„Co když je někdo pod Imperiem?“ uvažoval Ron. „To je možné,“ Hermiona přikývla, ale stejně se netvářila moc přesvědčivě, kousala se do rtů I Harry si to nemyslel… Ale vyloučit se to nedalo, může to být i takhle. Zmatená slova napsaná na cihlovou zeď by tomu odpovídala. Hmm… Musel si vzpomenou na Ginny, tu malou sladkou Ginny. Ona už tu zkušenost „být posedlá Voldemortem“ měla. Tentokrát to ona ale není. Už to není ta vyděšená holčička. Vlastně… už není ani ta malá a sladká. A kdyby se něco dělo, kdyby jí chtěl opět ovládnout… Už by se nedala. Už prostě ne. Neměl by to s ní snadné… Pak tedy kdo? Když ne ona, tak kdo? Mohli tam sedět ještě několik hodin a stejně by nic nevymysleli. Ale na druhou stranu to bylo fajn. Harry. Ron. Hermiona. Jako Tři mušketýři (protože d’Artagnan byl dávno už někde u sebe v pokoji) Takže teď to bylo jako za starých dobrých časů. Něco zlého se děje, chce ublížit Bradavicím a všechny je nechat mrtvé. A oni tři se tomu snaží přijít na kloub. Žádné vztahy, žádná sexualita, nic takového se mezi ně nedostalo. Teď jsou opět jen přátelé, které zajímá, co se to děje. Harry ani netušil, jak moc mu to chybělo. Jenže teď si to užíval, strašně moc. I když by samozřejmě neměl, protože se cosi děje, ale nešlo to. Proč to tak nemohlo být pořád? Možná to zkazil on sám. (svým přiznáním) Možná oni dva svým vztahem. Anebo už tam ty trhliny byly dávno a projevily se teprve tenhle rok. To už asi Harry nezjistí. Ale hlavně, že teď je to pryč a je to zase jako dřív. Nebo skoro jako dřív. Jen kdyby to i tentokrát dopadlo tak dobře a rozlouskli i tuhle záhadu. Jako tolikrát předtím. „Něco nám musí unikat. Přece bychom měli mít aspoň podezření, kdo to je,“ Hermiona si lámala hlavu a okusovala brk. Přemýšlela. „Harry, ty tomu Malfoyovi vážně tak věříš?“ Ron se nikdy nepoučí. Mohl by mu to říci ještě tisíckrát a on se stejně zeptá po tisícíprvé. Zkazí tu jejich vzácnou chvilku, kdy jsou opět jen sami tři. Opět mezi ně vtáhne Draca. „Věřím, Rone. On by tohle nemohl udělat,“ Harry ho bránil a bránit ho bude vždycky. Tímhle si byl jistý. Draco to není. I když si dřív vychutnával to ubližování a ponižování ostatních (svým způsobem si to vychutnával pořád ještě i teď… ale ne v takové míře), ale i Draco má svoje hranice. A k tomuhle by se nepropůjčil, nedělal by špinavou práci místo Voldemorta. Z několika důvodů. Jednak by ho Voldemort nechtěl (sám Draco řekl, že ho Pán do svých služeb odmítal přijmout), jednak by na to Draco neměl dost síly a jednak… On by to neudělal. Nebyl zlý. Teď už to Harry věděl. Ale Ronovi by to mohl opakovat zas a znova. Ten mu nebude věřit nikdy. Tihle dva se budou nenávidět až do smrti. Protože je to Ron, no. Má cenu se na něj ještě zlobit? Jistěže má. „Harry… Ale někdo to být musí,“ Hermiona promluvila opět tím svým klidným tónem. „A tím chceš říct, co? Že když nemůžeme přijít, kdo to je, tak to hodíme na Malfoye? Stejně tak to můžeš být i ty. Nebo Ron,“ vrátil jí to. Dotklo se ho, že i Hermiona… „No, Harry! Nemůžeš srovnávat mě a Malfoye!“ Ron se docela rozčílil. „To vážně nemůžu. Draco tě sice rád nemá, ale aspoň tě pořád dokola nenapadá. Je totiž daleko rozumnější než ty!“ „Můžete už toho nechat? Promiň, Harry, nemyslela jsem to tak. Jenže teď nemůžeme pomalu věřit nikomu.“ Hermiona se omlouvala. Ale zpět to vzít nešlo. Harry by nejraději… Ne. Nechce je znovu ztratit kvůli hloupým sporům. Musí prostě tolerovat jejich chyby. Stejně jako oni to dělají s těmi jeho. Anebo se o to aspoň pokusí. Už ne. Teď je nechce (zase) ztratit. „Jen přátelům,“ tohle Hermiona málem zašeptala. Tak to asi nic nepochopila. „Právě proto věřím Dracovi.“ „Já vím, Harry.“ Ron mlčel. On to totiž nevěděl. Ale Harry to po něm ani nechtěl. Ať mu nevěří. Nikdo ho o to nežádá… Jen… ať mlčí. Harry nedokáže jen tak sedět a poslouchat, jak uráží jeho kamaráda. I když zná Rona tak dlouho, možná až příliš, tak mu to prostě nedokáže odpustit. Malfoye, Draca, sice dost dlouho nenáviděl, ale on se přes to přenesl. Objevil v něm něco… Objevil prostě v Malfoyovi Draca, tak to bylo. A teď nechtěl, aby ho za jeho zády (nebo i před ním, Ronovi to bylo jedno) někdo pomlouval. I když dobrá, Draco se k Hermioně a Ronovi taky nechoval zrovna s úctou. Na obou stranách by to chtělo vyladit. „Nějaký jiný nápady, kdo by to mohl být?“ Ron se ozval s tou známou otázkou. Kéž by… „Někdo jiný ze Zmijozelu?“ navrhl Harry. „To se sice nabízí, ale já nevím… Zmijozel ubližuje člověku na očích, nejsou tam zrovna typy, co někde potajnu škodí. A nedokážu si představit, jak se Goyle krade někde nocí a píše na zeď uplakanou básničku,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „A co Snape?“ Harry to musel říct. „Básničky? Na zeď? To mi k němu nesedí,“ Ron se zašklebil. „Třeba to udělal schválně. Aby nás svedl ze stopy,“ Harry o tom docela přemýšlel. I když tomu zase věří Brumbál… On nemohl. Je v něm něco špatného. „Když nemůžeme přijít na to, kdo to je, hodíme to na Malfoye nebo na Snapea,“ Hermiona se usmála, ale nebylo v tom nic pěkného. Bylo to od ní docela… kruté. Ne-Hermionovské. Nefér. Nesváděl na Snapea všechno. Ale BYL to Smrtijed, možná ještě JE. A ví, že na rozdíl od Draca, ve Snapeovi už toho zase tak moc dobrého nezůstalo. Ironický člověk sice nemusí být špatný, ale Snape… Ten byl. V jeho očích nebylo nic. Jen chlad. Občas se tam mihl nějaký cit. Nenávist. Ale nic pozitivního. Harry v těch očích nikdy neviděl ani náznak něčeho kladného, dobrého… Neměl ho rád. Ale kvůli tomu si nemyslel, že dělá všechny ty věci. Nebylo to kvůli jejich vzájemné antipatii… Spíš, protože… prostě je dělat mohl. Měl by důvod! Třeba je stále na straně Voldemorta a tohle je… plán? Na rozložení Bradavic? Protože až padnou Bradavice, bude to rána pro celý kouzelnický svět. První OPRAVDU velká rána. A ne poslední, pokud to skončí, jak by nemělo. Tak proč ne Snape? „Jenže Snape…“ Skočila mu do řeči: „Máš nějaké důkazy?“ „Ne. Ale to vy na Draca taky nemáte,“ chtěl stočit řeč raději zpátky do starých známých vod, ale Hermiona se nedala. „Pak ho neobviňuj. Kromě toho Snape bojuje na naší straně. A měl bys důvěřovat Brumbálovi, aspoň pro jednou.“ „Hmm.“ Nesouhlasil s ní. V tomhle se může Brumbál plést. I tak velký kouzelník se totiž může mýlit. A něco mu napovídalo, že Snape je tahle „mýlka“. Ale jestli stojí i za těmi posledními útoky? Zrovna on… Trávení studentů, ta krev, ty hodiny,… všechno. To ke Snapeovi nesedělo. Škoda. Všechno by to bylo najednou daleko jednodušší. Snapea aspoň trošku znal. Tak nějak by věděl, jak proti němu postupovat. Jenže Snape tou… záhadnou osobou nebyl. Něco mu říkalo, že ne. Tak proč o tom vůbec začínal? Protože neměl jiný nápad? A protože když nemůže přijít kdo to je, tak to je prostě Snape nebo Malfoy? A jelikož s Dracem už se spřátelil tak snad… Ne. Za chvilku už dá Hermioně za pravdu. A to se mu nechtělo. „Musíme prostě jen čekat. A hlavně se dívat, všímat si i každé maličkosti. My na to přijdeme, Harry, vždycky jsme na to nakonec přišli,“ pokývala hlavou. A co Kámen mudrců? Podezříval Snapea až do konce. Tajemná komnata? Nevěděl, že Raddle a Voldemort jsou jedna a tatáž osoba. Také by ho nenapadlo, že Sirius Black je ve skutečnosti na té dobré straně… A že Pošuk Moody není Pošuk Moody? Kdyby mu to sám neřekl, tak by na to nepřišel snad nikdy. A že existuje nějaká hloupá věštba… Kdo by to mohl tušit? Tak na co vlastně přišli? Nikdy… na nic. Když o tom tak uvažuje. Ale nakonec se usmál a společně začali plánovat, jaké to bude. Jací budou oni. Lepší. Chytřejší. Na něco přijdou a všechno v poslední minutě dopadne dobře. Usmívali se jako dřív a opět zmizel ten přízrak posledních dní. Zase byl klid a potichu se dohadovali nad problémem neznámé osoby. Všechno bude jako předtím. I když Harrymu něco napovídalo, že tentokrát to nedopadne to dobře. Jeho dávka štěstí už byla vybraná. Ale proč kazit takovou pěknou chvilku? ***** „Nazdar, Harry. Jak se vede?“ Nejdřív osobu se záplavou zelených vlasů nepoznal a už-už sahal po hůlce, aby jí proklel nějakým obzvlášť ošklivým kouzel… Pak. „Tonksová? Co tady děláte?“ Překvapení vystřídala radost. Tonksovou neviděl od prázdnin. Ale teď byl rád, že je tady. Mladou bystrozorku měl moc rád, na to, že byla holka (spíše dívka… dobrá – žena), se s ní dalo zatraceně dobře povídat. „Poslali mě to tu zkontrolovat. Něco se tady prý děje.“ To bylo dost slabé slovo. „Kdo vám to řekl?“ „Na Ministerstvo přilo pár stížností… Dětí píšou domů, že je to tu nebezpečný, a tak…“ trhla rameny. „A mají pravdu.“ „A co se tady děje? Můžeš mi to říct? Poslali mě to sem totiž prošetřit,“ snažila se o trochu otrávený tón, ale Harry tam poznal i něco jako… hrdnost? „Kdo vás poslal?“ Potřásla zelenou hřívou: „Ministerstvo. Bystrozoři. Tedy poslali nás víc, ale já jsem ty tupce setřásla po cestě. Říkala jsem si, že bude lepší, když se nás sem nenažene kupa. Jenom bychom děsili studenty.“ „Hmm.“ Takhle z toho budou mít žáci jen atrakci. Mladá, přitažlivá žena se zelenými vlasy… Co na tom, že je bystrozorka? Pořád to jsou jenom kluci a jejich představám nic nezabrání. (kromě jiné orientace… naštěstí) „Tak? Co se tady stalo?“ Snažil se jí to nějak rozumně vysvětlit, ale nešlo mu to. Ty drobnosti… Ty závažnější věci… Nápis na zdi, který ráno záhadně zmizel. (Filch ho smazal) To, jak nikdo neví, kdo tady může škodit a jak všichni na jednu stranu vymýšlejí šílené teorie a na druhou stranu dělají, že se vůbec nic neděje a že to jsou všechno opravdu jen nehody. To, že je Brumbál opět někde pryč. To, jak opět několik studentů opustilo školu. To všechno. „Takže Brumbál je pryč? Škoda, chtěla jsem si s ním promluvit,“ nic víc Tonksová na ten jeho projev neřekla. Žádná poznámka k jeho řeci. Jen tam tak stála, vypadala, že přemýšlí a tak nějak zvláštně zářila. Oči jí svítily. Vlastně si toho všiml hned, jak jí potkal. Jak jí září oči. Jak svítí celá. Poslouchala tyhle zneklidňující zprávy a přesto působila nadmíru šťastně, pozitivně a prostě jako kdyby se právě probudila po nádherném snu plném létajících motýlků, kytiček a slunce. Nebo jako kdyby právě vykouřila několik cigaret marihuany. Jenže zářila. A to jí opravdu ty zprávy ani trochu nezarazily? „Co na to říkáte?“ „Na to, že Brumbál není ve škole? No, škoda, ale budu muset…“ „Ne, myslel jsem na ty nehody, a to všechno, co se tady děje. I na ten nápis. My vůbec nevíme, kdo by to mohl dělat.“ Ten šťastný výraz z očí jí zmizel. (i když to zvláštní světlo jí tam zůstalo) „Já taky ne. A nevěřím, že… To je jedno, Harry, nevíš, kde je Snape?“ Zarazil se. „Snape? Co od něj chcete?“ Usmála se: „S někým mluvit musím a když tu není Brumbál, tak to bude Severus.“ „Severus? A vy mu věříte?“ A ještě k tomu mu říká křestním jménem… Další z lidí, kteří si myslí, že je Snape dobrým člověkem? Dobrá, to že (možná) nestojí za těmito útoky neznamená, že není nebezpečný a ve spojení s Voldemortem. „Je na naší straně,“ ani nezaváhala. „To nemůžete vědět,“ trochu to odsekl. Asi by si k ní neměl tolik dovolovat. Je přece starší. Bystrozorka. Měl by k ní mít úctu. Měl by… „Tohle vím. Zavázal se Brumbálovi Neporušitelným slibem.“ Nepor… Harry si vzpomněl… To znamená, že když ho porušíš, tak zemřeš. To znamená, že… Že Snape přísahal, že bude na jejich straně? A že proto mu Brumbál věří? Ani náhodou!!! „To jako vážně?“ „Jejda. Asi jsem ti to neměla říkat, co? Brumbál si nepřál, aby se to všude šířilo,“ usmála se a prohrábla si vlasy. „On se mu vážně zavázal?“ Ale to by pak byl konec všem jeho teoriím o činnosti Snape jakožto Smrtijeda. Měl by jásat, že není v Bradavicích špeh, ale přesto… To znamená, že Snape je… jen příšerný učitel? Nemůže… Nemůže se to dát nějak obejít? Nemůže to být jinak? „Harry, hlavně neříkej Brumbálovi, že jsem ti to řekla.“ „Nebudu, Tonksová.“ Nechce jí dělat problémy… Stejně… Tohle ním snad otřáslo daleko víc než ten podivný nápis na zdi. Takže Snape je po tom všem na jejich straně. Je… dobrý? Jak může být dobrý? Jak by mu mohl věřit? I přes ten Neporušitelný slib? Jak? „Musím jít, Harry. Měj se, ano? A kdybys něco potřeboval, tak…“ „Jasně.“ A Tonksová odcházela i s tím zvláštním světlem. Se světlem, které mívají v očích jen ti naprosto šťastní lidé. Jen ti, kteří jsou zamilovaní. Lásku dávají a přijímají. Tak to bylo. ***** „Co je, Harry?“ Jak mu to jen říct? Snape mu zmizel z hlavy tak rychle, jako se tam objevil. Prostě… teď už měl v hlavě zase myšlenky na něco jiného. Na to, čeho si všimnul. A přece mu to nemůže začít líčit, že ho nějak… tak nějak… dojalo, že viděl Tonksovou v takové pohodě. Že taky po té „pohodě“ zatoužil. Že může být sebevíc šťastný, ale stejně mu pořád chybí takové to hřejivé teplo uvnitř… Nikdy nebyl zamilovaný, ale tolik o tom už slyšel. Věřil v lásku. (možná) Až ho jednou potká, tak se zarazí. Celý svět se najednou zpomalí a bude ihned vědět, že je to ten pravý. A bude ho mít rád. Milovat… Pokud to tedy dokáže, protože někdy měl pocit… Že… Že je možná příliš sobecký, ale občas měl vážně pocit, že nedokáže cítit až takhle naplno. Dokáže být osobou zcela okouzlen, ale milovat? Ale věřil, že to třeba umí. Jen prostě nepotkal toho pravého. Vlastně nepotkal skoro nikoho… Žádný gay (až na Malfoye, ale ten se nepočítá) nebyl na obzoru. Takže… Sbohem můj vysněný příteli. A nemohl mu také říct, že i když se cítí zcela zproštěn od lásky, že ví, že třeba to kouzlo nemusí nikdy zažít. Protože je válka a on je ten, kdo jí ukončí. A když ne, tak… skončí on sám. Ale i kdyby vyhrál. Kdyby byl Voldemort poražen a všichni lidé svobodní… Byl by schopen říct pravdu? Že on, slavný Harry Potter, je homosexuál? Byl. Kdyby tu existoval někdo pro koho by měl odvahu se bít. Pro koho by se všeho byl schopen vzdát. Asi je hloupé přemýšlet takto dopředu, nakonec vlastně… Asi měl Draco pravdu. Vážně je tak nějak posedlý láskou. Ach jo, asi opravdu patří do Nebelvíru. Jenže on by to chtěl někdy zažít a mrzelo ho, že tu třeba nebude ta příležitost. „Hele, Pottere, slyšíš mě?“ Draco už působil znuděně. Nakonec se sem vlastně přišel dívat na film a ne zírat na zasněného Pottera, že… „Mám jenom takovou divnou náladu,“ přiznal se. „Pořád přemýšlíš o tom nápisu? Tohle neřeš, Harry. Tady v Bradavicích je spoustu bláznů a vybrat z nich jednoho, kdo počmáral zeď bude… Počkej! Ty si myslíš, že jsem to byl já! Jdi do prdele, Pottere.“ Draco změnil výraz. Harry si v první chvíli myslel, že si z něj Draco dělá legraci a opět přehrává, ale pak mu došlo, že to myslí smrtelně vážně. Nestačí, že to vysvětluje Hermioně a Ronovi, to opravdu musí říkat to samé i Malfoyovi? „To mě ani nenapadlo. Sakra, Malfoyi, ty jsi paranoidní! A myslíš, že bych se tu s tebou bavil?“ Draco se začal okolo něj procházet. Kroužil. „Takže tě ani nenapadlo, že jsem na tebe shodil ty hodiny? Že jsem vyměnil ty lektvary? Že jsem se díky heslu, co jsi mi dal, vetřel do Nebelvírské ložnice a polil ctěnou postýlku té kozy Patilové?“ „Ne,“ trochu znejistěl. Dracův hlas zněl tak sebejistě. A sebejistota z něko přímo vyzařovala. Harrymu se najednou vybavilo, jak ho viděl poprvé v tom obchodě na Příčné ulici. Tenkrát si byl tak jistý sám sebou a tím, co dělal a říkal… Stejně jako teď. A pořád chodil kolem něj. Bylo to… znervózňující. „Takže jsi ani nepomyslel, že se s tebou bavím jen proto, abych se dostal blíž k tobě, k Brumbálovi, ke všem těm tajemstvím…“ Proč tohle krucinál říká? „Proč bys to dělal?“ „Hmm… Možná chci ukázat Voldemortovi, že nejsem tak slabý, jak si myslí. A kdoví… Možná nejsem ani na kluky. Možná jsem to celou tu dobu hrál.“ Zastavil se, jen pouhých několik centimetrů od něj. „Proč mi pořád věříš, Pottere? Jak jen můžeš být tak hloupý…“ už skoro šeptal. Jeho hlas byl tak… výhružný. Hluboký. Vzrušující. Harry se nadechl a přiměl se k odpovědi: „Protože vím, že bys mě nezradil. Věřím ti, Draco. Ať říkáš cokoliv, tak prostě… prostě… Znám tě. Jsi to ty. A když… kdybych si nebyl jistý, tak stačí, že se ti podívám do očí. Vidím, kdy lžeš a kdy mluvíš pravdu. Já už tě znám. A vím, že ti můžu ve všem věřit.“ Zněl trapně, slyšel se, jak směšně to zní. Jako v nějaké telenovele (tedy ne, že by je sledoval… občas sice něco málo v mudlovské televizi pochytil, ale přece jen nikdy žádnou nesledoval… to vůbec ne). Ale musel něco říct a tedy řekl, jak to cítil, ač to znělo sebehloupěji. Musel… něco udělat. A Draco… „Dík, Harry.“ Jeho tvář se změnila, ty hrubé rysy, co se na ní před chvilkou objevily, byly znovu tak jemné. Opět to byl on. A v očích měl zvláštní světlo. Než mohl cokoliv udělat, Draco se k němu naklonil a ucítil jeho rty na svých. Najednou jako kdyby se v něm probudil nějaký dávno zapomenutý instinkt. Musel vztáhnout ruce na jeho tvář, musel se k němu přitisknout, musel pootevřít rty. Bylo to rychlé, nevnímal co se děje. Bylo to tak… pěkné. Horkost se rozlévala jeho tělem. Chviličku… A pak bylo po všem. Draco se odtáhl. Násilné ukončení. Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Co… co… co… On ho líbal? On ho vážně líbal? A proč to bylo TAK TAK… ufff… A proč to skončilo ještě než to začalo? „Co… proč jsi to udělal?“ vykoktal ze sebe otázku a snažil se vzpamatovat. Jestli líbání s Cho, kdy říkal líbání, tak byl pěkný pitomec. „Pamatuješ tam pod stromem? Oba jsme to chtěli udělat a vyzkoušet, jaké to je a kdyby nás nevyrušil ten pitomec, tak by k tomu došlo. Jen splácím naši dohodu.“ „Ale.. ale proč teď? A neříkal jsi, že to byla hloupost a ať na to zapomenu?“ Draco pokrčil rameny: „Jen jsem čekal, až bude správná chvíle. Ty bys stejně couvnul, kdybych s tím přišel. Musel jsem to udělat sám.“ Vypadal tak v klidu. Jak může být tak v klidu? Když on se chvěje? „Takže to bylo jen proto, abys vyzkoušel, jaký je to líbat se s klukem?“ nemohl si odpustit dotčený tón. „Jo, Pottere. Co jiného by to mělo být?“ Pravda. Co jiného si myslel, že to je? „A jak se ti to líbilo?“ Harry zněl pořád uraženě. „Ušlo to.“ Harry otevřel pusu… a zase jí zavřel. Ušlo to? Co si to dovoluje? On se tady třese a panu Malfoyovi to nebylo dost dobré. To je tak… Proč ho vždycky tak poníží? „A to, co jsi říkal předtím… Proč jsi tak mluvil?“ Už byl zase rozčílený. Všichni ho v poslední době jen rozčilují. „Někdo ti musí připomenout, že nesmíš všem věřit. Ani svým přátelům… A kdo jiný než já?“ Nelíbilo se mu to. Vždyť v tu chvíli… Znejistěl. Nikdy ho doopravdy nenapadlo, že Draco stojí za těmi útoky, ale před chvilkou… „Ty si se mnou jen hraješ.“ „Jo, Pottere… A dělám to zatraceně rád… Teď se pojď podívat na ten film.“ Mlčky vložil pásek do promítačky. Nevěděl, co si má o Dracovi myslet. Začínal pochybovat ***** Vešel do společenské místnosti. „Jsi v pořádku, Harry?“ „Nic mi není,“ odbyl Hermionu a raději pokračoval dál po schodech. Cítil se tak nějak divně. Podvedený. A prostě… divně. Nechtěl s nikým mluvit, ale zřejmě mu samota neměla být dopřána, protože v chlapecké ložnici našel Levanduli. V chlapecké ložnici? A byla tam sama, takže to nebylo kvůli tomu, že… No prostě, že tam nebyla jako něčí návštěva. A Harryho příchod jí zřejmě taky překvapil, protože tam zůstala stát uprostřed místnosti. „Co tady děláš?“ na nic inteligentnějšího se opravdu nezmohl. Prostě ho překvapila. „Nic.“ Nic? Všiml si, že něco křečovitě svírá v ruce. „Co to máš?“ „Nic… Já už musím jít,“ otočila se a pustila se po schodem dolů. Nešel za ní, protože ho právě něco napadlo. Byl snad celou tu dobu slepý? Najednou nezáleželo na tom, co se jen před pár okamžiky stalo v Potřebné místnosti. Najednou to vážně bylo jedno. Možná… Možná se objevila odpověď na spoustu věcí. A možná se vyrojilo ještě víc otázek… ***** „Levandule? To je pitomost.“ Ron se tvářil spíš pobaveně. „Nikdo jiný to být nemůže. Na ní sedí prostě všechno… Je opuštěná, zničená, sama, a proto tohle všechno dělá,“ vypočítával Harry. Hermiona přemýšlela. Nahlas. „Nebyla by toho schopná. Harry, já s ní spím v jednom pokoji. Je to prostě obyčejné smutné děvče. Není šílenec.“ A i Malfoy řekl svůj názor. Ano, protože Draco tu teď seděl s nimi. I když se netvářil tedy moc nadšeně, že ho Harry „přitáhl na jejich schůzi“. Ale… on k němu prostě patřil. A Harry si říkal, že by ho to mohlo zajímat. Nechtěl ho oddělovat od zbytku přátel. Nechtěl, aby se cítil odstrčený. Přestože ho občas děsil… Teď to bylo jedno. „Mně se to taky nezdá. Tohle už možná přeháníš, Harry.“ „Jenže vy nevidíte, co se to s ní děje? Už to není ona! Může být pod Imperiem.“ Harry si nechtěl nechat svůj názor ničím vyvrátit. Tolikrát už přece přemýšleli nad tím, kdo stojí za těmi nehodami, ale nikdo je nenapadal. A kdo může být tak zoufalý, že píše pomatenou básničku na zeď? Jen někdo, kdo nemá, co ztratit. Prostě… Levandule. V poslední době měla v sobě cosi divného. Něco, co k ní nepasovalo. A Harrymu došlo, že to mohlo být kouzlo Imperius. I když je dost možné, že by to dělala i sama od sebe. Ale proč? „Já nevím, Harry. Možná se to zdá logické, ale nevím… Je to naše spolužačka a trápí se. Víš, kolikrát jsem s ní zkoušela promluvit, zjistit, jak se jí vede? Jen jí bolí, že ztratila matku.“ Hermiona měla odlišný názor než on. Malfoy se zadíval kamsi na zem. A Harry si toho všiml. On také… „Jenže co teda dělala v klučičí ložnici?“ vytasil se s dalším „trumfem.“ „To netuším,“ potřásla hlavou. „Dává to smysl. Je jediná, kdo se v poslední době hodně změnil. Je strašně divná,“ Harry už nevěděl, jak je přesvědčit. Jenže on sám se cítil málem osvícený. Jako kdyby mu někdo sundal klapky z očí. Jako kdyby to pochopil. „Přišla o matku. Musela to být pro ní rána,“ Hermiona jí zřejmě bude bránit až do konce. Jenže ona tam nebyla. Nebyla v té ložnici a neviděla, jak se Levandule zarazila po Harryho příchodu. Neviděla tu křečovitost, kterou v sobě měla. Neviděla to šílenství, které se v ní na zlomek sekundy objevilo těsně předtím než se jí na tváři objevil nervózní úsměv. A byla jediná, o kom Harry předtím nepřemýšlel, jako o možném pachateli. „Ale je fakt, že Malfoy taky nemá mámu a chová se stejně jako vždycky,“ Ron a jeho „takt“. „Rone.“ „Promiň, Hermi. Ale je to pravda. Možná… já nevím, třeba je to vážně ona. Ale nemusí být ve spojení s Ty-Víš-Kým. Třeba se na sebe jen snaží upozornit. Znáš holky… Vlastně neznáš… Vlastně jsem to tak nemyslel,“ dodal ještě Ron, když viděl Hermionin pohled. „Jenže ona je jako my.“ Malfoyovi nevadilo, že Ron zmínil smrt jeho matky. Očividně si toho ani nevšiml, protože byl v hlubokém zamyšlení. A pak promluvil. Tiše. Žádná ironie, žádný posměšný tón v hlase, nic. Jen jeho tichý hluboký hlas. „Co tím myslíš? Že je snad lesba?“ Malfoy zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil typický úšklebek. A z hlasu se vytratilo to tajemno. Už to byl zase jen Malfoy. „To s tím nemá, co dělat. Ani to, že taky nemá rodiče. Jenže… ona je jako my. Chápeš? Proto se s ní můžeme bavit. Je jako my.“ Díval se při tom na Harryho. Nedává to smysl. A nejhorší je, že Harry to chápal. Je to prostě v ní. Něco podivného, co Harry objevil až v poslední době. Kouzlo, které se v ní nachází. Je jako oni dva. „Možná jo… Ale pořád to neznamená, že nic neudělala.“ „Já jenom nechci, aby to byla ona,“ Draco byl vážný a… smutný? „A já snad jo?“ Možná… svým způsobem byl dokonce rád, že je tu možnost, že to je ona. Protože tím by končilo období nic nedělání, bylo by nutné začít jednat. Všechno je lepší než ta děsivá nejistota. Ale jinak… byla to Levandule. Nikdy k ní neměl bližší vztah, ale za pár posledních týdnů. Bylo mu jí zatraceně líto. Podíval se na Draca. Zase měl v očích podivnou mlhu. Jako kdyby byl myšlenkami někde jinde. Možná… u matky? Protože i jemu musely dojít ty paralely mezi ním a Levandulí. Takže pokud ona ztratila matku a je taková… Neznamená to snad, že on je tady ten špatný? Protože netrpí, tak jako ona? Neničí se tak jako ona? Je ten zlý on? Nemusel se ho ptát. Viděl to v něm. Ty pochybnosti, tu nejistotu. To, že cítil pouto mezi ním a Levandulí. Možná mezi nimi třemi. To pouto tu bylo. Bylo mezi nimi. „To bude dobrý, Draco. Zvládneme to,“ trochu se na něj usmál. A Draco trochu váhavě ten úsměv oplatil. Zvládnou to. Harry teď zvedl hlavu a opět začal vnímat Rona s Hermionou. Trochu zrudl. Na pár okamžiků, jako kdyby se vypařili, prostě zapomněl, že tam jsou. Poslouchal jen Draca a proud jeho myšlenek. Stane se, no… „A co chceš dělat, Harry?“ zajímalo Rona. Hermiona mlčela a jenom se na něj dívala. „Musím o tom zjistit víc. Asi si s ní zkusím promluvit nebo tak. Prostě to musím dokázat.“ „Nebo dokázat, že to není ona,“ navrhnul Draco. Měl špatné tušení, že je. „Nebo dokázat, že to není ona,“ opakoval po Dracovi. Hermiona stále nic neříkala. Jen se koukala. A mlčela.