V. Monsieur a Miroir Barbara nalévala várku horké vody do dřezu, zatímco zelená houbička myla nádobí, a povídala si s Pâtesem. V tom do kuchyně přišli Igor i Maurik a se zájmem o něčem diskutovali. „Je to pravda?“ přerušila jejich rozhovor, jak se po chvíli poslouchání dozvěděla, o modrém obličeji jejich pána. „Co tím myslíš?“ podivil se naoko Igor a hravě si sfoukl jednu ze svých svíček. Barbara po něm hodila peskující pohled, proto raději nečekal na odpověď a pokračoval: „Ano. Pohádali se.“ „Monsieur snad pořád ještě stojí před jejími dveřmi a nechápavě zírá před sebe,“ smály se hodiny. „Měli byste ho vidět.“ „A co se stalo?“ vyzvídal Pâtes. „Bella je příliš zvědavá a on příliš hrdý,“ odtušil Maurik, aniž by se přestal smát. Nikdo v místnosti ovšem nechápal, čemu se vlastně směje. „A jak to dopadlo?“ zeptala se Barbara, skočila pod kohoutek a naplnila se další vodou. „Enragé, co?“ „Kupodivu ne,“ zamyslel se Igor a svíčka se mu opět zapálila. „Byl jen opravdu překvapený.“ „Překvapený,“ Maurik se málem zadusil smíchy. „A co se děje tobě, fou?“ utrhla se na něj a naskočila na hořící plotnu Pâtese. „Když vezmete… že se nôtre monsieur zamiloval… je to opravdu… neobvyklé… Chladné srdce roztálo pod špinavýma rukama…“ lehce posměchem nadskakoval. „Skutečně… kráska a zvíře…“ „Vždyť to říkám. Fou,“ Barbara se taky jemně zasmála. xOx Draco se právě zamyšleně procházel po domě a nepřítomně se po několika krocích pokaždé zastavoval, když se po stejné chodbě, společně s Igorem, prohnala na vozíku Barbara. Hlasitě klapala víkem a, aby jí všechen nábytek stačil uhýbat, křičela: „Urgence! Urgence!“ Díkybohu jim Draco stačil uskočit. Zmateně zakroutil hlavou a zvědavě se za vozíkem vydal. xOx „Děkuji,“ zachraptěla Hermiona a hltavě hrníček s čajem vypila až do dna. Nastavila ho znovu před konvici a ta jí ochotně dolila. „Co kdyby sis vzala i ty léky, hm?“ Igor k ní přisunul blíž malý talířek s tabletkami. Přikývla a strčila si je do úst. „Chápu, že se s pánem nebavíš, petite, ale on by tě dokázal vyléčit mnohem lépe, než tohle,“ poukázala na jednu z dalších možností Barbara. „Mudlové prý nemají dobré prostředky k léčení nemocí.“ „Vyrůstala jsem u mudlů a musím nesouhlasit. Mají celkem dobré metody jak léčit. Jen to prostě občas nevyjde a-“ „Lidé umřou,“ doplnil za ni Igor. „Jen proto, že mají nevyléčitelné nemoci - tedy nevyléčitelné pro mudly. Ale já určitě neumřu,“ pousmála se. „Mám jen malou obyčejnou chřipku. Na tu se umírá zřídkakdy. Téměř vůbec.“ „Ale přece.“ „Ale to je jen… když má k tomu někdo nějakou jinou, mnohem závažnějšínemoc nebo má jen oslabenou imunitu. A já mezi ně rozhodně nepatřím. Za celý svůj život jsem byla asi třikrát doopravdy nemocná, z čehož jednou to byla pouhá rýma a jednou je právě teď.“ „A co když se jako mnohem závažnější nemoc počítá stesk po domově?“ ptala se Barbara. „To je jiný druh nemoci,“ odvětila Hermiona. „Já prostě neočekávám, že umřu, protože prostě neumřu. Tečka. Konec. Sbohem.“ „Zrovna jsem přišel!“ (Pohlédl jsem, snad náhodou…) Hermiona se prudce otočila ke dveřím. Stál tam Draco a dotčeně se mračil. „To nebylo na vás… teda tebe… vás… ehh…“ neuměla se rozhodnout. „Tebe. I když by mohlo být. Takže se zase otoč a odejdi.“ xOx „Nemusíš to dělat,“ zakašlala a jemně jeho dlaň odstrčila. „Ne, nemusím…“ uznal, vzal mokrý šátek a položil jí ho na čelo. Připomínalo mu to situaci, když v té posteli ležela kvůli tomu, že odsud utekla a následně spadla z hipogryfa. To se pak o ni taky staral. „Ale já chci.“ „Ne, to teda nechceš,“ odsekla a šátek mu vrátila znovu do ruky. „Jak chceš,“ přimhouřil oči. „Snad jak ty chceš!“ vyjela. „Kdepak, to ty chceš.“ „Sakra, neštvi mě! To ty to chceš!“ „A co vlastně chci?“ Hermiona naštvaně otevřela pusu, ale nakonec ji zase zavřela. Vlastně ani nevěděla, o co se s ním tady hádá. Hlavní pro ni bylo to, že se s ním vůbec hádá. „Ty si řekl chceš první,“ řekla. „Ne. Jako první jsem řekl, že chci.“ „Tak vidíš, že chceš!“ Chladně ji probodl očima, ale nakonec se usmál: „I kdybych nechtěl, tak ti to přece dlužím. Vyléčím tě, ať chceš nebo ne.“ Těch chceš už tu bylo vážně moc. „Za co mi to dlužíš?“ podivila se. „Ehm… no… díky tobě… od té doby, co tu jsi… prostě a jednoduše… ty… a já… teda ne jako spolu, ale…“ tvářil se zmateně. „Jsem rád, že tu jsi, víš… Dlouho jsem tu byl sám a… potřeboval jsem někoho… jako jsi ty. Někoho… prostě… tebe.“ „Draco-“ „Já jen,“ nenechal Hermionu domluvit a nalil do hnědého hrníčku před sebou další čaj. Podal jí ho a pousmál se: „Děkuji.“ „Draco-“ začala znovu, ale on ji opět přerušil. „Buď zticha,“ vytáhl jí peřinu až po bradu. „Musíš hlavně ležet a vypotit se, rozumíš? Kdybys cokoliv potřebovala… nebo chtěla, stačí říct.“ xOx „There's a song that's inside of my soul…“ Draco pokyvoval hlavou. Nepoznala, jestli snad proto, že se mu ta píseň líbí, nebo naopak nelíbí. „… it’s the one that I’ve tried to write over and over again…“ „Co?“ pokrčila rameny. „Měl jsem čekat, že posloucháš něco takového,“ vysvětlil a postavil se. „Vadí ti to snad?“ zeptala se zamračeně. Zakroutil hlavou a natáhl k ní pravou ruku. „Co?“ nechápavě zopakovala. „Chci ti pomoc vstát,“ odtušil. „Proč bych měla vstávat?“ „Dělej,“ pousmál se. Chytla se ho tedy a on ji vyhoupl nahoru. „…I know now you're my only hope…“ Na chvilku se ušklíbl nad jejím pyžamem s potisky knih. Objal ji kolem pasu a přitáhl až k sobě. Překvapeně zamrkala. (…když jsme se dotkli, neodtáhla ruku svou…) „To chceš jako tančit?“ ptala se potichu a zároveň napůl rozčíleně. „Já se s tebou pořád… jsem pořád naštvaná. Lhal si mi. Pak si jen tak přijdeš a léčíš mě. Pustíš mi potom moji písničku a myslíš, že je to vyřešený? Není. Já s tebou nebudu – nechci – tančit.“ Podíval se jí přesvědčivě do očí a trochu naklonil hlavu dopředu. Byl od jejích rtů jen kousek. Možná proto se jí tak strašně rozechvěly. Je až moc blízko. Stačilo hlavu posunout jen o kousíček doleva a její tvář minul. Lehce vydechl a ona tak na krku ucítila příjemné uklidňující teplo. Téměř neslyšně jí zašeptal do ucha: „Tu es belle.“ (…ne nevěřím, byl by to div…) Neodpověděla. Jen se usmála. xOx „Cože?!“ vyjekla Barbara. „Tedy… to jako vážně? Opravdu? Skutečně? Nelžeš mi náhodou, že ne?“ „Tsss… říkat o mně, že lžu,“ urazil se Maurik. „Promiň, horloge.“ Věděla, že tohle oslovení ho pokaždé obměkčí. „Já jen tomu nemůžu uvěřit! Takže oni spolu…“ „Tančili,“ doplnil ji Igor. „Tančili,“ zopakovala nadšeně. „Tančili,“ potvrdily hodiny. „To by jeden neřekl! A to už vypadalo, že je po všem. Že už nic nebude a oni pak spolu… tančí,“ poskakovala šťastně. „Víte, co to znamená? On by mohl - my bychom pak mohli - a vše bude jako dřív!“ „Jako dřív,“ zasnil se Maurik. „Ta hromada šroubků a matiček, co jsem měl k dispozici!“ „Já myslela ještě dřív,“ objasnila. „Však víš. Dřív. “ „Lidé jak dřív… hmm… to by ovšem monsieur nesměl už Belle ani trochu lhát,“ ozval se Igor. „Pán nelhal, jen zatajil jisté informace,“ bránil ho Maurik. „Zatajil jisté informace,“ pronesla konvice otráveně. „Tak takhle tomu ty říkáš? Vždyť jí neřekl - věděl, že je to ona! Věděl to celou dobu! Ty s Igorem jste mu to říkat vůbec nemuseli, vyšlo by to nastejno!“ „Ale pán si myslel,“ začal pomalu koktat. „že by ho nepřijala, kdyby věděla, že on ví, že ona nevěděla, že on ví… ehm… prostě se bál a… Barbaro, snad nejsi, proti svému pánovi?! “ „Ne,“ mírně se zalekla. „Nejsem. Monsieur je monsieur... Což ovšem neznamená, že Hermioně nelhal!“ „Jsi proti němu zaujatá,“ zkonstatoval. „Co ty bys na jeho místě dělala? Ona by se jinak o to příměří mezi nimi nepokusila, kdyby věděla, že on ví, kdo ona je!“ „Možná by se o to nepokusila, kdyby jí nezachránil život!“ opravila ho trochu moc nahlas. „Možná by jí život nezachránil, kdyby ovšem neutíkala!“ „Možná by neutíkala, kdyby věděla, že on ví, že je to ona!“ „Možná byste se mohli uklidnit,“ ukončil jejich hádku nakonec Igor. „Nezapomeňte, že jsme teď tady proto, abychom oslavovali!“ Barbara si odfrkla. Po chvíli ale zas spokojeně zamručela: „Tančili.“ xOx „Byla ze mě pak něco jako troska… vím, že to zní sobecky, ale… bál jsem se. Čekala mě smrt od Pána Zla a já umřít nechtěl. Tak jsem utekl. Bylo lehké rozhodnout se kam. Tady ve Francii… je to můj druhý domov. Vlastně tenhle dům byl vždy v podstatě můj jediný domov. Schoval jsem se tu a použil Štítové kouzlo. Proto mě tu nikdo - ani rodiče, kterým to tu patří – neobjevil... Divím se,“ otočil se po dlouhé chvíli na Hermionu, „že jsi mě tu našla ty. Zrovna ty. Nechápu, co se stalo… jak to, že… a proč vůbec?“ „Já nevím,“ sklopila pohled, aby se mu nemusela dívat do obličeje, a usmála se, „ale jsem svým způsobem ráda, že se to stalo.“ (…a přesto dívala se tak…) Opět pohlédl ven z okna, kde mírně sněžilo. „Možná tenkrát, jak ses ztratila v lese, tak… a co jsi tam vůbec dělala?“ „No,“ nadechla se, „jela jsem od Rona.“ „Weasleyho?“ divil se. Následně chápavě přikývl. „Vy asi… zřejmě… spolu…“ Chviličku jí trvalo, než pochopila, co tím myslí. „Ne… my opravdu… spolu… ne… to vážně ne… on se totiž oženil… tedy… stejně by nic… nikdy… ani nebylo a ani nebude…“ „Ale chybí ti.“ „Tak samozřejmě. Chybí mi moc. Dokonce mi chybí i Julianna, jeho manželka, a to je co říct. A taky mi chybí Harry.“ „To myslíš Pottera?“ „Musí mít o mě starosti,“ zapřemýšlela. „Určitě ho vyhodili z našeho domu a on… teď musí bydlet někde jinde. Starat se sám o sebe. A kdo mu asi tak vaří?“ Když si všimla, že se Draco mračí, rychle o něm mluvit přestala a raději začala předstírat kašel. „Měl bych už jít. Jsi nemocná. Musíš spát a to ti půjde těžko, jestli tu pořád budu,“ zareagoval a než stačila cokoliv říct, odešel. xOx „Miroir!“ volal Draco už ode dveří svého pokoje. Trochu udýchaný vzal ze stolku kapesní zrcátko a zopakoval: „Miroir!“ Jeho odraz na něj nejdřív ospale zamžoural, než se zívnutím lehce pokynul na pozdrav hlavou: „Draku, přeješ si?“ „Ukaž mi ji,“ vyhrkl jako samozřejmost. „Bellu.“ „Koho? Žádnou Bellu neznám,“ předstíral odraz nechápavost. Draco ho probodl chladným pohledem. „Ahá,“ pokračoval. „Ty máš na mysli Hermionu! Promiň, Draku, ale musíš nazývat věci – lidi – pravými jmény. Jsem sice přizpůsoben ukazovat ti, co si přeješ, ale jak já, chudák Černé zrcadlo, mám vědět, koho asi tak myslíš, když pro každého máš speciální přezdívky, hm?“ „Sklapni a ukaž mi ji!“ Před tím, než se změnil na malý průzor do jejího pokoje, se odraz stihl ještě zašklebit. Potom už ale Draco mohl pozorovat přemýšlející Hermionu, jak leží na posteli a sklání hlavu přes okraj. Nebyla tam ovšem sama. xOx „…ano, to přesně mám namysli. Ti dva jsou drbny k pohledání,“ povzdechla si Barbara. Společně s Hermionou se pak na ně podívali. Igor se šouravě přesunul za Maurika. Svíčkami začal ukazovat na něj a ústy naznačoval, že je všechno jen a pouze jeho vina. Maurik se na něj podezíravě otočil: „Můžeš za to ty! Jen se nedělej!“ Svícen rychle schoval svíčky za záda. „Já… ale dopadlo to dobře, ne?“ pokusil se narovnat situaci. „Všechno už je v pořádku.“ „Nemyslím,“ zakroutila Hermiona hlavou. „Tedy, ne, snad kvůli mně, ale… on… je to s ním hodně složité. Už sice není tak arogantní a povýšený… egoistický, promiskuitní parchant, ale-“ „Petite!“ zhrozila se Barbara. „Pardon. Chci říct, že je jiný, ale… prostě ale. Nějakým podivným způsobem už to není on. Co když jednou - co když jednou zase bude chtít být ten starý známý skrček z Bradavic? Nikdo nedokáže být jiný napořád.“ „Máš ho ráda?“ vyhrkl najednou Igor. Pousmála se, ale neodpověděla. (…jak nikdy dřív.) „Nesmíš to brát tak vážně… Monsieur je monsieur,“ citoval Maurik konvici. „No právě. Monsieur. Jenže já nejsem jeho sluha a on není můj pán. Jsem jen… jsem jen…“ zarazila se. „…jeho vězeň.“ xOx Draco zrcadlo odložil. A/N: Tisíceré díky patří Kaldoře, bez které by tahle kapitola rozhodně neměla tuhle podobu. Vážně děkuji! A/N2: Raději bych byl napaden, než abych zůstal nepovšimnut, poněvadž nejhorší věc, kterou lze udělat autorovi, je pominout mlčením jeho dílo. JOHNSON :) A/N3: Zbývá mi už jen jedna otázka - Chcete dobrý nebo špatný konec? :) Napiště kdyžtak proč ;)