V denním světle jí všechny obavy připadaly malicherné. Hlavní je, že budou zase spolu. Budou běhat po kopcích, ráchat se v potoce a když dá pánbů, tak se jim povede zase něco provést některému z jejich rošťáckých bratrů. Teda dvojčatům asi ne, na ty jsou krátké, ale takový Percy nebo Henry, ti by mohli ještě dostat pořádně zabrat. Za oknem tiše šuměl déšť a tak vytáhla ze šuplíku krabici pastelek. Na bílé stránce skicáku se začaly rýsovat první neumělé tahy a myšlenky se rozeběhly do vzpomínek. Před několika dny viděla na palouku za Doupětem něco úžasného. Ve výšce se nad nimi se míhaly postavičky sedící na košťatech a pohazovaly si s velkým červeným míčem. Betty hleděla vzhůru jako v transu. Její fantazie jí začala malovat svět z ptačí perspektivy. Malinké domky rozeseté po kopcích jako kostičky stavebnice. Barevné obdélníky polí a ostrůvky lesů utíkající pod jejíma nohama. Modrá pavučina potoků a říček protkávající zelený koberec. Dětské prsty se natáhly po další pastelce. * * * Druhý den ráno se rychle vyhrabala z postele a oblékla se. Na chvilku zaváhala, ale pak hrábla ještě na stůl po kusu pomalovaného papíru a zastrčila si ho za tričko. Dole v jídelně popadla z talíře pár lívanců, ani se neposadila a soukala je do sebe ve stoje. V rychlosti ještě usrkla z hrnku trochu kakaa. Za okamžik už pelášila přes dvůr k zahradní brance. „Kam zas letíš?“ ozval se z kuchyně matčin hlas. „Ke kouzelníkům.“ „Nejdřív víla a teď kouzelníci. A co skřítci nebo trpaslíci, ti tam nebudou?“ smála se mamka vyklánějíc se z okna s mísou těsta v rukách. „Trpaslíků je tam spousta, ale je to hrozná cháska. Ginniny bráškové se nedávno docela zapotili, když je vyhazovali ze zahrady. Jsou horší než krtci, víš,“ mlela Betty bez přestání a jako zázrakem se mezi slovy stihla ládovat posledním lívancem. „Tak já už běžím,“ spolkla poslední sousto a vyrazila přes zahradu k lesu. Ještě z dálky k ní zalétla poslední matčina poznámka „ta má ale fantazii…“, ale zbytek slov odnesl vítr dolů do vesnice. Už z dálky viděla malou zrzavou postavičku, mávající na ni od okraje lesa. Ginny netušila, že téma kouzelnických nákupů se Betty příliš nezamlouvá, a hned se s nadšením pustila do líčení svých zážitků. „…bylo tam spousta lidí, Harryho vyfotili do nějakých novin s Lockhartem, ale jemu se to asi moc nelíbilo… pak to skoro vypadalo, že se táta s jedním blonďatým chlapem poperou, to ti byla švanda, koneční vím, po kom jsou ti mí bráškové takový čísla… pak jsme šli na zmrzlinu k Fortescueovi, má nejlepší v ulici, divím se, že to mamka dovolila, je dost drahá… a ta Harryho spolužačka, Hermiona se jmenuje, vypadá na docela fajn holku…“ Bylo to tu zase. Cizí svět, kterému Betty nerozuměla. Místa a lidé vzdálená jejímu životu jako neznámé planety. Spolu s nimi se vrátil i smutek. Přestože svítilo sluníčko, měla pocit, jako by náhle přišel soumrak. Stromy a kytky kolem ztratily na své barevnosti a nebe zešedlo. Nesměle vytáhla zpod trička trochu pomačkaný obrázek. „Tady. Tohle jsem ti nakreslila.“ „Jé, to jsme my, že jo?“ rozzářily se Ginniny oči. „A letíme spolu na koštěti. Paráda!“ Zrzečka si přitiskla obrázek na prsa a vzala kamarádku kolem ramen. Den zase dostal ty správné barvy. * * * Několik dní na to seděly po dlouhé době zase v Doupěti. Na stole před nimi se vršila hromada obložených chlebů a Ginnina mamka ještě vyráběla další. „Je vás jako psů,“ bručela si potichu pod nos,“ a hladu máte zrovna tolik. Ale že by mi někdo pomohl, to ne.“ „Počkej, ještě se ti po tom vyvařování bude stýskat,“ broukl od okna její muž, skloněný nad stránkami novin. „Až odjedou, bude tu prázdno.“ Ruka s hůlkou mířící právě na hlávku čínského zelí mávla prudčeji, než bylo potřeba, a zelenina skončila na podlaze. Obě dívenky na židlích téměř nadskočily. „No nic, jestli už jste se najedly, jděte ještě ven,“ řekla paní Weasleyová v rozporu se svými předchozími poznámkami. Navíc zněl její hlas trochu zastřeně. „Stejně se sem všichni nevejdeme. A asi se chcete rozloučit.“ Ginny s Betty popadly každá ještě jeden sendvič a vycouvaly ze dveří. Ticho okolo nich by se dalo krájet. Jako by se domluvily, vedly jejich kroky na Čarovnou paseku, kde se na začátku prázdnin poprvé potkaly. Většina květin, které si tehdy vplétaly do vlasů, už odkvetla, ale ony stejně neměly náladu na veselé tancování. Od poznámky, kterou pronesla Ginnina matka v Doupěti, viselo ve vzduchu napětí. Ještě bylo horké léto, ale od skalní stěny se už plížil chlad. Studený jako slova, která měla přijít. „Já – neřekla jsem ti všechno, Betty,“ začala zrzečka poněkud rozpačitě. „Nastupuju do nové školy daleko odtud. Víš, všechny děti od nás jdou v jedenácti letech studovat do Bradavic. Při tom výletu do Londýna jsme byli nakupovat učebnice i pro mě. Prvního září odjíždím.“ Betty zůstala jako opařená. V báječných dnech prázdnin jí škola připadala jako cosi vzdáleného a neskutečného. A najednou byla tady. Neurčitý strašák náhle dostal konkrétní podobu. „Prvního září… ale to je už pozítří!“ vykřikla zoufale. V hlase se ozval pláč. Ginny upírala svůj zrak na špičky bot a nejistotu se pokoušela zakrýt mluvením. „Zítra musím mamce pomoct s balením. To budou zase hrozný zmatky, kluci mají všechny věci roztahané po domě na těch nejneuvěřitelnějších místech. Nejspíš s tím ztratíme celý den. Je to spousta krámů – kufry s knížkami, hábity a školní potřeby pro šest docela vydají…“ Náhle umlkla. V nastalém tichu sáhla do hluboké kapsy na své sukni a vytáhla z ní něco sevřeného v pěstičce. „Na, tohle si vezmi,“ prsty se rozevřely a na dívčině dlani se objevila malá dřevěná píšťalka s barevnou šňůrkou. „Na památku. Dostala jsem ji kdysi od Charlieho, prý podobnou používají při chytání draků. Má jenom slabý zvuk, ale mně se vždycky hrozně líbil.“ Betty přiložila píšťalku k ústům a foukla. Ozval se jemný tón jako když pípne ptáče v hnízdě. „Na draky říkáš? Třeba nějaký přiletí, když na ni zapískám,“ zašeptala přiškrceným hlasem. „Ale já pro tebe nic nemám.“ „A co ten obrázek, který jsi mi namalovala? Poprosím taťku, aby na něj použil pohyblivé kouzlo a vezmu si ho s sebou do Bradavic. Vždycky večer si s ním budu povídat.“ „Pozdravuj ode mě brášky. Hlavně Freda s Georgem,“ pípla Betty. Ginny se objevily v očích nezbedné plamínky: „Ty ode mě taky.“ Z údolí sem vítr donesl slabý zvuk kostelního zvonu. Tak nějak symbolicky, jako při jejich prvním setkání. I tentokrát ohlašoval nutnost loučení. Malá Betty se naprosto nedospěle rozplakala. „Já… bude mi smutno… Uvidíme se… ještě někdy?“ zaprosila mezi vzlyky. „Co takhle příští prázdniny?“ nadhodila Ginny veselým tónem. Betty to připadalo jako věčnost, ale statečně si rozetřela hřbetem ruky slzy po tvářích a pokusila se usmát: „Tak jo.“ Pomalým nerozhodným krokem se vydala dolů do vesnice. Ještě v půlce kopce se otočila a naposledy zamávala své zrzavé víle. Ta se má. Určitě se jí nebude tolik stýskat. Je přece o rok starší. Na tu dálku nemohla vidět smutný pohled hnědých očí, který ji provázel. * * * „Maminko, maminečko, já jsem tak nešťastná,“ přiřítila se Betty do obývacího pokoje se srdceryvnými výkřiky. Matka i otec poděšeně vzhlédli v očekávání bůhvíjaké tragédie. Dívenka padla u matčina křesla na podlahu a mezi vzlyky nesouvisle líčila své trápení. „Ginny... Ginny zítra odjíždí. Někam pryč, hrozně daleko do školy. Jmenuje se to Brad… Bradavice. Mně se po ní bude tak strašně stýskat. Už nikdy nebudu mít takovou kamarádku!“ Na matčině tváři se na chvíli objevila zamračená vráska a myslí se mihla dávno zapomenutá vzpomínka. „No tak, holčičko, neblázni, vždyť to přece není takové neštěstí,“ pohladila dcerku po vláskách. „Dole ve městečku máš přece další kamarádky, brzy se zase sejdete…“ Betty jí skočila do řeči: „Ale žádná z nich není kouzelnice! Mami, kdybys to viděla – včera létali kluci za domem na košťatech, pozorovaly jsme je ze křoví a Ginny si pak tajně jedno půjčila. To ti byla krása…“ Děvčátko se zasnilo a na okamžik zapomnělo na smutné chvilky loučení. „Toho bláznění už bylo dost! Přestaň si vymýšlet a začni se starat o rozumnější věci. Pozítří ti začíná škola,“ zarazil ji otec mrzutě a vyšel ze dveří. Betty měla slzy na krajíčku: „Ale já jsem to vážně viděla, mami. Všechno, co jsem ti povídala. Obrázky, na kterých se lidi pohybují, vařečku, která sama míchala omáčku i ty létající věci. Opravdu si nevymýšlím.“ Matka ji zvedla ze země a vzala do náruče. Drobné tělíčko se otřásalo potlačovaným pláčem. „Já ti věřím.“ * * * Zvláštní na tom bylo to, že vlastně nelhala. Někde ze zapomenutých koutů paměti se vynořil obraz stejně nešťastné dívenky, která mávala ze dveří za odcházející kamarádkou. Když se do Vydrníku svatého Drába přistěhovali, byla prvním člověkem, který se na ni nedíval jako na vetřelce. Pomohla jí smířit se s novým prostředím a navíc spolu prožily úžasné prázdniny. Ale jejich společný čas uběhl příliš rychle. Začátkem září její o rok starší přítelkyně nastoupila do nové školy a nikdy víc už se neviděly. Podle toho, co jí tenkrát na rozloučenou řekla, odjížděla tak hrozně daleko, že si nebudou moct ani psát. Jedině snad, že bys mi ten dopis poslala po sově, smála se při loučení budoucí studentka a vytáhla z kapsy list papíru se slovy, ať si poznamená adresu. Škola čar a kouzel Bradavice. Ano, tak to znělo. Když před chvílí uslyšela to jméno z Bettiných úst, vzpomněla si. Tenkrát jí bylo taky deset a všechno pochopitelně brala nesmírně vážně. To až čas odnesl víru v čarovnou moc a dětské představy otesal do nudné reality. Co když si ale tenkrát Murriel opravdu nevymýšlela? Co když ten kouzelný svět přece jen existuje? Teď, když držela v náručí svou uslzenou dcerku, po mnoha letech v koutku duše opět uvěřila, že ano. KONEC ------- P.S.: Já vím, že jste chtěli, abych z Betty udělala čarodějku. Jenomže – je jí teprve deset a tak dopis pro ni nemůže být ani napsán a sova ještě spokojeně hřaduje ve věži. Snad tedy až za rok :-)