Mlha se linula po Zobí ulici, když narazila na zeď cihlového domku v řadě
ostatních úhledných a upravených domků. Na ulici se nikdo neprocházel,
ani staré babičky nechodily z nákupů, teď jen existovala mlha a šero.
Všechna okna domků byla pečlivě zavřená, až na jedno. Bylo otevřeno
dokořán a v něm se rýsovala jakási črná skvrna. Po dlouhém hloubání byste
přišli na to, že jsou to černé vlasy jak uhel, které patří Harry
Potterovi.

Harry každou chvíli vyhlížel z okna svého pokoje a čekal, až se vrátí
jeho sova Hedvika a předá mu dopis od jeho kamaráda Rona Weasleyho. Byl
velmi nervozní z odpovědi, protože ji nutně potřeboval vědět asi tak do
dvou hodin. Harry spozoroval bílou skvrnu v tom šeru a nekonečné mlze
stále se linoucí po Zobí ulici. V jeho očích svitla neskutečná naděje.
Podrbal Hedviku na hlavě a otevřel ji její klec. Nedočkavě převzal psaní
a během vteřinky již četl jeho obsah:

Ahoj Harry, jasně že pro tebe dorazíme! Počítáme s tím, zítra buď v devět
hodin připraven a sbalen. Jo a ještě něco, taťka má novou káru, tak
kdyžtak nenápadně naznač tvým spolubydlícím (teta a strýc jim odmítám
říkat, odpusť), že se pro tebe tou novou károu stavíme.
S pozdravem Ron... Už zítra Harry!!!

Harry se najednou cítil lehký jako pírko, když z něho ten obrosvký kámen
nervů spadl. Začal tedy s balením. Moc se s tím nezabýval, akorát nesměl
zapomenout všechny učebnice do sedmého ročníku.
"Strašně se na všechny těším" pomyslel si, ale zapomněl svého úhlavního
nepřítele Draca, co si s ním počne? No tak to Harry ještě vymyslí...