Nadechla se, aby vzápětí zjistila, že všechen kyslík z jejího světa se už
nadobro rozplynul.
Křeslo ji náhle tlačilo do zad.
A ona, ač by chtěla něco říct, seděla jen mlčky.
Neschopna dýchat.
Srdce zastavené v půli tepu.
Jen socha vytesaná z mramoru.
Nemluvit.
Nedýchat.
A přesto žít.

Chvíli si mlčky zíraly do očí, až Luna bojácně sklopila oči k vybledle
modrému koberci.
Nesnesla dál její tichý pohled.

Hermiona beze slova přešla až k ní a prudce jí vytrhla pergameny z rukou
a Luna zachytila ve svých příliš pomalých prstech už jen závan vzduchu. S
němým šokem, jež prohloubil rysy její tváře, zírala na Hermionu, jak
postupně posbírala všechny povalující se pergameny.
Nemohla tomu zabránit.

Jako kdyby se život zpomalil a vlil své tempo do jediné nekončící
vteřiny. Hermiona vhodila plnou náruč pergamenů popsaných Luniným drobným
písmem přímo do lačných plamenů. Luna jen bezbranně zalapala po dechu.
Jak jen mohla?!
Sevřené dlaně se jí roztřásly a na líčku, jež bolestně plálo, cítila
rozvlněné dráhy slz.
„Co jsi to udělala?“ vykřikla a rozhněvaný tón zanikl v jediném vzlyknutí.

Hermiona chvíli nic neříkala a s rukama pevně složenýma na prsou se
zaujatě dívala Luně do vyděšeně otevřených očí. Luna si skryla obličej za
dlaněmi, měla pocit, že Hermionin podivný pohled proniká až na dno její
duše a pomalu zaživa ji spaluje.
V havraspárské společenské místnosti se shromáždilo několik žáků a
všichni ohromeně zírali na zhroucenou Lunu a zdánlivě klidnou Hermionu
Grangerovou, která do tohoto malého prostoru celou svou bytostí
nezapadala.

Po chvíli ticha, které bylo přerušováno jen otřesenými vzlyky Luny, se
Hermiona otočila přímo k ní.
„Ty nemůžeš vědět, co bych udělala,“ řekla rozvážně a přesto Luna v
zákoutí jejího hlasu zaslechla hrozbu. Hermiona ale jen nevzrušeně
poklekla vedle Luny a stáhla její štíhlé dlaně z obličeje, „nemůžeš
tušit, co bych řekla,“ opakovala.

Luna bojácně pohlédla do její tváře, která byla téměř bez výrazu. Její
dech se zklidnil a byla schopna se záští vykřiknout: „Ne? A co bys teda
řekla?!“
Z očí zmizely poslední slzy a zůstal jen hněv a kdesi v pozadí zoufalá
prosba.

„Řekla bych, abys začala žít,“ odpověděla tlumeně Hermiona. Havraspárští
natahovali uši, aby slyšeli, co si dívky povídají a očima zkoumali jejich
gesta.
„Připadám ti snad málo živá?“ zeptala se Luna a rychle vstala z koberce.
Poodešla od Hermiony.
Jen pár kroků žádajících o následování.

„Nerozumíš mi,“ začala zoufale Hermiona, „jen se podívej na sebe…“
„Chceš mě poučovat?“ přerušila ji Luna nepřátelsky.
„Ty pergameny, příběh, kterým žiješ,“ šeptem dořekla Hermiona.
Je tolik slov, která navždy zůstanou jen napsaná, pomyslela si Luna.

„Nemáš pravdu,“ odporovala chabě, „nechápeš.“
„Pravda - nechápu tě, Luno Lovegoodová,“ Hermiona sklonila hlavu a Luna
si snad myslela, že se přeslechla. Chtěla na ní křičet, chtěla povolit
nehty, jež si ztrápeně vrývala do dlaně.
Necítila bolest.
Vlastně…
Necítila nic.

S lokty přitisknutými k tělu pozorovala Hermionu, která se zdála poprvé
nerozhodná. S mírně pootevřenými ústy a rychle se zvedajícím hrudníkem. A
pak Luna pohledem omylem zabloudila do dravě se vlnících Hermioniných
vlasů. Zdálo se, že ve stínu plamenů slabě jiskří.


Nemohla tomu zabránit. Vzdalovala se jí tak lehce a ona mohla jen s
vypětím všech sil natáhnout ruku. Byla tak slabá. A přesto ji vysíleně
pozvedla, i když předem věděla, že může zachytit jen jedinou lehkou věc.
Tak, Luno, copak si vybereš?


Studenti si začali šeptat. Někdo tlumeně vykřikl, že tady Hermiona nemá
co pohledávat.
Pochopila. A jen se omluvně usmála na Lunu. V hlavě jí vířilo tolik
myšlenek, že nebyla schopna zachytit ani jedinou z nich. Snad pochopí,
přeříkávala si polohlasně, snad ví, proč to musela udělat. Proč musela
zničit její sen.
Proč zavraždila samu sebe.
Hermiona odcházela a Luna ji vyprovázela pohledem. Připadala si, jako by
to pozorovala a inkoustem úhledně zvěčnila. Prázdný zvuk zavíraného rámu
obrazu Luně připadala jako velká, černá, ohavná kaňka na jejím precizně
vypracovaném domácím úkolu.

Kdyby mohla, zastavil by ji. Kdyby mohla, vstrčila by holé ruce do
ničivých plamenů a znovu by jí vdechla život. A kdyby jen trochu chtěla,
mohla by cítit.
A plakat.
Nad ztrá- ne, nad lhostejností.
A tak jen stála, s nehty zarytými do modrajících dlaní, a čekala, až se
zvědaví studenti rozejdou. S otevřenou náručí byla ochotná přijmout zpět
vše, co doufala, že už s ní není.
Ale bylo to tam. Byla v ní. A jen čekala, až rozepne svá mocná černá
křídla a hebkým peřím obejme zoufalou Lunu. Pevně a konejšivě.
Chápavá samota.
Poskytne jí teplejší objetí, než by mohla Hermiona, kdyby jen trochu
chtěla.

Dalo by se říct, že takřka utekla. Nečekala, až se pergameny rozpadnou v
prach. Čekala jen, až někdo zvolá, že tam nemá co dělat. Aby měla dobrou
záminku.
Aby se nemusela loučit.
A aby… neochotně si přiznala… aby nedostala šanci litovat.

Seděla na schodech, které mávnutím hůlky zastavila uprostřed pohybu. Z
posledního schodu jí visely nohy kolmo dolů a Hermiona s nimi mírně
pohupovala. Ani nevěděla, co přesně tady dělá. Co vlastně hledá.
Tichu, které mrazivě prostoupilo celý hrad, nemohla nic nabídnout. A tak
se jen tiše sneslo na její ramena jako nepatrné vločky sněhu. Jen s tím
rozdílem, že neroztálo.

Luna radši zatáhla sametově modré závěsy kolem své postele. Vytvořila si
tak jakési útočiště, jakousi ošetřovnu.
Připadala si prázdná. Tvář jí osvětlovaly volně poletující svíce a Luna
prstem zamyšleně obtahovala jejich imaginární trajektorii.
Už nemohla přemýšlet. Nechápala, proč Hermiona přišla, proč v jediné
vteřině zavraždila ji samotnou.
Jediné, co si mohla přiznat…
„Neznám tě,“ vyslovila pološeptem svou myšlenku těsně před tím, než tvář
skryla do měkkého polštáře.
„Neznám tě, Hermiono Grangerová.“

„Neznáš mě, Luno, nevíš… nechápeš…“ zašeptala Hermiona odevzdaně ve
vzdálené odpovědi.
Schodiště se pomalu pohnulo svým směrem, když Hermiona přemoženě sklopila
hůlku.

Luna se neklidně přetočila na bok, zdálo se jí, jak nevlídný vichr
přinesl otevřeným oknem horký a důvěrný polibek. Rozpálil její sevřené
rty a když vroucně vydechla, prodral se i do úst. Vyhrál nad jejím
vyschlým jazykem krátkou hru a za sebou zanechal jen spáleniště. Nepatrně
ale ničivě polámal těžká černá pera na křídlech Samoty.
A Luna se sic jen trochu, maličko, pomalu nadechla.
Vzduch chutnal jinak než předtím.
Jinak.

Neovládala svůj hlas, když se prudce vydral z jejího hrdla. A když vánek
roznášel její beznadějnou a upřímně prosící otázku dál a dál, byla si
jista, že ji Hermiona slyšela.
A že jednou, někdy, odpoví.

„Ale znáš ty mě?“