„Dívka, kterou jsi viděl, byla Helen Summersová. Chodila do Bradavic a bývala jednou z nejoblíbenějších dívek na škole. Nebyla zrovna studijní typ, ale jinak s ní žádné problémy nebyly. Tedy až na to, že někdy bývala ke chlapcům přehnaně krutá. Kolik srdcí zlomila? I Tomovi Raddleovi se líbila, kdoví, možná do ní byl i zamilovaný.“ . Harry o tom mohl přemýšlet pořád dokola a stále mu to nedávalo smysl. Znamenalo to něco? Brumbál mu už před nějakým časem ukázal tu vzpomínku, kde ta namyšlená blondýnka tak ošklivě urážela Voldemorta (tehdy ještě Toma). A teď se ukázalo (díky Hermionině znalosti řeckých bájí), že tahle Helen – Helena – byla matkou Hermiony Brownové, která se stala matkou Levandule. Znamená to něco? Nebo to je jenom hloupá náhoda, že mu Brumbál ukázal zrovna tuhle vzpomínku… Která může (ale nemusí) být důležitá. Vzpomínku s Levandulinou babičkou… Co má její babička (nedovedl si tu krásnou mladou holku představit nyní… žije ještě?... musí být stará a ošklivá), co dělat s tím, co se děje teď? V hlavě se mu objevovaly šílenější a šílenější teorie. Že třeba si Helena přece jenom začala s Voldemortem (když už tedy byl starší… mocný) a společně s ním vymyslela plán, jak zničit Bradavice. A do toho plánu zapojila i vnučku. Nebo třeba, že Voldemort vyhrožuje rodině Brownových, protože je pořád naštvaný kvůli té urážce od holky, do které byl pravděpodobně zamilovaný. Nebo to taky nemusí znamenat nic. Náhoda. Jenže Harry už se mnohokrát přesvědčil, že náhody vlastně neexistují a všechno má svůj účel. Hmm… Jak zjistil pravdu? Zeptat se Levandule… Ehm… Docela se styděl za ten jejích předchozí rozhovor. Asi to na ní „vybalil“ příliš rychle. Teď se mu vyhýbala… Šlo by sice poslal někoho jiného, aby si s ní promluvil, ale… ale… Věděla, s kým se Harry přátelí, a zřejmě by jí to okamžitě došlo. A pokud to nebyla ona (z nějakého prapodivného důvodu), tak… bylo by špatné rozrušovat ji ještě víc. Jenže pokud tu je šance, že to ona byla. Pořád je… Jak to tedy zjistit? Zatím dělali jen to, co mohli, co už docela zvládali (po všech těch letech)… Byli v knihovně a snažili se najít ještě nějakou stopu. Třeba tam nějaká zvláštní spojistost bude. Ale objevit jí v knihách… Že Hermiona „něco“ našla jednou, neznamená, že to najde opět. Ale stejně pátrali. Harry, Ron s Hermionou… a Draco. I když tomu se do toho nijak zvlášť nechtělo. Ten je asi jediný, kdo je NAPROSTO přesvědčen o Levandulině nevinně. Proč? Protože ví, že to udělat nemohla? Protože snad… Hloupost… Protože prostě… Draco, ne. Jenom prostě nechtěl, aby to byla ona, tak to bylo. Sám mu to řekl. Draco byl…. ach, jo. Prostě Draco. (není fér, když se cítíte tak… tak zvláštně..) A tak tu tedy sedí a snaží se na něco přijít. „Weasley, to si doopravdy čteš Současný famfrpál? Myslíš, že to nám pomůže?“ Draco opět nadhodil jeden ze svých „úžasných“ pohledů. „Do toho ti nic není, Malfoyi,“ odsekl mu Ron. „Ale mně ano a Malfoy má tentokrát pravdu, Rone. Proč se nám nesnažíš pomoc, jako všichni ostatní?“ Hermiona. A „Ronánek“ zrudl. A vzal si jednu z historických knih, která by jim mohla pomoci. Samozřejmě, že výtka od jeho dívky zamrzela více než výtka od největšího nepřítele. A opravdu to bylo hloupé. Číst si jednu z těch hloupějších knih, zatímco se oni snaží něco najít. I když to může být zbytečné. A zřejmě taky je. „A to působila Helen vážně tak nesnesitelně?“ chtěla vědět Hermiona. Zase. „Už jsem vám to opakoval snad stokrát. Působila namyšleně, hloupě, prostě jako… já nevím. Docela zle.“ „Harry, zkus si ještě na něco vzpomenout. Třeba tam bylo ještě něco, čemu jsi nevěnoval předtím pozornost. Kdyby sis zkusil pořádně vybavit tu vzpomínku…“ „Hermiono, já vážně nevím. Už je to docela dlouho a stejně… Možná by bylo lepší to říct Brumbálovi.“ „Copak někdy bral vážně, co jsi mu říkal, Harry? Tedy, neber mě zase až tak doslova, samozřejmě, že tě poslouchal, ale nebyl moc ochotný k tvým… obviněním,“ Hermiona si vše pamatovala dobře. Někdy až moc. „Taky jsem se většinou mýlil,“ přiznal. „A teď se nemýlíš, Harry?“ vložil se do rozhovoru Draco. (způsob, jakým vyslovoval jeho jméno… bylo to přinejmenším zajímavé) „Nevím… Já jenom… Není už těch náhod okolo Levandule trochu moc?“ „Než půjdeme za Brumbálem, budeme potřebovat nějaký důkaz. Kromě toho už v poslední době ty „nehody“ docela přestaly, ne? Třeba se jen někdo potřeboval vybouřit.“ „Hermi, tohle říkáš vážně ty? Tady někdo tráví lidi a ty řekneš vybouřit? Nezbláznila ses?“ „No dovol, Rone..“ A jéje. Že by další milenecká hádka. Ne, na to opravdu neměl náladu. Vyměnil si pohled s Dracem Ti heterosexuálové se svými hloupými výměny názorů… Nemůžou si to nechat, až budou sami? Přestal je (opět) poslouchat. Tohle už stačilo. Raději se obrátil k Dracovi. „A ty máš nějaký nápad? Co budeme dělat dál…“ „Já nevím, jak ty, Pottere, ale já si půjdu dát něco k jídlu. Poslouchat Weasleyho s mu.. s Grangerovou opravdu nemusím.“ „Půjdu s tebou,“ zvedal se i Harry. A ano, slyšel, že Draco málem řekl o Hermioně to slovo na M. A ano, také věděl, že Draco ty první písmena řekl schválně a schválně se také opravil. Jen proto, aby ho trochu pozlobil. Byl to prostě on. Sobecký, arogantní bastard. Ale měl ho rád. Život je někdy směšný. ***** „Vidíš, jak nás pozorují?“ „Cože?“ Seděli venku poblíž jezera a jen tak si povídali… Draco pohodil hlavou směrem ke skupince dívek nedaleko nich. I Harry si jich teď musel všimnout. Hlavy u sebe, lehce zamračené pohledy. Aha… O těhle mluví. „Myslí si, že spolu něco máme,“ podotknul ještě Draco. „Pitomost. Všichni už si zvykli, že se spolu bavíme.. Dokonce i Ron s Hermionou.“ „Ty tomu věříš, Harry? Pomlouvají nás. Ostatně já jsem zvyklý, že všichni vědí, že jsem teplouš,“ dal Draco přehnaný důraz na poslední slovo. O co mu zase jde? „Co je s tebou?“ „Nic, já jsem v pohodě. I když mě samosebou trochu uráží, že si myslí, že chodím zrovna s tebou.“ No prosím… „Nemyslí si to. Nikdo netuší, že jsem na kluky.“ „To je jim jedno. Stejně si říkají, že za to můžu já, že jsem tě svedl nebo něco takového.“ „Ty jsi s nima mluvil?“ Zasměje se. Hezky. „Ne. Ale kouká jim to z očí. Jenže ty jsi samozřejmě ke všemu slepý.“ Hmm… A Draco paranoidní. Nic si nedluží. „A tobě by tolik vadilo se mnou chodit?“ vypadlo to z něj. „To má být nabídka, Pottere?“ Draco přimhouřil oči. Sakra. Draco uměl být sexy, když chtěl. Třeba právě teď. Ale, co mu má na tohle odpovědět? Když sám tu odpověď nezná a nevyzná se ani ve svých citech. Možná by se Draco měl zeptat raději Hermiony, ta ví všechno. Haha. (ironický smích) „Ne. Jen prostě vždycky děláš, jako kdybych byl ten nejhorší ze všech. Teda pro vztah a tak. To tě myšlenka na něco se mnou tak děsí?“ „Proč tě to zajímá?“ A proč se musí pořád ptát? „Protože… protože… třeba bych chtěl mít někdy vztah. S někým… A ty se mi pořád jenom vysmíváš… Co když jsem přitažlivej jenom pro holky a gayové mě budou vidět stejně jako ty?“ Znělo to hloupě. Ona to byla svým způsobem pravda. Třeba jednou bude šance mít pěkný vztah. Ale bude tu ten druhý? A neprozradil mu tu další věc. Že ho svým způsobem tak nějak mrzelo, že by ho Draco nechtěl. Že se mu třeba nelíbí. Zvláštní. „A ty si myslíš, že jsi přitažlivý pro holky? Mysli, Pottere… Oni letí hlavně na to jméno. Albus Brumbál, James Bond, Harry Potter. Všechno je to o jméně.“ Ach ty jeho předsudky. „Pitomost. Všechno ne.“ „Dobrá, tak něco málo taky o penězích. Vzhled je až druhotní záležitostí.“ A proč je jím tedy Draco tolik posedlý? Dobře, tohle už nahlas neřekl. Něco se přeci jen naučil. „Ehm… Draco… Kdo je to James Bond?“ Zase ten pohled: „Barbare.“ Raději už mlčel. Ale pak přece… „Ale kdyby to všechno nebylo o jménu… Myslíš, že bych se mohl někomu líbit?“ „Ale jo. Ta malá Weasleyová pro tebe vždycky měla slabost.“ „Draco!“ „Co?“ Nic. Prostě chtěl probírat vážné věci a on si z něho jen dělá legraci. Ale což. I zábava je důležitá. I když na jeho účet trochu… Vadí, no. ***** Intermezzo. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kapky krve stékají po bílém ubrusu a osoba stojící před ním se jen dívá na své dílo. Vrah? Kap. Kap. Kap. Krev kreslí na plátno symboly. Fascinující hra. Kdo z koho. A krev stále teče. Konec intermezza. ***** „Takže jsi s ní mluvila, Herm?“ „Nešlo to. Uzavřela se snad ještě víc do sebe než předtím. Já už vážně nevím, co dělat a…“ Draco ji přerušil: „Proč je tu takové ticho?“ Harry by si toho nevšiml. A Ron už vůbec ne… Ale ticho v Hlavní síni bylo. A klid. Takový ten… zlověstný. A studenti, místo aby večeřeli, jen postávali a na něco (někoho) zírali. Jenže na co (na koho)? „Co se tu děje?“ zašeptala Hermiona k nejbližšímu studentovi. Jako kdyby hlasitější slova mohla ten klid poničit. Ten však jen zavrtěl hlavou a ukázal ke stolu. A tak se prodírali blíže. A blíže.. A… Spatřili ležet zakrvácenou hroudu na stole. Ticho. Teď už to pochopili. Tohle byl ten pravý zlověstný obraz. Zakrvácená… „Vždyť je to jenom kočka,“ Dean vedle nich v tom problém neviděl. No, pravda byla to jenom kočka. Ale i tak… Paní Norissová byla neodmyslitelnou (i když leckdy příšerně protivnou) součástí hradu. A teď tu ležela na stole v kaluži krve. Krev. Všude. I po stěnách. Ne, nebyla jenom mrtvá. Bylo jí ublíženo. A to dost hnusným způsobem. Výraz děsu ve zvířecí tváři, krev všude kolem, vnitřnosti,… Harrymu z toho bylo málem špatně. A všem ostatním zřejmě taky. Několik dívek brečelo. Nedivil se jim. Tohle už nebyla zlomyslnost. Tohle už byla krutost. Tenhle někdo… musel být zatraceně zlý. Když zabil tohle zvíře. Takto hnusným způsobem. … „Tohle nemohla být Levandule,“ slyšel Dracův hlas šeptat blízko jeho ucha. Kývl. Tohle by přece udělat nemohla. Nebo snad… ano? Jenže kdo by tohle vůbec mohl udělat? Prefekti začali odvádět studenty do jednotlivých kolejí. Učitelé se snažili zklidnit začínající paniku. Filche nebylo videt. Přežije vůbec ztrátu svého mazlíčka? Ano… mohlo být hůř. Mohl to být student… A dobře, vlastně to byla jenom kočka. Ale když se ten „kdosi“ nezdráhá (nebojí) ublížit paní Norrisové, tak proč by se měl zdráhat (bát) ublížit i nějakému studentu. Sakra. Tady končí veškerá legrace. Už se bude muset něco udělat. ***** Všichni čtyři jen sedí na posteli. Moc se nehýbou, ani nemluví. Co taky k tomu říci? Harry viděl… viděl i mrtvé lidi. Zabité Avada Kedavrou. Přišel i o Siriuse (a zatraceně to tenkrát bolelo… proč už na něj nemyslí tolik, jako dřív? nezapomněl na něj… jen… čas má velkou sílu.. doufá). A viděl Mozkomory. Viděl Voldemorta. Vrátit se. Bolest. Hrůzu. Zažil to. Všechno… Ale ještě nikdy neviděl nic tak brutálního. Všechno, co viděl předtím… Mělo svou hrozivou atmosféru, ale přesto to mělo jakousi chladnou (kouzelnou) eleganci. Hůlka kouzlící smrtící kouzla… Něco v něm to dokonce obdivovalo. Lehkost… Ladnost… Ale tohle… Tohle už byla čirá nenávist. Nůž a podat do zmítajícího se těla. Čím víc krve, tím lépe. Špinavost… Tohle bylo mudlovské. Kruté. Zatraceně. „Nevím… Harry… Možná bychom přece jen měli zajít za Brumbálem. Sice nemáme důkazy, ale stejně… Kdyby to byla ona a někdo zemřel…“ nedokončila Hermiona větu. Změnila rychle názor. „To je pitomost, aby to byla Levandule. Vždyť… vždyť je to holka!“ Ron byl pořád ve tváři lehce nazelenalý. Neudělalo mu to dobře. „Taky se mi to zdá šílené, neuvěřitelné… Ale je to naše povinnost říci to Brumbálovi. Protože stát se může doopravdy cokoliv, Rone. A i kdyby to ona nebyla, tak je možné, že něco ví. Co myslíš, Harry?“ Harry mlčel. Ta básnička na zdi. Jak vůbec zněla? Přeji si jen ubližovat?. Sám už si to moc dobře nepamatoval, zdálo se to už tak dávno. Ale… proč paní Norrisová? Proč by Levandule chtěla zabít pitomou kočku? Aby je vyděsila? Možná… Nebo snad… protože měla zabít někoho jiného, nějakého studenta, ale nedokázala to? Všichni se tu zabývali otázkou jak a kdo, ale nikoho nenapadlo ptát se proč. Proč tohle děláš? Proč zrovna kočka? Zatraceně… „Půjdu za Brumbálem.“ Rozhodl se. Musí s ním mluvit. Možná mu řekne to o Levanduli (přece jen, byla tu ta vzpomínka), možná ne. Ale každopádně s ním musí mluvit. Ron s Hermionou se zvedali, stejně tak i mlčící Draco. „Sám.“ Nepotřeboval je sebou. Tohle zvládne sám. „Já s tebou kousek půjdu, Harry. Vrátím se do Zmijozelu.“ Kývl. Draco mu nevadí. Za Draca bude rád… ***** „Levandule by to nemohla udělat,“ Draco si pořád stál na svém zatímco společně šli potemnělou chodbou. Nikde nikdo. Studenti se báli. Nedivil se jim. „Proč se jí pořád zastáváš? Vždyť se spolu nebavíte.“ „To je jedno, prostě… Harry, podívej se okolo sebe. Teď se všichni bojí, že se něco strašného blíží, ale za pár týdnů na to všechno zapomenou. Jsou tak strašně přízemní a předvídatelní. Ty ne, ty na tohle nezapomeneš. Bereš to jinak, Pottere. Možná proto se s tebou vůbec bavím. Ne protože jsi na kluky, ale protože… nejsi jako ostatní, chápeš?“ Eh? „Ne.“ „Prostě ty to vidíš, jak to je. Jsi přece Harry Potter, zachránce nevinných koťátek a bla bla bla. Víš, že tohle všechno asi nepřežiješ. A nebojíš se, protože víš, že to musí přijít. Já to tak beru taky. Otec mě vydědil, matka je mrtvá, já jsem odepsanej homosexuál, takže vlastně smrt nevypadá jako vůbec to nejhorší. Vidím realitu. Nežiju ve snech.“ Možná začínal chápat, co tím Draco myslí. A Draco pokračoval. (ty jeho monology… když se rozmluví, není k zastavení) „Levandule taky ne. Dřív jsem s ní párkrát mluvil a všechno viděla střízlivě a jasně. Myslelo jí to víc než jakékoliv holce, co jsem znal. Při vší úctě ke svaté Grangerové jí neomezovalo myšlení na školu. To úplně vypouštěla z hlavy. Byla zajímavá… Jenže pak se jí zabila máma a prostě se… Hele, Harry, možná to bude znít strašně, ale podle mě jí z toho přeskočilo. Ne, že by začala zabíjet, jen se stala trochu víc hysterická než byla. Ale pořád myslí jinak, než ostatní na tomhle hradu. A je zatraceně silná. Nepodlehla by Temnému pánu.“ Draco očividně domluvil. Zastavili se před vchodem do sklepení. Znělo to, jako kdyby jí Draco obdivoval. Levanduli? Ne, Harry jí zřejmě opravdu neznal. Silná? Doopravdy? Myslela rozumně? Tahle holka… Neznal ji. Vážně asi ne. Ale… „Jenže to, co tady říkáš, podle mě ukazuje, že to může být ona. Přeskočilo jí. Zbláznila se. Začala zabíjet.“ „Podle mě tohle nedělá nějakej cvok, ale někdo s chladným, logickým uvažováním. Někdo musel vědět, že vykuchat tu kočku vyvolá větší ohlas, než kdyby zabil Filche kouzlem.“ No. Svým způsobem to smysl dává. „Třeba ty?“ Tentokrát to ovšem moc vážně nemyslel. Draco se pousmál: „Takže jsem tě aspoň něco naučil, Pottere. Dobře. Nevěř nikomu. Jen sobě.“ „Už jsem ti říkal, že ti věřím… A teď mám i důkaz, že jsi paní Norrisovou nezabil.“ „Jaký?“ „Byl jsi celý den s námi, takže… Tohle ti nevyšlo, Malfoyi. Mě nepřesvědčíš.“ „Sakra.“ Museli se zasmát. Oba. Bylo to najednou takové… uvolněné? Žádná stopa po napětí v předchozích rozhovorech. S Dracem se Harry cítil v bezpečí… Sakra… Měl by si konečně připustit, že možná… Že asi… Že se třeba tak nějak.. err… Pitomost. Ale stejně… „Asi tě miluju,“ řekl. „Cože?“ Draco se na něj zadíval. „Cože?“ Harry nedokázal uvěřit, že to řekl. „Zbláznil ses, Pottere?“ „Ne. Já…“ nedokázal dokončit větu. Styděl se. Myslel, že se propadne hanbou. Prosím, ať se propadne hanbou. Jen ať se teď nemusí dívat na Malfoye. Není si ani jistý tím, že je to láska. Je to jen prostě… má Draca hodně rád jako kamaráda. Ale láska… k sakru. Ta Hermiona ho svými dedukcemi úplně zmátla. A proč mu to řekl zrovna teď? Večer mrtvé kočky. A na téhle chodbě. A zrovna, když se chystal jít za Brumbálem. Neměl nic rozmyšleno, neví, co říct. Ví možná jen jednu věc… že nechce Draca ztratit jako kamaráda. Tohle by ho mrzelo přímo strašně. Nechce… nechce… „Harry, možná by ses měl teď uklidnit a jít se vyspat. Zřejmě ti to dnešní napětí leze na mozek.“ „To není jenom dneska.“ Kdyby raději mlčel. Draco si povzdychl. „Pottere… ty si jenom myslíš, že mě miluješ.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Protože to vím. Jsem jediný gay, kterého jsi kdy poznal, a ty jsi tak posedlý láskou, že jí vidíš všude. Kromě toho vypadám zatraceně dobře, takže chápu, že ti nevadí myslet si, že mě miluješ.“ Arogantní. Arogantní v každém směru. Parchant jeden. Proč ho musí jen tak… přitahovat? I v tuhle chvíli… „To není tím.“ „Pottere, víš co? Potřebuješ se vyspat. A já taky. Takže se raději vrať za těma hrdličkama, ať ti uvolní postel. A na mě zapomeň. Nemiluješ mě. Tak to prostě je.“ Hmm… Draco odešel. A Harry si teď byl jistější než kdykoliv předtím. Jasně… Došlo mu to. Vážně ho miluje. Teprve teď si to uvědomil. Dolehlo to na něj úplně. Zvláštní… I když ho to v první chvíli vyděsilo (tedy hlavně to, co mu řekl), tak teď se cítí klidný. Ví to. Zamiloval se do Draca. Dalo se to čekat. Vždycky dělá to, co se od něj očekává, sakra. Jenže Draco ho nechce… Pořád říká to své ani kdybys byl poslední kluk na světě . Nebo něco na ten způsob. Bere ho jen jako kamaráda… Stejně… Vztah by mezi nimi nebyl možný. Není na něj čas. Je tu Levandule. Voldemort. Válka. Všechno je to mezi nimi. Ale po válce… Pokud to oba přežijí… Jo. Možná by se mohl pokusit změnit Dracův názor. Možná by to spolu mohli zkusit. Po válce. Až bude čas. Pokud tedy Draco… doopravdy bude chtít. A pokud se s ním bude ochotný ještě někdy bavit. Po tom, co mu dneska tak vtipně vše řekl. Dobře… Teď půjde za Brumbálem. Už byl klidný. Co by se dneska mohlo stát ještě horšího? ***** Byl skoro před chrličem u Brumbálovi pracovny, když se tam najednou objevila Levandule. A jéjej. Ehm. „Ahoj.“ „Ahoj, Harry.“ Vypadá strašně. Vlastně jí neviděl celý den. A i ty předchozí dny se jí vyhýbal (vlastně od toho nepovedeného rozhovoru). Vypadá zničeně. Jak by taky jinak mohla vypadat? Pokud ví, že jí všichni (tedy on, Hermiona, Ron a samozřejmě Draco) podezřívají z těch věcí, co se tady dějí… Jak jinak by se mohla cítit? A ta věc s kočkou jí taky určitě nepřidala… Tedy za předpokladu, že to nebyla ona. „Je ti dobře?“ „Ne. Já jsem tohle nechtěla, dřív vůbec ne. Jenže to jinak nejde.“ Co… ??? „Jenže on není vlastně tak zlý, byl ke mně docela milý, víš? A já už nemám nikoho… Ani, co ztratit. Už je mi všechno jedno.“ Sakra. Působí jako blázen. Draco měl asi pravdu, když říkal, že jí přeskočila. Ale už neměl pravdu v tom, že je neškodná. Že to není ona. „Přikázal mi to. A pak prý už mě do ničeho nebude nutit. Poslední úkol a konečně budu mít klid.“ „Zabít paní Norrisovou?“ Usmála se. A byl to… děsivý úsměv. Levandule? Sakra… kam se poděla ta puberťačka? „Ne. To nebyl poslední úkol.“ Najednou si strhne svůj náhrdelník a vtiskne mu ho do dlaně. Opět ten divní pocit. Přenašedlo… Letí… A pak už nic nevnímá… Svět se zatočil… A/N: Propásla jsem vám popřát všem k Vánocům, tak vám aspoň popřeji krásné svátky a krásný nový (celý) rok. Ať je zase o něco lepší než ten předchozí:)