Harry se znova probudil až druhý den odpoledne. Rozespale zamžoural na
noční stolek, kde mimo brýlí ležel i naservírovaný oběd.
Tohle ho fascinuje. Zdá se, že domácí skřítek pro něj připravuje každý
denní chod nehledě na to, jestli Harry spí, nebo ne.

Jídlo je ještě teplé, to znamená, že tu nemůže být dlouho. Hmm… voní to
hezky. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy jedl. Včerejší snídaně se
sotva dotkl a události před tím jsou i po usilovném přemýšlení stále
neznámou.

Uvelebil se na posteli a sáhl po talíři s horkou polévkou.
Jen doufám, že ji při své „šikovnosti“ nerozliju. Ať už jsem v číkoliv
posteli, byl by to trapas…
Hladina vývaru se nebezpečně rozhoupala. Harry Potter to ale nemohl
zaregistrovat, protože své zvědavé oči upíral na další zažloutlou obálku,
na které se opět černalo jeho jméno.

Ne! První se musí trochu najíst, co kdyby zase usnul, že?
Jenže i kdyby byla polévka sebelepší, stejně by jí nepozřel víc jak
polovinu. Cítí se najednou příliš přejedený a při pohledu na hlavní chod
se mu mírně zvedne žaludek.

Nechápe proč, když opékané brambory má přeci rád… Ale teď… rychle odvrátí
hlavu. Uff…

No, možná by si mohl přečíst ten dopis. Doufá, že je tam nějaké
vysvětlení, jakékoliv… Kde vlastně je? Proč? A co se stalo, když si nic
nepamatuje? A co v noci…?

V noci… byl… byl tam jednorožec, v zahradě. Určitě viděl jednorožce. Ale
co by v nějaké zahradě dělal jednorožec?
Ale větší starosti mu dělá, jak se dostal zpět do postele. Jak, když si
vůbec nevzpomíná, že by si sundal župan a brýle? Pamatuje si jen mlhu
kolem sebe a nějakou cizí, ale podvědomě známou, vůni…

Roztřesenýma rukama otevřel dopis. Vyňal přehnutý pergamen. Spěšně očima
přelétl krátký text, ale nenašel nic, co by mu alespoň z dálky
prozrazovalo nějaké bližší informace. Jaký má tohle smysl?

Noční snění duši rozruší a zesláblé tělo choří… Až síly získá zpět, může
sny skutečnost proměnit…

Přečetl si to několikrát za sebou, ale jediné, co mu z toho vyplynulo
bylo, že se musí uzdravit. Ale z čeho? Jak je nemocný? O ničem neví… jen
se cítí neustále vyčerpaný. Jak je to ale možné?

Nikdo mu na jeho otázky neodpoví. Tohle celé je absurdní! Celý tenhle
dům… (je to vůbec dům?). I dva naprosto odlišné dopisy psané stejným
rukopisem. Dva dopisy, které jakoby vypovídaly o proměnlivé náladě
pisatele. Dva dopisy, které nejspíš vypovídají i o jeho vůni… a voní
hezky…




Vytáhl z police další knihu. Opatrně ji otevřel a spěšně prolistoval.
Další z těch pitomých příruček…
Jako by nic ji zaklapl a odhodil za sebe na podlahu, kde už ležela spisů
s podobným námětem celá hromada.

Nesnáší tyhle „návody na použití černé magie“. Je mu z toho skutečně
nanic. A tohohle má prosím plnou knihovnu. Ale co, nechá si jen ty
nejzajímavější a zbytek prostě zničí. Sice ještě neví jak, protože tyhle
kouzelnické knihy se nedají pálit, ale zničí je.
Mezitím si může prázdné police vybavit něčím užitečnějším.

Na to, že už je tu od rána, má za sebou pouze půlku knihovny. Ne, že by
bylo čemu se divit. Vážené kouzelnické rody rozšiřovaly své bibliotéky po
několik desítek generací až od úplného počátku magického knihtisku. A
knihovna jejich rodu byla v každém případě pozoruhodná. Byla. Když má být
tento dům obyvatelný, musí prostě projít čistkou.

Odhodil za hlavu další bichli. S hrůzostrašným křikem dopadla na vrchol
malé horky, která se za celý den tvrdé práce stačila na podlaze vytvořit.
Ani v nejmenším ho to nevzrušovalo. Prostě jen namířil na vřeštící svazek
knihu hůlku a jednoduše ji omráčil.

Kdyby nebyl tak unavený, určitě by mu skutečnost, že vysílá mdloby na pár
polorozpadlých pergamenů, neskonale groteskní. Teď už i zvednout koutky
by byl nadlidský úkol.

Vyčerpaně se svezl do křesla.
„Deafy?“ zavolal polohlasně jediného domácího skřítka, který se v sídle
nacházel. Dřív jich bylo v domě plno a Deafy byl pouze k jeho vlastní
potřebě, ale teď… Zbyl tu jen on.

Ozvalo se tiché prásknutí a objevil se malý ušmudlaný tvoreček. S nosem
skoro až na zemi v hluboké pokloně se přišoural ke svému pánovi.
Vypoulil svá žlutá očka a čekal na příkaz.

Muž v křesle se zhluboka nadechl a zamířil na skřítka hůlkou.
Takto to probíhalo vždycky od té doby, co Deafy úplně ztratil sluch.
Domlouvat se s ním je možné jen pomocí speciálního odvětví nitrozpytu.
Vlastní myšlenky se dají vpravit do mysli druhého, ale musí na to oba být
plně soustředěni.
Trvalo dlouho, než tohle se skřítkem konečně dopracoval k dokonalosti.
Jak jinak mu má ale sdělit, co potřebuje? Je štěstí, že alespoň zavolat
ho může normálně, protože skřítek je při vyslovení svého jména nucen se k
volajícímu neprodleně přemístit. A to celou situaci podstatně
zjednodušuje.

Deafy chvíli nepřítomně hleděl před sebe než se s trhnutím opět probral.
„Harry Potter se už vzbudil, pane. Snědl trochu polévky, ale jinak nic,“
hlásil skřítek skřehotavým hláskem.
„Ještě je stále velmi slabý, ale už je mu lépe…“

Po krátké chvilce, kdy mu pán zobrazoval v mysli další otázky,
pokračoval: „Přečetl si Váš dopis, pane. Teď , myslím, znova usnul…“

Po šlechticově tváři přeběhl nepatrný spokojený úsměv.
Naposledy se ponořil tvorečkovi do hlavy. Ten pak s úklonou zmizel, aby
se po chvíli opět objevil s další informací.
„Harry Potter spí, pane,“ řekl, evidentně spokojený s tím, že pána
potěšil. Mladý muž se totiž právě už doopravdy usmíval a s ladným
mávnutím ruky služebníka propustil.

Zvedl se z křesla a pomalým krokem vyšel z knihovny ven do dlouhé chodby.
Za dob jeho dětství byly všude kolem na stěnách pověšeny podobizny předků
a v některých místnostech byly k vidění velmi cenné sbírky vzácných
obrazů kouzelnických malířských mistrů.
Všechny tyto obrazy dal pryč. Neměl to srdce je vyhodit, ale jsou pečlivě
uzavřeny ve sklepení a také tam zůstanou. Místo nich teď stěny zdobí
barevné a veselé malby, povětšinou mudlovských umělců. Už dávno se smířil
s tím, že mudlové tu prostě jsou a je zbytečné jejich úspěchy ignorovat…

Spokojeně si uvědomil, jak celé sídlo nyní prokouklo. Je tu pořád cítit
původní nabubřelost a přepych, ale rozhodně působí svěžejším dojmem. Jako
by celá stavba i přilehlé pozemky chytily druhý dech. Těší ho vidět plody
své roční práce…

Ozvěna jeho kroků se rozléhá snad po celém domě. Občas na něj dolehne
drtivá skutečnost, že je tu pro člověka příliš sužující ticho. Když tady
žil skoro tři čtvrtě roku sám, jen s Deafym, musel se denně zahrnovat
prací, jinak by se z toho určitě zbláznil.

Konečně došel na místo.
Každé z dveří všech pokojů ve druhém patře byly samy o sobě umělecké
dílo. Pokoje zde zastupovaly původně funkci v ubytování hostů, ale pak
dům osiřel a vše zpustlo.
Jenže tento pokoj nyní obydlený je. Už tři měsíce tu bydlí speciální
host. Harry Potter, národní Hrdina, Chlapec, který sedmkrát přežil a na
poosmé se zbláznil. Takto ho tedy začal nazývat Denní věštec po tom, co
Potter na ministerstvu napadl jednoho bystrozora a dva přihlížející
novináře, kteří se vraceli ze soudního procesu s bývalými smrtijedy. A
když se pak stáhl do ústraní a snažil se na sebe spáchat otravu
alkoholem, naprostá většina kouzelnického obyvatelstva se k němu otočila
zády. No co, své si odpracoval, teď už je to jeho problém, ne? Ha ha…

Při této myšlence pevně zaťal ruce v pěst. Lidé jsou různí, ale když se
spojí v dav, jsou nesnesitelní. Díky davu, díky většině a také díky těm
senzacechtivým reportérům toho, toho… plátku, on skončil málem na ulici!
Jako by jim nestačilo, že mu pošpinili jméno ještě víc, než mu ho
pošpinil ten jeho zatracený Lord Voldemorous, nebo jak to bylo. Ne, oni
museli ještě rýpat v jeho soukromí a vydírat ho. A to všechno jen pro to,
aby měli o čem psát. Zvedá se mu z nich žaludek. Z novinářů i z lidí, co
tohle čtou.
Trochu se oklepal, aby zahnal nepříjemné myšlenky. Už si kvůli těm
zmetkům vytrpěl dost Brrr…

Znovu si uvědomil, kde stojí, a vzal za kliku. Opatrně otevřel masivní
dveře, nesmí přeci Pottera vzbudit. Nepřeje si, aby ho tu viděl, ještě
ne… Ale náš Zachránce spinká jako nemluvně.
Potichu přešel až k jeho posteli. No jistě, usnul s dopisem v ruce a
brýlemi na očích.

Obezřetně mu vytáhl pergamen z ruky a přitáhl teplou duchnu až ke krku.
Vždy tak jistá aristokratova ruka se trochu zachvěla, když se při
sundávání Harryho brýlí omylem letmo dotkl i jeho jemné tváře. Co… to...?

Už už se otáčel k odchodu, ale prostě mu to nedalo. Musel se ještě jednou
na spícího mladého muže podívat. Vypadá tak… jinak… Nemocně, ale přesto
je v něm něco, co jej v tomto stavu dělá silným… Jen vědět, co to je…

No, myslim na nesmysly… hezky řečeno….
Začíná mi tady z toho hrabat, už jsem sarkastickej i sám na sebe…

Po špičkách spěšně vytančil z pokoje, ale ještě dlouho po tom seděl za
zavřenými dveřmi a poslouchal Harryho pravidelné oddechování…