Sedí na mramorových dlaždičkách v rohu sprchového koutu. Prudký spád horké vody masíruje holá záda až s bolestnou intenzitou. Ale on nějak nemá sílu zrudlé kůži věnovat zájem. Přes mléčně bílou hustou páru ani nevidí na dveře, ale to nevadí… Pokoj za nimi stejně nenabízí nic než tichou samotu. Už je tu několik dní, ale stále ještě nemá ani potuchy, kdo je jeho hostitelem. Proč za ním ještě nikdo nepřišel? A jak se má něco dozvědět od domácího skřítka, který je hluchý? Je to tu k zbláznění! Z dopisů, které stále více ztrácejí na logice, se nedozvěděl nic, co by mu alespoň trochu pomohlo… Pomohlo zjistit, kde vlastně je... A přitom má pocit, že by to vědět měl. Vůně pergamenu i úhledné písmo jsou podezřele známé… Když vyhlédne z okna do zahrady, je mu jasné, že tento dům musel patřit po několik generací velmi zámožným majitelům. Samozřejmě se už několikrát pokusit otevřít masivní dveře, aby mohl zjistit více, ale ještě se mu to nepodařilo. Nejspíš by k tomu potřeboval hůlku, ale tu nemá. A to je skutečnost, která na stísněnost a narůstající nervozitu působí nejvíce. Je tu vydán na milost a nemilost. S obtížemi vstal a vypnul vodu. Na věšáku vedle nepromokavého závěsu nahmatal velikou měkkou osušku a brýle. Zabalil se do jemné froté látky a vycapkal ven. Hlasitě zaklel, když nosem narazil do dveří, které jsou poněkud blíže než odhadl. Byl to ale pitomý nápad, brát si brýle s sebou do koupelny! Sražená pára způsobila, že skla jsou téměř neprůhledná. Neohrabaně tedy musí kliku hledat po hmatu. Při vstupu do ložnice jím zalomcoval nelítostný chlad. Je z horké sprchy tolik rozpařený a vzduch zde je čerstvý a studený. Zdá se, že během jeho nepřítomnosti tu skřítek stačil vše poklidit a důkladně vyvětrat. Na ustlané posteli leží v hraničce složené Harryho oblečení a veliký stůl pod oknem nachystaný k servírování odpolední kávy. Začal se oblékat. Natáhl černé kalhoty a už už bral do ruky košili, když si všiml dobře známé obálky s jeho jménem. Další dopis? Hmm… no už ho to ani tolik nerozrušuje, nečeká totiž nic jiného než zase jeden z těch surrealistických rádobyveršů. Roztřepl pergamen a očima rychle přelétl text. Jestli máš dost sil, můžeš mě v půl čtvrté očekávat… Rychlý pohled na hodiny stačil, aby se mu neovladatelně rozechvělo celé tělo. Je za deset minut půl… Musí se rychle doobléknout… no, nějako to nejde… třesoucí se ruce neodvádí svou práci s takovou samozřejmostí jako jindy. Poslední knoflík… tak, nakonec se přeci jen povedlo. * Musí si to ještě naposledy pořádně promyslet. Je skutečně rozumné, aby se s Potterem setkal? Jistě, zvědavého nebelvíra už zajisté vyčerpává tápání v temnotě. Taky se ale říká „nevědomost zlatá…“ Co když bude v šoku? Teda, určitě bude v šoku! Ale co když to nerozdýchá? Nepochopí… Ne, nebojí se, že by ho mohl napadnout nebo utéct. Na to je Potter stále příliš nemocný. Jen… může se mu přitížit nebo něco jiného… sám neví co… No, nějak bude. Dřív nebo později by s ním promluvit musel, tak ať už to má za sebou. Může ale slavný Harry Potter zahodit dřívější nepřátelství i averzi vůči němu? Uvěří mu, po tom incidentu s Brumbálem? Oh Bože! Co když se prostě něco pokazí? Potřebuje, aby to vyšlo. Harry Potter mu může pomoci očistit znesvěcené jméno jeho rodu, jméno i jeho samého. A on pak může pomoci Potterovi začít znovu pořádně žít… Složil hlavu do dlaní. Jak tohle všechno dopadne… Odhodlaně vstal a hrdě šel čelit svému osudu… * Za minutu půl. Nervózně stojí u okna a sleduje, jak si vítr pohrává s korunami majestátních stromů. Proč mu neporadí, odkud přilétl… vznášel by se s ním… Trochu zavrávoral. Duchaplně se chytil parapetu, ale přeci jen bude asi lepší se posadit. Nejistým krokem přešel ke stolu a uvelebil se na jedné z královsky vyhlížejících židlí. Vyčkává… A může si hypnotizovat hodiny jak chce, ale ručička se ne a ne zrychlit… Stále stejně pomalé tempo… tik… tak… tik… tak… tik… tak…tik… tak… cvak… Cvak!!!! Dveře se pomalu otevřely a do místnosti vstoupil úctyhodný mladý šlechtic. Harry na něj strnule hleděl. Ne! To není možné! On… přeci je po smrti! Zemřel v Azkabanu! Určitě! Tohle přeci nemůže být… Lucius Malfoy! Harrymu dojde, že asi musí vypadat neskutečně vtipně. Z transu ho částečně probere až nenucený vlídný hlas. „Dobré odpoledne, …jak se cítíš?“ Co… cože? Tak moment! Lucius Malfoy by se mě nikdy nezeptal jak se cítím! Lucius Malfoy má nafoukaný arogantní přízvuk! Lucius Malfoy by měl alespoň nějaké vrásky v tom svém bledém obličeji! A vůbec, Lucius Malfoy je přeci mrtvý!!! Tohle musí být… „Draco Malfoy???“ Po šlechticově tváři se rozběhl záhadný úsměv. Přikývnutí… Ano! Skutečně je to Luciusův syn… Je až nemožné, jak se změnil. Vypadá jako člověk, který byl nucen dospět během jediného dne… Vypadá jako člověk, který, ač přišel o všechnu čest, měl dost sil zachovat si svou hrdost… I když… ve tváři, která se ani netajila pobavením nad Harryho rozčarováním, je znát ještě zbývající stopa toho ironického úšklebku, tak typického pro Malfoye… Harry si ani neuvědomil, že stojí. Pořád se nemohl vzpamatovat z toho šoku. Je v domě Draca Malfoye! Proč mu to nedošlo dřív? Vždyť si vždycky představoval Malfoy Manor přesně takto… Draco mezitím pomalu došel do prostřed místnosti. A Harry ho jenom užasle sledoval vysokou mužskou postavu před ním. Nazlátlé vlasy ležérně lemovaly krémově světlý obličej, který za tu dobu, co se neviděli, nabyl poněkud vyspělejšího dojmu. Rysy se trochu protáhly a ztvrdly, a při tom nepřestaly působit tak trochu zženštěle. Jenže vzpřímená záda a široká ramena ženu nepřipomínaly ani z dálky. Draco Malfoy vyrostl v silného a dobře vypadajícího muže. Harry se trochu poděsil nad náhlým přívalem podivných myšlenek při pohledu na svého někdejšího rivala. Ale nedalo mu to. Znovu očima přeměřil celou postavu, snad pátral po nějakém nedostatku… který ovšem nenašel. Ani nemohl. Pohled mu uvěznily ocelové oči. Přitahovaly ho k sobě jako magnet a Harry měl na kratičký moment pocit, že se topí. Ty oči… Nikdy neměl šanci si vůbec všimnout, jakou mají barvu, natož aby v nich hledal něco víc než jen nenávist a pohrdání. Ale teď… Šokovaly ho svou nekonečnou hloubkou… magickou hloubkou… S trhnutím se vrátil zpět do reality. A aby zamaskoval své vykolejení, pronesl co nejpevnějším hlasem jedinou věc, která ho v tu chvíli napadala: „Ty???“