2. kapitola Deník? Krásná a poměrně mladá žena právě seděla u svého psacího stolku. Její oči horlivě kmitaly mezi jednotlivými písmeny jakési knihy, kterou četla. Vlasy si zapletla do elegantního, sytě žlutého copu a na nose jí sedělo několik hnědých pih, co jejímu mírně roztržitému obličeji dodávaly matný nádech inteligence. Někdo, kdo by jí snad tehdy spatřil poprvé, by se nejspíše udivil nad její krásou, jejími ladnými pohyby, nad jejím přirozeným půvabem. Říká se sice, že vědci nejsou hezcí. Ale ona byla. V příštím okamžiku se sehnula níže, aby mohla otevřít zásuvku stolu a z něj vytáhnout čistý pergamen. Vtom se dveře její pracovny otevřely a dovnitř jako lehký vánek vcupitala malá holčička. Maminka rychle vzhlédla od své práce a když si své malé dcerky všimla, vlídně se na ni usmála. "Zlatíčko," pravil její hlas s něžným přízvukem, "pročpak ještě nespíš?" Holčičce chvilku trvalo, než byla schopna odpovědět. Unaveně si protřela oči svými baculatými ručkami, vyvalila na maminku jejich nesmírně kulaté panenky a pak dlouze zívla. Snad nikdo by nemohl pochybovat o jejich vzájemném příbuzenském vztahu. Dcerčiny vlasy byly téměř stejné, husté a světlé, jenom se vlivem vlhka podzimního večera mírně zvlnily u konečků. Oči se dívaly na svět se stejnou jiskrou, na dětském nosíku se malé dívce již začalo rýsovat několik roztomilých pih. Bosými chodidly přešlapovala na kamenné podlaze, místností se rozléhaly téměř slyšitelné zvuky, to jak se pokaždé dotkla země svou nohou. Oděna do nevinně bílé košilky, v ruce držela jakousi dětskou hračku, tmavou, špinavou a umolousanou, ale každý by hned poznal, že by ji nevyměnila za nic na světě. "Mami," odpověděla po chvíli ticha, "já nemůžu usnout..." Maminka se odvrátila od své práce nadobro a roztáhla svou náruč. Na tento pokyn se k ní dcerka rozběhla a ukryla se v objetí jejích láskyplných paží. "To bude dobré. Taky se mi to už mnohokrát stalo. Běž si lehnout a uvidíš, že to za chvíli bude dobré," konejšila dcerku, "Já se na tebe za chvilku přijdu podívat, jestli už spíš, ano?" Malá holčička jen neochotně přikývla a postavila se zpět na zem. Vlepila své matce na tvář mlaskavou pusu a ospale odcapkala zpět do svého pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, žena si potichu povzdechla a vrátila se zpátky ke své práci... Nepřišla. Nepřišla se podívat, jestli její malá víla spí... Lenka se vystrašením rozklepala, probudila se ze spánku a otevřela své oči. Stačilo jí jen pár chvil, než si uvědomila, že její tváře zdobí několik slz. Celé její tělo plálo, jako by bylo v jednom ohni, záda měla upocená a cítila jen a jen strach. Až po několika dlouhých minutách se dokázala přenést zpět do reality. To byl jenom další sen, chlácholila v duchu sebe samu, jen další hloupý sen... Zavrtěla hlavou, jako by ho chtěla zahnat, a opět si lehla. Víčka stiskla tak, jak nejvíce to jen bylo možné, a hlavu zabořila zpět, hluboko do svého polštáře. Musí usnout. Cítila se strašně unaveně, celé dny jen zívala. Jestli něco potřebovala, byl to spánek. Musela usnout... Ale to se jí nedařilo, nebo alespoň ne tak rychle, jak by si bývala přála. Uvnitř hlavy jí vířila nepřeberná spousta myšlenek a jejích vlastních vzpomínek. Vzpomínek z dětství, které ji pronásledovaly snad každou noc. Mračila se, snažila si vyčistit mozek a vyprázdnit si hlavu třeba jen na malou chvíli, která by jí bohatě stačila k tomu, aby se mohla ponořit pryč, do tichého a prázdného světa, po kterém tolik toužila. Přesně tak jí to radila Madame Pomfreyová, když ji minule žádala o další uspávací lektvar. Nemůže je prý pít věčně. Peřinu si vyhrnula až k bradě, ruce zmáčkla v pěst a neustále si opakovala, že nesmí na nic myslet, prostě nesmí. Ale nešlo to. Nemohla se vymotat ze svých snů, nemohla tak snadno uniknout pohledům svých spolužáků. Jenom ty totiž stačili k vyjádření toho, co si o ní myslí. Tedy spíš nemyslí... Až po velmi dlouhé době se jí podařilo začít znovu vydechovat ze spaní. Kdyby jen tušila, že ani v tuhle těžkou chvíli není sama... *** Dnes jí přálo štěstí. Žádné další sny ji již ze spaní nehonily. Naštěstí. Probrala se až nezvykle pozdě. Vlastně ne probrala, ale byla probuzena. Tiché hlasy jejích spolužaček se domlouvaly, co společně podniknou dnes odpoledne. S Lenkou samozřejmě nepočítala ani jedna z nich, ale to ji vůbec netrápilo. Otevřela své oči do podzimního sobotního rána a slunce ji jemně pohladilo na špičce nosu. Musela se sama pro sebe usmát. Dnes mohli všichni studenti od třetího ročníku výše navštívit Prasinky, malou kouzelnickou vesničku nedaleko od Bradavic. Na tyhle návštěvy se vždy těšila. Překvapeně a dalo by se také říci, že mírně vyděšeně, zjistila, že všechny spolužačky už jsou dávno oblečené a chystají se k odchodu. Ani jedna z nich si nevšimla, že Lenka už je vzhůru. Možná právě proto mluvily potichu, pološeptem. Lenku tohle zjištění zarazilo. Nikdy, nikdy jim nezáleželo na tom, jestli ji ráno vzbudí nebo ne. Byla jim ukradená. Tak co se to najednou stalo? Počkala, než odešly, a pak se stále ještě trochu ospale posadila na své posteli. Odkdy se mě snaží neprobudit?, uvažovala, zatímco se protahovala, hledala své bačkory a následně vstávala z postele, aby si mohla dojít rozčesat své dlouhé světlé vlasy a vyčistit zuby. Odkdy jim na mně záleží? Bylo jí jasné, že tohle nemůže být samo sebou. Nechápala už vůbec nic. A i kdyby chápala, co by s tím vlastně mohla nadělat? Taky nic. Nezbývalo jí nic jiného, než být ráda a zbytečně se v tom nerýpat. Ona je přeci tou poslední, která by si chtěla stěžovat! Ospale zívla a spěchala se převléknout ze své noční košile, aby se před sobotním výletem do Prasinek stihla ještě nasnídat. O jednu nebo dvě hodiny později, to nebylo podstatné, již osamoceně bloumala ulicemi Prasinek. Sama sebe se často ptala, proč sem vlastně chodí a proč se sem pokaždé tak těší. Nikdy neměla peněz nazbyt. Její otec sice vedl Jinotaj, známý kouzelnický časopis, ale na druhé straně zase byl doslova posedlý šetřením a spořením galeonů. Prý na budoucnost. Pche... Když neměla peníze, nezbývalo jí než chodit po obchodech a předstírat, že nakupuje. Občas si sice udělala radost a dopřála si nějakou maličkou drobnost, ale to však ani zdaleka nebylo vše, co by si přála. Milovala procházení se po malém náměstíčku a bezcílné nahlížení do výkladních skříní, na druhé straně ho však nesnášela. Nevyznala se už ani sama v sobě. Těšila se tam, kde se nakonec stejně jenom nudila. Tohle nemělo a ani nemohlo mít žádné logické vysvětlení... Ráda by si občas s někým sedla do kavárny nad šálkem dobrého zeleného čaje a dlouze rozprávěla o nepodstatných důležitostech všedního života dospívající dívky. Jenomže neměla s kým a to jí kazilo náladu ještě více. Pod ušima se jí vesele pohupovaly velké červené náušnice ve tvaru ředkviček, které svým radostným vzhledem natolik kontrastovaly s Lenčiným duševním rozpoložením. Přikrčila se mezi několika postavami v černých studentských hábitech a pak automaticky zabočila do první uličky vpravo, která se klikatila a zahýbala směrem pryč od hlavního nádvoří vesnice. Cesta tam, kam mířila, nemohla Lence zabrat více než dvě minuty. Nenašel se totiž nikdo, kdo by ji mohl zdržet. V uličce sice potkala skupinku tří zmijozelských studentů, ti ale byli zapředení do bujarého hovoru a proto si Lenky vůbec nevšimli. Po chvíli stanula před malým obchůdkem, zastrčeným v rohu obytné ulice. Lenka pochybovala, že kromě ni sem vůbec někdy někdo vlezl. A pokud ano, pochybovala pak, že se sem ten dotyčný ještě někdy vrátil. Tenhle krámek totiž rozhodně nepatřil k těm, které byste mohli doporučit svým přátelům. Lenka se spíše jenom ze zvyku pokusila prohlédnout dovnitř obchodu skrz skleněnou výlohu, co se schovávala za mnoha silnými vrstvami pavučin. Samozřejmě nic neviděla, tímhle nánosem špíny se zkrátka nedalo prohlédnout. Povzdychla si a vzala za zaprášenou kliku dveří obchodu. Společně s něčím, co snad mělo připomínat zvuk znovu oznamující příchod návštěvníka, a tlumeným vrznutím dveří vešla Lenka dovnitř. Vůbec jí nevadilo, jak to tady vypadá. Na tom jí nezáleželo. Podstatné bylo v tu chvíli pouze jedno - zde mohla Lenka konečně najít alespoň kapku porozumění. Tady totiž mohla nalézt snad jedinou osobu, kterou kdy považovala za přítelkyni. "Dobrý den, Rose" pozdravila Lenka majitelku obchodu poněkud skleslým tónem. V místnosti stálo několik poliček s balíčky pergamenů a vázami s čistými brky, popřípadě s černým či barevným inkoustem a několika druhy sešitů. Úplně vzadu se za prodejním pultem ukrývala stará žena se světle šedivými vlasy staženými do pečlivého drdolu na temeni hlavy. Když ji Lenka pozdravila, zvedla hlavu od svých pletacích jehlic a přívětivě se usmála. "Ahoj, Lenko," odpověděla žena, Rose, a mile se na Lenku usmála. Bylo to zvláštní, kolik o ní jediný její úsměv dokázal vypovědět. Rose žila poctivě, pracovitě, byla sama se sebou spokojená. Nevadilo jí, že její obchod chátrá. Pro ni se už dávno stal jejím životem a za nic na světě by se ho nevzdala. Nevyčítala si, že nemá dost peněz na jeho opravu. Měla ho ráda takový, jakým byl. Obličej jí zdobilo několik věkem čím dál více znatelnějších vrásek a pomněnkově modré oči, zářící jako dva malé diamanty. Její kulatá postava nevzrostla příliš vysoko. Ale ani to jí však nedokázalo sebrat dobré a přívětivé srdce. Lenka ji měla ráda. S paní Rose se seznámila vlastně už ve čtvrtém ročníku. Tehdy se snažila ukrýt před partou svých o rok starších havraspárských spolužáků, kteří zrovna měli chuť se vesele pobavit na její účet. Ve snaze jim uniknout poprvé otevřela dveře malého papírnictví a tak vlastně poznala Rose. Už od začátku k ní majitelka obchodu byla velmi milá, pozvala ji na zelený čaj a vanilkové rohlíčky. Příště k ní Lenka zamířila už naprosto samozřejmě. A příště k ní Lenka zamířila už naprosto automaticky. "To je dost, že jsi přišla," poznamenala Rose. Zvedala se, aby připravila na čaj a pokynula přitom Lence, aby se posadila do jednoho z křesel v obchodě. "Už jsem si začínala dělat obavy, že jsi na mě dočista zapomenula!" Lenka rázně zavrtěla hlavou, svůj podzimní kabát přehodila přes opěradlo staršího, ale neméně útulného křesla, a posadila se. "To bych nikdy nemohla," odpověděla bez váhání, z hlasu jí dokonce znělo jakési překvapení nad tím, že mohlo Rose něco takového vůbec napadnout. "Minulý výlet do Prasinek nám stanovili zrovna před čtvrtletními testy, takže jsem se musela učit..." Rose se vrátila s čajem a velkým talířem vanilkových rohlíčků, jako by na svou výtku už dočista zapomenula. Tohle patřilo k mnoha věcem, které na ní Lenka obdivovala. Její pohostinnost a také to, že se hned neurážela, jak by to na jejím místě možná udělal někdo jiný. "Jak se vede?" zeptala se starostlivě. Přisunula druhé křeslo ke stolku s konvicí s vařícím čajem, posadila se do něj a znovu popadla svoje pletení. Lenka trochu posmutněla a ne příliš vesele si povzdechla. "Je to pořád stejné, možná dokonce ještě horší," líčila, "Pořád ji vídám, znovu a znovu, bez přestání. Je to jako zlá můra, bojím se chodit spát, abych ji zase nepotkala. Pokaždé když spatřím ty její vyděšené oči, když jí znovu vidím řvát..." Lenka se zaškobrtla uprostřed věty a nemohla sebrat dostatek síly, aby ji dokončila. Neměla k tomu odvahu ani chuť. "Už si s tím nevím rady," řekla nakonec a nervózně si poupravila ředkvičkovou náušnici v levém uchu. Rose ji se zaujetím vyslechla, aniž by z ni pustila oči. Lenka usuzovala, že pletací jehlice jsou jejím koníčkem už velmi dlouho, dokázala totiž plést, aniž by se na práci podívala a nebo se na ni pořádně soustředila. Když Lenka domluvila, odložila však Rose k jejímu Lenčinu nemalému překvapení své pletení a vstala. "Trochu jsem o tobě přemýšlela, Lenko," pravila tak trochu zamyšleně. Prošla se obchodem až k jedné z poliček a po chvilce hledání z ní vytáhla na světlo světa jakousi tlustou knihu v masité červené vazbě. S úsměvem z ní sfoukla prach a otočila se zpět, aby se mohla znovu posadit naproti Lence. Položila knihu na stůl a poté konečně promluvila. "Myslím si, že bys neměla být tolik uzavřená. Potřebuješ se vypovídat" začala. Když si všimla, že ji Lenka chce přemluvit, mávla rukou, aby ji tak umlčela a rychle pokračovala dál. "Ano, já vím, že nemáš komu. Trápíš se především kvůli tomu, že jsi tak moc sama. Potřebuješ někoho nebo něco, čemu by ses mohla každý večer svěřit se vším, co tě tíží. Když si vyprázdníš hlavu, bude se ti usínat mnohem lépe." "Ale já nemám s kým mluvit!" bránila se Lenka. "Ano, to jsi mi říkala už mnohokrát. A právě proto jsem ti našla tohle." Rose vzala knihu, kterou před několika okamžiky položila na stůl, a podala ji Lence. "Co to je?" zeptala se Lenka, netváříce se příliš nadšeně. "Deník," odpověděla Rose jednoduše. Lenka si od ní knihu vzala a prsty zkusmo přejela po kožené vazbě oné knihy. Každý by poznal, že přemýšlela, jak má odpovědět, aby se Rose nedotkla a nepůsobila nevychovaně. Rose si její mlčení vyložila jakou souhlas a proto se pustila do líčení předností tohohle deníku. "Mudlové často popadnou nějaký sešit a začnou si tam psát své vzpomínky z jednotlivých dní. Jenomže tyhle jejich deníky vůbec nejsou bezpečné. Dají se snadno najít, snadno přečíst a úplně nejsnadněji jich pak někdo může zneužít. Jsou k ničemu. "Ale tenhle," poklepala Rose svým prstem na desku velkého sešitu, "je jiný. Tohle je kouzelnický deník. Můžeš si zvolit heslo, bez něhož se dovnitř nikdo nedostane. Dokáže zaznamenat tvoje pocity, aniž by sis to sama uvědomovala. Navíc do něj můžeš psát věčně, samy od sebe se ti budou objevovat nové stránky, takže ke konci nedojdeš nikdy." Lenka se zatvářila neurčitě. "Nevím, jestli je pro mě deník to pravé..." "Samozřejmě, někdo si prostě nedokáže deník psát. Já tě k tomu pochopitelně nechci a ani nebudu nutit," přikývla Rose, "Ale slib mi, že si tenhle sešit alespoň vezmeš a kdyby ti bylo nejhůře, zkusíš to, ano? Já se nebudu zlobit, pokud se tak nikdy nestane." Hlas staré paní nezněl ani trochu vyčítavě, naopak. Lenka měla pocit, že s každým slovem jí má Rose radši a radši, že je k ní čím dál tím více přátelská. Její moudré oči se na ni mateřsky usmívaly a uklidňovaly ji svým veselým pohledem. Lenka měla pocit, že už dávno vědí, jak v příští chvíli zareaguje, a svým odleskem jí to chtějí dát najevo. Jak by mohla nepřikývnout? "Tak tedy dobrá," souhlasila Lenka naoko. V tu chvíli si byla naprosto jistá, že nikdy v životě tenhle sešit neotevře, ale nechtěla být nezdvořilá. S úsměvem si sešit od Rose vzala a sbalila ho do své tašky. "Mockrát vám děkuji," poděkovala nakonec. Zelené oči paní Rose se na ní usmívaly snad ještě výrazněji než před chvílí. Jakoby jejich majitelka tušila, co se Lence v tu chvíli honí hlavou... Ale to přeci nebylo možné. Nebo ano? "Není zač," usmála se. Na cestě zpátky do Bradavic Lenka potkala jen jednu svou spolužačku, co s ní sdílela tu samou ložnici. Ta se na ni usmála a pokračovala dále ve své cestě. Lenku však ještě více překvapilo, že zamířila do ulice, kde se nacházelo malé a na první pohled nevábné papírnictví paní Rose... *** Když ještě ten den dorazila do své ložnice a ukládala deník do zásuvky svého psacího stolu, byla si téměř jistá, že ho už nikdy nevytáhne a nesvěří se mu ani s jedinou větou svého příběhu. Další probdělé noci se ovšem mihly rychle jako blesk a Lenka začínala pomalu měnit svůj radikální názor... Za pokus nic nedám, usmyslela si, zatímco hledala svou propisku a chystala se vydat do své ložnice, kde chtěla najít potřebné soukromí, a kromě toho s jeho psaním přeci mohu kdykoliv přestat. Pohodlně si lehla na postel a znovu si prohlédla celou tu tlustou knihu.