ne, to ne!“ odmítla rázně.
„Tak…“
„Najím se potom. Většinou nesnídám,“ zamumlala.
Přísně se na ní podíval a ona si připadala zase jako malá holka před
obávaným profesorem.
„Nechte toho,“ zavrčela, ale do očí se mu nepodívala.
Natáhl se pro kávu, ale ruka se mu tak chvěla, že jí víc vylil, než vypil.
Opatrně mu hrnek vzala a přiložila ke rtům.
Chtěl něco namítnout, ale už ho naklonila, takže mu nezbylo nic jiného
než poslušně polykat.
„Proč to děláte?“ zavrčel, když dopil.
„Tohle si nikdo nezaslouží!“ vyhrkla. „A… tím míň vy,“ dodala tichounce.
Zúžil oči. „Proč?“
„Viděla jsem vás… tehdy… vím, že jste Harryho…“
Nenechal ji domluvit. „Další pošetilý nápad. Teď bych měl klid,“ řekl
hořce.
„Klid?!“ zopakovala. „Kdybyste ho… nesložil, Harry by přece Voldemorta
nemohl zabít!“ okázale ignorovala, jak sebou škubl.
„Tak jaký klid?! Dál byste byl u…“ zmlkla, když ji probodl vražedným
pohledem.
Nic ale neříkal.
„Jaké to bylo?“ vyjelo z ní zvědavě.
„Co?“ zeptal se úsečně a dost podrážděně, jakoby tušil, kam míří.
„Když jste… totiž… u něj…?“ koktala. „Když jste byl u Vol… ehm, Pána
zla?“ zvolila raději označení, které, jak od Harryho věděla, Snape sám
používal.
„Do toho vám nic není!“ odmítl ji.
„Hodně vás mučil?“ vyhrkla.
Zlostně trhl hlavou a bezděky si vybavil hluboce nenáviděnou situaci, kdy
ležel u nohou svého Pána a svíjel se bolestí…
Za každou sebemenší chybu se ocital na zemi…
I on… svého času jeden z nejbližších Pána zla…
Jenže dřív nebo později k tomu muselo dojít.
Počítal s tím a jediné, co ho překvapilo, bylo, že ho opravdový vztek
jeho Pána tak dlouho míjel…
Dřívější dva tři „prověřovací“ Crutiaty nepočítal – to nebylo nic v
porovnání s…
„Takže ano,“ utnula jeho myšlenka Hermiona a pokývala zasmušile hlavou.
Cítila jakousi hloupou potřebu ho nějak utěšit…
„Nejste tedy na tom teď lépe? Jste přece volný! Když nic jiného, tak na
vás nikdo už Crutiatus nepou…“ zarazila se, když viděla jeho posměšný
úšklebek.
„Co teď děláte?“ zeptal se.
„Jsem u svatého Munga, ale toto přece…“
„Nebojte, odpovím vám,“ uklidnil ji stále s tím pohrdavým úsměškem. „Jak
dlouho?“
Věděla to přesně, ale v ústech měla náhle sucho a oči ji začaly pálit.
„Od porážky Volde… Pána zla,“ opravila se bleskově.
„Proč?“ neubránil se této otázce.
„Tehdy… totiž… Ron… a já už nemohla… nechtěla jsem… najednou… totiž proč…
a…“ vysvětlovala zmateně.
Nadzvedl obočí a tak nějak chápavě kývl.
Chvíli mlčeli, až pak ticho přerušil právě Snape.
„Od té doby se mnohé změnilo,“ mluvil pomalu, jakoby pečlivě vážil slova.
„Bystrozorové a především Lovci Smrtijedů si teď jsou vědomi vlastní moci
a podpory všech lidí. K tomu, aby náš svět co nejrychleji očistili od
takových jako jsem já, mohou použít jakékoliv prostředky. Kromě jiných i
Crutiatus,“ přikývl, když viděl Hermionin zmatený výraz.
Zavrtěla hlavou. „To není pravda! Tohle by ministerstvo nikdy neudělalo!“
Ohrnul ret. „Opravdu tomu věříte?“
„Ano! Crutiatus přece patří na seznam zakázaných kleteb!“ horlila
Hermiona.
„Chápu, že mi nevěříte,“ pokýval hlavou.
Zamračila se. „To teda nevěřím! Tohle prostě… no… to ne!“
Beze slova odhrnul přikrývku a ukázal jí svou zjizvenou hruď, paže…
„Tohle nemá na svědomí Expelliarmus,“ vysmíval se jí. „Ani Pán zla,“
dodal, když viděl, že se nadechuje.
„Tedy… ne všechno,“ opravil se a znovu se přikryl.
„Ale i předtím jsme po vás – tedy po Smrtijedech – šli a nikdy, NIKDY
bychom taková kouzla nepoužívali,“ odmítala něco takového připustit.
„Pokud jsme nemuseli, nikoho jsme nezabili!“
„Možná vy…,“ připustil. „Netvrdím, že to dělají všichni, ale většina ano.
Proti černé magii se lépe bojuje černou magií,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Ale nechme toho! Myslete si, co chcete!“
„A… Harry..? Také…“
Výmluvně se na ni zadíval.
„To ne,“ vzdychla. „Harry by něco takového nikdy… jen…“ šlehla po něm
polekaným pohledem.
„… jen mně,“ ušklíbl se.
„Divíte se?“ zaútočila se. „Po tom, co vlastně kvůli vám zemřeli jeho
rodiče, co jste zabil Brumbála, co jste ho šest let v Bradavicích
šikanoval?! Poté, co zemřel… Ron?“
„Ne,“ řekl klidně. „Vašeho přítele mi je… líto,“ podotkl ne příliš
přesvědčivě.
„Nestojím o vaši lítost! O vaši neupřímnou lítost!“ štěkla na něj.
Pokrčil rameny.
Zlostně se na něj dívala.
Znovu odhrnul přikrývku. „Půjdu.“
„Kam?“ vykulila oči.
„Nebudu vás už déle obtěžovat,“ s námahou vstal. Musel se rychle opřít o
zeď, aby neupadl.
„Ale…“
„Jsem vám… vděčný za… Myslím to vážně!“ zamračil se, když viděl, jak se
nadechla.
„Já…“
„Ocenil bych, kdybyste se Potterovi nezmiňovala o mé přítomnosti ve…,“
sklouzl očima k posteli, „ve vašem bytě,“ dokončil s úšklebkem.
Odlepil se od zdi a vrávoravě popošel k židli, na níž spočíval jeho hábit.
„Tak dost!“ vyjela Hermiona a rázně mu hábit vytrhla z rukou. „Vraťte se
do postele!“ rozkázala.
V černých očích se mu objevil údiv. „Prosím?“
„Do postele a hned!“
„Nejsem žádný váš…“ začal Snape vztekle.
„Sotva stojíte na nohou a já si rozhodně nevezmu na triko to, že se někde
zhroutíte!“ snažila se o klid Hermiona.
„Dobře,“ zavrčel. Přistoupil těsně k ní a vpil se jí do očí. „Jsem
Smrtijed! Rozumíte?! Smr-ti-jed!“ slabikoval pomalu. „Dřív nebo později…
A jestli se někde zhroutím? Zatraceně! Nebuďte směšná! K tomu,“ mávl
rukou, jakoby tím pohybem mohl opsat, co by ho čekalo, „stejně jednou
dojde! Nemůžu zbytek života strávit ve vaší posteli! A… co by asi tak váš
přítel Potter řekl na to, kdyby mě tu potkal?! Sama byste se dostala do
problémů!“
Sklopila oči. „Nejste,“ špitla.
„Co nejsem?“ zarazil se nechápavě.
„Smrtijed… byl jste, ale nejste!“ zamumlala.
„Grangerová!“ povzdechl si. „Musím říci, že se dost podobáte Brumbálovi.“
Udiveně se na něj podívala.
„Také si o všech myslíte jen to nejlepší!“ zkonstatoval. „Ale v mém
případě…“
„… jsme se nemýlili!“ dokončila rychle.
„Grangerová,“ pousmál se.
Tahle dívka ho poslední dva dny nepřestávala překvapovat. Něco takového
nečekal a už vůbec ne od kamarádky Pottera!
I když… je pravda, že už jako studentka měla dost vyvinutý smysl pro
spravedlnost a všechny ty ostatní hloupé slabosti, kterými on vždy tak
opovrhoval, ale tohle..?
Z jejích slov a různých náznaků vycítil, že ona všechno, co se stalo,
dobře pochopila… jenže ani to nevysvětlovalo, proč takhle strašně moc
riskuje!
„A teď se vraťte do postele,“ ukázala prstem.
Zvedl k ní překvapený černý pohled. Tak toto už vážně přehání, ale…
Chvíli zvažoval své možnosti.
Už jen těch pár hloupých kroků ho absolutně vyčerpalo a popravdě si
nedovedl představit, že by se teď měl někam přemístit a navíc… kam má
jít? Vždyť nemá ani hůlku!
Takhle moc to Potterovi zase ulehčit nechtěl…
„Dobře,“ rezignoval a vrátil se na lůžko. S úlevou zavřel oči.
„Jste v pořádku?“ položila dlaň na jeho čelo.
„Samozřejmě,“ přikývl, ale oči neotevřel.
Cítil, že od něj poodešla. Slyšel její lehké kroky… znepokojené kroky…
Nadzvedl se na loktech. „Co se děje?“
„Budu muset jít do práce a…“ zaváhala.
„A?“ nadhodil.
„S Harrym a Ginny jsme se před pár dny domluvili, že se dnes večer u mě
zastaví,“ vychrlila.
„Takže…“
„To jsme si už vyjasnili!“ vyjela na něj. „Zůstanete tady!“
„Zatraceně, Grangerová!“ zamračil se a posadil.
Ušklíbla se. „Nedávám vám na výběr!“
Popadla kabát, několikrát mávla hůlkou a vyloženě utekla.
Snape ztěžka vstal a pomaloučku se přesunul ke dveřím, pak k oknu.
Všechno už ale dokonale zabezpečila…
Na rtech mu probleskl pobavený úsměv.
Bylo mu jasné, že čarodějka jako Hermiona Grangerová, myslela na vše, ale
zkusit to musel…
Vzápětí ho něco srazilo zpět do postele a pokojem se rozlehl její hlas:
„Teď se už nepřemístíte, pane profesore! Říkala jsem přece, že vám
nedávám na výběr!“
„Poslední dny přejí hloupým nápadům,“ řekl do ticha, přitáhl si peřinu a
za chvíli se pokojem rozléhalo jen jeho tiché oddechování.