IX. Když se ve tmě ztrácíš Zvedl se a oblékl se do dlouhého černého županu. Pak si obul boty, a aniž by věděl přesně proč, opustil své komnaty a vyrazil na chodbu. Co když to nebyl sen? Co když Ebony opravdu potřebovala právě teď jeho pomoc? Ale kde by mohla být? Napadl ho jen jediný způsob, jak ji co nejrychleji najít. Proměnil se. Jak se toulal hradem ve své psí podobě, zavedly ho stopy až před Komnatu nejvyšší potřeby. Zarazil se. Zevnitř se ozývaly zvýšené hlasy, které moc dobře znal. „Nech mě být!“ „Co se to chystáš udělat za hloupost, Ebony?!“ „Že to říkáš zrovna ty. Jdi pryč! Jdi a nestarej se, jako ses nestaral, když jsi mě zrazoval.“ Sirius se bleskově proměnil do lidské podoby, popadl kliku od komnaty a vpadl dovnitř. Právě v té chvíli se celá místnost otřásla výbuchem. Siriuse odhodila vlna surové energie, které projela vzduchem. Vše kolem zahalil namodralý dusivý kouř. Odněkud se ozývaly šoupavé zvuky. Byl to Harry, který se před největším dopadem výbuchu uchránil jen instinktivním použitím magie, a teď se plazil po podlaze k místu, kde ležela nehybná Ebony. Kotlík, jehož obsah tu pohromu způsobil, ležel rozervaný opodál. Ze stropu odkapávala lepkavá tmavá hmota. „Ebony? Harry?“ ozval se Sirius, když vstoupil do závojů kouře. „Jsme tady.“ „Harry? Jsi v pořádku?“ „Já ano. Ale Ebony … zasáhlo jí to naplno.“ Harry měl pravdu. Ebonyino tělo leželo bezvládně ve zbytcích lektvaru. Její tvář byla zarudlá. Ruce měla rozhozené vedle těla, v levé stále ještě svírala hůlku. Harrymu se alespoň trochu ulevilo, když si všiml, jak se její hruď pravidelně zvedá a klesá. Byla naživu. Se Siriusem k ní dorazili téměř současně. Starší čaroděj ji napůl zvedl ze země, aby zkontroloval její stav. Namodralý kouř pomalu vyprchával a tak mohl rozeznat i Harryho obličej kousek od něj, stažený obavami a vinou. „Myslím, že bude žít, ale musí hned na ošetřovnu,“ rozhodl Sirius a hned bez obtíží zvedl drobnou dívku do náruče. „Co se stalo?“ vyptával se Harryho, který cestou nervózně klusal za ním. „Myslím, že její lektvar vybuchl, když do něj přidala špatnou přísadu. Chtěl jsem si s ní promluvit, ale ona mě nechtěla poslouchat. Asi jsem jí vyvedl z rovnováhy a ona se přestala soustředit na práci.“ „Víš, co to bylo za lektvar?“ „Lektvar zapomnění.“ „Tak to není dobré. Ten lektvar je extrémně nebezpečný. Mohlo vás to oba zabít,“ povzdechl si Sirius rozčileně. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem jí ublížit.“ „Kdy? Teď nebo když jsi ji zradil s tou krysou Malfoyem?!“ vyštěkl Sirius. Vzápětí svých slov zalitoval. „Promiň, Harry, nechtěl jsem být tak tvrdý. Ale zachoval jsi se opravdu podle a ošklivě.“ „Doufám, že mi to bude někdy schopná odpustit. Moc mě to mrzí. Udělala bych cokoliv abych to napravil.“ „Zatím se ti povedlo to jen zhoršit,“ podotkl Sirius. „Bude v pořádku?“ „To nevím, Harry.“ „Chtěla se zbavit všech svých vzpomínek,“ mumlal Harry. „Musel jsem ji nějak zastavit. Nechtěl jsem to takhle, ale musel jsem něco udělat.“ „To stačí, Harry,“ zarazil ho Sirius. Pomalu se blížili k ošetřovně. „Teď by ses měl vrátit do Nebelvírské věže.“ „Ne!“ protestoval Harry. „Chci vědět, co s ní bude.“ „Dám ti vědět, ale teď bys opravdu měl jít, pokud se nechceš dostat do maléru, že jsi mimo svou ložnici po večerce.“ „Ale-“ „Už jsem řekl Harry. Dám ti vědět, věř mi.“ Harry nakonec jen poraženě kývl hlavou. „Budu čekat na zprávu.“ S těmi slovy se vydal chodbou směrem ke schodišti. Sirius mezitím doslova rozrazil dveře od ošetřovny a vnesl bezvládnou dívku dovnitř. Hluk přilákal rozespalou madame Pomfreyovou, která spráskla ruce, když oba zahlédla. „Co se stalo?“ Sirius položil Ebony na nejbližší volnou postel a vrchní ošetřovatelka se k ní hned sklonila, aby ji mohla prohlédnout. „Pokažený lektvar zapomnění. Vybuchlo to a Ebony to schytala zpříma,“ vysvětlil Sirius. Tvář madame Pomfreyové se stáhla obavami. Zjištění při první prohlídce zasažené dívky se jí vůbec nelíbila. „Vypadá to s ní velmi vážně. Musím udělat další vyšetření, ale podle všeho je víc než pravděpodobné, že to bude mít nějaké trvalé následky.“ „Toho jsem se bál,“ povzdechl si Sirius. „Ale není v ohrožení života, že ne?“ „Momentálně se zdá, že ne, ale mohly by se vyskytnout komplikace. Provedu další vyšetření a budu muset její stav celou noc kontrolovat. Počkejte v mé kanceláři, pane profesore.“ „Nemohl bych nějak pomoct?“ „Nejvíce mi pomůže, pokud se mi tu nebudete motat. Jděte do mé kanceláře, hned.“ Sirius se už dlouho necítil tak zoufale bezmocný jako ve chvíli, kdy se usadil v kanceláři madame Pomfreyové a čekal, co bude s Ebony. A výraz, který ulpěl na tváři vrchní ošetřovatelky, když mu přišla sdělit diagnózu, mu náladu nezvedl. „Už je mimo ohrožení života, což je vzhledem k okolnostem velké štěstí. Také se mi podařilo vyhojit většinu povrchových zranění, především spálenou kůži. Tady ale bohužel dobré zprávy končí. Bude teď několik dní velmi slabá - pravděpodobně bude muset užívat lektvar proti bolesti - a nejspíš bude i poněkud zmatená. To je ale ten nejmenší problém. Mnohem větší starosti mi dělají obtíže, které se mohou objevit, až přijde k sobě.“ „Jaké obtíže?“ zeptal se Sirius tiše a snažil se v duchu obrnit proti tomu, co uslyší. „Byl zasažen její mozek. Nedá se určit přesné místo postižení, ani v jakém rozsahu k němu došlo. Je tu mnoho nebezpečí. Mohla by třeba ztratit rozum. Nebo mohla být poškozena smyslová soustava. Pokud bylo zasaženo motorické centrum, možná nebude schopná chodit nebo se vůbec pohybovat. Uvedla jsem ji do magického spánku a budu na ni celou noc dohlížet, abych se ujistila, že bude vše v pořádku.“ „Kdy by se měla probudit?“ „Nejdřív zítra ráno. Pak budeme moudřejší.“ „Chtěl bys vás požádat, abyste o jejím stavu nikomu neříkala. Promluvím s jejím bratrem, i s Brumálem.“ Madame Pomfreyová kývla. „Měl byste jít, pane profesore. Je pozdě s zítra máte jistě vyučování.“ „Můžu ji ještě vidět?“ žádal Sirius, ale madame Pomfreyová to zamítla. „Potřebuje teď klid. Uvidíte ji ráno, až se probudí.“ „Dobrá. Tak dobrou noc.“ Sirius byl ráno na ošetřovně jako první. Ebony se ještě neprobrala a madame Pomfreyová mu nařídila ještě chvíli počkat, než ho za ní pustí. Objevil se i Brumbál a bylo na něm znát, že ho celá záležitost velmi znepokojila. Neuplynulo ani deset minut a přiřítil se Harry. „Harry! Jsi tu brzy! Dobré ráno.“ „Chci vědět, co je s Ebony. Je pořád v bezvědomí?“ vyzvídal okamžitě Harry, sotva popadl dech. „Měla by se probudit každou chvíli, podle toho, co říkala madame Pomfreyová.“ „Můžu za ní?“ „Myslím, že to není nejlepší nápad, Harry,“ nesouhlasil Sirius. „Je to moje sestra,“ připomněl mu Harry tvrdohlavě. „Uvědom si, že tvá přítomnost by jí mohla rozrušit. Nech mě promluvit s ní nejdřív. Pokud nebude mít nic proti té návštěvě, nikdo ti nebude bránit,“ navrhl jeho kmotr. „Sirius, má pravdu, Harry,“ vložil se do toho Brumbál. „Jsem si jistý, že tě jistě brzy bude chtít vidět, ale zatím bys měl zůstat stranou. Navíc bych si s tebou ještě před začátkem vyučování rád promluvil o tom, co se v posledních hodinách stalo.“ Harry nevypadal příliš ochotně. „Nevím, jestli o tom chci s někým mluvit.“ „Vím, že je to citlivé téma, Harry, ale jistě ti pomůže, pokud mi všechno povíš.“ Brumbál ho povzbudivě poplácal po zádech. Harry pohlédl na Siriuse, který se tvářil neutrálně. „Jak myslíte,“ souhlasil s odevzdaným povzdechem. „Já zatím zjistím, jak je Ebony na tom, a dám ti vědět, Harry,“ ujistil ho Sirius. „Fajn, díky.“ „Dobré ráno, Ebony,“ pozdravil Sirius tiše, když mu madame Pomfreyová dovolila ji vidět. Ebonyiny oči se otevřely, ale nepodívala se na něj. Místo toho prázdně zíraly kamsi na strop. „Ebony,“ upozornil na sebe znovu Sirius, když mu neodpověděla. „Co se stalo? Madame Pomfreyová nebyla schopná mi nic říct,“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. Dost ho to znervózňovalo. „Nehoda s lektvarem. Když o tom mluvím. Připomeň mi, abych ti později vyčinil nejen za porušení školního řádu, ale i proto, že jsi se tím lektvarem uvrhla do nebezpečí,“ ozval se Sirius káravě, ale zároveň i žertem. Bylo mu jasné, že kárání a výčitek si ještě vyslechne dost. „A ani nechci mluvit i tom, jak by to skončilo, kdyby se ti povedl.“ Ebony si povzdechla. „Chtěla jsem jen zapomenout. A ten lektvar by se mi povedl, kdyby mě Harry nerozptyloval.“ Pohladil ji po tváři, ale ucukla. Stáhl se a zahleděl se na její tvář. Oči měla zavřené a obličej stažený bolestí. „Co se děje?“ zeptal se nejistě. „Je tady tma. Všude kolem mě. A ne proto, že by bylo zhasnuté světlo. Myslela jsem si to, jenže pak bylo ráno. A světlo nepřišlo. Myslela jsem, že kvůli tmě nic nevidím. Ale tma je teď všechno, co můžu vidět.“ „Proč jsi ni neřekla? Madame Pomfreyová o tom musí vědět, aby tě mohla vyléčit!“ pustil se do ní překvapeně, napůl v šoku. „Ona to ví. A nemůže nic dělat.“ Otočila hlavu na stranu, obličejem od něj. „Chci být sama,“ požádala ho. „Ebony,“ naléhal. „Jdi pryč, prosím. Chci být sama,“ zopakovala. „A neříkej nikomu, že- Prosím, Siri, ani Harrymu. Nechci ho vidět … vlastně … nechci se s ním setkat,“ zaprosila ještě tiše. „Dobrá,“ souhlasil neochotně po chvíli váhání. „Jak chceš. Vrátím se brzy.“ Když Sirius vycházel z ošetřovny rukávem hábitu si musel otřít slzy, které ho pálily v očích. Cítil se zodpovědný za to, co se stalo. Kdyby byl rychlejší, kdyby zabránil Ebony v celé té hlouposti, mohla teď být v pořádku. Vzpomněl si na černé dny v Azkabanu, kdy byla absolutní temnota jeho jediným společníkem. Dokázal si představit, jak se Ebony musí cítit.