„Ach, kdo otevřel to okno?“ protrhl Hermioninu tvář tlumený výkřik Annie
Austinové. Luna vystrašeně rozevřela oči a s trhnutím se posadila. Annie
už vstala z postele, aby okno zavřela a Luna si až teď uvědomila, jak moc
velká zima v pokoji je. Zkřehlými prsty se snažila vrátit život do
ztuhlých svalů. Kůži měla prochladlou a s lehounce šedým nádechem, ale v
podbřišku jí plápolal horký plamen.

Hermiona pozorovala víření prachu v slunečních paprscích. V místnosti
voněly knihy a čerstvé konvalinky, které nesourodě ležely nedaleko jejích
prstů. Přinesla je Luna a Hermiona nedokázala pochopit, proč ji taková
hloupost uvěznila posměšný smích v hrdle. Jednou rukou si kreslila
obrazce do špinavé země a druhou lehce objímala Lunu kolem ramen. Luna
sledovala pohled jejích očí a zeptala se: „Líbí se ti?“

Hermiona chvíli uvažovala, jak správně vyjádřit to, co chce říci. Nikdy
nemluvila bez toho, aby přesně věděla, co řekne. „Je to… roztomilý,“
vzdychla a vzápětí se rozesmála, ještě před pár měsíci by mohla
jistojistě tvrdit, že není romantická duše a teď ji dojímá i schnoucí trs
konvalinek. Přitáhla si Lunu blíž k sobě a vtiskla vděčný polibek na její
měkké rty.

Luna napsala ještě pár vět, které ale později s uspokojením přeškrtala,
takhle by se Hermiona nezachovala. Dnes se Luna nedokázala příliš
soustředit. V posledních dnech stále častěji vídala Harryho Pottera, jak
se směje s Ginny a tlumeným hlasem ji vypráví o svých famfrpálových
úspěších a nevšímá si ani Rona, který rázoval chodbami spolu s Deanem a
Seamusem, ani Hermiony, již Luna několikrát potkala samotnou v knihovně
nebo někde poblíž. Zdálo se, že naprostá většina studentů se těšila z
posledních slunečních paprsků, které ještě rozehřívaly zkřehlou zem a
dávaly jí životodárnou energii. Když hlasitý zvuk zvonu ukončil dlouhé
odpolední vyučování, chodby se vyprázdnily a ve společenských místnostech
zůstávalo jen pramálo studujících. Všichni se uchýlili ven a učili se pod
modrou oblohou nebo jen tak klábosili ve svěží trávě.

Luna zavřela své desky a pečlivě je skryla pod bradavický hábit. Hlavu
měla plnou otázek a byla smutnější než obvykle. Poslední dobou ji trápil
pohled na všechny smějící se tváře. Co mají právo se smát, když ho nemám
já? Rozčilovala se rozhořčeně. Snad jen Neville Longbottom se zdál
zahloubaný do svých starostí, ale Luna by si toho ani nevšimla, kdyby do
něj dnes nevrazila na chodbě.

„Ah promiň, Luno, nějak jsem tě… přehlédl,“ ozval se s úsměvem a pomáhal
Luně sesbírat její rozházené věci. Luna si roztržitě shromažďovala
učebnice a vůbec si nevšimla, že se několik pergamenů zatoulalo až k
Nevillovým prstům.

„Och ty píšeš?“ zeptal se zmateně a očima rejdil po úzkém písmu.




A/N: Děkuji všem, kteří zatím příběh dočetli až sem a strašně moc vás
prosím o jakékoli komentáře, rady, připomínky nebo poznatky. Zda se líbí
či ne, jestli vás něco zaujalo. Je to první příběh, s kterým si absolutně
nejsem jistá a mám pocit, že se pohybuji po velmi tenkém ledě.

Děkuji všem.