Co z toho, že zítra bude líp, když vždy, když se ráno vzbudím, je dnes… Asi jsem tam stála a koukala na ně docela dlouho, protože jsem uslyšela Alexe jak říká: „Tak jdeš?“ Po ránu je vždycky netrpělivej než se nají. Sedli jsme si na kraj stolu - pokud možno co nejdál od flirtujícího Blacka a spol. Respektive já si sedla co nejdál od nich. Alexovi to bylo fuk, vlastně mu to i vyhovovalo, protože se mohl hned pustit do jídla. Než jsem si já nalila čaj, nabrala čokoládové müsli – ne to ovocný nebo to zrní , co jí Barbíny – a zalila to jogurtem – on už měl v sobě celej mřížkovej koláč. Teď už byl v pohodě. Hlad po ránu byl zažehnán. Až teď si sehnal čaj a začal ho usrkávat. „Hm, tak co budeme dělat poslední den volnosti?“ ten koláč mu asi hodně chutnal, když má najednou tak dobrou náladu. Měla jsem zrovna plnou pusu, tak jsem jen pokrčila rameny. „Nějakej nápad?“ polkla jsem. „Ne, právě proto se ptám.“ Taky mi to mohlo logicky dojít. Ale co po mě chcete po ránu. Zrovna jsem si všimla Pottera, jak se zvedl a zamířil směrem k nám – teda k Alexovi. „Myslím, že ty máš minimálně na několik hodin o zábavu postaráno,“ prohodila jsem směrem ke kamarádovi. Nechápavě se na mě podíval, to už však k nám došel Potter. Primus, kapitán famfrpálového družstva a skvělý chytač – všemi oblíben, všemi zbožňován a Evansovou stále odmítán. „Nazdar, Lexi! Za dvacet minut ať jsi na hřišti. Letos začínáme trénovat jako první.“ Zmínila jsem se vůbec, že je Alex v kolejním družstvu? Ne? Tak to říkám teď. Alex jen něco zabrblal a Potter odkráčel. Musím vám říkat, že o mě ani pohledem nezavadil? Správně, opět se jednala o řečnickou otázku – sakra, lidi pálí vám to. „Přijdeš se podívat?“ podíval se na mě Alex. „Jo, možná se tam otočím. Ještě uvidím.“ „Dobře. Tak zatím,“dopil čaj a odešel. „Čau,“ odpověděla jsem jenom jeho prázdné židli. Zůstala jsem tam sedět, ještě asi čtvrt hodiny. Pak jsem se taky zvedla a zamířila do společensky. V ložnici jsem popadla svoje skici, hodila na sebe svetr – venku se už docela ochlazovalo – a vyrazila jsem ven. Ve dveřích jsem potkala „mou milovanou spolubydlící Tess“. Kriticky se podívala na můj svetr. Jen jsem se usmála, jak nejvíc jsem mohla a koutkem úst zamumlala:„No, nečum na mě tak. Mně se ta tvoje halena taky nelíbí.“ To jak Barbína čuměla, mi hned zvedlo náladu. Naposledy jsem se sladce usmála a opustila „bitevní pole“. Vyšla jsem z hradu a pískala jsem si do kroku. Chvíli jsem přemýšlela, kam půjdu. K jezeru ne – bude tam moc lidí a hlavně dost slepičího osazenstva. Nakonec jsem se rozhodla vydat na mé oblíbené místo. Bylo to asi 500m za famfrpálovým hřištěm - kousek před Zapovězeným lesem. Rostlo tam pár stromů. Sedla jsem si pod jeden z nich - čelem k Zapovězenému lesu. Chvíli jsem tam jen tak seděla a užívala si samoty. Najednou jsem mezi stromy zahlédla pohyb. V tom šeru jsem rozeznala jednoho z těch koní, co táhnou školní kočáry. Vždycky mi připadal ošklivý, ale teď mi přišlo, že je na něm něco krásného. Vzala jsem si uhel a začala ho kreslit. Pokud bych měla říct jednu věc, která mi jde, bylo ty to kreslení. Na všechno jsem byla většinou poleno nebo mi to šlo průměrně. Kreslení bylo jediné v čem jsem vynikala. Ale kromě Alexe o tom nikdo nevěděl. *** Kriticky jsem si prohlédla svůj výtvor. No, nebylo to nejhorší. Zastrčila jsem kresbu k ostatním papírům. Podívala jsem se směrem k hřišti. Ještě pořád trénovali. Pomalu jsem se vydala na tribunu. Sedla jsem si na tu nejkrajnější. Za pět minut si přišel sednout na tu samou tribunu Remus Lupin. Chvíli jsme tam tak seděli. Asi po dvaceti minutách čučení na oblohu - se před nás snesl Potter. Zavolal cosi na Lupina a ten přikývl. Potom se otočil s koštětem – tak že mě málem smetl z lavičky, kdybych neuhnula - a odletěl. „Ignorante!“ zahučela jsem směrem k Potterovi. Neslyšel mě narozdíl od Lupina, který se na mě zkoumavě zahleděl. Otevřel pusu, ale přerušil ho pískot – signalující konec tréninku. Hbitě jsem seskočila z lavičky a seběhla dolů na zem. Opravdu nemám nejmenší chuť se s ním bavit… Za pár minut vyšel z šaten Alex. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je akorát čas na oběd. Když jsme přišli do Velké síně, většina lidí už dojídala. Sedli jsme si na naše obvyklá místa na kraji. Umm… tak copak si dneska dáme. Třeba… třeba… áaa, ta sekaná vypadá dobře. Nabrala jsem si ještě pěknou porcičku brambor a pustila jsem to do toho. Alex mi celou dobu oběda líčil své skvělé zákroky z tréninku. Mimochodem je odrážeč. „A viděla jsi, jak jsem na konci střelil potloukem gól? Ani O’Coner to nechytil,“ vyprávěl nadšeně. Tím O´Conerem myslel našeho brankáře – pro zpomalenější z vás. „Nechci ti kazit iluze, ale to že to nechytil, nebylo kvůli tomu, že by to nezvládl. Prostě jenom nechtěl mít polámaný žebra.“ Alex se na mě ušklíbl. Chvíli byl ticho a pak se zčista jasna zeptal: „Kate?“ „Hm?“ „Co si myslíš o tý nový?“ Pokrčila jsem rameny:„Další žhavá kandidátka na miss Bradavice?“ „Mluvil jsem s ní,“ Nadzvedla jsem obočí. „je docela milá“ pokračoval. „To určitě je,“ odpověděla jsem nezúčastněně a přitáhla jsem si sklenici džusu. Sakra, o co mu jde? „Proč seš taková?“ „Jako jaká?“ „ Ani jsi s ní nemluvila a už si o ní myslíš to nejhorší!“ „Sakra, o co ti jde? Neřekla jsem o ní ani půl slova ve zlym!“ „Ale myslíš si to!“ tak on se chce hádat. Fajn, jak chceš. Když se chceš hádat – budeme se hádat. Otevřela jsem pusu, abych se bránila, ale Alex pokračoval: „To jsi vysazená proti všem blondýnám nebo co?“ Tak tohle jsi, hochu, trochu přehnal. Zaraženě jsem se na něj podívala. Potom jsem jen nevěřícně zakroutila hlavou:„Nemusíš si na mě vylívat svoje komplexi jenom proto, že na nějakou blonďatou čůzu nepěju ódy! Ale fajn, jak chceš. “Je úplně úžasná… drž se jí“.“ Ta poslední věta zněla více než jen mírně ironicky. Zvedla jsem se a odešla pryč. *** Zbytek dne jsem byla v knihovně a jen tak si četla nějaká zaklínadla. Bože, jak hluboko jsem klesla. Poslední den, kdy se ještě nemusím učit a já ho prosedím v knihovně. Skvělej program, Kate! Alexe jsem toho dne viděla už jen jednou… Když jsem šla na večeři všimla jsem si, jak vchází do Velké síně s tou blonckou. Hned mě přešla chuť. Byla jsem naštvaná na sebe, na něj – no, zkrátka na všechny. Nevím, jak dlouho jsem se jen tak toulala večerními Bradavicemi. Kolem desáté jsem zaplula do koupelny v ložnici. Pod sprchou jsem strávila asi půl hodiny. Když jsem potom kolem sebe zatáhla závěsy, po tváří se mi svezla slza. Hned jsem ji nekompromisně setřela. Ne, já nebudu brečet! Už kvůli sobě ne!