Návštěva

„Jsem tady! Máte..?“ Hermiona se zarazila při pohledu na spícího muže ve
svojí posteli.
Po špičkách se vrátila do kuchyně a začala chystat večeři.
Snape spí v mojí posteli! Snape spí v mojí posteli! opakovala si pobaveně
v duchu stále dokola. To je fakt gól! Tohle vědět Harry, tak…
Tváří se jí přehnal zachmuřený stín. Asi bych na něj měla dnes nějak
nenápadně zapůsobit… Musí si konečně uvědomit, co pro něj všechno Snape
udělal!
A pak by se třeba na Ministerstvu za něj mohl nějak přimluvit… aby to už
konečně skončilo…
Jenže jak znám Harryho… takhle to fakt nepůjde!
Něco ale udělat musím!! Nemůžu to přece nechat jen tak…
Něco… ale co?!
Moje slovo nic neznamená… Nikdo by mě neposlouchal!
To Harry je slavný a porazil Voldemorta!
Ne já…
Na něj by všichni dali!
Zhluboka si povzdechla. No a jsem zase zpátky! Tohle by Harry nikdy
neudělal! To je fakt bludný kruh! Jenže jak z toho ven…
„Dobrý večer,“ ozvalo se za ní asi za půl hodiny.
Malinko sebou trhla a otočila se.
„Dobrý večer, pane profesore,“ usmála se na něj. „Musím říct, že vypadáte
líp než když… ehm, totiž… než včera,“ zakončila rozpačitě.
„Jen díky vám,“ zase ten zkoumavý pohled.
„Sedněte si. Hned vám připravím něco k jídlu,“ ukázala na židli.
Unaveně se usadil.
Pár kroků z ložnice do kuchyně ho ještě pořád dost vyčerpávalo.
Za okamžik už před něj položila talíř s hromadou brambor a pořádným kusem
masa.
Oči mu zasvítily.
Přistrčila mu příbor a sama usedla proti němu se svou porcí.
Dívala se, jak do sebe rychle hází jídlo, jakoby měl strach, že mu ho
někdo vezme.
„Bylo to výborné,“ pochválil ji. „Teď už ale vážně musím…“
„Pane profesore,“ řekla s výčitkou, „myslela jsem, že jste už pochopil,
že vás jen tak nepustím.“
„Grangerová, vždycky jste byla rozumná! Tohle…“ na čele se mu objevila
přísná vráska.
„Možná byste měl jít do ložnice. Za chvíli tu bude Harry s Ginny…“ usmála
se nevinně.
Prudce vstal. „A co když..?“
„Zastírací kouzlo, nenajdou vás,“ pokrčila rameny a jako první vyšla do
ložnice.
Snape přiskočil ke dveřím.
„Zamčeno,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje.
S úšklebkem vešel za ní. „O co vám jde?“
Máchla hůlkou a Snape jakoby náhle splynul se zdí.
„Raději si odpočiňte,“ řekla klidně a odešla.
V okamžiku, kdy schovala Snapeův talíř, někdo zaklepal.
Bleskově mávla hůlkou a odjistila dveře.
„Ano?“ nasadila široký úsměv.
Vešel Harry s Ginny.
„Hermiono, ahoj!“ pozdravili ji.
„Ahoj,“ pokynula jim k židlím. „Posaďte se. Zrovna večeřím. Nedáte si
taky?“
„Ne, díky,“ odmítla Ginny.
„Vypadá to skvěle!“ zhodnotil to Harry. „Jestli ti troška zbyla…“
„Jasně,“ úsměv jí trošku zatuhnul, když se podívala na svého kamaráda.
Znovu si vzpomněla na to, co Snape říkal…
Zatímco jedli, Ginny vesele štěbetala o hloupostech.
Hermiona ale dobře vycítila, že svou bezstarostnost jen hraje.
Jenže teď měla v hlavě důležitější věci, než aby se zajímala o Ginnynu
roztěkanost…
„A co ty, Harry?“ otočila se na něj, když sklidila ze stolu.
„Pořád honí Snapea!“ žalovala Ginny. „Je jím úplně posedlý!“
„A jak jsi na tom?“ vyzvídala Hermiona a oči jí zalétly ke dveřím do
ložnice.
„Utekl,“ zabručel Harry. „Nevšimla sis něčeho podezřelého, jak jsi šla
domů?“
„Ne,“ zavrtěla Hermiona horlivě hlavou, až se jí vlasy rozlétly do všech
stran.
„Hmmm… přísahal bych, že se nám ztratil někde v okolí a určitě se nemohl
přemístit. Ne v tom sta…“ zarazil se a pohledem střelil po obou dívkách.
Ginny se na něj zamračeně dívala, protože už tušila, co bude následovat,
ale určitě si ničeho nevšimla!
Tedy ne toho, čeho se Harry obával.
A Hermiona, najednou trošku pobledlá, právě zaujatě studovala jakousi
skvrnu na ubruse.
Byla skloněná a do očí jí neviděl, takže nevěděl, jestli se dovtípila…
„Uhm,“ odkašlal si rozpačitě, „prostě… nám zmizel!“ na pár vteřin se
odmlčel. Před očima mu znovu vystanul ten, snad až nepřirozeně, bledý
obličej orámovaný černými vlasy, tmavé oči, výsměšná vráska kolem úst…
„Ale jednou ho stejně dostanu!“ zasyčel a v každém rysu jeho hezké tváře
se zračila nenávist.
„Harry…“ začala Hermiona a zvedla k němu oči. Měl pravdu! Proboha! On měl
pravdu! srdce jí divoce bušilo v rytmu těch slov.
Takže to, jak jsem ho našla… Za to mohl Harry..? HARRY?! To ne… Harry, ne!
Snažila se tvářit klidně, ale v nitru ji všechno trhalo na kusy a bolestí
křičelo.
„Podívej se na to…“
„Já vím,“ utnul její řeč v zárodku Harry. „Proč ho nenechám?“ ušklíbl se.
„Hermiono, ten… člověk,“ zavrčel s odporem, „zabil Brumbála! Může za smrt
mých rodičů, Siriuse a Rona! Zradil nás!“
„Nezradil!“ zvýšila Hermiona hlas. „Uvažuj, Harry! Ty jsi zničil dva
viteály, ale kdo si myslíš, že zničil ty zbývající? Sami od sebe určitě
nezmizeli!
Snape Brumbála zabít musel! Ty víš, že neměl jinou možnost! Brumbál už
umíral… Snape toho pak jen využil pro získání větší důvěry Pána zla! Bez
něj bychom nikdy Voldemorta neporazili! Bez něj bys nebyl „největší
hrdina naší doby“! Bez něj…
A co se týče tvých rodičů…
Všichni víme, že Snape doopravdy patřil k Smrtijedům! Zní to blbě, ale
jeho chybu odnesli bohužel právě tvoji rodiče!
To, že se za tebou Sírius vypravil na ministerstvo, není Snapeova vina!
Sirius tě prostě měl příliš rád, než aby seděl se založenýma rukama!
Nikdy by nedovolil, abys ty někde bojoval a on seděl jen tak v bezpečí a
čekal na zprávu! Vždyť tys taky hodil všechno za hlavu a šel jsi za ním!
A Ron? Harry, na jeho smrti nemá Snape nejmenší vinu! To já nebyla dost
rychlá a…“ hlas se jí zlomil.
„Proč ho tak obhajuješ? O CO TI JDE?!“ vyjel na ni ostře Harry a nevšímal
si Ginny, která ho tahala za ruku.
„O spravedlnost! Je nevinný!“ otřela si Hermiona oči. „Navíc ti
několikrát zachránil život! Uvědomuješ si to vůbec?! Nebo jsi takový
idiot, že…“
„TAK DOST! Už toho nechte! Oba dva!“ Ginny, celá pobledlá, vstala. „Pořád
se jen hádáte! A zrovna kvůli Snapeovi!“
„Promiň, Ginny,“ Hermiona se omluvně usmála a silou vůle se snažila
udržet koutky svých úst zvednuté. „Ale…“
„Dost!“ zarazila ji Ginny a znovu si sedla. „Na dnešek jsem se strašně
moc těšila! Těšila jsem se na dva lidi, které mám nejraději a vy se jen
hádáte!“
Harry rozpačitě zamlel nohama. „Ginny…“
„Chtěla jsem vám říct, že… já… že… čekám dítě,“ vydechla.
„Ty… my… dítě?“ koktal Harry a roztáhl rty v širokém úsměvu.
„Blahopřeju, Ginny,“ objala svou kamarádku Hermiona, sotva jí Harry
pustil. Malinko závistivě se dívala, jak Harry Ginny znovu opatrně objal
a políbil.
Možná taky takto mohla někdy stát…
S Ronem…
Dlaní si bezděky přejela po břiše a v očích se jí zaleskly slzy.
„Hermiono! Nebuď smutná!“ chytla ji Ginny za ruku.
„Ne, já jen…“ namítla Hermiona. „Už máš nějaký jména?“ změnila rychle
téma.
„Kdyby to byl kluk, chtěla bych Rona… Ale musím se domluvit s Harrym,“
mrkla na něj.
„Jasně,“ přikývla Hermiona a rychle zamrkala.
Ještě snad hodinu seděli a povídali si – hlavně o malém miminku, které se
za pár měsíců narodí.
Ani slůvkem se nevraceli k předmětu jejich předchozího hovoru.
„No… už je pozdě! Půjdeme, Ginny,“ zavelel Harry a zvedl se. „Hermiono,
díky za večeři.“
„Nemáš vůbec zač, Harry. Měj se, Ginny. Ahoj!“ vyprovodila je před byt.
Ještě jim mávla a vrátila se zpět.
Se skelnýma očima vešla do ložnice. „Pane profesore?“
„Ano?“ ozvalo se z postele.
Oddechla si. Měla tak trošku strach, že mohl využít příležitosti a
proklouznout, když vyprovázela Harryho s Ginny.
Mávla hůlkou a znovu se před ní objevil – seděl na posteli a zpytavě se
na ni díval.
Odvrátila se. Nemohla snést jeho pronikavý pohled…
Jakoby věděl, co v tu chvíli cítí, co se v ní teď odehrává…
Přitom si byla víc než jistá, že se jí do hlavy nedívá…
„Půjdu se umýt,“ špitla a zmizela v koupelně.
Opřela se o dveře.
Teď už nechala slzy, které ji tak dlouho pálily v očích a kdesi hluboko v
ní, volně stékat…
Záviděla jim!
Tak neskutečně moc jim záviděla!
Proč někdo má všechno a ona nemá nic..?
Proč má Ginny Harryho a ona je sama..?
Proč ti dva čekají dítě a ona bude vždycky jen sama..?
Proč musel umřít zrovna Ron a ona žije..?
Sklouzla na zem, tvář zabořila do dlaní.
Celá se otřásala potlačovaným pláčem…
Zoufale se kousala do ruky - nechtěla, aby jí Snape slyšel…
Snad až za půl hodiny se trošku uklidnila…
Dlouho pak ale ještě seděla na podlaze a tupě koukala před sebe.
Konečně se převlékla a zamířila zpět do ložnice.
Mlčky vklouzla do postele.
Stín vedle ní se ani nepohnul…
Oči se jí znovu zalily slzami.
Skousla si spodní ret…
Přesto ji uniklo tiché vzlyknutí.
Nechtěla ho probudit a raději se rozhodla zmizet do koupelny.
Už seděla, když ji za paži chytla pevná dlaň a stáhla k sobě.
Ani nevěděla, jak se ocitla v náručí Severuse Snapea.
Toho hrozivého profesora, kterého se báli a kterého nenáviděli všichni
studenti, co kdy učil…
Teď ji hladil po vlasech a otíral mokré tváře.
Pevněji se k němu přitiskla a schovala obličej na jeho hrudi.
Bylo to tak neskutečně moc hloupé… cítit se v bezpečí u nejhledanějšího
muže celého kouzelnického světa…