Kapitola dvacátá šestá
VOLBY A RADY

Harrymu se značně ulevilo, když u oběda viděl, že se ty praštěné holky
obě vrátily živé a v pořádku. Seděly však mlčky a zamračeně. Daria se s
červenýma očima nimrala ve svém jídle a na otázky Ginny odpovídala pouze
jednoslovně. Angela vypadala, že krájí a napichuje maso jen popaměti,
jelikož s nepřítomným výrazem hleděla přímo před sebe a na čele měla
zamyšlenou vrásku.
Harry pomalu vyprázdnil svůj talíř a pokusil se ji v duchu oslovit.
Překvapilo ho, když narazil na jemnou hradbu před jejími myšlenkami.
Trochu zesílil úsilí, ale ne natolik, aby si myslela, že se do její mysli
pokouší proniknout násilím.
Angelo! zavolal hlasitě.
Trochu sebou trhla a konečně se na něj zaměřila.
Ano, Harry? Děje se něco? zeptala se s ještě stále trochu zamyšleným
tónem.
Na co to pořád myslíš? Nebo na koho? dodal podezřívavě.
Ale na nic ... ošila se Angela a zamračila se ještě víc. Harry ji opravdu
znal dost dobře. Hlavou jí neustále nevrtal nikdo jiný než Draco Malfoy.
Lžeš, konstatoval Harry trochu zklamaně a zároveň si pomyslel, že se na
tom jejich výletu určitě muselo stát.
Angelu napadla spásná výmluva. I když to vlastně ani výmluva nebyla,
protože i tomhle přemýšlela poslední dobou dost často.
No, dobře.Přemýšlím, jak mám podat Brumbálovi ne zrovna povzbudivou
zprávu o těch oknech.
Cože? Harry absolutně nechápal, o čem to mluví.
Všechna hradní okna jsou naprosto nedostatečně zabezpečená, jako bys to
sám nevěděl. Udivuje mě, že s tím ještě nic neudělali, tak chci kvůli
tomu zajít za Brumbálem, vysvětlila Angie.
Jo, tak ... vzpomněl si Harry. Přesto v něm zůstal mírný pocit, že mu
Angela neříká úplnou pravdu. Jenže to už se pak ven nedostaneme ani my,
podotkl zachmuřeně.
Přesně tak, souhlasila Angela. Co je ale důležitější? Nějaké naše tajné
vycházky ven nebo bezpečnost hradu?
Samozřejmě, že bezpečnost hradu, zahučel Harry v odpověď. Mám tam zajít s
tebou?
To přece nemusíš ... začala Angela, ale pak se zarazila. Uvědomila si, že
chtěla s ředitelem mluvit ještě o něčem jiném. No, vlastně bys asi měl
jít taky ...
Proč? zeptal se Harry zaujatě.
Chci s Brumbálem mluvit ještě o něčem a týká se to i tebe.
O čem přesně? vyzvídal Harry.
Teď to nebudeme rozebírat, řeknu vám to oběma najednou, ohradila se
Angela. Přidáme se k němu hned, když bude odcházet?
Jo, to bude asi nejlepší. Určitě od posledně změnil heslo, poznamenal
Harry a přemýšlel, co mu to Angela může chtít.

Jakmile Brumbál odešel z Velké síně, vstali od svých míst skoro zároveň a
dohnali jej na schodišti.
„Pane profesore?“ oslovil jej Harry. „Mohli bychom s vámi mluvit?“
Brumbál se na ně otočil a pomalu je přejel pohledem. Angele se stáhl
žaludek, když uviděla zblízka jeho obličej prohloubený vráskami a únavou.
Rozhodně nevypadal moc dobře.
„Harry? Angelo? Oba dva najednou? No, dobře, tak pojďte se mnou,“ vyzval
je tiše a vydal se na další pomalou cestu do schodů. Angela a Harry se po
sobě starostlivě podívali a postupovali za ním.
V prvním patře zamířil ředitel místo do dalších schodů doprava a až na
konec chodby.
„Raději to vezmeme zkratkou,“ poznamenal na vysvětlenou. Zaťukal hůlkou
dvakrát na zeď před sebou a objevily se v ní nízká dvířka. Všichni tři
jimi prošli, dvířka se zavřela a oni se na malý okamžik ocitli v naprosté
tmě. Ozval se zvláštní neidentifikovatelný zvuk, a pak se na ně vylilo
opět denní světlo, jak Brumbál dveře znovu otevřel. Vyšli na chodbu přímo
před chrliče strážícího vchod do ředitelovy pracovny. Za okamžik už do ní
vcházeli.
Fawkes svého pána nesmírně tiše pozdravil a bez zájmu se zahleděl na jeho
hosty. Bylo poznat, že už má velice blízko k Ohňovému dni. Brumbál jim
pokynul, aby se posadili a ztěžka se usadil do svého křesla naproti nim.
Když se ani Harry ani Angela k ničemu neměli a jen ředitele starostlivě
pozorovali, vyzval je k hovoru sám.
„Tak copak jste mi to chtěli? Jen do toho,“ řekl s mírným úsměvem.
Podívali se na sebe a Harry naznačil Angele, aby mluvila. Přece hlavně
ona sem chtěla jít. Ta si tedy shrnula vlasy z obličeje, zahleděla se
pevně na Brumbála a začala.
„Přišli jsme vás upozornit na dost závažný nedostatek v ochraně hradu,
pane profesore. Velmi nás oba udivuje, že na všechna hradní okna stačí
použít obyčejné odemykací kouzlo a klidně se dostat ven i dovnitř. Dole
pod hradbami sice pravidelně prochází hlídky, ale bohatě stačí, mít
koště, chvíli si počkat a vyletět k vyšším oknům, kam už není tak vidět.
A podle mého názoru není ochrana kolem celých školních pozemků natolik
silná, aby jsme si mohli dovolit, mít takto prostupné okna, nemyslíte?“
V průběhu její řeči se Brumbálův klidný, unavený výraz postupně měnil, až
se tvářil skoro zděšeně. Nějakou dobu mlčel a v očích měl něco
nerozpoznatelného.
„Jak jste na to vůbec přišli?“ zeptal se pomalu.
„No ...“ protáhla Angela a pohlédla na Harryho. „Záleží na tom?“
„Vlastně ani ne ...“ uznal Brumbál a přejel si dlaní po čele. „Jak jsem
mohl být tak slepý?“ zašeptal skoro sám pro sebe.
„To není vaše chyba, pane profesore,“ ozval se Harry. „Neuvědomil si to
tady nikdo. I my s tím za vámi jdeme pozdě. Hodně pozdě ...“ zdůraznil.
„Vždyť je to tak odjakživa.“
„Je obrovské štěstí, že se za tu dlouhou dobu nic nestalo. Že nikoho
nenapadlo ... no, nebudu to moc rozebírat. Určitě víte, co chci říct,“
řekla Angela.
„Teď by se to ale mělo co nejdříve napravit,“ poznamenal Harry.
„Ano, jistě, hned,“ kýval hlavou Brumbál a obezřetně vstal. „Počkejte tu
na mě moment prosím,“ požádal je a zmizel v krbu v zelených plamenech.
„Mám o něj starost,“ řekl Harry zachmuřeně. jakmile zelená záře pohasla..
„Nevypadá vůbec dobře,“ souhlasila Angela. „A my jsme mu na náladě
nepřidali.“
„Že by byl nemocný?“ mračil se Harry.
„To by s tím určitě madame Pomfreyová něco udělala, ne?“ odporovala
Angela.
„To máš nejspíš pravdu,“ uznal Harry. „Co to s ním ale potom je?“
Angela pokrčila rameny.
„Co kdybychom se ho zeptali?“ navrhla.
„Uvidíme,“ odtušil Harry, ale příliš se mu do toho nechtělo.
Zanedlouho se ředitel vrátil, ale místo toho aby se posadil, zůstal stát
u Fawkese.
„Už se to zařizuje,“ oznámil prostě a jemně hladil fénixe po peří.
„Děkuji vám.“
„To by udělal každý, pane profesore,“ odmítla razantně pochvalu Angela.
Náhle se na ni zadíval a tak mohla v jeho očích zahlédnout něco z těch
starých známých šibalských jisker.
„Každý ne, Angelo, každý ne,“ podotkl přesvědčeně.
Mlčeli. Brumbál se posadil.
„To ale nebylo to jediné, kvůli čemu jste přišli, že?“ zeptal se zkoumavě.
„Ne ... Ještě je tu něco, o čem bych vám chtěla říct ...“ odvětila Angela
nejistě.
„Tak prosím,“ vybídl ji Brumbál. Harry ji zvědavě pozoroval.
„Týká se to Fideliova zaklínadla na Grimmauldovo náměstí. Vím, že jsme se
domluvili, a že jsem souhlasila s tím, že budu jeho strážkyní, kdyby se
vám náhodou něco stalo, ale ... No, prostě, já ...“ Angele se nedařilo
vyjádřit.
„Jen mluvte, Angelo. Já vám za to hlavu neukousnu,“ pousmál se Brumbál a
Angela se trochu uvolnila.
„Hodně jsem o tom přemýšlela a prostě si nemyslím, že jsem na to vhodná
osoba. Přece jen by to měl být někdo jiný. Bojím se, že ... že se celkem
snadno mohu dostat Pánovi zla do spárů, a kdyby na to došlo, tak ... tak
bych nejspíš sídlo Řádu prozradila. Nejsem dost silná ani nemám tolik
odvahy, abych za to měla zodpovědnost. Omlouvám se, opravdu se moc
omlouvám. Vám i tobě Harry,“ vysypala ze sebe Angela s lítostí.
Harry se natáhl a vzal ji pevně za ruku.
„Nemáš se vůbec za co omlouvat,“ usoudil rázně.
„Měl jsem pravdu v tom, že by toho na vás bylo moc, že?“ ozval se Brumbál
bez výčitky.
Angela jen přikývla.
„Je jen dobře, že jste s tím za mnou přišla, Angelo. Do takového úkolu se
nikdo nemůže nutit. Musí to být dobrovolné a pečlivě zvážené. Naprosto
chápu, že to nechcete udělat,“ promluvil Brumbál klidně a Angela už se
cítila o něco líp.
„Jenže teď nám nastává problém, kdo to tedy nakonec bude,“ prohlásil
ředitel Bradavic zamyšleně. „Chtěl bych potřebné kouzlo provést co
nejdříve, sám jsem s vámi kvůli tomu chtěl promluvit, ale vždycky jsem na
to nějak pozapomněl ...“ dodal a Harry i Angela se po té poznámce
zneklidněně zamračili.
„Budu to já,“ prohlásil Harry nesmlouvavě.
Brumbál i Angela se na něj zadívali a tvářili se všelijak.
„A nedívejte se na mě tak,“ ohradil se. „Vzhledem k tomu, jak mě všichni
hlídají, tak se ke mě stejně Voldemort hned tak nedostane. A i kdyby,
nebude ze mě tahat rozumy o Fénixově řádu, ale rovnou mě bude chtít
zabít, tak co,“ řekl s jistou trpkostí a pečlivě se snažil udržovat
sarkastický tón hlasu.
„Neměl bys takhle mluvit, Harry,“ kabonila se na něj Angela.
„Vždyť mám pravdu, ne?!“ odsekl netrpělivě.
„Ano, to máš, Harry,“ souhlasil překvapivě Brumbál.
„Vy mu to schvalujete, pane profesore?“ divila se Angela.
„Protentokrát ano, Angelo,“ přikývl Brumbál pomalu.
„Můžeme to kouzlo provést hned,“ navrhl Harry.
„Nemám nic proti tomu,“ odvětil ředitel. Angela se stále mírně mračila.
„Angelo, vy budete jediný svědek,“ dodal Brumbál a chápavě se díval.
Mladá Rosierová něco zahučela a dívala se z okna.
„Podej mi svou levou ruku, Harry,“ vyzval jej. Harry se přes stůl k
řediteli natáhl a Brumbál položil špičku své hůlky do jeho dlaně.
„Opakuj po mě,“ vybídl Harryho. „Volvus Fidelius ilion predo met.“
„Volvus Fidelius ilion predo meto.“ odříkal Harry bez sebemenšího
zaváhání.
Na jeho dlani se na malou chvíli objevilo namodralé zvláštní znamení a
hned zase zmizelo.
„Po mé smrti se tedy ty staneš strážcem Fideliova zaklínadla, které
neustále chrání hlavní štáb Fénixova řádu,“ pronesl Brumbál vážně.
Harry až teď pocítil tu tíhu zodpovědnosti, kterou na sebe vzal a trochu
nervózně polkl.
„Oznámím to ještě Lupinovi,“ ozval se ještě Brumbál a tázavě je oba
přeletěl pohledem.
„Ano, tomu určitě, ale bude lepší, když se to už nikdo jiný nedozví,“
reagovala Angela.
„Zůstane to jen mezi námi,“ přitakal Brumbál a znaveně se znovu opřel do
svého křesla.
Angela se setkala pohledem s Harrym a chvíli na sebe zdánlivě mlčky
hleděli. Brumbál je pozoroval a čekal.
„Pane profesore ... Ještě jsme se chtěli zeptat ....“ začala Angela, i
když na Harrym viděla mírný nesouhlas.
„Ano?“ pobídl ji Brumbál v celku zvědavě.
„Promiňte, že to říkám tak přímo, ale připadá nám, že jste nemocný. Už od
prázdnin jste čím dál unavenější, bledší a ...“
„Slabší,“ dořekl za ni ředitel, když se k tomu neměla ona sama. „Ano, já
vím. Také už mám své roky, Angelo.“
„To jistě, to vám nikdo neupírá, ale ještě na konci minulého školního
roku jste byl tak plný života a elánu a vůbec jste nepůsobil tak unaveně
jako teď ...“ ohrazoval se Harry.
„To je možné, nemocný však nejsem,“ vrtěl hlavou Brumbál.
„Jak to můžete vědět tak jistě?“ zeptala se Angela.
„Kdybych byl nemocný, poznal bych to. Jen na mě doléhá můj věk, to je
vše. Mimoto se mi profesor Snape snaží všemi silami pomoci. Podává mi
lék, který ...“
„Vy užíváte něco, co vám chystá Snape?“ přerušil jej Harry a na tváři se
mu objevil nesouhlasný úšklebek. Angela se tvářila skoro vyděšeně.
„Ano, na tom není nic divného, Harry. Na lektvary je přece mistr,“
odtušil Brumbál.
„S tím nelze nesouhlasit, ale já mu nevěřím, ani co by se za nehet
vešlo,“ procedil Harry mezi zuby. V tu chvíli se mu také vybavilo
zvláštní hadovo varování na začátku školního roku.
Někdy se nepřítel jeví jako přítel, ale jen pro ty, kdo k jeho zradě
slepí jsou. Vy však prohlédnete pozdě na to, abyste jej mohl zastavit.
Že by tím zrádcem byl Snape? Upřímně řečeno, nikdo jiný mu na tu hrozbu
neseděl.
„Co když vás místo léčení tráví?“ vyjekla Angela náhle. „Vůbec bych se
tomu nedivila.“
Harryho potěšilo, že má Angela stejný názor jako on sám.
„Ale Angelo, prosím vás,“ ohradil se Brumbál. „Profesoru Snapeovi
bezmezně věřím. A obzvláště vy byste pro něj měla mít pochopení. Ocitá se
ve stejné situaci, ve které jste byla dlouho dobu vy.“
Po tomto prohlášení se na něj Angela i Harry značně nesouhlasně hleděli,
ale neřekli už nic. Poznali, že to nemá cenu. Až po chvíli se Harry
neklidně na židli zavrtěl.
„Takže my už pomalu půjdeme, protože ...“
Brumbál jej však přerušil.
„Nechtěla jste mi říct ještě něco?“ obrátil se nečekaně na Angelu.
Tu bodlo černé svědomí, když si vzpomněla, že jako členka Fénixova řádu
by měla hlásit cokoliv podezřelého a zatím ... Smrtijed ve škole a ona
neřekla ani slovo.
„Ne, pane,“ zavrtěla se sebezapřením hlavou.
„No, dobrá,“ pokýval ředitel.
Angela vstala a s ní i Harry.
„Co jsme chtěli, to jsme vyřídili,“ pronesla Angela pomalu. „Teď už
půjdeme a nebudeme vás obtěžovat.“
Zamířili ruku v ruce ke dveřím.
„Počkejte ještě,“ ozval se hlasitě ředitel.
Obrátili se naráz zpět.
„Jak dlouho už to mezi vámi trvá?“ zeptal se s jemným úsměvem.
Pohlédli na sebe trochu udiveně.
„No ... začali jsme spolu chodit loni v září, ale pak ...“ odvětila
Angela a nechtělo se jí pokračovat. Doplnil ji tedy Harry.
„Jsme měli od ledna menší pauzu.“
„A znovu jsme se dali dohromady v srpnu,“ dodala Angela.
„Jak dlouho už to víte, Angelo?“ otázal se ředitel.
„Co?“ nechápala.
„O té věštbě,“ osvětlil Brumbál.
Angela se na něj vyjeveně zadívala.
„No, já ...“
„Řekl jsem jí všechno,“ ozval se Harry místo ní.
„Předpokládal jsem to,“ odtušil Brumbál. „Je obdivuhodné, jak se vy dva
milujete. Čiší z vás na dálku, jak jste spolu šťastní ... Vidím vám v
očích lásku k tomu druhému. Jsem moc rád, že sis Harry našel někoho, s
kým jsi pozapomněl na všechna ta neštěstí, co se ti přihodila.“
Harry pohlédl něžně na Angelu, která se krásně usmála.
„Také si myslím, že hlavně díky Harrymu jste na naší straně Angelo, i
když jste si tím znepřátelila lorda Voldemorta.“
„Nejspíš máte pravdu, pane profesore,“ pronesla Angela vážně.
„Chci vám ještě něco říci,“ pokračoval Brumbál. „Pamatujte si, že
Voldemort je sice opravdu mocný a velmi pomstychtivý černokněžník, ale
láska ho už jednou přemohla a přemůže jej určitě znovu. Bohužel Voldemort
ještě určitě neskončil s předváděním své moci. Vlastně sotva začal a
myslím si, že nás čekají ještě hodně zlé časy. Vy se ale nevzdávejte,
milujte se a buďte jeden druhému oporou. To, co k sobě cítíte, je tak
výjimečné jako vy sami. Hodně štěstí, vám oběma.“
Brumbál se odmlčel a oni na něj hodnou dobu mlčky hleděli, než se
zamyšleně rozloučili a odešli.

Pozdě večer, nemocnice U Svatého Munga, šesté patro
Prázdnou nemocniční chodbou se rozléhaly čísi rychlé kroky. Zastavily se
před zavřenými dveřmi jednoho pokoje. Hluboký hlas něco zašeptal, klika
pokoje se na chvíli rozzářila a zhasla. Pohnula se jakoby sama od sebe
dolů a dveře se otevřely dokořán. Kroky vešly dovnitř, dveře se zase
zaklaply. Ozvalo se další šeptání a zvenčí se těsně za dveřmi objevila
varovná hranice.
Kroky přešly pokojem s šesti lůžky, na kterých leželi pacienti v
bezvědomí nebo komatu, až k posteli blízko okna. Tam se zastavily a
chvíli se nic neozývalo. Na pelesti bezvládně ležela Dariina babička a
mělce oddychovala. Do paže jí proudila nitrožilní výživa, jejíž systém
lékokouzelníci přebrali od mudlů, jen se doplňovala sama od sebe.
Ozval se zvuk jakoby stékající vody a v tu chvíli se u nohou postele
objevila vysoká postava v tmavém plášti s kápí. Neznámý si kapuci shodil
na záda a v temnotě pokoje se objevily odrostlé blonďaté vlasy. Draco
Malfoy si hůlkou líně přitáhl židli a posadil se na ni tak, aby byl
blízko hlavy šedovlasé dámy.
Nějakou dobu jen seděl a přemýšlivě se díval na vrásčitou a laskavou
tvář. Věděl, že to jednou bude muset udělat. I otec věřil tomu, že její
bezvědomí je způsobeno reakcí starého těla na kletbu Cruciatus. Nemohl ji
však nechat takhle vyspávat věčně. Jen doufal, že to probuzení bude
vypadat trochu jinak a bude mít i jiný závěr. Dnešní Dariina reakce jej
však vyvedla z omylu.
Vztáhl hůlku a přiložil ji na čelo staré paní. Bez toho, že by něco řekl,
se konec hůlky rozsvítil jemnou růžovou barvou a začal obtáčel její
hlavu. Po chvíli ji odtáhl a paní Merillová s povzdychnutím otevřela oči.
Namáhavě mrkala a až poté, co se trochu rozkoukala, zaostřila na Draca,
který ji vážně pozoroval.
„Vítejte zpátky, madame Merillová,“ řekl tiše.
„Draco Malfoy?“ ozvala se stará dáma slabounce. „Co jsi mi to udělal?
Uspal jsi mě?“
„Jinak to nešlo. Omlouvám se.“
„Vy se nemáte vůbec za co omlouvat, mladý muži,“ odporovala Dariina
babička nečekaně. „Moc dobře vím, co jste měl za úkol a neudělal jste to.
Neměl jste z toho problémy? S otcem?“
„Ne, nepoznal to.“
„To se mi ulevilo. Ale kde to jsem?“
„V nemocnici. Dlouho jste byla v bezvědomí. Lékaři i Daria věří, že za to
můžu já, když jsem vás mučil.“
„Cože? Ale to přece není pravda!“ ohradila se madame. „Co je to tu za
doktory? Byla to kletba Imperius, co jste použil, že?“
„Ano,“ přikývl Draco.
„A mého muže jste také vzbudil vy,“ poznamenala babička. „Normálně by ho
nevzbudily ani výbuchy z děla pod oknem.“
„To je rovněž pravda. Jste velice inteligentní dáma,“ odvětil Draco
klidně.
„Jak dlouho už tu ležím?“
„Skoro měsíc. Dřív jsem nemohl přijít. Bylo by to podezřelé.“
„To chápu. Ale teď už mohu říct vnučce pravdu. Má vás přece tak ráda.“
„Ne, nemá. A pravdu jí také neřeknete,“ prohlásil Draco tvrdě. „Nikdo už
se to nedozví.“
„Jak to myslíte?“ podivila se madame.
„Musím vám změnit paměť. Nemůžu dovolit, aby kdokoliv věděl, co se
doopravdy stalo. Až se zítra ráno probudíte, budete mě nenávidět stejně
jako vaše vnučka.“
„Ale to přece ...“
„Je mi líto. Ale Daria mě nechtěla ani vyslechnout, když jsem jí to chtěl
vysvětlit. Už mi nevěří. Dobrou noc, paní Merillová.“
Než stačila Dariina babička cokoliv namítnout, Draco ji uspal a
soustředil se. Aby jí nahradil vzpomínky jinými, musel být naprosto
klidný.
Když skončil, pomalu vstal, židli vrátil na své místo a za opakovaného
zvuku tekoucí vody zmizel. Jeho kroky zamířily ke dveřím, kde zrušil
varovnou hranici, vrátil se obezřetně na chodbu a rychle se vzdálil.
***

V pondělí ráno u snídaně čekalo na Dariu pořádné překvapení. Zachmuřeně
zírala do neurčita v o nic lepší náladě než předchozí den, když jí zcela
nečekaně někdo zezadu položil ruku na rameno.
Prudce se otočila a vzhlédla do udýchané tváře profesorky McGonnagallové.
„Slečno Prescottová, mohla byste jít na chvíli se mnou?“ oslovila ji
vážně.
„Co se stalo?“ zděsila se Daria okamžitě.
Ginny k nim zvědavě vzhlédla.
„Nic, nebojte se. Jen pojďte, musím s vámi mluvit,“ popohnala ji
profesorka.
Daria tedy vstala, na Ginnyin tázavý pohled pokrčila rameny a odkráčela
za profesorkou do Vstupní síně. Angela je rovněž zvědavě doprovázela
pohledem. McGonnagallová zavedla Dariu až ke stěně a zpříma se na ni
zahleděla.
„Dozvěděla jsem se to teprve před malou chvílí. Týká se to vaší babičky,
slečno,“ pronesla McGonnagallová. Daria měla pocit, že se jí nedostává
dechu.
„Co je s ní?“ zašeptala a napjatě čekala.
„Dnes brzy ráno se probrala z bezvědomí,“ odvětila McGonnagallová s
úsměvem.
„Cože?“ vydechla Daria nevěřícně. „Opravdu? Nelžete?“
„Jak bych vám mohla lhát, slečno!“ ohradila se profesorka. „Říkám vám
pravdu. Nejprve se prý s chutí nasnídala a hned se ptala po vás.“
„To snad není možný!“ zvolala Daria šťastně. „Můžu za ní? Paní
profesorko, že mě za ní pustíte, prosím ...“ dožadovala se Daria prosebně.
„Samozřejmě, že ano,“ pousmála se McGonnagallová. „Uvolním a omluvím vás
z dnešního vyučování. Na cestu k Mungovi můžete použít můj krb. Už vás
tam čekají.“
„Děkuju vám mockrát! Ani nevíte, jakou jste mi udělala radost!“
„Jen tuším, dle vašeho výrazu,“ poznamenala profesorka.
„Co se stalo?“ ozval se tázavý hlas. Angela už to totiž nevydržela,
odešla dřív ze snídaně a při procházení kolem Darie a McGonnagallové
zahlédla šťastné výrazy.
„Ach, Angelo! Tomu nebudeš věřit!“ zvolala Daria. „Babi se probrala!
Dneska ráno!“
„Vážně!? To je skvělý!“ vyhrkla Angela a s úsměvem Dariu objala. „To je
báječné! Půjdeš za ní?“
„Ano, paní profesorka slíbila, že mě k ní pustí,“ odvětila rozzářená
Daria.
„Tak ji ode mě určitě pozdravuj!“ domáhala se Angela.
„Neboj, budu,“ přikývla Daria a obrátila se zpět k profesorce. „Mohla
bych za ní hned teď?“
„Ale jistě,“ přikývla McGonnagallová. „Jen pojďte,“ vybídla ji.
Daria se rozloučila s Angelou a pelášila za profesorkou. Angela se za
nimi dívala sice s úsměvem, ale v hlavě už se jí začínaly rojit
podezřívavé myšlenky.
Jak to, že se stará paní probrala tak najednou? Měla takové tušení,
jestli v tom nebude mít prsty náhodou někdo, koho moc dobře znala a byla
si jistá, že by toho byl schopen, i přes pečlivé hlídání nemocnice.

V hodině OPČM je Shiernová hned na začátku překvapila svým oznámením:
„Napadlo mně, že bychom si mohli trochu zpestřit výuku a vymyslela jsem
takovou menší akci, kterou mi pan ředitel už schválil. Uspořádáme ode
dneška za dva týdny Utkání v kouzelnických soubojích.“
Třída začala vzrušeně hučet.
„Bude se týkat všech žáků sedmých a šestých ročníků a bude se konat v
sobotu od devíti hodin dopoledne. Menší rozdíly ve vašich znalostech
myslím nebudou žádnou překážkou. Mohou se užívat i neverbální zaklínadla,
proto se souboje nemohou zúčastnit studenti mladších ročníků, kteří tuto
výuku ještě nemají. Bližší pravidla se dozvíte až v den konání soutěže.“
Všem skoro okamžitě zmizel z tváře unuděný výraz. Konečně nějaká změna!
Budou moct taky přemýšlet a mluvit o něčem jiném než o trudomyslných
článcích v novinách nebo o sáhodlouhých úkolech a esejích, či přemílat
pořád dokola stejné drby.
„Vítěz tohoto klání nejenže získá pro svou kolej 50 bodů, ale čeká na něj
a pro jednoho člověka, kterého si vybere i odměna, jejíž podstatu vám
samozřejmě nebudu prozrazovat.“
Studenti si mezi sebou začali nadšeně šeptat a dohadovat se o tom, co asi
čeká vítěze.
„Ale teď už klid,“ zarazila je Shiernová nekompromisně. „Máme toho za
dnešek dost probrat, tak se do toho pustíme.“
Třída ztichla a začala dávat pozor.

Když na večeři dorazila konečně i Daria, která byla celý den pryč, Angela
si nevšímala nevraživých pohledů zmijozelských i nebelvírských, vstala od
stolu a přisedla si vedle ní.
„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem. Nevšimla si, že Daria sedí poněkud napjatě.
Ginny sedící naproti, do ní zabodla vražedný pohled, hned nato okázale
vstala a odkráčela.
„Tak co?“ zeptala se Angela, aniž věnovala Weasleyové jediný pohled.
Daria pokrčila rameny.
„Dobrý, už ji pustili domů,“ odvětila.
Angela pozvedla udiveně obočí.
„Proč to říkáš tak chladně? Já myslela, že budeš šťastná.“
„To taky jsem,“ odsekla Daria nečekaně. „Ale jen z toho, že je babi v
pořádku. Už ne z toho co mi řekla!“
„A co ti řekla?“ zeptala se Angela tiše.
„Co se doopravdy ten večer stalo!“ vyštěkla Daria vztekle, až se k ní
otočili nejbližší spolužáci včetně Harryho, Hermiony a Rona. „A věř mi,
že o tom tvém kamarádíčkovi, kterého se věčně zastáváš, to nebylo nic
dobrého!“
Angela na navztekanou Dariu zaraženě hleděla.
„Ona si to pamatuje?“ otázala se nesmírně opatrně.
„Proč by si to jako neměla pamatovat?!“ naježila se Daria.
„No, po takové době v bezvědomí by bylo logické, kdyby si třeba něco ...“
Daria jí skočila do řeči.
„Pamatuje si moc dobře a přesně co se jí stalo! Kdo do jejího domu přišel
nepozván a co jí udělal!“ vyhrkla a leskly se jí přitom oči. „Jak já toho
zmetka nenávidím!“ vykřikla ještě, prudce vyskočila na nohy a v mžiku
byla pryč.
Angela zůstala sedět. Nevěřícně zírala na místo, kde byla ještě před
chvílí Daria. Že by jí opravdu Draco lhal? To už je v tom tak dobrý, že
ani ona sama nepoznala, jestli říká pravdu nebo lež?
Zachytila Harryho tázavý pohled. Jen zavrtěla hlavou a odešla zpátky ke
svému stolu.

Nazítří před učebnou lektarů panoval čilý ruch, který vyvolávali
debatující studenti Nebelvíru a Zmijozelu. Těsně před začátkem hodiny
však začali překvapeně umlkat. Z konce chodby se totiž blížili Potter a
Rosierová ruku v ruce. Poprvé přicházeli na nějakou hodinu společně.
Všichni se na ně otáčeli a nevěřícně na ně zírali.
Angela pevněji stiskla Harryho ruku a nervózně se hryzala do vnitřního
rtu. Zůstali stát nedaleko studentů a za okamžik je došli i Hermiona s
Ronem.
Říkala jsem ti, že to není dobrý nápad, poslala Angela k Harrymu a
snažila se ignorovat urážlivé úšklebky a opovržlivé pohledy.
Prostě si jich nevšímej, odvětil Harry.
To se ti to řekne. Jen se podívej, jak se na nás dívají.
Žádný výhružný dopis už jí delší dobu sice nepřišel, ale stejně se
necítila dobře, jak na ně všichni tak zírali.
A u toho dívání to nezůstane. Měla by sis zvykat, vyslal k ní Harry
trochu nevrle. Angela už mlčela.
Dveře do sklepní učebny se otevřely jako vždy přesně. Studenti se
nahrnuli dovnitř a Harry zatáhl Angelu i přes její mírný odpor do zadních
lavic. Sedla si tedy mezi něj a Hermionu a zabodla oči do lavice.
Snape si něco poznamenával do notesu za katedrou a čekal, až se všichni
uklidní, což vzhledem k jeho nabroušenému výrazu netrvalo o nic déle než
normálně.
Pak zvedl hlavu a přeletěl pohledem lavice před sebou. Zakabonil se ještě
víc, když nejprve našel prázdné místo ve druhé řadě a poté onu chybějící
nalezl vzadu. Vstal, založil si ruce za zády a zabodl do Angely pohled.
Ta usilovně studovala své prsty na lavici, jako by zkoumala jestli za
nimi nemá nějakou špínu.
„Rosierová! Nepamatuji si, že bych vám dovolil si přesednout!“ ucedil
zlověstně Snape.
Zmijozelští našpicovali napjatě uši.
Angela sebrala veškeré ovládání a s nevinným výrazem k němu zvedla
obličej.
„Nepředpokládala jsem, že by vám to mohlo vadit, pane profesore,“
odvětila klidně.
„Tak to jste předpokládala špatně!“ vyprskl Netopýr.
„Nejsme přece v prvním ročníku, pane profesore,“ řekla Angela už bez
mírného úsměvu. „Nemusíte nás rozsazovat jako malé děti.“
Ron ob místo vedle ní zakrýval pobavený smích kapesníkem, do kterého
okatě smrkal. Hermiona zatínala zuby, aby zarazila cukající koutky.
„Nechte si ty přechytralé řečičky a posaďte se zpátky na své místo!“
prohlásil Snape.
Angela se ani nehnula a upřeně mu hleděla do očí, které se profesorovi
zúžily na nebezpečné štěrbiny.
„Okamžitě!“ zasyčel ledově.
Angela usoudila, že bude lepší ustoupit, posbírala si své věci a vstala.
Harry k ní zamračeně vzhlédl.
Kašli na to, Harry, poslala k němu. Jednou mu za trest nabarvíme vlasy na
růžovo.
Harry měl co dělat, aby se nezačal řehtat, když si představil Snapea s
růžovými vlásky. Angela se vydala ke svému starému místu a v duchu se
smála jak pominutá.
Taky bychom mu mohli udělat culíky, uslyšela v hlavě Harryho.