„Už jsou tady, musíme si pohnout,“ varoval Draco Hermionu a krátce ji
políbil na tvář.

„Už letím… a stejně, když to bude holka, bude to Šarlota.“ Draco se po ní
jen krátce podíval, ale nebyl čas na další dohadování. Sám by chtěl syna,
ale proti dceři by taky nic nenamítal. Pokračovatel linie Malfoyů může
přece přijít později.

Budou to už čtyři roky, co spolu žijí, hned poté, co odešli ze školy. A
teď, v době, kdy již brzy mohla nastat poslední bitva, spolu čekají dítě.
Nemohli se dohodnout na jméně, tak se domluvili, že Hermiona bude
vymýšlet pro holčičku a Draco pro chlapečka. Dracovi se ovšem Šarlota,
jakožto Hermionin návrh, rozhodně nelíbila. Hermiona ale trvala na svém.
Ona taky doufala, že Draco by nebyl schopný pojmenovat syna Christian,
ale její manžel si zřejmě srandu nedělal. Jediné, na čem se byli schopni
dohodnout, že druhé jméno dají svému dítěti po rodiči: po matce Hermiona,
nebo po otci Draco.

Nastávající otec se naposled podíval na svou mladou manželku, naposledy
ji pohladil po bříšku, které se začínalo pomaloučku zaoblovat a oba se
rozběhli do spodního patra Malfoyského sídla, kde se začínal scházet
Fénixův řád očekávající nejen je, ale i další pokus o dobytí sídla a tím
získání jedné z nejmocnějších zbraní – Vis firmare. Stále ve stadiu
vývoje, ale s velmi slibnými vyhlídkami do budoucnosti. Síla toho, co ji
použije, bude několikanásobně zesílena, což znamená, že se za žádnou cenu
nesmí dostat do rukou Pána zla.

Řád se již nemohl scházet v domě po Siriusi Blackovi na Grimmauldově
náměstí, protože jeho majitel se obrátil na snazší cestu ke slávě a
bohatství. Pro celý čarodějnický svět to byl šok, když po jedné z bitev
byl Fénixovým řádem zajat Harry Potter. Nikdo tomu nemohl uvěřit, mysleli
si, že to byl omyl, ale Chlapec, který zůstal naživu, byl odsouzen, a to
k trestu na doživotí. Nemohl být odsouzen k trestu nejvyššímu, protože to
by přece nikdo nedovolil. Vězení bez mozkomorů už ale není vězení, a
proto se podařilo uprchnout nejen Harrymu Potterovi, ale i jiným
posluhovačům Pána zla, včetně Luciuse Malfoye.

Řád nebyl schopen se domluvit, kam přesně zbraň schovat, protože žádné
místo již nebylo bezpečné. Posledními jistotami byly dům Siriuse Blacka a
Bradavice, jenže obě místa již ztratily svou důvěryhodnost: Dům číslo
dvanáct hned poté, co byl Harry Potter odsouzen a Bradavice byly zavřené
následující rok po smrti Brumbála. Jediným vhodným místem se tak stalo
Malfoyské sídlo chráněné nejrůznějšími štíty a vstupními hesly. Lucius
Malfoy sice znal ta, kterými dům sám opatřil, ale řád k nim přidal ještě
bezpočet dalších. Přesto všechno mohla existovat šance, malinká mezera v
ochranných opatřeních a smrtijedi by mohli proniknut dovnitř a zmocnit se
zbraně, která mohla rozhodnout o výsledku války. K dalšímu takovému
pokusu mělo dojít během asi hodiny. Útoky byly stále víc propracovanější
a smrtijedi nikdy neudělali stejnou chybu dvakrát.

„No konečně, naši mladí bystrozoři…“ uvítal je Severus Snape, který se po
Brumbálově smrti ujal vedoucího postavení v řádu. Na jeho místo sice měla
větší právo Minerva McGonagalová, ale schopnějším v této funkci se
prokázal jasně Snape. Hermiona i Draco měli týden po bystrozorských
zkouškách a oba se mohli zaslouženě chlubit novým titulem. Stejně tak i
Ron Weasley měl už týden vyšší postavení, ale od doby, kdy spolu Hermiona
s Dracem začali chodit, s nimi nepromluvil ani slovo, když zrovna
nemusel. Nevěřil, že by někdo z rodu Malfoyů mohl stát na straně řádu.
Důvěru všech ostatních si ale Draco již poctivě vysloužil, a tak Ron
zůstal jediným, kdo jej stále podezříval.

Rozmístili se na své předem určené pozice a nezbylo jim, než vyčkávat, až
se objeví jediný slabounký náznak útoku. Řád měl to štěstí, že získával
zprávy od jednoho ze svých špehů v řadách smrtijedů. Nebyl to ale Severus
Snape, protože jeho náklonnost k nepřátelské straně Voldemort odhalil
krátce po Brumbálově smrti.

Smrtijedi tentokrát nepoužili taktiku hromadného útoku, nýbrž začali s
odstraňováním členů řádu jednoho po druhém. Naštěstí byli odhaleni již po
prvním útoku, protože řád počítal i s touto možností a každý čaroděj byl
chráněn jiným. Nejen Hermiona a Draco, ale i Ron potvrdili svá nová
povolání a význačně přispěli do boje proti smrtijedům.



O pár měsíců později

„Hermi, miláčku, pochop, že já chci být tady, s tebou…“

„Ne… už jdi…“ působilo jí nesmírnou námahu mluvit, ale přesto se o to
snažila. „Oni tě p… potřebují.“ Hermiona ležela zpocená na nemocničním
lůžku. Čas, kdy se mělo narodit dítě se nezadržitelně blížil.

„S prvním dítětem jsou vždycky drobné problémy,“ uklidňoval budoucí matku
mladý léčitel. Jenomže tohle nebyly jen drobné problémy. Hermiona tady
ležela již šestou hodinou, obklopená depresivní bílou nemocniční barvou,
svíraná křečemi a silnými bolestmi. Byla neustále ujišťovaná, že tohle
tady není poprvé, každá prvně rodící matka má s porodem problémy, nikdy
předtím si ale nedokázala ani představit, že by to mohly být tak sužující
bolesti.

A venku zuřila válka. Bitva, která měla rozhodnout o všem. O porážce,
nebo totálním vítězství Voldemorta. Před minutou přiletěla do
nemocničního pokoje sova s povoláním do bitvy. Draco se teď musel
rozhodnout, zda zůstane s Hermionou, jedinou osobou, na které mu kdy
doopravdy záleželo, v snad nejtěžší chvíli jejího života, nebo pomůže
Snapeovi a ostatním z řádu v rozhodující bitvě. Hermiona měla jasno v
tom, co by měl udělat, ale Draco by jí byl tak rád oporou. Tady, teď.
Nakonec se uvolí uposlechnout jejího přání a vydává se zachraňovat svět,
zatímco jeho láska trpí při plození nového života.

Přemístí se do místa, o němž předpokládá, že je bokem od centra hlavního
dění, ale hned, jakmile dopadne na zem, mu kolem ucha prosviští červený
paprsek. Instinktivně sebou praští na vlhkou půdu pokrytou spadaným
jehličím. Ucítí jeho nepříjemný zápach, ale rozum mu napovídá, že ještě
není moudré zbytečně nadzvedávat hlavu. Zaposlouchá se do ticha kolem –
až nepřirozeného ticha, které jej obklopuje ze všech stran. Tady přece má
zuřit bitva, ta nejdůležitější bitva ze všech. Smrtijedům se přece
nemohlo podařit tak rychle zvítězit… vůbec se jim přece nemělo podařit
vyhrát, Fénixův řád byl celkově lépe připravený, tak si to alespoň
všichni jeho členové mysleli. Připravili Pána zla o řadu jeho spojenců.
Nejdůležitějším pokrokem bylo přesvědčení obrů, aby se k Voldemortovi
obrátili zády. Sice se odmítali přidat ke Snapeovi, ale zůstali
nestranní, a to se dalo považovat za úspěch. Na rozdíl od nich kentauři
zaujali pevné postavení, a to (na rozdíl od vlkodlaků) na straně Fénixova
řádu.

Hrobové ticho bylo proťato hlasitým praskavým zvukem dřeva nebezpečně
blízko Dracovy hlavy. Útočník zřejmě alespoň tušil, kde Draco leží a že
ještě není v bezvědomí. Mladý Malfoy však nečekal, až neznámý
černokněžník zaútočí znovu a vyslal protiútok do místa, kde se domníval,
že smrtijed stojí. V duchu se modlil, aby náhodou neútočil na někoho ze
svých řad a nutil se nemyslet na Hermionu trpící bolestmi v nemocnici.
Jak rád by byl radši s ní. Když slyšel, že minul, s bleskovou rychlostí
vyslal druhé zaklínadlo. Nemohl tomu uvěřit, ale zdálo se, že trefil.
Obezřetně se připlížil k nehybnému tělu a ve světle hůlky poznal jednoho
ze smrtijedů. Zároveň si uvědomil, že kolem dokola již není absolutní
ticho, nýbrž k němu jakoby z velké dálky doléhají nějaké zvuky, jakoby
výkřiky. Opatrně se zvedl a šel po hlasech, asi deset minut stoupal do
mírného kopce, pak stanul na okraji lesnatého údolí. Nyní již rozeznává
zvuky poměrně jasně a zřetelně, předtím je neslyšel, protože stromy a
mírný kopec jim nedovolil proniknout až k Dracovi. Jakmile mu, dnes již
potřetí, prosviští zaklínadlo kolem hlavy, ani vteřinu neváhá a skrčí se
k zemi za jeden ze statných smrků. Nepřišel pozdě, ba přímo naopak, bitva
je v plném proudu.



„Už...Dítě je obráceně!“

„Přineste sem další prostěradla!“

„Draco!!“