20. kapitola – Přítel z mocného rodu


Byl sobotní večer a tři studenti Nebelvíru stáli před chrličem, bránící
vstup do Brumbálovy pracovny, a zkoušeli přijít na heslo.
„Já už vážně nevím,“ řekl Ron zoufale, „už jsme snad vyzkoušeli všechny
kouzelnické i mudlovské sladkosti a stále nic.“
„Musíme se tam dostat! Měl by nám už konečně říct, co je s Harrym a proč
nás Obranu vyučuje Moody!“ prohlásila naštvaně Hermiona.
„A taky proč se všichni profesoři tváří, jakoby někdo umřel!“ přidala se
Ginny, ale poté se zarazila, „co když ho Ty-víš-kdo…“ rozbrečela se.
Hermiona ji objala.
„Nemyslím si, že je mrtvý,“ utěšovala ji, „zmizela mi totiž Nebelvírova
kniha a jediný Harry věděl, že ji mám. Vím určitě, že si ji vzal zpátky!“
„A to jsi nám nemohla říct dřív?“ obořil se na ni Ron.
„Zjistila jsem to teprve včera,“ omluvně se pousmála.
„To je jedno,“ odtáhla se od ní Ginny a zadívala se na Rona, „hlavně, že
máme aspoň jeden důkaz, že Harry žije,“ usmála se.
„To mi ale nestačí,“ řekl Ron a otočil se zpátky k chrliči a začal do něj
naštvaně kopat.
„Pane Weasley!“ ozval se najednou Brumbál, přicházející k nim chodbou.
Všichni tři se na něj otočili.
„Promiňte,“ hlesl Ron a zadíval se do země.
„Žádné promiňte!“ řekla naštvaně Ginny, „ty se nemáš co omlouvat za to,
že se bojíš o Harryho!“
„Pane profesore, řeknete nám už konečně, co se děje?“ prosila Hermiona.
Brumbál se na ně smutně podíval.
„Tak dobře,“ souhlasil po chvíli a pokynul jim, aby ho následovali do
pracovny.
„Jak jistě víte,“ začal Brumbál, stojící u okna a dívající se na
bradavické pozemky, když už seděli v křeslech, „Smrtijedi před pár dny
zaútočili na Příčnou ulici, ale co určitě nemůžete vědět je to, že je
vedl,“ otočil se na ně, „Harry.“
„Cože?!“ vykřikli všichni tři najednou.
„Jste si tím jistý, pane?“ zeptala se Hermiona, „nemohl to být třeba
někdo, kdo se na něj podobal?“ doufala.
„Ne, nemohl,“ zakroutil hlavou, „sám jsem ho viděl na vlastní oči a ještě
jsem s ním mluvil.“
„Harry by se k němu ale nikdy dobrovolně nepřidal!“ vykřikla Ginny.
„Taky že ne,“ oznámil jim a sednul si za stůl, „pamatujete si na to
Voldemortovo kouzlo, které ho zasáhlo v Coventry?“
„Až moc dobře,“ připustil Ron sklíčeně.
„Vymazalo mu totiž paměť a Voldemort mu poté namluvil, že je jeho syn
Dark, vlastním jménem William Christopher Gaunt. A taktéž mu řekl, že
jsme ho před pár měsíci, za pomoci Jamese, chytli, uvěznili a vymazali
paměť. Nejhorší na tom ale je, že Harry mu uvěřil a považuje se za dědice
Zmijozela, který musí spolu se svým otcem zbavit svět všech nečistých a
jejich ochránců,“ na chvíli se odmlčel, sledujíce jejich zděšené tváře,
„ten útok na Příčnou ulici byla vlastně Harryho pomsta, zaměřená s cílem
Jamese zabít, jako posledního Nebelvíra, a to se mu taky podařilo,“
dokončil Brumbál a jeho pomněnkové oči se leskly slzami.
„To… to nemůže být pravda,“ řekla Ginny zničeně a spolu s Hermionou
propukly v pláč.
„Proč jste nám to neřekli dřív?“ vybuchl Ron, snažíce se potlačil slzy.
„Chtěli jsme vás toho ušetřit,“ hájil se.
„Ušetřit?“ zopakoval nevěřícně a vstal ze židle, „pane profesore, my už
nejsme malé děti!!! Kdybychom se dneska k vám nedobývali, řekl byste nám
to vůbec? Vždyť přece Harry je náš nejlepší kamarád a Ginnin přítel!!!“
„Pane Weasley, sedněte si prosím,“ snažil se ho Brumbál uklidnit.
„Ne!“ řekl a podíval se na dívky, které se utápěly v potocích slz.
„Chci se přidat k Fénixovu řádu, abych vám pomohl dostat zpátky Harryho!“
prohlásil rozhodně.
„Já taky!“ vyhrkly unisimo Hermiona s Ginny.
„Ale to-“ začal Brumbál.
„Přece od nás nečekáte, že budeme jen sedět a nečinně přihlížet?“ zvedla
Hermiona obočí.
„Vím, že máte Harryho moc rádi, ale jste příliš mladí!“ zavrhl to Brumbál.
„Buď nás přijmete, nebo budeme pracovat na vlastní pěst,“ oznámila mu
Ginny a Ron s Hermionou přikyvovali.
„Budu to muset probrat s členy Řádu,“ svolil po chvíli přemýšlení, „ale
to ještě neznamená, že vás přijmeme,“ varoval je.
„I to je něco,“ usmál se Ron.

„Děje se něco, Darku?“ zeptal se Voldemort při snídani, když si všiml, že
už asi minutu zírá na svůj dýňový džus. Harry sebou trhl a vzápětí
nasadil vyrovnaný výraz.
„Ne, proč?“ zatvářil se nechápavě.
„Připadáš mi nervózní,“ řekl mu a zamyšleně si ho prohlížel.
„Nervózní? To se ti asi něco zdálo,“ usmál se a vstal od stolu.
„Kam jdeš?“
„No, přece se doučovat kletby,“ připomněl mu.
„Tak to běž,“ usmál se.
Harry se přemístil do svého pokoje, kde se unaveně rozvalil na pohovku.
Já už to nevydržím!!! Mnul si spánky. Každým dnem je to horší!!! Nejenže
se mi stále zdá ten stejný sen, ale objevují se mi i různé tváře lidí,
které vůbec neznám!!! Kdy už to konečně skončí? Zoufal si. Co jsem komu
udělal? Zarazil se. Že se ještě ptám! Pousmál se. Měl bych se už
přemístit. Usoudil, vstal a oblékl si na sebe černý plášť. Tak a jdeme se
podívat na ten tyjátr. Usmál se a přemístil se.
Objevil se na okraji malebné vesničky, obklopené horami se zasněženými
vrcholky. Rozhlédl se a zjistil, že kolem není ani živáčka, a tak se
vydal směrem ke hřbitovu, který byl jen kousek od něj. Když už tam skoro
byl, tak spatřil Brumbála, stojícího na vyvýšeném stupínku před
„Jamesovým hrobem“, obklopeného všemi členy Řádu, v čele se Siriusem a
Remusem. Rychle se přikrčil a pomalu se začal plížit k železné hřbitovní
bráně. Jakmile byl u ní, tak ji otevřel a nepozorován vstoupil. Schoval
se za strom a zaposlouchal se do Brumbálových slov.
„James nebyl jen velmi mocný čaroděj z Nebelvírovy krve, ale taktéž
milující otec a věrný manžel, který…“
Harry překvapeně zvednul obočí. Tak on měl vážně syna? To by mě zajímalo,
co se s ním stalo! Jak mě to Black vlastně pojmenoval? Zamyslel se. Už
vím! Harry James Potter! Tak se určitě jmenoval ten jeho syn! Odfrknul
si. No, krása! Takže mi chtěli nakecat, že já jsem on! Už vím, co se s
ním stalo! Napadlo ho najednou. Otec ho určitě zabil a Potter se tak
chtěl pomstít! Hmm… To bych do něj nikdy neřekl, že by byl až tak moc
pomstychtivý, že by klidně jen kvůli tomu přijal Voldemortova syna za
svého.
„…Já sám jsem měl tu čest Jamese poznat, už první týden, kdy nastoupil do
Bradavic,“ pousmál se a pokračoval, „tehdy se neměli se Siriusem, kvůli
jejich rodinám moc v lásce a jelikož už oba znali spoustu kouzel, tak je
na sebe od prvního okamžiku, kdy se poznali, stále posílali a dělali si
samé naschvály. Až už to profesorka McGonagallová nemohla vydržet a
přivedla je oba ke mně. Měli jste vidět, jak se začali vzájemně
obhajovat, že to byla jenom neškodná zábava…“
Harry převrátil oči v sloup. Ó jak dojemné! A teď určitě řekne, že
nakonec překonali svoji vzájemnou nevraživost, protože Black vlastně svou
rodinu vždycky nenáviděl, což Pottera překvapilo a stali se z nich
nejlepší přátelé. Ušklíbl se.
„…velmi překvapen tím, že Sirius byl vlastně taková bílá ovce rodiny, a
po čase se z nich, spolu s Remusem, stali nejlepší přátelé…“
Vytřeštil oči. Jak jsem to mohl k sakru vědět!
„Bavíš se?“ ozvalo se najednou za ním. Harry se otočil, ale nikoho tam
neviděl. Mě už vážně hrabe! Od té doby, co jsem zabil Pottera se mi dějí
samé zvláštní-
„Nejspíš ano, že?“ uslyšel znovu ten stejný hlas a vzápětí se vzduch
zavlnil a před ním se objevil asi osmnáctiletý svalnatý mladík s modrýma
očima, přes které mu padaly pramínky špinavě blonďatých vlasů.
„Kdo jsi?“ zeptal se naštvaně a vytáhl hůlku.
„Být tebou, tak mluvím tišeji, mohli by tě zaslechnout,“ doporučil mu
neznámý.
„Hele, mě je tak jedno, jestli mě uslyší nebo ne!“ ztrácel trpělivost.
„Vážně?“ ušklíbl se, „a pomyslel jsi vůbec na to, co by řekl tvůj otec,
kdyby se dozvěděl, že jsi se bez jeho dovolení sem vydal a ještě s nimi
bojoval?“
„A jak ty vůbec můžeš vědět, že jsem tady bez jeho dovolení?“ dorážel na
něj.
„Protože tě znám, Wille,“ oznámil mu s úsměvem.
„Znáš?“ pozvedl obočí.
„Ach jo,“ povzdychl si, „ten Fénixův řád na tebe musel použít velmi
silnou kletbu, když si ani nevzpomínáš, že jsme spolu chodili do školy a
byli nejlepšími přáteli,“ pokýval hlavou.
„My?“ zeptal se ho nevěřícně.
„Jo, ty a já,“ usmál se, „nejobávanější studenti černé magie na
Tartatusově akademii v USA.“
„Otec mi říkal, že jsem na ni chodil, ale o tobě se nezmínil,“
podezřívavě si ho prohlížel.
„Proč by to taky dělal? Váš rod je totiž vyhlášený tím, že žádný z jeho
členů neměl nikdy opravdového přítele, tedy až na tebe. Nejspíš chtěl
zachovat rodinnou tradici,“ ušklíbl se, „i když já jsem taktéž z velmi
mocného rodu.“
„A nechtěl by ses mi už ty příteli z mocného rodu představit?“ vyštěkl na
něj.
„Richard Xavier Badscott z rodu Grindelwaldova,“ usmál se a poklonil se.
„Stejně ti stále nevěřím,“ podotkl, „víš co? Tak si tě vyzkouším,“
ďábelsky se usmál, „řekni mi, kdo je ta rudovlasá dívka s těma
čokoládovýma očima, která se mi stále zjevuje?“
Richard se na něj překvapeně podíval. Začíná si vzpomínat! Radoval se v
duchu.
„Tvoje přítelkyně Ginny,“ odpověděl s úsměvem.
„Já že jsem měl nějakou přítelkyni?“ vytřeštil oči.
Richard už otvíral ústa, že mu odpoví, ale v tu chvíli si všiml, jak na
ně letí oranžový paprsek, a tak strhnul Harryho k zemi.
„Co blbneš?“ zeptal se naštvaně.
„Black si nás všiml!“ upozornil ho, vstal a vyčaroval kolem nich štít.
Harry se otočil k hrobu a uviděl, jak členové Řádu se k nim začínají
rychle přibližovat, za neustálého posílání kleteb.
„To mě zase budou bolet záda!“ prohlásil Harry a vstal.
„Z čeho prosím tě?“ zeptal se se zájmem.
„To je jedno,“ řekl Harry a mávl rukou, čímž zrušil Richardův štít, který
začínal slábnout a nahradil ho svým vlastním ohnivým.
„Jak jsi se sem dostal?“ vyjel Sirius naštvaně a zamířil na něj hůlkou.
„Jak? Lehce,“ ušklíbl se, „stačilo se jenom přemístit,“ usmál se vražedně.
„Ty víš, jak to myslím!!!“ zakřičel.
„Jak si dovoluješ na mě křičet, ty zrádce čisté krve!!!“
„Čisté krve?“ zvedl obočí, „žádná čistá krve neexistuje!!!“
„Že se s ním vůbec bavíš,“ ozval se Richard posměšně, „takoví jako on
patří pod kytičky!“
„A ty jsi kdo?“ zeptal se Brumbál překvapeně.
„To se brzy dozvíte,“ oznámil mu s úsměvem.
„Harry?“ oslovil ho Remus.
„Už zase s tím začínáte?“ podotkl nevěřícně a otočil se na něj.
„Nejsi ty ten vlkodlak Lupin?“ zasmál se.
„Jsem,“ potvrdil a podíval se mu do očí.
Harry o krok ustoupil. Vždyť to je jeden z těch, co se mi stále objevují!
Nevěřícně zamrkal, až nechtěně zrušil štít.
„Mdloby na tebe!“ vykřikl Brumbál.
Kouzlo narazilo do Harryho plnou silou a vzápětí se svezl bezvládně k
zemi.
„Sakra!“ vykřikl Richard, popadl Harryho a přemístil se s ním pryč.

„Je ti všechno jasné, Moony?“ zeptal se ho Sirius.
„Jistě!“ zavrčel, „už se mě na to ptáš po několikráte!“
„No jo, promiň,“ usmál se.
Hned poté se otevřely dveře a dovnitř Siriusova pokoje na Grimauldově
náměstí vletěl omráčený Harry, následován Richardem mávajícím hůlkou.
„Konečně jste tady,“ zkonstatoval úlevně Sirius, „co ti to tak trvalo?“
„Musel jsem počkat, než všichni odtud odejdou,“ odpověděl mu, „co se
stalo potom?“ zeptal se a položil Harryho na postel.
„Všichni byli naštvaní, že se jim nepodařilo Harryho chytnout a taky, že
neví, kdo byl ten mladík s ním. Tvůj pohřeb ale i tak Brumbál dokončil,“
rozesmál se.
„To je vážně směšné,“ podotkl Remus, „odkud jsi vlastně vzal ten vzhled?“
otočil se na Richarda, zamyšleně pozorujícího Harryho.
„Z jednoho mudlovského časopisu,“ usmál se, „počkej, až uvidíš Siriuse.“
„Jame… teda Richi, víš, že jsi se zapomněl představit? To je od tebe
neslušné,“ ozval se Sirius.
„Richard Xavier Badscott z rodu Grindelwaldova, těší mě,“ usmál se a
podal mu ruku.
„Grindelwaldova?“ divil se Remus, „vy jste použili příjmení
černokněžníka, kterého Brumbál porazil?“
„Jistě,“ zazubil se Sirius, „musíme taky přesvědčit Voldemorta, nejen
Harryho.“
„Vy si vážně myslíte, že se vám to podaří?“ zeptal se nevěřícně.
„Ano,“ odpověděl mu Richard, „to příjmení totiž spadá do plánu, který nám
u Voldemorta zaručí vysoké postavení, a tak nás díky němu určitě nechá
spolupracovat s Harrym,“ usmál se, „a my mu tak pomůžeme, hlavně
nenápadně, si vzpomenout,“ pokýval hlavou, „víte, že si už i sám začíná
vzpomínat, i když matně? Remusi, viděl jsi přece, jak na tebe reagoval,“
otočil se na něj, „on tě poznal!“ zazubil se, „a taky se mě ptal na
Ginny,“ dodal.
„Tak to je skvělé!“ podotkl Sirius.
„Já jen doufám, že vás Voldemort neodhalí,“ řekl Remus.
„Neboj se už o nás tolik. My to zvládneme,“ ujišťoval ho Sirius.
„Je už nejvyšší čas!“ upozornil je James, neboť si všiml, že se Harry
pohnul.
„Tak já už půjdu,“ oznámil jim Remus.
Zamířil hůlkou na kufry, které se poté zmenšily a dal si je do kapsy.
„Moc ti děkuji,“ podíval se na něj vděčně Richard, než zmizel za dveřmi.
„Jsi připravený?“ zeptal se poté Siriuse.
„Jo, jsem,“ nejistě se usmál.
Richard vytáhl hůlku, vzal do ruky vytrženou stránku z mudlovského
časopisu a zamířil na ni.
„Ditine vicis facies in habdomas!“ vykřikl.
Zlatý paprsek vylétl z hůlky obrovskou rychlostí a posléze se vpil do
Siriusovy hrudi. Vzápětí ho obstoupil zlatavý vír, který po pár sekundách
zmizel a místo Siriuse se objevil dvacetiletý mladík se sportovní
postavou, modrýma očima a hnědými vlasy, které měl jako předtím po ramena.
„Ahoj Seane,“ usmál se Richard.
Sean přistoupil k zrcadlu, které se nacházelo v koutě pokoje a překvapeně
se prohlížel.
„Tak to je teda něco,“ rozesmál se.
„Teď bychom ho měli vzbudit,“ oznámil mu, „Nezapomeň mu říkat Wille a mě
Richarde nebo Richi,“ varoval ho a naklonil se nad Harryho, míříce na něj
hůlkou. „Enervate!“

Moc děkuji Mission za opravu :)