Luna sledovala vířící roj sněhových vloček. Byly tak rychlé a zmatené, že nebyla schopna se zaměřit ani na jedinou z nich. Připadala si úplně stejně. Rozervaná na malé kousíčky, které víří v jednom celku. A občas se některá zatoulá do míst, kam by neměla. Například ke vzpomínkám na ty proklaté pergameny. A na ni, přirozeně. Pár vloček neposlušně vzlétlo a vytvořilo svůj vlastní dravý a abstraktní obraz. Přivřela oči a otřásla se. Na nahé kůži cítila odzbrojující sílu sněhu. Mrazivou a dost odtažitou. A přece jako by ji pochopila. Nemilosrdnou a přesto tak, tak moc krásnou. Usmála se. Protože od té doby už nebyl čas na slzy. ~ I can remember the very first time I cried How I wiped my eyes and buried the pain inside Jen tak pro sebe si tiše vzdychla. Všechno se změnilo a Luna si připadala zvláštně jiná. Tehdy, když Hermiona spálila všechny její sny a její hlavu posypala popelem, přestala věřit. Už se ani nepokoušela psát. A nepokoušela se odpovídat na slídivé otázky. Byla jiná. Jakoby se celý svět pohroužil do nových odstínů. A Luna z toho všeho byla nejistá a vyděšená. Navzdory všem svým touhám a snění alespoň věděla, kdo je. Alespoň mohla říct, že je to ona, ta, která touží políbit Hermioniny rty. Teď mohla jen mlčet. A vdechovat ten podivný vzduch. Který přinášel snad jen lehký závan zeleného čaje. ~ Do you even know who you are? I guess Im tryin to find! Temná noc rozepjala své plátno přes celou oblohu a jemnými tahy štětce vykreslila všechny odpovědi i pravdy v lehkých křivkách hvězd. A Luna jen okouzleně pozorovala, jak se na tmavém nebi pomalu objevují a zároveň hasnou hvězdy. Vlahý noční vzduch jí na tvářích vykouzlil červeň a smířený úsměv. Nebylo proč truchlit. Když totiž necítila nic, mohla začít vnímat jen tu trpkou přitom krásnou bolest na hrudi. Bolest, která se dostavil s každým nádechem. Možná své sny zatratila příliš brzy. Měla snad ještě naději, že je Hermiona jiná? Že není tak krutá a vítězná? Že dokáže někdy prohrávat? Pochybovala o tom. A mimovolně udělala ještě jeden malý krok. Kámen ji studil do nohou, ale teď už se tomu mohla jen smát. Bláznivá Luna. „Neměla bys stát tak blízko u okraje, hvězdičko.“ Lunino tělo se otřáslo pod náporem jejího hlasu. A kůže se stáhla, aby vytvořila neprostupnou bariéru. Aby jí nemohla znovu ublížit. Tak moc se chtěla celá odevzdat. Tak moc… až to nešlo. Sníh zmírnil své tempo a pomalu se snášel na římsu, jako by chtěl utvořit měkkou cestu zpět. Luna prudce vydechla a zády k Hermioniným zašeptaným slovům zkonstatovala: „Odpověděla´s.“ Hermiona se vroucně usmála a natáhla své teplé dlaně k Luninýmu pasu. Padající sníh se zastavil v té jediné vteřině, kdy se Hermioniny příliš pomalé prsty dotkly vzduchu. Nemohla tomu zabránit. Vzdalovala se jí tak lehce a ona mohla jen s vypětím všech sil natáhnout ruku. Byla tak slabá. A přesto ji vysíleně pozvedla, i když předem věděla, že může zachytit jen jedinou lehkou věc. Tak, Hermiono, copak si vybereš ty? ~ A borrowed dream or a superstar? I want to be a star… ~ Is life good to you or is it bad? I cant tell anymore. ~ Do you even know what you have? No, no… ~ Oh, my lonely girl… Možná přestala snít moc brzy. A možná ji sny už polapily do svých zrádných pavučin. Z kterých není úniku. Měla dojem, že... Že zase na chvíli nemůže dýchat. Smutně se pousmála a odevzdaně vydechla. A/N: Znovu připomínám, že tato kapitola je POV Luna. A že děj se odehrává až po ději z poslední kapitoly, která bude následovat. A/N2: K vysvětlení prologu - epilogu. Jedna z těchto dvou závěrečných kapitol je epilog a jedna prolog, ovšem jsou zaměnitelné, takže to chci nechat je na vašem uvážení. A/N3: Za melodii a slova děkuji Lindě Perry (Lonely girl).