Všechno je špatně. Právě tak by se dal shrnou celý Harryho den. (vlastně možná i celý život). A přitom to začalo docela slibně. Harry skoro celou noc přemýšlel. Má podezřelého. Levandule je jediná, kdo to mohl udělat. A i když slíbil Dracovi, že se pokusí dokázat, že to třeba není ona, tak… Je jediná, kdo to mohl být, a to se nedá prostě vyvrátit. I když mu nikdo nevěří. Jenže tak to bylo vždycky. Vždy, když přišel s nějakým nápadem, tak… prostě to bylo odsouzeno jako špatné. A i teď. I když sám musel přiznat, že představa Levandule jako záporné hrdinky byla přinejmenším komická. To bylo podobné jako představit si, že to je třeba… třeba Neville. Ale… ano Levandule jak jí znali dříve by to nikdy neudělala. Přece jenom to byla taková ta slečinka, co se pořád někde chichotala, popř. si někde lakovala nehty. Prostě normální holka, no. Ale… právě, že už to nebyla Levandule, kterou znali dříve. A kdo ví… třeba se jí po smrti matky něco porouchalo v hlavě a začala takto škodit. I když to nebylo zrovna nejpěknější o ní takto přemýšlet, byla to možnost. Ačkoliv to třeba s matkou souviset nemuselo. Mohlo to být prostě cokoliv Ale hlavní tu každopádně bylo, že Harry už teď věděl, co udělat. Musí prostě zjistit ten důvod. Dobrá… Nejdřív zjistí, jestli je to vůbec ona. A důvod až pak… Nevěděl, jak by se do toho měl pustit, a proto se rozhodl, že provede to jediné, co ho napadlo – promluví s ní. Proč by taky nemohl, že? Samozřejemě, že se jí nezeptá přímo, ale trochu by to téma nakousnout mohl. Nenápadně. Lepší než sedět a nedělat nic. Nebo hůř… Sedět a přemýšlet o… jiných věcech. Například to, co udělal včera Draco. Malfoy. To ponížení. Ano, políbil ho a bylo to pěkné, ale to, že to udělal kvůli tomu, aby to „vyzkoušel“ už vůbec hezké nebylo. Harryho polilo horko, když si na to vzpomenul. A nejhorší, že nevěděl, jestli to je z toho, že si to Draco k němu nevolil, nebo prostě jen kvůli tomu, že to bylo až příliš pěkné. Každopádně se rozhodl, že tímto se zabývat nebude, protože jsou tu důležitější věci. I když ten Dracův proslov… Takové ty střípky pochybností, že třeba… Ne. Od této chvíle se prostě myšlenkám na svého dobrého kamaráda vyhne. Teď se zaměří na Levanduli a raději vymyslí, co jí to vlastně řekne. Tohle bude lepší. Tohle může vyřešit. Tentokrát ano. Ale vlastně… od téhle chvíle už to šlo jen špatně. ***** „Opravdu nevím, co s vámi mám dělat. Říkal jste, že chcete studovat bylinky? No tak to je vaše jediné štěstí, na to přeměňování potřebovat nebudete… Ale samozřejmě, že když nesložíte závěrečné zkoušky, tak…“ Neville už měl problémy i s Přeměňováním. Takže nic nového. Harry se podíval na Levanduli. Pořád si pohrávala s řetízkem. Každou chvilku se jí ruka zaškubala víc než bylo obvyklé. Sakra. Tahle holka byla zatraceně nervózní. To nebylo samo sebou. Copak to opravdu vidí jen on? Podíval se na Rona, který sledoval Hermionu s výrazem oddaného psíka. Ta naopak pečlivě pročítala učebnici. Hmm, tak zřejmě ano. Oba dva příliš ponořeni do sebe, než aby to viděli. A Malfoy? Seděl vedle něj a s úšklebkem poslouchal, jak McGonagallová spílá Nevillovi. Vypadalo, že z toho má radost. Prostě Draco. Nezměnil se. Možná to je dobře. ***** „Harry? Můžeme si promluvit?“ Hermiona si ho vzala ve společenské místnosti stranou. A jéje. Nic proti ní, ale tohle nevěstí nic dobrého. Zvlášť, když si vzal, jak vážně se chuděra tváří. To bude určitě nějaká hloupost. Takový výraz mívá vždy, když mluví například o domácích úkolech. Že by se mu chystala vynadat, protože se málo připravuje na vyučování? No nazdar… „Nemám zrovna moc času. Za chvilku se mám sejít s Dracem,“ vymlouval se. Ale byla to kupodivu i pravda. „Právě o něm chci mluvit.“ Tak tohle bude ještě horší než diskuze o škole. „Co zase?“ Možná reagoval příliš přehnaně. Soudě podle toho, jak ublíženě se kamarádka zatvářila. „Harry, můžeme si prostě jen popovídat? Třeba v ložnici, tak bude určitě větší klid.“ Teda. Kdyby nevěděl, že chodí s Ronem, myslel by si, že mu tady dělá nějaké… návrhy. Hodně neslušné, řekl by. Ale takhle… „Tak dobrá,“ tentokrát zněl pro změnu otráveně. Společně vešli nahoru, usadili se a Hermiona mohla začít. „Ty Malfoye miluješ.“ Nepotřebovala žádný úvod, žádné zdlouhavé řeči. Prostě to na Harryho „vypálila“ rovnou. COŽE? Zbláznila se? Už si pomalu začínal myslet, že ho chápe, že už ho začala brát, že možná jí Draco ani tak nevadí… Tuhle pitomost si jen namlouval. Nic se nezměnilo. Kdyby tenhle výpadek přišel od Rona… Rozumněl by tomu (ostatně Ron mívá hloupé narážky pořád). Ale Hermiona… Tohle ho dost zklamalo. „I ty, Hermiono? Kolikrát mám ještě opakovat, že mezi mnou a Dracem nic není a že k němu…“ „To nebyla otázka, Harry.“ A co to tedy mělo být? Trochu nechápavě se na ní podíval. Vybouchla. „Bože, vám klukům to všechno dochází tak pomalu!“ Začala přecházet po místnosti a vykřikovat „nesmysly“: „Proč už si to konečně nepřiznáš? Proč už s tím, Harry, něco neděláš?“ Zbláznila se. Definitivně. Po Levanduli i Hermiona. Asi je to nakažlivé. „Co to plácáš?“ „Plácám?!“ Nebo snad… „Ty si opravdu myslíš, že jsem do Draca zamilovaný? Hermiono, jsme jenom kamarádi. Nikdy jsem na něj nemyslel jinak.“ Znovu se posadila. A trochu se zklidnila. „Harry přátelství se dá s láskou lehce zaměnit. Jeden den máš kamaráda a druhý den si uvědomíš, že k němu cítíš něco víc.“ Tak takhle to je. Ona a Ron. Přátelství – láska. Ale proč by to tak mělo být i u nich dvou? Jenže oni nejsou jako každý, nebudou dělat to, co od nich každý očekává nebo by očekval. Že skončí spolu. Přesně jak to Hermiona kdysi dávno řekla. „Proč musí být kluci tak nechápaví? Sice se říká, že gayové jsou citlivější než ostatní, ale u tebe to, promiň, tedy neplatí.“ No prosím, ještě ho hodí do takové té „škatulky gay“. Za chvilku mu přinese svou růžovou mikinu s tím, že to gayové teď nosí. Pff… „Podívej, jak se chováš! Jak se na něj díváš. Harry…“ Působila málem zoufale. Litoval by jí, kdyby na ní nebyl naštvaný, že mu říká takové hlouposti. „Úplně normálně. A nevím, proč tohle zase řešíš, vždyť to je pitomost.“ Zamilovaná Hermiona je ještě horší varianta než klasická Hermiona. Prostě vidí lásku všude. Za chvilku někoho dohodí i Snapeovi. Nebo McGonagallové. Nebo je dá dokonce dohromady… Hrozivá představa. „Protože chci, abys byl šťastný. I když tomu možná nevěříš, ale nemůžu vidět, jak oba dva ztrácíte čas nějakým… nějakým… směšným sledováním filmů, hovory o ničem a tím vším. Když chcete být spolu, tak spolu buďte.“ Teď už opravdu nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. To myslí vážně? Jak vůbec může vědět, že chtějí být spolu? Nevidí do nich… Nemůže vědět, co prožívají. Nemůže to vědět. Hmm, a to ještě neví o tom polibku. To by jí to pak asi už nikdy nevymluvil. Otázka je, jestli se mu to vůbec podaří vymluvit. „Vždyť Malfoye nesnášíš.“ „Ale ne tolik, abych vám stála v cestě. A jestli ho máš rád, tak…“ Teď už se rozesmát musel. Vždyť je to jako ze špatného filmu. Takhle kýčovitá nebyla ani Pretty Woman! (možná ani Titanic ne) „Nemám! Nebo aspoň… ne, takhle! Je to kamarád, skvělý přítel. Ale to není, že bych na něj myslel nějak jinak.“ „Jenom si to nechceš přiznat.“ Aha. „Prostě se mýlíš.“ „Harry… zkus se nad tím zamyslet…“ „Nad tímhle přemýšlet nemusím, Herm. Tentokrát se mýlíš.“ Pokrčila rameny: „Jak myslíš, Harry.“ A pak odešla. No, aspoň, že tak. To opravdu myslela vážně? Ano, má Draca rád. Poznal ho a zjistil, že dokáže být milý (když chce), že dokáže být vážně dobrým kamarádem, se kterým je legrace. Poznal, jak krutě vtipnou osobou může být. A taky poznal, jaký je, když trpí. Viděl drobnou schoulenou osobu, která se třásla. To byla chvíle, kdy měl chuť ho obejmout a bránit před celým světem. Protože byl jeho kamarád. A dobrá – musel uznat, že je Draco velice pěkný. Dříve to vůbec nevnímal, ale teď musel přiznat, že je tenhle kluk docela…. sexy, no. Obzvlášť, když přemýšlel a jeho oči dostaly takový ten zvláštně zastřený pohled. A líbal… no, vážně skvěle. Bylo to prostě něco jiného než líbání holky. Občas ho sice ještě pořád dokázal vyděsit (včera), ale byl to prostě on. Věří mu. A vždycky mu bude věřit. Je to prostě s ním složité. Nebere ho stejně jako Rona nebo Hermionu. Bere ho jinak. Ale rozhodně to není tak, že by ho miloval. Není. Snad ne. Tohle nemůže být láska. Občas o ní uvažoval. Tedy o lásce. To by poznal. Prostě by věděl, že je to ono Tentokrát se Hermiona musela splést. ***** „Ehm… Draco?“ „Hmm?“ Chtěl na to nějak navázat řeč. Říci mu, co říkala Hermiona a prostě zjistit, co si o tom myslí. Dobrá… chtěl svým způsobem, aby se Draco rozesmál a společně Hermionu tak trochu „pomluvili“. Ano, občas dokázal být zlomyslný i on. Ale každý se potřebuje nějak odreagovat, tak co? „Já… Prostě jsem… Draco? Co to děláš?“ Nevěřícně se díval na Draca před sebou. Tady svět se málem hroutí, Voldemort útočí, Levandule zřejmě také, studenti jsou vyděšené, Brumbál kdesi na „výletě“ a on? On si tady klidně… „Manikúru, to jsi nepoznal?“ „Ale jo. Jenom se tomu tak nějak bojím uvěřit. Tohle je přece směšný.“ Ještě včera spolu byli v tomhle pokoji, líbali se, Draco ho neskutečně provokoval… A teď? On si tu v klidu piluje nehty. „Pottere, ty jsi pořád sto let za opicemi. Já vím, že máš nehty pořád odporně okousané, ale to neznamená, že takové prase musím být i já.“ Sevřel ruce v pěsti. Toho si vážně všiml? No na druhou stranu… kdo ne? Ale stejně… „Já jenom, že to je tak... gay, no.“ Za chvilku si tu růžovou mikinu od Hermiony pujčů. Pitomé stereotypy. Jenže který heterosexuální muž si piluje nehty? A nosí manikúru v malé fialové krabičce? Tohle už je příliš. Kdyby to viděl Ron tak se asi rozsype smíchy. A pak se těm vtipům diví… „Pokud sis toho ještě nevšiml, Pottere, tak já gay jsem… Ale to s tím kupodivu vůbec nesouvisí. Prostě jsem jen rád upravený.“ Toho si všiml. Už jen ty jeho vlasy. Ani jediný vlas netrčí, pěšinka je rovná a ani o milimetr se nehne. Povrchní Malfoy… Směšné. To, že tu řeší Dracův vzhled, zatímco Levandule něco chystá. (pokud to je tedy ona) A vůbec…. chtěl s ním probrat Hermionu a teď neví, jak by o tom měl začít. Aby to nevypadalo, že s ní třeba souhlasí. Směšné. Směšné. Směšné. A stejně jde všechno špatně. Jak by totiž něco takového mohlo jít dobrým směrem? Divný den… „Až mě naštveš, tak řeknu Ronovi, že si piluješ nehty. A že nosíš u sebe zrcátko.“ „To by byla sebevražda. Pak bych všude rozšířil jaké pohlaví preferuješ.“ No, no, no. „To bys udělal?“ „Jo. Já se dokážu mstít… Když mě někdo zklame, tak mu pak dokážu ublížit taky.“ Před chvilkou si ho dobíral a najednou ho zase málem mrazilo. Draco dokázal svůj hlas obarvit výhružností. Co se to s ním, krucinál, děje? Občas taky zní jako blázen, který vlastně neví, co chce. I když… je mu šestnáct. V tomhle věku většinou člověk jedná nelogicky a tak trochu „bláznivě“. (tedy obyčejný člověk, Harry samozřejmě ne… ten jedná vždy přesně logicky… nebo se o to alespoň snaží). „Ty mě vyhrožuješ?“ Možná to neměl říkat tak přímo. Anebo možná že právě měl. „Třeba.“ Proto by se do něj nikdy nemohl zamilovat. Protože je občas tak „Malfoyovský“. Občas v něm vidí celého Luciuse. Třeba právě teď. Tak jak mohla Hermiona tvrdit, že ho miluje a že si to jenom nechce přiznat? K smíchu. Kdyby to tak bylo, přiznal by to. Podruhé ve dvou dnech ho vyděsil. Co se to s nimi všemi děje? „Tak všem řekni, že jsem na kluky. Vysměj se mi, klidně si vymysli, že jsem tebou posedlý nebo tak něco. Pak budeš zase sám, protože já jsem jediný, kdo s tebou vydrží. Všem ostatním jsi ukradený. I tvýmu otci.“ Jen to vyslovil, už by to nejraději vzal zpátky. Sakra. Draco vytáhl hůlku a namířil jí na něj. Opět. Deja vu? „Pottere… Dovoluješ si moc. Možná to je pravda, ale ty nemáš nejmenší právo o tom mluvit. Do tohohle ti nic není.“ „A ty mě snad můžeš vyhrožovat? Vzpamatuj se, Malfoyi, chováš se jako idiot.“ „A ty snad ne? Napadáš mě, vysmíváš se mi, že jsem na kluky, napadáš mě.“ Cože? „Jsi paranoidní, Draco. Ty mě napadáš daleko častěji než já tebe. A já to třeba na rozdíl od tebe nemyslím nijak zle. Nechci ti ublížit. Já prostě… sakra. Bereš si to všechno moc osobně.“ Draco dal hůlku dolů a… „Promiň.“ On se mu omluvil? Páni… to bylo poprvé, co něco takového udělal, aspoň co si Harry pamatuje. „To je dobrý.“ Nekomentoval to. Ale prostě v tu chvíli… Nějak prostě… Pocítil, že Hermiona možná měla pravdu. Tedy… částečně. Možná by mohl Draca mít rád. Tedy, mít ho rád víc než málo. Protože slovo láska by v souvislosti s ním nerad použil. Ale prostě… něco tam bylo. A v té „hádce“ to tak nějak vyplynulo na povrch. Nebo spíš v tom, co následovalo po hádce. V jednom omluvném slovu. Protože i když Draco byl Malfoy a dokázal být opravdu zlý, tak… Prostě… I když v jednom okamžiku málem nenáviděl, tak stačilo, aby se podíval tím svým pohledem, svěsil ramena, přestal se přetvařovat… a Harry viděl, jaký je Draco doopravdy. Zranitelný. Křehký. Jeho. A teprve tohle ho pořádně vyděsilo. Kurva. Tohle nebylo vůbec dobrý. Protože jestli tu „něco“ bylo, tak… Zatraceně… Co když měla doopravdy Hermiona pravdu? Ne. Tohle ne. Tohle rozhodně nechce řešit. Musí řešit Voldemorta a možnou svou vlastní smrt. Ne Draca. Ne teď. Proč se to vždycky musí stát jen mu? Kruci. Tohle se mu ale VŮBEC nelíbí. Tohle je vlastně dost… blbý. Všechno jde dneska špatně. ***** Hermionu zastihnul (jak jinak) v knihovně. A dokonce tam neměla ani Rona. Výjimečně. (aspoň, že nejsou tak nerozlučnou dvojkou, jak by se mohlo zdát) „Víš, rozhodla jsem se, že prozkoumám ještě nějaké knihy kvůli tomu, co se tady děje.“ „Mezi mnou a Malfoyem se nic neděje,“ Harry se okamžitě ohradil. Prima. Tak proč za ní pak chodil? Sám neví… Jen… Neví, no. Připadá si teď jako hlupák. „Kdo tu mluví o Malfoyovi? Ty nehody, ten nápis… Třeba se stalo něco podobného i v minulosti, víš, Harry, nikdy si nemůžeme být jisti.“ Teď si připadal jako dvojnásobný hlupák. Snažil se to raději zamluvit. „Proč tě to tak najednou zajímá? Myslel jsem, že…“ Nenechala ho (už tradičně) dokončit větu: „Kvůli Levanduli. Harry, já pořád vidím, že jsi ještě nepustil z hlavy, že by to mohla být ona. A možná, že tady někde v těch knížkách je odpověď, kdo to vlastně je. Co mi vlastně víme?“ „Hmm.“ Nezdálo se mu, že by zrovna v knihovně našel odpověď. Věci, co se děly teď… „A co jsi zjistila?“ „Nic. Vůbec nic. Nechápu to.“ Harry to chápal. Nenašla nic, protože nic není. Tečka. Ale nahlas raději nic neřekl, ať si hledá, když jí to baví. Pořád lepší, než kdyby se muchlovala po chodbách s Ronem. Nebo něco horšího. Fuj. Chvilku si s ní ještě povídal, a pak se vrátil do Nebelvírské věže. A Dracovi nepadlo ani slovo. ***** Zase tam potkal Levanduli sedět ve „svém“ křesle. Vypadala pořád stejně bledě, a tak nějak vyděšeně jako v posledních dnech. Co se to s ní stalo? Že by výčitky po tom pokusu o otravu? Výčitky kvůli té krvi a tomu nápisu na zdi? Nebo… je prostě jenom smutná, jak tvrdí Hermiona (s přikyvujícím Ronem v pozadí) a Draco? Chtělo by to nějak nenápadně začít rozhovor… Stočit slova na její matku, jak se vyrovnává s její smrtí, na Voldemorta… Sakra, nenápadnost nikdy nebyla jeho předností a slova taktéž volit moc neuměl. A ještě k tomu byla společenské místnost dost plná… Jak začít rozhovor s holkou? To zní docela… zvláštně. Od něj. Dobrá, podívá se na to z jiné strany. Z té.. eh… heterosexuálnější. Jak by začal rozhovor s holkou, kdyby se mu líbila a chtěl jí prostě nějak… ehm… sbalit. (to je ovšem docela hrozné slovo, kdo to proboha vymyslel?) Ono záleží na první větě… Levanduli zná, tak by to nemuselo být tak těžké. Hlavně být nenápadný. Ahoj, můžu si přisednout? Ahoj, dneska ti to sluší… To máme ale krásné počasí Och, to je ale krásný svetr, ten je nový? Nebo jsi ho jen vybrala v SkvrnoBiloZmizu? Samé hlouposti… Ale on jí přece nechce… ehm… sbalit. (opět to slovo). Chce si s ní promluvit. Jako kamarád. Jak by začal rozhovor s ostatními, kdyby měli trápení a nechtěl jim ublížit? S… Dracem? Jenže Draco není Levandule. Ač mají leccost společného. Draco je… kluk, no. A tak mu je bližší. Ano, s dívkami to Harry neuměl. „Ahoj… Něco potřebuješ?“ Tak ho oslovila Levandule sama. Samozřejmě, to jeho přešlapování muselo být tak „nenápadné“ až si ho všimla. „Jenom mě napadlo, jestli už máš ten úkol do Lektvarů,“ řekl první, co mu přišlo na jazyk. A nakonec… nebylo to tak špatné. Lepší se. „Úkol? On nějaký byl?“ Aha, tak Levandule je asi stejně pozorná jako on. Nevadí. Nitka hovoru už byla zapředena. Tak… „Co vůbec pořád děláš?“ Pokrčila jen rameny. A neopověděla. „Víš… Já jenom… Co jsi dělala včera v naší ložnici? Docela jsi mě překvapila.“ Sakra. Nezačal o tom moc brzo? „Nic… Vlastně… Jenom… Hledala jsem… Prostě jsem se chtěla někde schovat, být sama a v naší ložnici byla Parvati a já prostě… Nechápeš, jaké to je, když tě každý sleduje na každém kroku a v duchu tě litují. Uvažují o tobě, koukají na tebe… Není to příjemný.“ Tak o tomhle třeba věděl. Protože i na něj koukali… Byl Harry Potter. Už si na to zvykl. A tohle znělo logicky. Ale zároveň zvláštně pomotaně. Chce klid a jde do chlapecké ložnice? A co to držela v ruce? „Něco jsi tam chtěla dát.“ „To je hloupost, Harry. Nic jsem tam nenesla,“ ošívala se. A nepřesvědčila ho. „Něco jsi měla v ruce.“ „To není pravda,“ vykřikla nahlas. Několik studentů se otočilo. „To není pravda,“ opakovala tišeji. „Promiň.“ „Nechci s tebou mluvit. Jdi pryč, Harry.“ Působila naštvaně. Nedivil se jí. Přece jenom to na ní docela „vychrlil“. Sám by nereagoval jinak. Ale pořád jí nevěřil. Levandule… Co skrývá? Je to Voldemort nebo ještě něco jiného? Levandule… „Jsi to ty?“ vypadlo to z něj dříve než tomu mohl zabránit. Vrhla po něm pohled… Jako kdyby to ani nebyla ona… „Cože? Kdo?“ „To, co se tady děje… můžeš za to ty? Pomáháš Voldemortovi? Ne, že bych tě obviňoval, ale…“ Znělo to jako obviňování. Obviňoval jí…. V plné společenské místnosti. Jak zareaguje? Jak by mohla zareagovat… Ale bylo to horší, než Harry předpokládal. Najednou prudce vstala a začala… křičet. „Jak si můžeš myslet, že bych to mohla být já? Proč všichni ve mně vidí jen to nejhorší? Ty jsi blázen, Harry, nic než blázen. A já blbá myslela, že ti na mě vážně záleží, že mě máš třeba rád! Že se mi snažíš pomoc! A ty si jenom myslíš, že jsem… že jsem… že tady polívám postele prasečí krví a trávím studenty. Co myslíš, že jsem u tebe v pokoji mohla dělat? Brečet asi ne, že? Samozřejmě, že jsem ti tam nesla přenašedlo, které by tě zaneslo k Pánu Zla! Co jiného, že? Já tě nenávidím, Harry… Nenávidím tě.“ Teď už se na ně dívali všichni. A Harry… Zrudnul. Sakra… Že by se přece jenom mýlil? „Promiň. Já nemyslel jsem, že…“ „Nemyslel jsi, ale možná jsi měl. Že chci zničit Bradavice… Jak bych mohla? Umřela mi máma a chovám se divně, tak to je! Já nechci děsit, já jenom trpím, copak to nikdo nevidí? Zatraceně… teď si každý myslí, že jsem blázen. Nenávidím tě, Harry… Nenávidím… Já jsem to nechtěla, ale teď už nemůžu... Jdi pryč.“ Asi by jí to měl vysvětlit, omluvit se jí, utěšit jí, ale… šel pryč. Připadal si moc trapně, moc špatně. Hermiona měla pravdu, neměl jí to říkat. Jenom jí ještě víc ublížil. Snad… To tedy nebyla ona. Jestli opravdu tak trpí… To jak se na něj rozkřičela… Sakra, asi vážně šlápl vedle. Jenže… Kdo tedy? ***** Vrátil se do knihovny. Asi by měl říct Hermioně, co se stalo… Protože se to stejně dozví, k sakru, v Bradavicích se nic neutají. Určitě už si ted na chodbách šuškají, že „napadl“ Levanduli a že je možné, že to Harry sám je tím… ehm… travičem, škodičem, prostě tím, kdo ničí Bradavice zevnitř. Přestřelil, no. „Ahoj, Herm.“ Otočila se na něj. Vypadala ustaraně. „Harry, já… něco jsem si uvědomila, ale nevím, jestli to něco znamená. Jestli to je stopa nebo shoda náhod nebo… já nevím,“ prohrábla si nervózně vlasy. Trošku ho zamrazilo. Takže nebylo zbytečné pátrat v knihách? Nechal jí mluvit. „Hledala jsem asi špatně, historické knihy nám moc nepomůžou… Možná… přece jen jsi měl s tou Levandulí pravdu. Jde o její matku Hermionu Brownovou.“ Pravdu? Vždyť právě zjistil, že jí mít zřejmě nebude… Tak… „Co jsi našla?“ „Tady,“ podávala mu tlustou knihu. „Mýty a legendy starověkého Řecka?“ Přečetl název a vrhl nechápavý pohled. Co je zase tohle za hloupost? „Nevím, proč mě to nenapadlo už dávno, je to i moje jméno. Hermiona… Nalistuj si odkaz Hermiona, Harry, a třeba ti to dojde.“ To mu to prostě nemůže říct? Snaží se o větší dramatičnost nebo co? Ale poslechl jí. Hermione nebo Hermiona byla v řecké mytologii dcerou Menelaa a krásné Heleny, vychovávána svou tetou Clytaemnestrou. Tato žena se objevuje v díle kouzelníka Euripida nazvaném Orestes. Nic tam neviděl… „Harry… Dcera Heleny… Dívala jsem se do zápisů Bradavické kroniky a sedí to. Helena pojmenovala svou dceru po mytologické postavě… Harry, jediná Helena, co znáš… To už jsi na ní zapomněl?“ A jéje… Nezapomněl. Dcera Heleny. Takže Levandule je vnučka téhle Heleny? A znamená to něco? No.. možná jen to, že je dneska všechno špatně.