18. kapitola – Naražené kolínko


Přemístili se přímo do Příčné ulice. Členové Řádu v čele s Brumbálem, už
tu byli a bojovali se Smrtijedy.
„Měl by jsi najít konečně toho špeha, otče,“ otočil se na něj Harry s
úšklebkem.
„Taky si myslím,“ procedil mezi zuby naštvaně.
Hned poté vedle nich proletěl modrý paprsek. Harry se podíval tím směrem
a uviděl nějakého člena Řádu. Usmál se a odhodil ho do výkladní skříně
jednoho z obchodů. Otočil se na Voldemorta a ten přikývnul. Jde se na to.
Ďábelsky se usmál a připlížil se blíž.
„Zdravím vás!“ zakřičel a vzápětí se všichni členové řádu na něj
překvapeně otočili, zatímco Smrtijedi se mu, jakoby to byl Voldemort, s
úctou poklonili.
„Doufám, že jsem vám nechyběl,“ podotknul s úsměvem.
„Harry?“ zeptal se James zaraženě.
Jmenovaný se na něj nenávistně podíval. Voldemort zpozorněl.
„Nejenže jste mi vymazali paměť, ale dokonce mi říkáte i jiným jménem?“
ušklíbnul se nebezpečně a hodil na Jamese jednu ohnivou kouli, které se
skoro nevyhnul.
Brumbálovi se rozšířily oči pochopením. Tak to udělal!
„My jsme ti paměť nevymazali, to byl Voldemort!“ oznámil mu.
„Otec?“ Harry se chladně zasmál, „větší blbost jsem v životě neslyšel.“
„U Merlina,“ šeptl Sirius zděšeně.
„On není tvůj otec!“ vykřiknul James, „ale já!!!“
Harry se na něj zaraženě podíval, ale vzápětí nasadil svůj nenávistný
úšklebek.
„Ty?“ rozesmál se ještě víc než předtím, „nesnaž se mi něco namluvit
Pottere, stejně tě zabiju!“ prohlásil chladně.
Nikdo z členů Řádu nemohl uvěřit tomu co slyšel.
„Proč ho chceš zabít?“ snažil se udržet konverzaci Brumbál.
„Proč?“ zvednul obočí, „třeba proto, že jste mě díky němu chytli a
uvěznili na více než půl roku! Nebo proto, že jste mi vymazali paměť! Ale
hlavně kvůli tomu, že je Nebelvír!“ zakřičel nenávistně.
„Ty jsi ale taky!“ vykřiknul James zoufale. „To tě nenapadlo, proč máš
tři schopnosti místo dvou a Voldemort jen jednu? Ty jsi mu ji totiž jako
dítě vzal!!!“
„Už mě štveš Pottere!“ zakřičel a vytvořil kolem sebe a Jamese ohnivý
štít, aby se k nim nikdo nedostal. „Nadešel čas zúčtování!“ ďábelsky se
zasmál.
Voldemort se cítil na vrcholu blaha, za chvíli už jeho plánům nebude stát
nic v cestě!
Harry na Jamese zamířil hůlkou.
„Crucio!“ vykřiknul nenávistně.
Do Jamese narazila kletba takou rychlostí, že nestačil ani vykouzlit
štít. Vykřikl a pln bolesti se svezl na zem. Cítil, že ho bodá snad
milion malilinkatých jehliček, ale to nebylo nic proti tomu vědomí, že to
jeho milovaný syn na něj vyslal tuto kletbu. Harry se jeho bolestnému
výrazu smál. Smrtijedi okamžitě začali zase s členy Řádu bojovat, takže
nikdo Jamesovi nemohl pomoci, stejně by se i tak nedostali přes Harryho
štít.
„Myslel jsem si, že když jsi Nebelvír, tak se ti podaří aspoň vykouzlit
štít,“ zasmál se, „ale jak vidím, tak děláš jenom ostudu svému rodu,“
ušklíbl se.
Skončil s mučením a místo toho ho nechal narážet do skleněných výkladů.
James byl úplně na dně. Nebyl schopen cokoliv udělat, i když měl hůlku
stále u sebe. Po dvaceti minutách to Harryho přestalo bavit, a tak ho
nechal spadnout na zem. V tu chvíli k němu Voldemort, nezpozorován členy
Řádu, zamířil. Úplně bez problémů prošel jeho štítem a dal mu ruku na
rameno.
„Skonči to,“ usmál se a pozoroval, jak James trhaně oddechuje.
Harry se ďábelsky usmál, podíval se po všech přítomných a zamířil na
Jamese hůlkou.
„Avada Kedavra!!!“ vykřikl.
Zelený paprsek narazil plnou silou do Jamese, který s očima plnými
bolesti naposledy vydechl.
„Buď navždy sbohem Jamesi Pottere!!!“ usmál se vítězně Voldemort.
„Ne!!!“ vykřikl Sirius a chtěl se k Jamesovi dostat, ale zastavil ho
štít. Podíval se na Harryho a oči se mu zalily slzami. Členové Řádu se
tvářili vyděšeně a Brumbál jen všechno zničeně sledoval.
Harry, nevšímaje si ostatních, se šťastně usmíval na Jamesovu mrtvolu.
Najednou ucítil, jak mu z oka stéká jedna jediná slza. Setřel si ji z
tváře a nevěřícně se podíval na polštářky svých prstů. Co to sakra je? Já
jsem snad pro něj uronil slzu? Potřásl hlavou, aby tuto nesmyslnou
myšlenku zahnal.
„Darku?“ ozval se Voldemort.
„Ano?“
„Myslím, že pro dnešek jsme toho udělali dost. Zítra je taky den,“
potěšeně se usmál a otočil se na Smrtijedy. „Jdeme!“ rozkázal a spolu s
nimi se přemístil do svého sídla. Harry tam ale ještě zůstal.
„Příště jsi na řadě ty!“ s úsměvem oznámil Siriusovi a mávl hůlkou, čímž
zrušil štít.
„Milovaný syn Jamese Pottera z rodu Godrica Nebelvíra a Lily Evansové
nejnadanější čarodějky z mudlovské krve, Harry James Potter, to jsi ty!“
řekl Sirius chvějícím se hlasem, „žádný Dark!!!“ vykřikl vzápětí ze všech
sil.
Harry pohrdlivě odfrknul.
„Otec měl pravdu, uděláte všechno jen proto, abyste zabránili uskutečnit
náš plán,“ pronesl a přemístil se.
Sirius s očima plných slz zničeně zakroutil hlavou a vydal se k Jamesovu
tělu. Vzal ho do náručí a otočil se na Brumbála.
„Bude nejlepší, když zůstane u mě, než ho pohřbíme,“ pověděl a přemístil
se.

„Jménem mého syna, který nás konečně zbavil i posledního Nebelvíra, vás
zvu, abyste spolu s námi oslavili tento nejdůležitější okamžik jeho
života,“ říkal právě s úsměvem Voldemort svým nejvěrnějším, když se Harry
přemístil do přijímacího sálu, kde se kromě „trůnu“ objevil i dlouhý, s
ručně vyřezávanými ornamenty, mahagonový stůl s honosnými židlemi, na
kterých seděli Smrtijedi. V čele samozřejmě seděl Voldemort, ale vedle
něj byla ještě jedna židle pro Harryho.
„A tady už je,“ upozornil je hrdě, „posaď se k nám, Darku,“ usmál se.
Harry se zazubil a učinil, jak si Voldemort přál.
„Nyní si připijme na slávu mého syna, budoucího Pána zla!“ pronesl s
neutuchající spokojeností.
Všichni uchopili stříbrné číše se znakem hada, nadzvedli je a poté se
napili krvavě rudého vína. Harry se usmál a taktéž se napil. Víno bylo
velmi opojné a jemu velice chutnalo. Jakmile vypili celý obsah, tak se
číše opět sama naplnila. Voldemort pokynul dvěma domácím skřítkům,
stojících u dveří, aby začali nosit na stůl. Po chvíli byl plný
nejvybranějších lahůdek ze všech koutů světa. Ještě jednou si připili na
slávu Darka a potom se už všichni dali do jídla. Po půl hodině na stole
nezbyl ani drobek, jak bylo vše vynikající. Na některých Smrtijedech bylo
vidět, že jsou z vína společensky unaveni, neboť bylo velmi silné, ale
ani jeden si nedovolil nic nevhodného říct či udělat. Harry se celou dobu
usmíval a sledoval Voldemortovy „věrné“. Mezi nimiž nesměl samozřejmě
chybět Lucius Malfoy, který si užíval té pocty sedět tak blízko
Voldemortovi a Severus Snape nacházející se po Harryho pravici.
„Díky ti, otče,“ začal Harry, „že jsi mi umožnil se pomstít!“ vražedně se
usmál.
„Není zač, Darku,“ usmál se potěšeně Voldemort, „kde jsi se to vlastně
zdržel?“ napadlo ho najednou.
„Jen jsem řekl Blackovi, že je na řadě,“ chladně se rozesmál, „a víš co?
Zase se mi potom snažil nakecat, že jsem Nebelvírův syn,“ zakroutil
nevěřícně hlavou, „prý milovaný syn Jamese Pottera z rodu Godrica
Nebelvíra a Lily Evansové nejnadanější čarodějky z mudlovské krve, Harry
James Potter, to jsem prý já,“ ušklíbnul se, „jsou tak trapní! Oni si
snad skutečně myslí, že bych takové blbosti uvěřil!“ prohlásil
znechuceně, „vážně si sebe nedokážu představit, jak se jako Nebelvír
snažím zachránit svět, paktuji se s mudly, šmejdy a krvezrádci. To je tak
absurdní!“ usmál se a napil se vína.
Všichni přítomní ho zaujatě poslouchali. Nejvíce Snape, který by se chtěl
aspoň pokusit ho přesvědčit, že je ve skutečnosti Nebelvír, ale věděl, že
nemůže. Voldemort si totiž všechny Smrtijedy pojistil Neporušitelnou
přísahou, jejíž porušení by znamenalo smrt.
„Synu, myslím si, že ti tohle budou stále tvrdit. Chtějí tě totiž
jakýmikoliv způsobem ode mě dostat,“ vysvětlil mu Voldemort.
„Máš jako vždy pravdu,“ souhlasil s ním Harry, „a teď jestli mě omluvíš,
bych rád šel už do svého pokoje podívat se na jistou vzácnou knížku,“
zazubil se.
„Ale jistě,“ usmál se, „jen běž.“
Vstal, kývnul ostatním a přemístil se. Objevil se přímo na gauči, kde se
uvelebil a přivolal si Zmijozelovu knihu. Otevřel ji a začetl se do první
stránky. Kdyby si to pamatoval, tak by asi usoudil, že tato kniha je
naprostý opak té Nebelvírovy, týkající se pouze bílé magie. Přečetl už
asi třicet stránek, když na něj začala padat únava. I když nerad, odložil
knihu a přemístil se do postele. Zavřel oči a za chvíli už s úsměvem na
rtech usnul.

„Tati! Tati!“ křičel tříletý černovlasý klučina sedící na trávníku
malebného domu a plakal.
Vzápětí se rychle otevřely dveře, ze kterých vyšel muž a běžel poté ke
svému synovi. Do tváře mu ale nebylo vidět, neboť mu ji ozářilo letní
slunce.
„Copak se ti stalo?“ zeptal se jej, přikleknul k němu na zem a otřel mu
slzy.
Harry ležící zachumlaný v posteli se otočil na bok a něco zamumlal.
„Spadl jsem ze stromu a narazil jsem si kolínko,“ pronesl plačtivě.
„Copak jsi tam zase dělal?“ usmál se a podíval se mu na něj. „To nic
není. Budeš tam mít jen takovou malou modřinku.“
„My si s kmotříčkem hrajeme na schovávanou a já hledám!“ pochlubil se.
„Na stromě?“ podivil se, vzal ho do náruče a posadil se s ním do altánku.
„Jo. On tam rád vysedává, když je u nás, ale dneska tam nebyl,“ zesmutněl.
„A to jen tak?“ usmál se a díval se na synka, který už úplně zapomněl na
modřinu.
„Ale ne,“ zazubil se, „sedí tam s tím svým všechnohledem a dívá se přes
louku na hřebčín, který vlastní ta hezká paní, víš,“ pověděl mu, „ptal
jsem se ho, jestli má tak moc rád koně, když se vždy dívá tam, ale moc
jsem nepochopil jeho odpověď,“ přiznal se.
„A jakou ti ji dal?“ zeptal se s zájmem.
„No, nejdřív na mě mrknul a potom mi řekl, že každý kůň někomu patří. Ty
víš, co tím myslel?“
„Jednou ti to vysvětlím,“ usmál se.
Ve spánku se Harry usmál.
„Tati?“ ozval se po chvíli klučina.
„Ano?“
„Slib mi, že tu pro mě budeš vždycky, když tě budu potřebovat,“ podíval
se na něj prosebně.
„To víš že jo,“ usmál se.
„Tati!“
„Tak dobře,“ zasmál se, „slibuji ti, že dokud mě budeš potřebovat, tak
budu vždy na blízku.“
„Díky,“ objal ho vděčně, „mám tě moc rád!“

I když už uběhlo několik hodin, co Sirius položil Jamesovo tělo na postel
a přisednul k ní, tak i nyní zde stále byl a smutně se díval na jeho tvář.
Najednou se jakoby odnikud objevilo bílé světlo a ozářilo celý pokoj.
Sirius se překvapeně rozhlížel, ale nic neviděl. Po chvíli zmizelo a
Sirius vzápětí uslyšel prudké nadechnutí. Otočil se na Jamese a vytřeštil
oči.

Platón: „Nikdo neví, co je smrt a přece se jí všichni bojí, jako by
uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem.“

Moc děkuji Mission za opravu :)