A/N: Za kapitolu poděkujte Kaldoře, bez její úpravy (která tentokrát musela být bohužel velmi zásahová) by to rozhodně nemělo tuhle podobu! Kaldoro, mockrát děkuji! *kiss* VII. Přeber si to jak chceš! Hermiona seděla na balkóně svého pokoje v pohodlném houpacím křese a přes nohy měla hozenou bavlněnou deku. Usrkávala horkou čokoládu z puntíkovaného hrnku - spíš už ze zvyku, než že by se jí ten hrnek opravdu líbil – a s mírně nakloněnou hlavou pozorovala Draca, který se právě nedaleko procházel po zahradě, s hnědým koněm po boku. „Nechceš dolít, mon cher?“ Hermiona trhla rameny a podívala se vedle sebe. Úplně zapomněla, že v její společnosti je ještě Barbara. Zavrtěla hlavou a hrníček odložila na vozík vedle konvice. „Barbaro, prosím tě, pověz mi, proč vlastně umíš mluvit?“ zvědavě se zamračila. „Jak to, že žiješ? Že vy všichni žijete?“ „Klidně bych se za tuhle otázku mohla urazit, jestli to nevíš,“ upozornila konvice vlídně. „Ale čekala jsem, kdy se zeptáš, takže… Přece jen – každý by se ptal.“ „Promiň,“ pousmála se provinile Hermiona a po chvíli dodala: „A odpověď je…?“ „Neměla bych ti ji říkat,“ namítla. „Máme zakázáno o tom mluvit.“ „Zakázáno? To jako od Draca? Proč?“ „Proč?“ zopakovala Barbara. „Kdybych ti řekla proč, Bello, už bych ti právě odpověděla aspoň na polovinu tvojí původní otázky.“ „Ale -“ „Ty jsi opravdu zvědavá, co?“ nenechala ji domluvit. „Nemusíš přece vědět naprosto všechno. Nech se unášet časem a ono to poplyne samo. Brzy se určitě dozvíš pravdu. Veškerou pravdu.“ „No dobře,“ povzdechla si Hermiona trochu naštvaně a zachumlala se víc do deky. „V tom případě mi tedy ještě tu čokoládu dolij, prosím. Ta totiž prý pomáhá na nervy.“ „Nebrala bych to tak dramaticky, petite,“ zasmála se Barbara a přihopsala k hrnku. xOx Ve Walesu, daleko od úžasné Francie, shrbeně seděl na tvrdé dřevěné židli v malém domě, kde žil za malý peníz u jedné rodiny v podnájmu, černovlasý muž. Nepřítomně se díval na desku stolu před sebou, ruce složené v klíně, a s jeho pravidelným oddechováním ve vzduchu tvořil sražené obláčky páry. Ačkoliv mu rty díky mrazu v místnosti pomalu začínaly modrat, nevstal a nezaložil si v krbu oheň. Už poněkolikáté za poslední půl rok se totiž dostal do úzkostného stavu, kdy se nedokázal ani pohnout, aniž by ho to ukrutně zabolelo. Jednalo se sice o psychickou bolest, ale právě ta bývá povětšinou horší než trápení fyzické. Jediná myšlenka, která mu hlavou v těchto situacích kolovala, mu nemilosrdně drtila veškeré vnitřnosti a spalovala jejich zbytky na uhel. Hermiona… Když v tom pomyslný led, který mu až dosud silnou vrstvou pokrýval smaragdově zelené oči, pomalu začal roztávat a měnit se na průhledné slané krůpěje. Do pokoje náhle vešel vysoký muž s rezavou hlavou. Ron se po místnosti rozhlédl a bez jakéhokoliv přivítání si k muži přiklekl. Lehce mu zmáčkl ruku a starostlivě kamaráda pohladil po tváři. „Jsi nemocný, Harry,“ ohodnotil jeho hořící tváře a postavil se. Mávnutím hůlky vytvořil v krbu plápolající oheň, vzal z postele peřinu a přehodil ji Harrymu přes ramena. „Proč jsi neřekl, že nemáš kde bydlet? Mohl bych najít volné místo u nás. Raději přece budeš u rodiny, než u cizích, ne?“ Ticho. Nemohl odpovědět. „Jsem snad pořád ještě tvoje rodina,“ prohlásil Ron, i když se snad spíše ptal, a pozorněji si ho prohlédl. Sice se mu lehce nazvedával hrudník, ale jinak se Harry pořád ani nepohnul. Pouze ty slzy utíkaly pryč. Ron mu je, hrubě i jemně zároveň - tak jak to umí jen kamarád kamarádovi - z tváří setřel. „Až se přemístím zpátky domů, potáhnu ještě další zavazadla,“ nesmlouvavě mu potichu oznamoval. „Až se přemístím zpátky do Francie, vrátíš se se mnou ty, Harry.“ Harrymu podivně zacukaly oči a následně se na Rona podíval. xOx Igor se procházel sem a tam a zamyšleně si prohlížel desítky obalů desek, co se mu samy nabízely k přehrávání. „Co bych si měl tak pustit?“ povzdechl si. Někdy měl náladu poslechnout si nějakou hudbu, ale měli tam tak velký výběr desek, že pokaždé strávil jen několik hodin jejich výběrem. „Hodně rád hraji třetí hromadu. Ta hudba je skutečně krásná a živá,“ poradil gramofon a ukázal jehlicí na desky, které myslel. Igorovi ohýnek na hlavní svíčce zaplál dvakrát tak vysoko a rychle k nim přistoupil. Dlouho si už nevybíral. Obal desky se před něj přišoupl a jemu zrak padl na černobílý nepohyblivý obrázek zářivě se usmívajícího pána v tmavém klobouku. „Prosím,“ pokynul, že si přeje pustit tuhle. Za nedlouho se pokojem rozléhala teskná pomalá píseň Around the world. xOx Hermiona se v tmavě šedém kabátu prodírala tlustou vrstvou sněhu a nespokojeně si pro sebe něco brumlala. Přestala, až když si uvědomila, že pár kroků od ní stojí Draco a podezíravě se na ni dívá. Vždyť byl ještě před chvíli daleko! Třebaže se postavila až vedle něj, mrazivému pohledu přimhouřených očích stejně neušla. Raději proto upřela oči před sebe a snažila si ho nevšímat. „Krásný den, že ano?“ nadhodila neurčitě. Díky lehce rozechvělému se hlasu bylo znát, že si přeje, aby se Draco do rozhovoru zapojil a přestal si ji konečně tak prohlížet. Přikývl a ustoupil od ní o krok dál. „Budeš jezdit na koni?“ zahleděla se pro změnu k lesům. „Vždy jsem to chtěla zkusit, ale nebyla možnost.“ Pořád mlčí a tím ji mučí. „Jednou jsem byla ve Francii s rodiči. Lyžovat,“ mluvila dál. Ani nepřemýšlela jestli její slova navazují na ta předchozí, prostě jen chtěla prolamovat to ticho tak dlouho, dokud se úplně zlomí a oni se spolu opět budou bavit. „Rádi cestujeme… Byl jsi někdy v Tunisku? Dělají hezký koberce.“ A Hermiona blábolí a blábolí. „Chceš něco?“ nakrčil k sobě obočí, zatímco se Hermiona začala tvářit opravdu zoufale a nervózně si k tomu lámala prsty. „No, být tu s tebou,“ mírně se usmála. Draco otevřel ústa k dalším slovům, ale nakonec si jen zhluboka povzdechl. Nepatrně zatřásl hlavou a společně s koněm se opět rozešel. „Beru to, jako že mohu zůstat,“ přidala se k němu. „Nemůžeš mě laskavě nechat o samotě?“ obrátil se na ni. Bůhví jestli měl tváře zrůžovělé kvůli mrazu nebo snad díky rozhořčení, které v něm teď převládalo. „Ne,“ řekla dřív, než nad tím zauvažovala. Naštvaně zkřivil obličej, ale kupodivu už nic neřekl a šel dál. „Jak se vlastně máš?“ složila ruce před sebe a snažila se nemyslet na palčivý chlad, který vyzařoval z něj. „Úplně božsky,“ odsekl a protentokrát pohled odvrátil na druhou stranu. „Sakra, co se děje?“ divila se Hermiona. „Nic,“ zavrčel. „Jen bych byl vážně raději sám.“ „Sám jsi tu mohl být pořád a nemusel jsi mě tu kvůli tomu věznit!“ odtušila už trochu podrážděně. „No jo, vždyť ty jsi vlastně jen vězeň…“ předstíral překvapení, přičemž si neodpustil zdůraznit jen. „Tak to by ses už měla vrátit do cely.“ „To bylo hnusný,“ zastavila se a raději zrak nasměrovala ke svým nohám. Taky Draco zůstal stát. „Ano! Já jsem totiž hnusnej parchant!“ štěkl. Ublíženě sklonila hlavu. Draco se ušklíbl a provokativně ještě zašeptal: „Ještě něco, milá Bello?“ Hermiona chvíli potichu stála a beze zájmu poslouchala, jak Draco prudce oddechuje. Oči se jí pomalu plnily slzami. Ale nebrečela. Ne před ním. „Zas jsi to ty,“ odtušila chladně a odhodlaně se na něj podívala. Dala si záležet, aby to od ní nevyznělo jako výčitka. Dracova tvář se značně zjemnila a jeho ruce zaťaté v pěst se povolily. Už podruhé během deseti minut otevřel ústa zbytečně. Nic neřekl. Popravdě nevěděl, co na to říct. Od té doby, kdy vyslechl přes zrcadlo Hermionin rozhovor s nábytkem, ať dělal kdekoliv cokoliv, téměř pořád přemýšlel nad tím, jestli se náhodou opět nechová – jak to říkala? – jako ten starý známý skrček z Bradavic. A když ji po dlouhém vyhýbání opět vidí, je na ni takový. Chová se přesně tak, jak se obával, že se jednou zachová. „A co já tu vůbec čekám? Na vysvětlení? Na vyvrácení mých slov nebo snad dokonce na omluvu?“ řekla po chvíli nešťastně Hermiona a nakonec bezradně pokrčila rameny. „Já nevím… Nevím, ale čekat už nebudu,“ a odešla. xOx „Cam fláj vit mí, lets flááj, lets fláááj avej, “ překřikoval hrající hudbu hlubším, u něj neobvyklým, hlasem Igor. „If jú cen jús, sam exatik bůz -“ „Neměl bys to kazit,“ objevil se zničehožnic vedle něj Maurik a posměvačně mával ručičkami do rytmu. „Ha, ha,“ řekl Igor suše, „zato však určitě zpívám mnohem lépe, než ty tančíš.“ Maurik ručičky zas stáhl a pohrdavě si odfrkl. „Náhodou jsem mluvil o tvojí výslovnosti angličtiny a ne o hodnotě zpěvu!“ „Každý tu není imigrantský Angličan jako ty,“ odvětil hrubě svícen. „Jsem rodilý Francouz a pořád bydlím ve Francii, takže pochybuji, že se kdy můj přízvuk změní. Mohl by sis na to za ty tři století už konečně zvyknout, budíku!“ „Budíku? Budíku? Já ti dám budíku, ty jeden malý, hnusný…“ zřejmě nenacházel správné slovo, které by dostatečně ukazovalo, jak moc je ubohý. „Žárovko!“ „Mauriku, opět jsi na Igora zlý?“ zavolala Barbara ze dveří. „Ale… vždyť… já jen… on…“ ukazovaly hodiny delší ručičkou na svícen. „To on si začal!“ „Samozřejmě, jako vždy,“ smála se Barbara. „Tuhle mám obzvlášť ráda,“ pokynula ke gramofonu, který píseň hrál pořád dokola, a začala si společně s ním broukat melodii. Igor se jedovatě zachechtal a se zpěvem se dal po stole do tance. „Vííl žast gáájd, stáry áájd…“ Maurik hlasitě zaúpěl. „Jůů mej hýýr, énžls čír – cás vér tugétr! “ xOx Ačkoliv Hermiona ležela u sebe v posteli, neměla sundané boty, takže se potah na zastlané peřině pomalu promáčel tajícím sněhem z podrážek. Naslouchala tichému praskání krbu a bez jediného mrknutí se upřeně dívala na okenní tabule balkónu, kde se pod ledovým dechem prosince tvořily malé ledové kytičky. I když slyšela zaskřípání pantů dveří, neotočila se a ani nedala jakkoliv znát, že vůbec žije. Nechápala jak, ale prostě věděla, že za ní právě nestojí Barbara, Igor či Maurik, ale Draco. Prosím, ať odejde. „Chm… Hermiono… víš… no…“ koktal. Zarazil se, dodal si odvahy a pak už promluvil pevným hlasem: „Mon Dieu! C'est bete,“ zakroutil hlavou a klekl si za Hermionu. Jak se postel prohnula a ona poznala, že je od ní opravdu jen malý kousek, zavřela oči. Když už nic, tak může aspoň předstírat spánek. „Hermiono, já se s tebou nechci hádat. Nechci být krutý a dělat zlé skutky a ani to zas nechci být já,“ mluvil překotně. Skláněl se nad ní pouze jednu stopu vysoko, přesto však slova pronášel hodně nahlas. Jakoby se tak jejich vážnost mohla dvakrát víc zdůraznit. „Já chci… chci… netuším, co vlastně chci. Víš, omlouvám se. Omlouvám se. Já! Hermiono, to přece – Hermiono? Posloucháš mě vůbec?“ Prosím, no tak prosím. Copak jí nikdo nepomůže? Copak ho nikdo nedokáže odvést pryč? „Hermiono?“ zkusil Draco znovu. Zhoupnutím se pak přes ni naklonil a přesto, že ji pozoroval vzhůru nohama, si nemohl nevšimnout jejího křečovitého výrazu. Hermiona se totiž s pevně semknutými víčky usilovně snažila netřást řasami, aby náhodou neměl podezření, že spánek jen předstírá. On taky skutečně nevěřil, že spí. Lehce špičkami prstů přejel po jejím obličeji – čelo, zavřená víčka, nos, rty, brada a tváře - a když Herm nevydržela a vydala tichý sten blaha, pousmál se. Měkce ji políbil na spánek a zašeptal: „Je t’aime… přeber si to jak chceš.“