Stříbrná měsíční záře osvítila pokoj. Mystické světlo dávalo věcem nový ráz. Co chvíli zmizelo za mrakem, aby si pak mohlo znova pohrát s kontrastem stínů. Plížilo se po stěnách, schovávalo za nábytkem a konečně si také našlo nešikovně odhalené bosé chodilo, které koukalo ven z nadýchané přikrývky. Polechtalo palec, pohladilo kotník… a dál už nic. Přes látku se nedostalo. Zkusilo to tedy výš, snad se mu podaří rozdráždit oči spícího… Nepodařilo se. Cosi tu brání… Harry se se škubnutím probudil. Zdál se mu hrozně směšný sen. Byl… kde to vlastně byl? A s ním tam byl kdo? A co tam dělal? Proč jenom své sny vteřinu po probuzení vždycky zapomene?! Upřel rozmlžený zrak na strop. Noční světýlka tam sváděla rozverný tanec s temnotou, která při jejich síle neměla sebemenší šanci. V podobném duchu se tvářil celý pokoj. Při tom pohledu si tak nějak instinktivně zakryl oči. Až pozdě si všiml, že to vůbec nebylo třeba. Přes okenní tabulku, kudy by ho vlezlý měsíc měl zajisté možnost sledovat, byl pověšen silný závěs. Někdo ho tam musel dát schválně, protože nikde jinde podobná látka nevisela. Udělali to, aby měl při spánku klid? Ale proč? Pozvedl se na loktech, aby si znovu prohlédl celou místnost. Teď vypadala tak nějak jinak. Pokud se dobře pamatuje, nedojedl snídani (nevybavuje si proč, nejspíš usnul). Jenže podnos byl pryč. Místo něj tu stál stříbrný džbán s dýňovou šťávou a vedle něj ručně broušený křišťálový pohár. Napadlo ho, jestli tu opět není dopis, ale nic nenašel. Odhrnul těžkou peřinu a chlad vznášející se kolem jako by čekal na tento okamžik, ovanul kolem něj své ledové paže. Brrr… oklepal se. Je to nepříjemné, ale bohužel příroda ho nutí vyhledat určitou místnost. Sundal tedy bosá chodidla z vyhřátého pelíšku na zem. Ke svému překvapení zde na něj už čekaly domácí papuče a hned napravo froté župan. Vše připraveno pro Harryho pohodlí. Ještě by to chtělo… ach ano, tady jsou… sáhl na místo vedle nádoby se šťávou, kde ležely jeho tolikrát proklínané brýle. V tuto chvíli byl za ně vděčný. Zabalil se do županu a vykročil nejistým krokem k nejbližším dveřím. Navzdory všemu, co zde měl zatím možnost vidět, dveře byly úzké a obyčejné. Barvou téměř splývaly se zdí. Vzal za kliku a opatrně otevřel. Uff… trefil to správně. Taky už bylo na čase… Pomalu se vracel k posteli. Stále rozespalý zrak zabloudil k oknům. Kam asi vedou? Nejspíš to bude povahou Harryho Pottera, že zvědavost, jako vždy, zvítězila nad únavou. Opřel se o parapet a nechal se opájet výjevem, který se mu naskytl. Kam až dohlédl, rozprostírala se rozlehlá zahrada, připomínající spíše park, který už dlouhá léta nikdo pořádně neudržoval. Dřív zajisté upravené cestičky byly nyní zčásti pokryté listím a větvičkami, které upustil některý z mnoha obrovských stromů kolem. Lavičky vypadaly zchátralé věkem, stále ale svým způsobem velmi vkusné. Růžové keře lemující alej postrádaly jakýkoliv smysluplný tvar, šípky si rostly na všechny strany. Přesto přese všechno… Harry neviděl nikdy nic krásnějšího. Jakoby zahrada žila svým vlastním vznešeným životem. Vysoké buky nabíraly v měsíčním svitu monumentálních rozměrů a každý z nich zpíval ve větru svou vlastní píseň života. A mezi nimi… Harry si sundal brýle, pořádně si protřel oči a zase skla nasadil… mezi nimi se ladným krokem procházel… jednorožec? Ano, zcela jistě jednorožec… Půvabné zvíře bělostně ozařovalo prostor kolem sebe tak, že mu to i ten jediný, a tudíž dokonalý, měsíc na obloze musel závidět. Harry fascinovaně hleděl, jak jednorožec klade kopyta za sebou do orosené trávy. A byl si úplně jistý, že se stébla pod jeho váhou ani nehnou. Byl by schopen se na to dívat do konce života. Se zatajeným dechem sledoval, jak se perlově bílá hříva s každým pohybem zavlní, jako by ji neustále pročesával slabý vánek. Stál tam u okna a vůbec si neuvědomoval, že je mu ve skutečnosti ohromná zima. To mu došlo až podle mlhavého kolečka sražené páry, které jeho horký dech vytvořil na okenní tabulce. A najednou byla mlha všude kolem. Jednorožec se ztratil z dohledu a jeho nitro pohlcovala temnota. Víčka nabyla váhy neúnosné pro ten zbytek sil, co měl. Nechal je klesnout. Klesl celý… A svět byl pryč… Rychle přiskočil k hroutící se postavě u okna, neviditelný plášť při tom lehce sklouzl z ramen. Zachytil Pottera jen tak tak… Jako by zesláblý mladík ani nic nevážil, vyzvedl ho do náručí a spěšně přenesl zpět k posteli. Snažil se při tom nemyslet na to, co se mohlo stát, kdyby zde nebyl. Kdyby ho potají nešmíroval, protože jinak se toto napadení soukromí nazvat nedalo. Hlupáček! Zvědavý hlupáček… Kdyby si počkal, mohli zahradu v blízké době navštívit spolu, ale takhle? Doufá, že se mu nemoc nezhorší. V tomto domě je odjakživa po nocích chlad… Položil Pottera do peřin. Pohled sklouzl k bosým nohám. Proboha! Jak jen mohl zapomenout?! Z nejspodnější zásuvky vyndal pár pletených teplých ponožek a skryl do nich obnažená chodidla. Ještě deku… tak, a je to… O noční stolek lehce klaply kulaté obroučky brýlí Harryho Pottera a hostitel se ve vší tichosti vzdálil.