Mám se stát strážcem jejich tajemství. Samozřejmě, nutně potřebují nějaké
útočiště, protože napadení Smrtijedy i samotným
Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit jsou na denním pořádku a oni sami mu už
třikrát jen taktak unikli.

Je to obrovské vyznamenání, mimořádná důvěra, kterou mi tím dávají.
Nechci je zklamat. Mám ale nepříjemný pocit, že nebezpečí už je za
dveřmi. Všechno to zlo okolo, ty vraždy, mučení a hrůzy, které se teď
dějí, mi nahánějí strach. Bojím se. O ně, o sebe, o budoucnost. Pokud
budu odhalen, nejspíš zemřu. Navíc je to značně riskantní. Stojím u nich
příliš blízko. Vidím Jamesovi na očích, že taky váhá.

Sedíme společně u stolu, zatímco Lily uspává nahoře Harryho. Rozhodli se
odejít do Godrikova dolu, na poslední zdánlivě klidné místo. Zbývá
vyslovit jenom těch pár kouzelných slov Fideliova zaklínadla. Za pár
okamžiků se rozhodne o osudu. Jejich i mém.

„Máš pravdu, Tichošlápku. V rámci možností je tohle nejlepší řešení.
Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že to vyřešíme takhle.“

Souhlasí. Kostky jsou vrženy.

„Záleží ovšem hlavně na tobě, Petře. Jsi ochoten to udělat?“

Všechny pohledy se upínají jedním směrem. Na tvář ve stínu. Na moji tvář.
Zaplašuji v duši zbylé pochybnosti a chytám se té šance stát se hrdinou.
Nesmím ji promarnit.


KONEC



Poznámka: Vypadá to, jako když mu docela fandím, že jo? Jenomže ostatní
Pobertové mu museli taky věřit, jinak by ho o to nemohli nikdy požádat.
Koneckonců – byl přece v Nebelvíru. Myslím, že jeho proměna přišla až se
strachem.