16. kapitola – Coventry


„To mě ale bolí hlava!“ zaúpěl Harry.
Ginny jen souhlasně pokývala hlavou a opřela se o něj.
„Dobře vám tak!“ smál se Ron a dál se ládoval snídaní.
„Nebuď přece takový škodolibý!“ napomenula ho Hermiona zpoza Denního
Věštce, „Kdy si myslíš, že začne útočit?“ obrátila se na Harryho.
„Možná už dneska večer,“ zamračil se, „Mám totiž takový divný pocit.“
„Doufám ale, že se toho nezúčastníš. Vždyť přece víš, že je to past.“
„Hermi, právě proto, že to vím, tam musím být. Nemůžu dopustit, aby další
lidé kvůli tomu, že mě chce Voldy chytit, umírali!“
„My půjdeme s tebou!“ rozhodla se Ginny a Ron s Hermionou souhlasně
přikyvovali.
„Tak to ani náhodou! Nemůžu riskovat vaše životy!“
„A svůj riskovat můžeš?“ zeptal se ho Ron.
„Jistěže,“ prohlásil.
„Harry, pomyslel jsi vůbec na to, že Ty-víš-kdo-“
„Voldemort, Hermiono, jmenuje se Voldemort, ne Ty-víš-kdo!“
„Na tom nezáleží, jak ho nazývám! Mě teď zajímá, jestli jsi pomyslel na
to, že Ty-víš-kdo už proti tobě bude používat kletby, a to i bolestivé,“
upozornila ho.
„Jistěže jsem-“
Zarazil se, neboť si všimnul, že James právě vstoupil do Velké síně,
posadil se za profesorský stůl a začal ho pozorovat.
„Nepůjdeme už?“ navrhl Ron, pozorujíce Harryho vztekem plápolající oči.
„To je dobrý nápad,“ souhlasila s ním Hermiona a vstala.
„Harry, pojď,“ chytla ho Ginny za ruku a donutila ho vstát. Všichni čtyři
vzápětí opustili Velkou síň. Ginny se poté s nimi rozloučila a zamířila
do sklepení.
„Vážně nevím, jak s ním příští dvě hodiny vydržím v jedné místnosti!“
vykřiknul Harry naštvaně a opřel se o stěnu naproti učebně Obrany.
Hermiona s Ronem se na sebe starostlivě podívali.
„My ti s tím pomůžeme,“ ujistil ho Ron.
„To chci teda vidět jak,“ ušklíbnul se nevěřícně.
„Budeme tě muset holt krotit,“ pousmála se Hermiona.
Harry se na ně vděčně podíval.
„Já vás nemít, tak si jdu pískat!“ prohlásil s úsměvem. (pozn. autorky:
oblíbený výrok mé kamarádky jménem Rybák :D)

James během výkladu nové kletby stále „nenápadně“ pozoroval Harryho,
kterého to ještě víc vytáčelo, ale snažil se to na sobě nedat znát.
„Teď si ji vyzkoušíme,“ pokynul jim James.
„A sakra,“ zaklel Ron, „Na to jsme zapomněli.“
Harry zavřel oči, aby se alespoň částečně uklidnil, a až poté se vydal ke
katedře, kde se postavil naproti Jamesovi. Všichni studenti už si novou
kletbu procvičovali, tedy až na Hermionu a Rona, kteří se s obavami
dívali na Harryho. Ten jen strnule stál a provrtával očima podlahu,
nevšímaje si toho, že James mu stále opakuje, aby na něj tu kletbu
vyslal. Po chvíli zvednul zrak od podlahy a podíval se mu přímo do očí.
James pod jeho pohledem ustoupil o krok. Z očí mu totiž sršel takový
vztek, který nikdy u svého syna nespatřil. Raději mávnul rukou a
znehybnil všechny přítomné studenty.
„Přidal jsi se k němu?“ odvážil se James zeptat na otázku, která jediná
by vysvětlila Harryho chování.
„Ne!“ odsekl naštvaně.
James přimhouřil oči.
„Tak proč jsi slavnostně nevstoupil do řádu?“
„To by tě zajímalo, že?“ sladce se usmál a vytáhl lahvičku s
Voldemortovým lektvarem.
„Víš, že stačí, abych se tohohle napil a do méně než dvou měsíců se k
němu přidám?“ oznámil mu.
„Kde jsi to vzal?“ zhrozil se James.
„Voldemort mi ho poslal, spolu s velmi zajímavým dopisem,“ ušklíbl se.
„Stálo v něm, že když ten lektvar nevypiji, tak po vstupu do Řádu ztratím
svoji zmijozelskou moc!“ vykřiknul. „Ale nezmínil se, že má i jistý
vedlejší účinek, který může pohřbít celé kouzelnické společenství!!!“
zakřičel.
„To jsem nevěděl!“ bránil se James.
„Vážně?“ ušklíbl se, „Myslíš, že ti to uvěřím? Tobě?“ zasmál se.
„Člověku, který je schopný všeho, jen abych se k Voldemortovi nepřidal?
Dokonce zapálit i náš dům!!!“ zakřičel.
James ztuhnul.
„To bych nikdy neudělal!!!“ hájil se.
„Lžeš!!!“ obvinil ho Harry. „Dokážu totiž, ani nevím jak, když spím,
vlézt Voldemortovi do hlavy a slyšet jeho myšlenky! Tak jsem se dozvěděl,
jak to bylo s tím lektvarem! A taky,“ nenávistně se na něj podíval, „s
naším domem!!!“ vykřiknul z plných plic.
James se na něj zoufale podíval, nevnímaje zazvonění, a snažil se k němu
přiblížit. Harry ale od něj ustoupil, jak nejdál mohl.
„Od této chvíle nejsi můj otec a já nejsem tvůj syn! To si zapamatuj!
Jediné, co pro mě znamenáš jsou lži a utrpení!“ podíval se mu do očí a
poté dodal, „pane profesore, jelikož už zazvonilo, rád bych spolu se
svými přáteli a zbytkem studentů už odešel,“ požádal ho chladně.
„Ne!“ vykřiknul James a přistoupil k němu. Harry se chtěl přemístit, ale
James ho chytnul za loket. Harry vykřikl bolestí a omdlel.

Uběhlo už spoustu hodin a Harry byl stále v bezvědomí, ležící na
ošetřovně, kam ho kouzlem přenesl James. Madam Pomfreyová se ho snažila
všemožně probudit, ale nic nezabíralo, tak nakonec usoudila, že budou
muset počkat, až se Harry sám rozhodne probudit. Celou tu dobu James
seděl u jeho postele a nešťastně se na něj díval.
Najednou se Harry vymrštil do sedu, prudce oddechujíce, a dezorientovaně
se rozhlížel po místnosti. Na nočním stolku nahmatal brýle a nasadil si
je.
„Harry? Jak ti je?“ ozval se James a chystal se ho položit zpátky na
postel.
„Nedotýkejte se mě!“ zařval a vstal z postele.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
„Do Coventry!“ oznámil mu a chtěl se tam přemístit, ale nic se nestalo.
Co se to k sakru děje! Zamyslel se. Vzápětí se mu v ruce objevila
učebnice Přeměňování. Vyhodil ji do vzduchu a strefil se do ní ohnivou
koulí. Všechno ostatní jde, tak proč se nemůžu přemístit? Nechápal to.
James ho upřeně pozoroval a divil se tomu, co jeho syn dělá.
„Co chceš dělat v Coventry?“ ozval se vzápětí. „A co jsi to tady vyváděl
s tou knihou?“
Harry se na něj nervózně podíval a už otvíral ústa, že mu něco odsekne,
když se najednou otevřely dveře a dovnitř se vřítil udýchaný Sirius.
„Jamesi! Smrtijedi napadli mudlovské Coventry!“ oznámil mu rozrušeně,
nevšímaje si Harryho. „Potřebujeme tvoji pomoc!“
James se naštvaně obrátil na Harryho.
„Jak jsi věděl, že právě tam zaútočili?“ dorážel na něj.
Sirius těkal očima z Jamese na Harryho a zpět.
„Tak odpovíš mi už konečně!“
„Cítil jsem to a kvůli tomu jsem se taky probudil z toho bezvědomí, do
kterého jste mě poslal tím, že jste se mě dotknul! A teď se díky tomu
nejspíš nemůžu přemístit!“ vyštěknul naštvaně, vzal si své oblečení,
ležící na vedlejší posteli, a rázoval si to ke dveřím. Sirius mu, ale
zastoupil cestu.
„Uhni,“ řekl klidně.
„Ne.“
„Siriusi, prosím tě uhni mi!“ podíval se na něj zoufale.
„Už jsem řekl že ne. Ještě se ti něco stane!“
„Ty to nechápeš! Já tam prostě musím jít!“
„Musíš?“ ozval se James. „Jediné, co ty právě teď musíš, je zůstat na
ošetřovně a ani se nepohnout!“
„Jak chcete!“ zavřel oči a mávnul rukou.
James a Sirius se vznesli do vzduchu a odlétli každý na druhou stranu
ošetřovny. Harry se zamyslel a oblečení, které držel v ruce se rázem
ocitlo místo pyžama. Otevřel dveře a vydal se do Prasinek. Jakmile se ale
objevil v blízkosti Velké síně, tak narazil na Rona, Hermionou a Ginny.
„Harry!“ vykřikla Ginny šťastně a běžela k němu. „Jsem tak ráda, že tě
vidím! Nikdo nám totiž nechtěl říct, co s tebou je!“ skočila mu okolo
krku.
Harry se od ní odtáhnul.
„Promiň Ginny, ale teď na to není čas. Smrtijedi totiž napadli Coventry!“
„Tak na co čekáme?“ zeptal se Ron. „Jdeme tam!“
„Už jsem vám jednou řekl, že se mnou nemůžete jít!“ protestoval Harry.
„Říkej si co chceš, ale naše rozhodnutí se nezmění. Prostě tam s tebou
půjdeme!“ rozhodla Hermiona.
„No, tak jo,“ rezignoval Harry, „ale musíte mi slíbit, že se budete držet
dál!“
Všichni tři přikývli, a tak se Harry, spolu s nimi, vydal na okraj
bradavických pozemků.
„Proč jsme vlastně museli jít až sem?“ zeptala se Ginny překvapeně.
„To je na dlouho,“ pokýval hlavou a pokračoval, „teď se už můžeme
přemístit přímo do Coventry,“ oznámil jim a poté se otočil na Ginny.
„Chytni se mě.“
Objala ho okolo pasu a vzápětí už všichni čtyři zmizeli.

„Je tam už Ty-víš-kdo?“ zeptala se Ginny a ještě víc se přitiskla k
Harrymu, který právě pozoroval zpoza rohu domu zuřící bitvu mezi
Smrtijedy a členy Řádu.
„Ne a to mě právě znervózňuje,“ odpověděl zamyšleně.
„Nejspíš čeká, až se objevíš ty,“ upozornila ho Hermiona.
„Nejspíš,“ pokýval hlavou. „Musím jim jít pomoct,“ rozhodnul se.
„Půjdu s tebou,“ ozval se Ron.
„Ne, ty tady zůstaneš s holkami!“ přikázal mu a poté se podíval na
všechny tři, „ať se děje cokoliv, tak se od sebe nesmíte hnout! Prosím,
slibte mi to.“
„Ty nám ale musíš zase slíbit, že nebudeš zbytečně riskovat!“ prohlásila
Ginny.
„No jo, slibuji,“ řekl, i když věděl, že svůj slib nedodrží.
„Tak my taky,“ pousmála se Ginny a líbla ho na tvář.
Harry se na ně naposledy podíval a poté vyšel s hůlkou v ruce. Ihned si
ho všimnul jeden Smrtijed a upozornil ostatní. Sakra! Vykouzlil štít,
který pohltil na něj poslaných pět fialových paprsků a poté se na ně
podíval, až Smrtijedi začali hořet a řvát bolestí.
„Pottere, co tu k sakru děláte?“ zeptal se ho naštvaný Moody, který se
vedle něj objevil.
„To co musím!“ procedil mezi zuby a uskočil před letící kletbou.
„Až se to dozví James, tak-“
Nedokončil, protože ho zasáhlo omračující kouzlo. Harry se otočil po
útočníkovi, mávnul rukou a Smrtijed narazil plnou silou do zdi. V tu
samou chvíli ale Harryho zasáhla kletba, která mu udělala krvácející ránu
na paži. Naštval se a podíval se na skupinku Smrtijedů, odkud byla kletba
poslána. Zamyslel se a všichni začali hořet. Usmál se a vzápětí přiběhnul
k jedné člence řádu, kterou srazil k zemi před prolétající kletbou.
„Díky,“ řekla rozpačitě.
Harry jí pomohl vstát a přitom si všimnul, že je asi tak v Jamesově věku.
„Není zač,“ usmál se.
„Ty jsi Harry, že?“ zeptala se.
„Jo, jsem,“ zamumlal a rázoval si to pryč.
Smrtijedů stále přibývalo a Harry už začínal být používáním své moci
unavený, a tak byl méně pozorný, což způsobovalo, že měl čím dál tím víc
škrábanců a krvácejících ranek. Najednou ho někdo chytil za rameno, až mu
strachem přejel mráz po zádech. Otočil se a s úlevou zjistil, že je to
jen Sirius. Přesněji naštvaný Sirius, stojící vedle nadmíru vytočeného
Jamese. Dřív než mu ale stačili něco vyčíst, tak se ozvala hromová rána.
Všichni bojující členové Řádu se zarazili, zatímco Smrtijedi si klekli na
kolena. Harry ztuhl strachem. Chytnu si ho a převychovám k obrazu svému.
Klidně i násilím. Vybavila se mu Voldemortova slova. Zavřel oči a
vyčkával, co se bude dít.
„Harry Jamesi Pottere,“ uslyšel ledový hlas.
Otevřel oči a zadíval se na něj. Stál přímo před ním, obklopen svými
Smrtijedy. Členové Řádu jen postávali okolo a se strachem ho pozorovali.
Sirius u něj stál o mnoho blíž než před chvílí a James, i když nerad,
stál na tom stejném místě. Nesmím před ním ukázat strach! Přikázal si
Harry sám sobě.
„Jak vidím, tak jsi mé jméno, za tu dobu co jsme se neviděli,
nezapomněl,“ ušklíbnul se.
Voldemort se chladně pousmál.
„Jak bych mohl zapomenout jméno svého nástupce?“
Členové Řádu na Harryho vytřeštili oči.
„Je jen velmi malá pravděpodobnost, že se jím stanu. Vždyť ty sám o tom
pochybuješ,“ oznámil mu klidně.
„Zase jsi slyšel mé myšlenky, že ano?“ usmál se, „tak potom také víš, že
dnešní útok je speciálně kvůli tobě.“
James se zatvářil překvapeně.
„Ano, vím,“ přikývnul. „Chceš si mě chytit a převychovat,“ pousmál se.
„To mám přesně v plánu,“ usmál se Voldemort.
„Myslíš, že se ti to podaří, když je tady tolik členů Řádu, Sirius a
Potter?“
„Potter?“ usmál se Voldemort, „takže jsi taky slyšel, že to on zapálil
ten váš dům,“ ušklíbnul se.
„Ano,“ připustil neochotně. Budu si muset před ním dávat pozor na to, co
říkám!
„Podle toho, jak od tebe stojí dál než Black soudím, že se tě potom co
jsi mu řekl, že víš pravdu, dotknul.“
Harry mlčel.
„Takže ano,“ usmál se a otočil se na jednoho Smrtijeda. „Přiveďte je!“
Vzápětí Smrtijedi přivedli Rona, Ginny a Hermionu. Všichni tři se chvěli
strachy.
„To se mi snad zdá! Ty jsi je vzal s sebou?“ řekl Harrymu James naštvaně.
„Uděláme obchod,“ usmál se Voldemort, ignorujíce Jamese, „vyměním tady
tvého nejlepšího kamaráda, tuhletu mudlovskou šmejdku a tvou milovanou za
tebe. Souhlasíš?“
„Jo,“ vyhrknul Harry.
„Ale my ne,“ pípla Ginny.
Zraky všech se na ni upřely.
„Láska,“ odfrknul si Voldemort a zamířil na ni. „Crucio!“
Voldemort na tuhle chvíli přesně čekal. Věděl, že i když je Harry velmi
nevypočitatelný, tak nenechá, aby jeho dívce ublížil. Proto když viděl,
že mávnul rukou, aby Ginny nezasáhla kletba, tak toho využil a poslal
proti němu kletbu, kterou vymyslel speciálně pro něho. Harry si jí
všimnul až když do něj plně narazila a odhodila ho na zeď domu. James mu
chtěl přispěchat na pomoc, ale boj opět začal. Voldemort se dostal
nepozorován přes bojující Smrtijedy a členy Řádu až k němu. Zjistil, že
je v bezvědomí. Chytnul ho za zdravou paži a chystal se s ním přemístit,
ale v tu chvíli si toho všimnul James. Vyslal na něj kletbu, ale
Voldemort ji lehce vykryl a vzápětí s Harrym zmizel. Po chvíli se
přemístili i Smrtijedi.
„Má Harryho!“ zařval James, zničeně se opřel o zeď a v ruce svíral jeho
brýle.
„Cože?“ nevěřil svým uším Sirius.
„To my za to můžeme!“ ozval se Ron, „kdybychom ho nepřemluvili, ať nás
vezme s sebou, tak se nic z toho nemuselo stát!“
James se na něj zadíval.
„Voldemort věděl, že ho přemluvíte a vy jste zase věděli, že je to past.
Vinu na tom, ale nesu jenom já,“ konstatoval a schoval hlavu v dlaních.

Voldemort se s Harrym přemístil do kruhovité místnosti, kde se nacházel
jeho trůn. Posadil ho na něj, zamířil na něj hůlkou a probudil ho. Harry
zmateně těkal očima po místnosti až nakonec ulpěl na něm. Voldemort se
usmál.
„Kdo jste?“ zeptal se zmateně.
„Ty si na mě nevzpomínáš?“ zatvářil se starostlivě, ale uvnitř se
radoval, jak mu to vychází.
„Měl bych?“ podíval se na něj podezřívavě, ale pak se zarazil, „a… a kdo
jsem vůbec já?“
„To se mi snad zdá! Ty si nevzpomínáš ani na tohle? Za to mi zaplatí!“
rozčiloval se Voldemort.
Harry se na něj jen překvapeně díval.
„Mohl byste mi už konečně říct aspoň malilinkatou informaci?“ zeptal se
podrážděně. Tento stav se mu totiž vůbec nelíbil. Nevěděl vůbec nic.
Jediné co stačil už zjistit bylo to, že tenhle divnej chlápek o něm dost
ví.
„Ó promiň,“ usmál se na něj mile.
Už se mu chystal něco říct, když se do místnosti přemístili Smrtijedi.
„Akce skončena! Můžete jít!“ vyštěknul na ně a všichni se vzápětí
přemístili pryč.
„Jaká akce?“ zeptal se podezřívavě.
„Na záchranu mého syna ze spáru Fénixova řádu,“ odpověděl mu s úsměvem.
„Vašeho syna? To jako… mě?“ zeptal se překvapeně.
„Jistěže tebe,“ usmál se.
„A jak se teda jmenuji?“
„William Christopher Gaunt,“ usmál se, „ale víc jsi známý jako Dark.“
„Aha,“ pokýval hlavou, „a vy jste?“
„Nevykej mi prosím tě,“ usmál se, „Lord Voldemort, Pán zla.“
„Pán zla?“ divil se.
„Ano, pán všeho zla. Jednou jím taky budeš,“ usmál se, „cítíš přece tu
černou magii kolem, ne?“
„Jo,“ souhlasil, „ale i něco úplně jiného,“ připustil.
„S tím se netrap. Po pár dnech už budeš cítit opět jenom černou magii,“
pousmál se. „Teď bych tě ale měl zavést do tvého pokoje, aby sis
odpočinul,“ oznámil mu a pomohl mu vstát.
„Jak ti mám vůbec říkat?“ zeptal se ho cestou.
„Otče,“ usmál se Voldemort.
„Takže ehm… otče,“ pousmál se, „proč si vůbec na nic nepamatuji?“
„To je na velmi dlouho, můj synu. Zítra ti odpovím na všechny tvé
otázky,“ odpověděl a otevřel dveře jeho pokoje a spolu s ním vešel
dovnitř.
„No páni,“ vzdychnul Harry.
„Tato místnost je obývací pokoj,“ ukázal mu prostornou místnost, kde se
nacházela nalevo obrovská knihovna, napravo psací stůl a uprostřed
místnosti byl gauč s dvěmi křesly, všechno bylo vkusně sladěno podle
zmijozelského stylu, „dveře nalevo vedou do koupelny a ty napravo do
ložnice,“ vysvětlil mu s úsměvem, „zavolám ti sem skřítku, ať ti ošetří
ty rány a zítra se uvidíme na snídani v osm hodin,“ oznámil mu a odešel.
Jakmile se za Voldemortem zavřely dveře, tak se Harry uvelebil na gauči.
Takže se nejspíš jmenuji William Gaunt a můj otec je Pán zla. Zajímavé.
Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi to divný. A co to pořád mlel o tom hmm…
Řádu? Že by to byli jeho protivníci? No, jestli teda jsou, tak jsou potom
na straně „dobra“? A jak mám vědět, že já třeba k nim nepatřím?
Povzdychnul si. Mám v tom zmatek. Cítím v sobě dobro i zlo, ale co
převládá? Tady se cítím jako doma, ale je tady doma? Zamyslel se. Jak
vlastně vypadám? Napadlo ho, a tak vstal a vydal se do koupelny. Podíval
se do zrcadla a začal se prohlížet. Černé vlasy a v nich oranžové
proužky? Zelené oči? To je zvláštní. A co teprve ty šrámy a ranky?
Vypadám jako bych prošel nějakým bojem. Hmm…Mám stále víc a víc otázek.
Pokýval hlavou a vydal se zpátky do obýváku, kde si lehnul na gauč.
Zavřel oči a po chvíli usnul. Neprobudilo ho ani ošetřování domácí
skřítky, která ho poté kouzlem přenesla do ložnice.

Voldemort se vrátil zpátky do svého „přijímacího sálu“ a sednul si na
„trůn“. Díky ti Jamesi Pottere, za tvého syna! Vlastně teď mého!!!
Chladně se rozesmál.

Moc děkuji Mission za opravu.