Dívčí tělo se svezlo k zemi. Tom se jen vítězně usmál a sklonil hůlku.
Druhá dívka zděšena vykřikla. Tom se ani neohlédl a sebral mrtvé dívce z
krku přívěsek. Potěžkal ho v dlani, nevěnujíc přibíhající dívce
pozornost. Ta se svezla na kolena a pustila se do nepřestávajícího pláče.
Tom ji popadl za ruku a táhl ji pryč.
„Je to tak lepší,“ zasyčel, když dívka nepřestala plakat. Kroutila se,
ale Tom byl silnější a jen tak se mu nevyvlékla.
„A pak mi ještě vysvětlíš to s tou Ginny…“ podřízeně kývla a nechala se
unášet pryč.

Dál… kousek od Prasinek stála Chroptící chýše. V téhle době byla ještě
trochu zachovalá, ale při jakékoli větší ráně se dům málem rozpadl. Tom
hodil děvče na zem a sám se usadil na staré rozvrazalé houpací křeslo.
„Jsi jen odporný parchant!“ zasyčela rozčíleně a utřela si stékající
pramínky krve ze rtu. Druhou rukou si mnula bolavou ruku.
„Slova nejsou meče…“ odpověděl s úsměvem.
„Moc se koukáš na televizi,“ zabručela si pro sebe.
„Cože?“
„Že jsi zlý hnusný krutý oslizlý člověk! Ne, počkej! Ty vlastně člověk
nejsi, viď?“ ironicky se zamračí.
„Víš, není žádné zlo ani dobro. Je jen moc. Člověk se soudí podle toho,
jak je mocný. Kolem má kolem sebe sloužících, kolik lidí stojí za ním,
kolik lidí je za něho schopno bojovat. Vždy se rasy a druhy lidí
rozhazovali podle peněz, ale to je mudlovský svět. Tady je to jiné.
Kouzelníci prokazují svou sílu a magické schopnosti, když bojují o vládu
nad kontrolou země, kouzelnického světa. Už to chápeš?“
„Ne…“ zakroutí hlavou. „Pro mě vždycky bude rozhodovat dobro nebo zlo.“
„Na to jednou v životě doplatíš... milovaná…“ Ginny se při vyslovení
milovaná otřásla. Myšlenka, že by ji kdyby miloval vládce všechno zla, a
ona jeho… ježiš!
Rychle zahnala představou žití jako vládce zla s malými Smrtijedíky a
manželem Voldemortem v kobce a zuřivě vpíjela pohled do Tomových zeleno
červených očí.
„To já vím… Už jsem doplatila.“ Tom k ní nechápavě přikročil a vrazil ji
facku.
„Nech toho!“ sykl a odešel z místnosti.

„Ginny pozor!“ dívka se rychle odkulila od právě letící červené kletby.
Bolestivě lepala po dechu, třela si zraněné rameno a přes svou nynější
skrýš za velkým balvanem pozorovala krutý souboj dvou mužů.
Černovlasý mladík vysílal stále znova a znovu štíty, odrážel kletby,
uskakoval každé která prolétla přes štít. Ale už měl dost. Velká krvavá
rána na košili, spousta modřin, celý od potu a krve. Zato útočník vypadal
stále normálně. Posílal na Harryho stále nové kletby... Harry už nemohl.
Voldemort se chladně zasmál.
„Imperio!“ vyslal na Harryho, který vstal a poklonil se Voldemortovi.
Ginny vystrašeně zaúpěla. Zelené oči se zbarvili do černa.
„Zabij tu holku!“ nakázal mu a Harry poslechl. Přikročil k Ginny a
namířil na ní hůlkou. Ginny držela vzlyky a snažila se ani neprosit.
Harry zamrkal, což Voldemort nemohl vidět, protože k němu Harry stál
zády. Když znovu otevřel víčka, jeho oči byly znovu zelené.
„Harry,“ Ginny radostně vydechla. Harry se rychle otočil a vyslal proti
nic nečekajícímu Pánovi zla Expeliarmus.
Ten odletěl pět metrů dozadu, dopadaje na další balvan.
Harry chytil Ginny za ruku, a pomohl ji na nohy. „Honem pryč, než se zase
probere!“

K nohám ji spadl bochník chleba. Tázavě se podívala na svého únosce. Tom
se jen ušklíbl, když začala zkoumat, jestli to není otrávené.
„Je to jen něco k jídlu… nechci abys umřela. Klid! Žádný jed a ni lektvar
tam není!“ skoro se její opatrnosti zasmál. Ginny kousek ulomila a dala
do úst.
„Já ti nevěřím…“
„Měla bys.“
„Potom, co jsi mi zabil přítelkyni…“
„Můžeš být ráda, že jsem to udělal. Byla to šmejdka! Hnusná, domýšlivá,
intrikánská šmejdka! Vymýšlela si všechny věci, aby tě poštvala proti
mně! Stále dokola ti hustila do hlavy, že jsem zlo… Celou dobu ti lhala!“
„Ale…“ řekla tiše, a vzhlédla k němu, „ …co když měla pravdu?“
Tom rozzlobeně poťukával po starém stole. Jen ji pozoroval, jak se choulí
v koutě… a přitom by ji chtěl na úplně jiném místě. Ještě nikdy nic
takového neudělal, ale on ji měl opravdu rád. Chtěl si ji vzít, mít s ní
rodinu, žít s ní do smrti… Ale něco se v něm zmohlo na to zabít dívku. A
to je vrchol. Číše přetekla, zlo vyšlo z nitra na povrch. A náhrdelník…
Ještě se toho tupce Křiklana ptal, jak se dá rozdělit duše… Teď, když už
jednou zabil, může uskutečnit svůj plán na nesmrtelnost. A nikdo mu
nebude stát v cestě… ani Brumbál. Ne, nyní už není tak velká hrozba. A
ona překážet nebude…
Naštvaně bouchl do stolu, aby upoutal její pozornost. Klekl si k ní.
Ginny se snažila uniknout, vytrhnout se, ale byl silnější. Bála se, co by
ji mohl udělat. On ale jen vzal do dlaní její hlavu, a donutil ji, aby se
mu dívala do očí. Byly stále zelené, ale červenaly… čím dál víc.
„Chci abys věděla, že ať jsem zlý nebo dobrý… a ty ať jsi Ginny nebo
Christine (Ginny vystrašeně polkla)… a ať jsme nebo nejsme v kobce…
prostě chci říct… že tě miluju.“
Ginnyiny oči se rozzářili. Miluje ji? Propána… Miluje ji samo zlo…Oh,
Merline pomoc mi!
„Víš… nikdy ti to neodpustím… ale miluju tě,“ Ginny smutně sklonila
hlavu, „nejspíš dělám chybu, ale… vlastně nevím, proč ti to všechno
říkám. Cítím se, jako bych vypila veritasérum…“
„Já jsem ti ale žádné nedal,“ přiznal se s úsměvem. Ginny stekla po tváři
slza. „A ani tě nehodlám jinak vyslýchat.“
Ginny začala plakat. Všechno ji připadalo jak v ráji… ale pořád tu bylo
to zlo… ale pořád tu byl ten hřející pocit lásky. Tom bříškem palce
setřel slzy z Ginnyina smutného obličeje.
„Lásko... chci být už napořád s tebou," Ginny poskočilo srdce. Usmála se
na něj a políbila ho.


A/n: tato kapitola byla opravdu krátká, ale slibuji, že další bude
dlouhá. Ano, to je jisté, protože to bude poslední část této povídky, po
které už budou jen dva epilogy… které si prosím přečtěte, protože jsou k
příběhu velmi důležité.