19. kapitola – Druhá šance


James se prudce nadechl a začal se dezorientovaně rozhlížet kolem sebe.
„To není možné!“ hlesl Sirius nevěřícně.
„Siriusi?“ zeptal se chraplavě a přimhouřil oči, aby ho lépe viděl, neboť
neměl nasazené brýle.
„Jo, jsem to já,“ potvrdil vykuleně a podal mu je.
„Jak to,“ polknul, „jak to, že nejsem mrtvý?“
„Byl jsi mrtvý, teda ještě před chvílí, než se tu objevilo nějaké bílé
světlo a oživilo tě,“ potřásl Sirius hlavou a dal mu napít.
„Bílé světlo?“ zeptal se ho poté překvapeně.
„Jo, ozářilo celý pokoj a potom jsem uslyšel tvé nadechnutí.“
„To byl určitě Harry!“ usmál se, „určitě si potom na všechno vzpomněl!
Kde je?“
„No tak kde je?“ naléhal James, když se Sirius neměl k odpovědi.
„On to být nemohl,“ oznámil mu ztěžka, „potom co tě zabil, se jenom
šťastně usmíval a Voldemort byl na vrcholu blaha. Přikázal Smrtijedům, že
pro dnešek toho bylo dost a spolu s nimi se přemístil, ale Harry tam
ještě zůstal, aby mi oznámil, že další jsem na řadě já. Snažil jsem se ho
ještě přesvědčit, ale jen se na mě pohrdlivě podíval a přemístil se
pryč,“ dořekl a podíval se na až moc rozhodně vypadajícího Jamese.
„Siriusi, je mi jedno, co budu muset udělat a jak dlouho to bude trvat,
ale prostě ho získám zpátky! Nedovolím, aby s ním zůstal! Raději ho
uvidím někde zavřeného, než po Voldemortově boku! A nemíním to vzdát,
když jsem teď dostal, ani nevím jak, druhou šanci! Vždyť on je to jediné
na čem mi záleží! A začnu s tím teď hned!“ prohlásil a snažil se
postavit, ale nepodařilo se mu to, a tak se jen bolestně svezl zpátky do
postele.
„Nezačneš s tím teď hned!“ upozornil ho Sirius s úsměvem, „ale začneme!“
oznámil a pomohl mu posadit se.
„To po tobě nemůžu chtít,“ zakroutil hlavou.
„Ale můžeš. Harry je přece můj kmotřenec a já ho taky nechci vidět ve
Voldemortových pařátech,“ řekl rozhodně. „Tak co máš v plánu?“ zazubil se.

Harry se vzápětí s trhnutím probudil. Vstal a přemístil se do koupelny,
kde pustil kohoutek umyvadla a dal si hlavu pod studený proud vody,
protože ho velmi začala bolet hlava. Co to bylo za chlapa a proč jsem mu
říkal tati? Nechápal to. Ten sen byl tak neskutečně živý! Připustil. Jako
bych to skutečně někdy zažil! Zvedl hlavu a díval se do zrcadla, zatímco
si utíral obličej ručníkem. Co to se mnou sakra je? Cítím najednou, že mi
něco strašně chybí! Ale co? Možná, že to nějak souvisí s tím chlápkem ze
snu. Pokýval hlavou. Ale taky v tom může být i něco víc. A co to s tím
kmotříčkem? Chytil se za hlavu. Jau! Proč mě tak bolí? Zamyslel se.
Nejspíš to bude tím vínem. Kvůli němu se mi taky nejspíš zdál takový
divný sen. Usoudil a přemístil se zpátky do postele. Jo, to bude určitě
tím. Potvrdil si a zavřel oči. Po chvíli je ale opět otevřel, protože se
mu nedařilo znovu usnout, a tak vstal, přešel k oknu a zadíval se na
noční oblohu, která byla celá poseta hvězdami, nad nimiž vládnul měsíc v
úplňku. Podíval se na něj a vzápětí se mu před očima začal objevovat
obraz rudovlasé dívky s čokoládovýma očima, jak se na něj vesele usmívá.
Harry zamrkal a obraz se rozplynul. Co to bylo za holku? A proč mám
pocit, že je pro mě velmi důležitá? Nechápal to. Vždyť to není normální!
Nejdřív ten sen a teď tohle!
„Co to má všechno znamenat!“ vykřikl zmateně a posadil se na postel.
Potřebuji se něčeho napít! Zamyslel se a v ruce se mu objevila láhev.
Podíval se na etiketu a zarazil se. Tullamore Dew? Vždyť to je irská
whisky! Proč zrovna tohle? Byl čím dál tím víc zmatenější. I přesto ji
ale otevřel a napil se. Hned poté se cítil mnohém lépe, a tak si znovu
lokl. Po půl hodině strávené jen upíjením z láhve a zírám na noční
oblohu, se malátně zvedl. Půjdu se podívat do přijímačky! Napadlo ho
najednou a s úsměvem se vydal, držíce v jedné ruce láhev, pomalými kroky
k dveřím vedoucích ven z obývacího pokoje. Otevřel je a vydal se směrem,
kde se domníval, že je „přijímací sál“. Kvůli tomu, že se ale do něj
vždycky přemisťoval, tak zabočil doleva místo doprava. Po chvíli se ocitl
u dveří, které byly navlas stejné jako ty od přijímacího sálu, a tak si
ani neuvědomil, že je úplně někde jinde. Mávl volnou rukou, ale dveře se
neotevřely. No, tak to zkusím jinak. Usmál se a vylovil hůlku z hábitu,
zamířil na ně a vyslovil kouzlo. Zase nic. Pokýval hlavou. Co takhle…?
Ďábelsky se usmál a napil se z láhve. Poodstoupil až ke stěně a zadíval
se na dveře, které vzápětí začaly hořet.
„Měl jsem si vzít něco na opékání,“ vybreptnul a rozesmál se.
Za chvíli přestaly hořet a zbyla z nich jen hromádka popela. Podíval se
na ni a uchechtnul se. Otec asi nebude moc rád! Obešel ji a vstoupil
dovnitř.
„Tak tohle není přijímačka,“ usmál se a začal se rozhlížet. Na zemi ležel
zelený koberec a stěny byly pokryty honosně vypadajícími obrazy, na
kterých byli vyobrazeni černokněžníci, kteří Harryho upřeně pozorovali.
Přešel vrávoravě k tomu největšímu naproti němu.
„Na zdraví!“ zvolal vzápětí a napil se.
„Co si to dovoluješ ty jeden spratku!!!“ vykřikl černokněžník.
„Být tebou, tak mírním slova, jestli teda nechceš shořet jako ty dveře,“
usmál se vražedně.
„Jak se opovažuješ mi vyhrožovat!!! Víš, kdo já jsem?“ zeptal se ho
naštvaně.
„Že by mluvící obraz?“ zeptal se posměšně a znovu se napil.
Ostatní černokněžníci na obrazech sledovali, jak se ten, u kterého stál
Harry, naštvaně nadechl.
„Takovouhle neúctu jsem v životě nezažil!!! Počkej, až můj dědic zjistí,
že jsi se opovážil vstoupit do této komnaty!!!“
„Vy… vy jste Salazar Zmijozel?“ vyhrkl překvapeně.
„Ano!!!“ křikl na něj.
„A sakra,“ uniklo Harrymu a chystal se rychle přemístit zpátky do pokoje,
ale zarazil ho mrazivý hlas.
„To ať tě ani nenapadne!!!“ ozvalo se za ním.
Harry se zděšeně otočil a pohled mu padl na naštvaného Voldemorta.
„Otče, já jsem-“ začal Harry naprosto vystřízlivělý.
„Cože?“ ozval se šokovaný Salazar, „tohle že je můj dědic? Ten, co zabil
Nebelvíra?“
„Ano,“ potvrdil mu Voldemort a poté se obrátil na Harryho a začal si ho
prohlížet. S každou sekundou byl víc a víc naštvanější.
„Promiň mi otče,“ poklekl před ním.
„Postav se!!!“ zakřičel, „Zmijozel se nikdy před nikým neklaní a ani se
neomlouvá!!!“
Harry okamžitě vstal, podíval se mu do očí a čekal co přijde.
Voldemort na něj zamířil hůlkou a vyslovil kletbu, která ho odhodila o
několik metrů dál, až narazil do zdi, kde ho nějaká síla zvedla a
přikovala čelem ke zdi.
„Za porušení mého zákazu o vycházení v noci!“
Vzápětí ucítil přes celá záda ohnivý bič. Chtělo se mu křičet, ale jeho
zmijozelská hrdost mu to nedovolila.
„Za potulování se hradem polonahý!“
Další rána.
„Za zničení starodávných dveří!“
A další rána.
„Za pití mudlovské whisky!!!“
Harry se tak tak držel, aby nevykřiknul, když dostal další.
„Za neúctu k největšímu černokněžníkovi všech dob!!!“ zahřměl Voldemort a
rána, která přišla, byla ze všech nejsilnější a Harry ucítil, jak mu
stékají z ran pramínky krve. Vzápětí okovy povolily a on se svezl na zem.
Hned se ale rychle postavil, i když ho to velmi bolelo, a podíval se
Voldemortovi hrdě do očí.
„Díky, otče,“ usmál se a vrávoravě k němu došel.
„Teď si jdi lehnout,“ přikázal mu, „zítra tě očekávám na snídani,“ dodal
ještě.
Harry kývnul a vzápětí se přemístil.
„Spokojen?“ otočil se Voldemort na Salazara.
„Ano,“ usmál se, „nemůžu uvěřit, že právě on patří do Nebelvírova rodu,“
zakroutil hlavou, „i Godric řval jak smyslu zbavený, když jsem ho
zasáhnul ohnivým bičem a to bylo jen třikrát,“ ušklíbl se, „jak jsi
říkal, je to pravý Zmijozel!“
Voldemort se jen usmál a odešel.

Harry se přemístil přímo do ložnice, kde se bolestně svezl na postel.
„Lympho!!!“ zakřičel.
Vzápětí se objevila skřítka, která k němu hned přispěchala.
„Pane, co se vám-“
„Musíš mi ošetřit ty rány!“ přikázal jí a otočil se na břicho.
„Jistě, pane,“ odvětila a luskla prsty.
Vedle něj se objevilo spoustu obvazů, lahviček a dalších pomůcek. Skřítka
se dala ihned do práce. Harry celou dobu zatínal zuby, aby neomdlel.
„Můžeš jít,“ řekl jí, když skončila.
Lympha se ještě uklonila a poté se přemístila.
Harry se opět zadíval na hvězdnou oblohu. Zasloužil jsem si to! Pomyslel
si a vzápětí omdlel.
Po pár hodinách neklidného spánku se vzbudil a podíval se z okna. Oddychl
si, když zjistil, že teprve svítá, a tak se přemístil do koupelny, kde si
napustil vanu plnou teplé vody. Sundal si plátěné kalhoty a ponořil se do
ní. Stále cítil rány po biči, ale snažil se je nevnímat. Zamyslel se a v
ruce se mu objevila v kůži vázaná kniha. Otevřel ji a začetl se.
„To se mi snad zdá!!!“ vykřiknul najednou a hodil ji na druhou stranu
koupelny. Zvedl se, obmotal okolo pasu ručník a začal si naštvaně čistit
zuby. Jak se mi u všech svatých ocitla v rukou Nebelvírova kniha, když
jsem chtěl Zmijozelovu!!! Zuřil. Vážně už mě to přestává bavit!!! Jak to
k sakru udělali? Určitě tady musí mít nějakého špeha!!! Až ho najdu, tak
přísahám, že ho zabiju!!! Vyměnit Zmijozelovu za Nebelvírovu!!! Myslím,
že si otec opět dneska zopákne míření bičem na cíl!!! Počkat! Vlastně
dneska to už bude po druhé!!! Odložil kartáček a zadíval se na svoje
záda. Ještě je nemám ani pořádně vyléčená a přibudou k nim hned další!!!
Budu muset něco vymyslet!!! Vyšel z koupelny a mířil do pokoje, když si
náhodou všimnul, že Zmijozelova kniha je stále na stejném místě, kde ji
včera zanechal, tak překvapeně zamrkal. Mě už asi vážně přeskočilo! Vzal
ji do ruky a vrátil se zpátky do koupelny, v jejímž rohu se nacházela
Nebelvírova. Zaraženě se na ni díval. To já jsem ji přenesl! Ale jak to?
Vždyť musela být určitě pod spoustou nebelvírských zaklínadel. Nechápal
to. Co když jsem vážně Nebelvír? Napadlo ho, ale vzápětí se rozesmál.
Stále si nepřipouštěl, že by to mohla být pravda. Jsem já to ale blbec!
Určitě přestaly působit, když jsem ho zabil. Ani zajistit ochranná kouzla
neuměl! Ušklíbl se a zvednul ji. Přešel zpátky do obýváku, kde obě knihy
položil na stůl. No, aspoň mám suvenýr. Rozesmál se. Zamyslel se a
vzápětí už byl oblečený. Stejně by mě zajímalo, kdo byla ta dívka.
Vzpomněl si najednou. Byla dost hezká a myslím si, že v posteli bude
určitě dračice. Možná, že si ji sem někdy přenesu. Ďábelsky se usmál.
Podíval se na nástěnné hodiny a zjistil, že za chvíli už začíná snídaně.
Vzápětí ho obstoupily plameny a přemístil se.
„Jak jsi se vyspal, Darku?“ zeptal se Voldemort, když se posadil za stůl.
„Skvěle, otče,“ usmál se. Až na to, že mě celou noc bolely rány!
„To jsem rád,“ zadíval se na něj, „víš, že Denní Věstec už píše o tom
našem včerejším zdařilém útoku?“ zeptal se ho s úsměvem.
„Vážně?“ zazubil se.
„Ano a musím říct, že je to velmi zajímavé,“ podotkl a zvedl noviny,
„smrt dědice Godrica Nebelvíra,“ přečetl titulek a pokračoval, „včera
večer zaútočili Smrtijedi na mudlovské město Coventry, vedeni synem
Vy-víte-koho. Fénixův řád byl velmi překvapený, když zjistili, že proti
nim stojí právě on. Mladík se ale o ně příliš nezajímal. Jeho jediným
cílem bylo zabití posledního dědice Godrica Nebelvíra, Jamese Pottera,
což se mu také povedlo. Nyní se všichni právem obáváme o osud
kouzelnického společenství, když tu už není nikdo, kdo by Vy-víte-koho a
jeho syna, Darka, zastavil,“ dočetl, „dál už jsou jen popisy, co by se
mohlo v budoucnu stát a fotografie z místa útoku,“ usmál se, „chceš si je
sám prohlédnout?“
„Ne, díky,“ zavrtěl hlavou a dal se do jídla.
Voldemort ho s úsměvem pozoroval. Škoda. A to si s nimi Smrtijedi dali
tolik práce.

„Siriusi?“ ozvalo se za dveřmi spolu se zaklepáním.
Jmenovaný rychle vyskočil z postele a vzbudil Jamese.
„Je tady Brumbál! Určitě už na mě všichni dole čekají, abychom se
poradili, co teď budeme dělat!“ oznámil mu rychle.
„No tak už běž!“ usmál se James.
Sirius nasadil zničený výraz a otevřel dveře.
„Ano?“ zeptal se sklesle.
„Všichni už na tebe dole čekáme, pojď se mnou,“ pokynul mu Brumbál.
Sirius přikývnul a následoval ho. Doufám, že to všechno vyjde.
Jakmile dorazili do obývacího pokoje, tak si Sirius si okamžitě sedl na
židli a na nikoho se nepodíval.
„Vím, že to co se včera stalo nás všechny velmi zasáhlo,“ začal Brumbál,
pozorujíce nešťastné výrazy většiny členů Řádu, „ale je velmi důležité se
poradit, co budeme dělat dál.“
„Pro mě je to jasné,“ ozval se Sirius, „pohřbím Jamese a spolu s Moonym
se přemístím na Nový Zéland, kde už zůstanu.“
„To nemůžeš myslet vážně!“ okřikla ho členka Řádu, kterou Harry v
Coventry zachránil.
„A co si myslíš, že mám asi tak jiného dělat, Sam?“ vyjel na ni, „jak
jste všichni včera viděli, tak žádný Harry už neexistuje, a tak už nemá
cenu, abych tu zůstával a bojoval ve válce, kterou nemáme stejně šanci
vyhrát!“ vykřiknul zoufale.
Členové Řádu se na něj překvapeně dívali.
„Vždycky je nějaká naděje,“ ozval se Brumbál.
„Vážně?“ zasmál se, „a jaká? Pokud vím, tak jediný, kdo mohl Voldemorta
zabít, se stal jeho synem!“
„Může si vzpomenout! Je přece Nebelvír!“ doufala Sam.
„Už není,“ promluvil Snape, „a i kdyby si náhodou vzpomenul, kdo je, tak
i tak zůstane nadále Zmijozelem. Myslím si, že být synem Pána zla se mu
velmi líbí.“
„Vidíte, Brumbále! Tak na co bych tu zůstával!“ řekl Sirius zničeně.
„Pohřbíme ho v neděli v Godricově dole,“ oznámil jim po chvíli ticha,
„jenom za naší účasti. Tak by si to totiž přál,“ upozornil je Sirius a
zvedl se k odchodu. U dveří se ale ještě otočil a podíval se do
Brumbálovy tváře.
„Dům si klidně nechte, stejně mi připomíná jen to zlé,“ dořekl a vyšel po
schodech nahoru do svého pokoje.
„Tak jak to dopadlo?“ zeptal se James zvědavě, když ho spatřil.
„Spolkli to všechno i s navijákem,“ pousmál se a sedl si na postel.
„Našel jsem to kouzlo,“ oznámil mu, držíce pravou Nebelvírovu knihu.
„Tak rychle?“ divil se.
„Jo,“ usmál se, „podle toho, co se tady píše, není vůbec těžké, ale jeden
háček má. Musí se totiž obnovovat každý týden v přesnou dobu, jinak nám
hrozí odhalení,“ upozornil ho.
„Myslím si, že to nebude až tak velký problém. Ty ho na sebe sešleš před
pohřbem a já až poté. Souhlasíš?“
„To bude nejlepší,“ přikývl, „stejně se chci podívat, jestli se tam
náhodou neobjeví,“ pokýval hlavou.

Byl už večer a Voldemort, sedící na svém „trůnu“, se spokojeně usmíval a
užíval si ten pocit, že už mu nic nestojí v cestě a že získal, i když
lstí, Harryho na svou stranu, který teď stál vedle jeho „trůnu“ a
podezřívavě si všechny přítomné Smrtijedy prohlížel.
„Tak jaké jsou nejnovější zprávy z Řádu?“ zeptal se Snapea, který před
ním klečel.
„Black se rozhodl, že hned po Potterově pohřbu zmizí spolu s tím
vlkodlakem Lupinem, který se ho taktéž zúčastní, pryč,“ oznámil mu,
hledíce stále do země.
„Zbabělec jeden!“ vykřikl Harry naštvaně, „stejně si ho i tak najdu!“
„O tom nepochybuji, můj synu,“ usmál se Voldemort.
„Kde a kdy se má ten pohřeb konat?“ zeptal se Harry.
„To nevím,“ lhal mu Snape.
„Vážně?“ uculil se, „tak na co nám potom jsi?“ vykřikl, „předpokládám, že
taky nevíš, kam to chce Black zmizet!“
„Nevím,“ držel se Snape.
„Otče, já mu nevěřím,“ otočil se na Voldemorta, „určitě nám lže!“
„Myslím si že ne,“ ujistil ho, „Snape ví, co by ho jinak čekalo, že ano?“
obrátil se s úšklebkem na něj.
Otřásl se. Moc dobře si vzpomínal na jeho mučení.
„Vstaň a zařaď se zpátky!“ přikázal mu Voldemort.
Snape se ještě poslušně uklonil a stoupl si mezi Averyho a Notta.
Voldemort vzápětí pokynul dalšímu Smrtijedovi a začal ho zpovídat. Harry
místo toho, aby ho vnímal, tak se zamyšleně díval na Snapea. Ty jediný
můžeš být ten Brumbálův špeh! Jak to, že tě ale otec ještě neprokoukl?
Nechápal to. Vsadil bych se, že víš, kdy se ten pohřeb koná a kam chce
ten zbabělec zmizet! Stejně to z tebe dostanu! Podíval se zpátky na
Voldemorta a vzápětí ucítil, jak ho někdo z řad Smrtijedů upřeně
pozoruje, ohlédl se a stačil ještě zjistit, že tou osobou byla Bellatrix
Lestrangová, svlíkající ho pohledem. Překvapeně zvednul obočí.
„Darku?“ oslovil ho Voldemort, když si všimnul, že se místo zpovídání
věnuje Lestrangové.
„Ano, otče?“ otočil se na něj.
„Není pro tebe dost dobrá!“ upozornil ho.
„Ty si myslíš, že bych s ní něco měl?“ rozesmál se.
„Jen ti to říkám. Ty se nemůžeš zahazovat jen tak s ledajakou,“ oznámil
mu.
„Já vím, otče,“ souhlasil s ním, ale poté se zarazil, „proč se na nás
všichni dívají více zděšeně než obvykle?“ zeptal se.
„Mluvíme totiž Hadím jazykem,“ usmál se, „jako vždy, když jsme spolu.“
„Cože?“ zeptal se překvapeně, „říkal jsi mi, že ho umím, ale já jsem si
nikdy neuvědomil, že ho používám!“
„A o to právě jde, můj synu,“ usmál se a vrátil se zpátky ke zpovídání.
Jakmile skončili, tak se Harry přemístil zpátky do svého pokoje, kde si
vzal Zmijozelovu knihu a začetl se. Snape! Vzpomněl si najednou a
zamyslel se. Uprostřed obýváku se objevil překvapený Severus Snape.
„Ahojky!“ pozdravil ho s ďábelským úsměvem.
Snape se na něj zaraženě díval.
„Co takhle mi říct, když jsme tady sami, kdy a kde se koná ten pohřeb a
kam chce Black zmizet?“ usmál se nebezpečně.
„Už jsem vám říkal, že to nevím!“ osmělil se Snape.
Mávl rukou a Severus letěl přes celý obývák, až narazil do stěny. Harry k
němu přešel, klekl si a zadíval se mu do očí.
„Zkus si na chvíli představit, že uvnitř tebe plápolá oheň, který nejde
uhasit a proniká ti až do morku kostí. Bolest, kterou cítíš se ani
zdaleka nevyrovná tisíci Voldemortových Cruciatů. Chce se ti strašně
řvát, ale víš, že by to jen více rozdmýchalo jeho plamínky. A proto se
snažíš s ním úmorně bojovat, ale stejně ti to nepomáhá, protože tvé tělo
nemůže vydržet takový nápor, a tak po chvíli celé vzplane a jediné, co po
tobě zůstane je jen hromádka prachu,“ dovyprávěl mu ledovým hlasem, „to
se ti může stát, jestli mi to nepovíš. A zaručuji ti, že mě budeš ještě
prosit, abych ukončil tvůj bídný život,“ ďábelsky se rozesmál.
Snape se na něj zděšeně díval.
„Já to vážně nevím!!!“ vykřikl.
„Ó, jak jsi loajální,“ ušklíbl se a přemístil se na pohovku. Vzápětí se
na něj zadíval a Snapea obstoupily plameny.
„Máš poslední šanci si to rozmyslet!“ varoval ho, ale Snape se na něj jen
rozklepaně podíval. „Jak chceš!“
Podíval se mu přímo do očí a vražedně se usmál. Snape se vzápětí začal
zmítat v bolestných křečích, cítil přesně to, co Harry říkal. Po pár
sekundách už to nevydržel a začal řvát z plných plic. Harry se chladně
rozesmál.
„Godric… neděle,“ snažil se ze sebe dostat mezi křiky.
„Prosím? Já jsem ti nerozuměl?“ usmál se.
„Godricův důl! Neděle!!!“ zakřičel, co mu síly stačily.
„Díky,“ zazubil se, „a kam chce zmizet Black?“
„Nový… Nový Zéland!!!“ vykřikl z posledních sil.
Harry se zasmál a poté zamrkal.
V tu chvíli Snape přestal cítit ten spalující oheň a omdlel. Harry na něj
zamířil hůlkou a vykřikl kletbu, po které zapomněl na tuto událost a na
bolest, kterou cítil. Mávl rukou a přemístil Snapea zpátky, ať už to bylo
kdekoliv. Takže to máme jednu nedělní návštěvu Godricova dolu. Zasmál se.

Děkuji Mission za opravu :)