Mávnutím hůlky otevřu dveře…
„Do háje!“ ulevím si a roztřesu se zlostí. Potter je pryč! Vpadnu do
místnosti se zrakem přikovaným na prázdné posteli, která je pečlivě
ustlaná stejně jako včera, když jsem odcházel. „Do háje!“ zakleji znovu.
Přičemž můj zrak spočine na něčem nevídaným. Na prázdné podlaze po mé
pravici hned za dveřmi u rohu sedí Potter v Turka se zavřenýma očima. Obě
ruce má vyzdvižené vzhůru a obě dlaně se vzájemně dotýkají palcem a
ukazováčkem. Nebýt jeho podivného mručení a hýkání by snad vypadal, že
spí. Náhle Potter otevře oči a podívá se přímo na mě.
„Pottere, co to proboha děláš?“ otáži se rozhozeně. Já už jsem vážně
myslel, že se mu nějak povedlo utéct. Ale má opatření jsou zřejmě
funkční. Je tady a v téhle… divné pozici. Asi se zbláznil.
„Jóga, Malfoyi!“
„Jo-co?“
„Cvičení, při němž se člověk uklidní a zrelaxuje.“
Jak zrelaxuje! Ty se tady nemáš co relaxovat, Pottere! Máš být vzteky bez
sebe!
„Jak často tohle… ehm, praktikuješ?“ asi jsem ztratil nit nebo co, když
se ptám zrovna takhle blbě. Ale vážně mě to zajímá.
„Jen, když je to potřeba.“
Rozumím. Takže když jsi totálně vytočenej a potřebuješ se uklidnit. Čili
jsi teď hrozně naštvaný na mě a tímto si to kompenzuješ. Promnul bych si
spokojeně dlaně, ale bylo by to moc nápadné. Snažím se tvářit kamenně.
Žádné emoce, ani když jsou pro Pottera neblahé. „Aha. No, přišel jsem tě
pozvat na snídani…“
„Snídani?“ ještě blběji ze zeptat nemohl. Mám snad špatnou artikulaci
nebo co? Řekl jsem snad „Přišel jsem tě pozvat na obchůzku do továrny na
čokoládu?“ ne, řekl jsem snídani. Nejen, že je Potter slepý, ale je
dokonce i hluchý.
„Ne, na piknik…“ opáčím zostra.
„Piknik?“
Je blbej? Hluchej? Snaží se mě vytočit? Nebo vážně nemá mozek? I štěnice
blechy psa by pochopila, že to byl sarkasmus!
„Pottere! Jde se prostě jíst a neštvi mě už!“
„Tak si máš pro příště vybrat, co chceš, Malfoyi! Navíc na snídani už je
nějak pozdě, ne?“ stočí svůj zrak k hodinkám na jeho pravici.
„Máš hlad nebo ne?“
Vidím na něm, že hlad má, ale nepřizná to. Celej Potter. Raději bude
trpět on sám, než jeho hrdost.
„No jak myslíš, tak si tu zůstaň, ale pokud chceš dneska vůbec něco jíst,
tak pojď za mnou! Jsem Malfoy, ti se dvakrát neptají!“
Asi to na něj zapůsobilo, protože se zvedl a teď tu stojí a dívá se na
mě. Obracím se a jdu chodbou do jídelny. Jde za mnou. Mlčí, ale jde, to
je hlavní.

Vidím, že ho jídelna nadchla. Taky aby ne. Je vážně dobře uspořádaná. Je
to asi nejsvětlejší místnost v domě. Je v přízemí, francouzská okna
směřují přímo do zahrady a stěny zdobí světle béžové tapety s rudými
růžemi. Uprostřed vcelku velké místnosti je stůl s načervenalým povrchem.
Višňové dřevo. Vešlo by se ke stolu i dvacet lidí.
Pokynu rukou k židli v čele, aby se Potter posadil. Usadí se ke stolu k
talíři, před nímž je hromada jídla. Vajíčka, housky, jam, palačinky,
pudink, slanina, toasty, ovesná kaše, topinky, koblihy, všechno, co by si
snad mohl přát. Vidíš Potty, jaký komfort ti dopřávám? Asi měknu, vážně
měknu. Za to, že se na mé krásné tváři objevily byť bezmála tři vrásky
navíc od doby, co jsem tě viděl naposledy, bys měl dostat jen suchý
chleba a vodu!
Hlasité klap klap mých bot ozývající se od parket na podlaze hlásí, že si
jdu sednout hned naproti Pottera do druhého čela. Vyhrnu si rukávy tak,
abych se neušpinil a nandám si trochu jídla na talíř. Do číše si naliji
čerstvé mléko. Tak, jak mě to učila matka v dětství. Po ránu vždy čerstvé
mléko, abych byl zdravý, abych měl dostatek vápníku a bílkovin.
Potter stále jen strnule sedí a hledí na mě.
„Co čumíš, Pottere, jez! Já jsem to vážně neotrávil!“ škodolibě se
zakřením. Nedůvěřuje mi. Tím se vážně bavím. No, neměl bys, Pottříku,
vážně neměl. Já jsem přece padouch.
Zahryznu se do obloženého toastu a zapiji to lahodným mlékem. Ani si
neuvědomuji, že svět kolem mě zmizel. Zamyslím se. Kdy tohle vlastně
skončím? A jak to skončím? Co konkrétně od toho očekávám? Že se mi Potter
za všechno omluví? Že zešílí a stane se z něj psychopat? Že se zabije? Co
vlastně čekám, že se stane? On mě osvobodil, osvobodím nakonec já jeho?
No ani náhodou! Ale kdy je ten správný moment pro ukončení pomsty? Nemůžu
ho tady držet do konce jeho života, vlastně můžu, pokud nastane brzy, ale
do konce mýho určitě ne! Já se nebudu celé dny starat o Pottera a vnímat
jeho přítomnost. A jak to vlastně všechno chci ukončit? Nechám ho tu
stejně dlouhou dobu, jakou jsem já hnil v Azkabanu? To je bláhovost.
Nikdy bych nevydržel tak dlouho v jeho společnosti. Tolik let ho tu
věznit. Špinit jím můj dočasný domov. A co Temný pán. Hledá mě? A matka?
Vážně bych se jí měl ozvat. A co Snape a všichni smrtijedi? Co si asi teď
myslí. Chybím vůbec někomu? Co když se Pán zla dozví, že jsem držel u
sebe Pottera? Měl bych mu ho předhodit? Asi ano, byla by to správná
volba. Ale co kdyby se dozvěděl, že byl nějaký čas u mě a já mu ho
nepředhodil hned? Pochopil by mou pomstu? Potrestal by mě? Ale Potter mě
taky zachránil! No a co! Nemusel to dělat. Já nejsem samaritán jako on!
Já jsem na té špatné straně! Já jsem tady ten zlý! Já nehraju podle
pravidel a já se nikomu odvděčit nemusím! Já jsem Malfoy! A Všichni, kdo
se mi postaví do cesty, platí! I svými životy! Sice jsem nikdy nikoho
nezabil, ale cruaciatus mi není cizí! Hó hó! Já jsem tu teď pánem a
všechno si můžu dovolit! Z přemýšlení mě vytrhne…
„Malfoyi?!“
Cuknu sebou a podívám se na něj.
„Je ti něco? Tvářil ses fakt divně!“
Cože? Jak si dovoluje… dělá, jako by snad byl u mě na návštěvě nebo co.
Neuvědomuje si, že je vězeň? Nebyl tázán!
„Co se staráš! Raději přemýšlej nad sebou a nad tím, jak budeš trávit
zbytek svýho mizernýho života!“ zareaguji popuzeně.
Na jeho tváři se nemihne jediná významná grimasa. Prostě se netváří
nijak. Co si asi teď myslí?
No tak, podívej se na mě. Sleduji ho, ale on stočil svůj obličej zpět k
jídlu, kterému se začal oddávat. „Tak dobře jsem se nenajedl od doby, co
jsme chodili do školy!“ zašeptá po chvíli.
Dělá si ze mě legraci! Chce mě snad naštvat nebo co? Mám mu za to být
vděčný? On má trpět. Ale však on pozná, že snídaně a jídlo nejsou
všechno. Tady jde hlavně o princip. Být zavřený jako pes v boudě a nemoct
nic. Však ono ti to dojde. Najez se třeba k prasknutí, ať víš, že jsem
dobrý hostitel, ale brzy tě to všechno začne svírat. Budu jediná osoba,
na které budeš závislý, Pottere! S nikým jiným se totiž nebudeš moci
bavit. I skřítkům jsem zakázal, aby ti odpovídali nebo s tebou jakkoliv
konverzovali. Když budeš něco chtít, tak budeš muset jít za mnou a budeš
se muset přenést přes svou hrdost. Ponížit se. Moc se na to těším.

Dívá se zpříma na mě. Konečně. Z očí do očí. Ví, co chci udělat. Určitě
to ví. Schválně neuhýbá. Nebo chce snad oční souboj? Stále se na mě dívá
a já… snažím se… dostat se mu do myšlenek. Pozoruju ty dva zelené
smaragdy a detailně zaměřuji každý odstín v jeho duhovkách. Neuhýbám.
Něco uvnitř v hlavě mi říká, že bych si měl pro jistotu zatarasit cestu
ke svým myšlenkám. Co když právě Potter chce udělat to samé jako já? Něco
tam je. Cítím tlak. Něco, co mě nechce pustit. Nějaká obrana. Potter to
ví. Cítí to. Brání se. Zřejmě jsem se spletl, když jsem si myslel, že to
není soupeř na úrovni. Za tu dobu se totiž zřejmě naučil ovládat
Nitrobranu. A tohle.. bylo okaté. Určitě to poznal, že jsem se mu tam
pokusil nabourat. Moc nenápadné to nebylo. Ale co to? Že by… no jistě…
takže oplácíme stejnou mincí, Potty? Myslíš si, že tě k sobě jen tak
pustím? Cítím, že se mi něco nenápadně otírá o myšlenky. O ochranou bránu
mezi mými vzpomínkami a myšlením. Zapomeň na to, Pottere! Když nemůžu já,
tak ani ty! Až by ses divil, co bys tam našel. Ale rychle na to zapomeň,
protože tě nikdy nenechám vstoupit do své mysli! Nikdy. Mysl smrtijeda je
poklad!
Vražedně se zatvářím, ale neuhnu. Oba víme, co to znamená, o co jsme se
právě pokusili. Ale kdo s koho. Není vítěze ani poraženého. Potter se
nehezky usměje. Teda možná hezky, ale já na tom nic hezkého nevidím.
Snaží se tvářit naivně? To mu nesežeru.
Tak schválně, kdo z nás uhne dřív. Já se nehodlám vzdát. A když už jsme u
toho, tak bych mu mohl vysvětlit, jak to tady teď bude chodit.
„Bavíš se, Pottere?“
„Ne víc, než ty, Malfoyi!“
„To jsem rád, protože to, že jsi tady se mnou, má příčinu. Za normálních
okolností bych tě klidně dneska nechal pojít hlady,“ samozřejmě přeháním.
To bych z té pomsty nic neměl. „Ale jsi tady, aby sis mě vyslechl.“
„No… ,“ pořád se na mě dívá. „Poslouchám!“
„Jak se ti líbí tvá komnata?“ začnu ironicky.
„Perfektní. Ale na přístěnek pod schody to nemá!“ Pamatuji si, že Brumbál
cosi kdysi mlel o tom, že Potter ještě předtím, než nastoupil do
Bradavic, bydlel v přístěnku pod schody. Takže to byl dvojsmysl…
samozřejmě, že se mu tam nelíbí. Nic tam nemá.
„A jak ses vyspal?“ ne, že by mě to zajímalo, ale provokovat Pottera mě
baví. Po dnešním dni prožitém se mnou, vlastně už jen po této snídani,
bude Potter muset celý den trávit v tom svém psycho stavu, protože ho
nenechám na pokoji.
„Skvěle, jako dlouho ne!“ opáčí s ledovým klidem.
„To jsem rád, že se ti tam líbí, protože tam budeš teď trávit většinu
času. Jen já dovolím, aby ses mohl potulovat jinde a budeš dělat, co já
budu chtít. Odteď jsi, Potty, v mé moci! Rozumíš? Budeš-li snad proti,
hezky za to zaplatíš! Buď rád, že jsem dnes v tak dobrém rozpoložení a
dovolil jsem ti tuhle snídani. Nebudou všechny dny takové jako dnes. Ale
pro dnešek ti dovolím se po mém domě porozhlédnout, abys věděl, jak to
tady vypadá. V osm večer se ale opět uchýlíš do svého hnízdečka, aby sis
mohl popřemýšlet. Do té doby ti povoluji volný průchod. Ale na nic
nesahej. Nic si nepůjčuj, nic si neprohlížej, pouze máš povoleno se v
těchto prostorách pohybovat. Všechny věci jsou začarovány proti použití,
proti tvým dotykům, takže se ani nemusíš pokoušet. Ale abys viděl, že
nejsem takový nelida, když budeš něco chtít nebo potřebovat, můžeš mě
přijít hezky poprosit a já uvidím, zda ti to povolím. Jak už jsem říkal,
odtud se nedostaneš, takže teď už znáš podmínky. Ne vždy to bude takové.
Každý den se bude konat podle toho, jak já budu chtít. Pokud budu chtít,
aby si celý den trpěl hlady ve své komůrce, tak budeš. Pokud budu chtít,
abys mi dělal sluhu, Pottere, tak budeš. Když budu chtít, aby si mi pouze
celý den dělal společnost, aby si měl volný průchod do všech komnat, aby
sis mohl dělat, co chceš, tak to tak bude, ale jinak ne. Proti tomu
neexistuje odvolání, je ti to jasné? Pokud nebudeš plnit, co já budu
chtít, špatně dopadneš! Hodně špatně! Teď ty jsi mým vězněm, ne já tvým.
Rozumíš mi?!“
Potter na mě stále hledí, nezvedl jsem ani hlas, ale v mém monologu byla
ta hrozba snad jasná, tak proč se mu na obličeji nehne ani sval? A proč
ještě stále neuhnul zrakem? Do myšlenek se mi nedostal, to bych cítil,
stále si je chráním. On mě určitě provokuje. Ale tak snadno mě
nedostaneš, Pottere. Už ne. Tentokrát ne.
„Tak rozumíš mi?!“ zašeptám ještě hrozivěji. Nic. Bouchnu pěstí do stolu
a vytáhnu pomalu hůlku. „Odpověz!“ a namířím s ní na Pottera. Stále nic,
ani náznak strachu. Ničeho, co by dávalo najevo, co teď pociťuje.
„Crucio!“ křiknu a Potter se ze židle svalí na zem. Postavím se nad něj a
zvyšuji intenzitu kouzla. Kdybych se teď viděl v zrcadle, určitě mi z očí
šlehají blesky. Krev v žilách mi vře. Tak tohle ne, Pottříku. Ty budeš
hezky poslouchat a já ti ukážu, kdo je tu pánem a že hněv Malfoye není
to, co bys chtěl každodenně vídat! Kroutí se na zemi a já vidím, jak
trpí. Oči má zavřené a skousnutý dolní ret, aby se mu přes tu jeho
nevymáchanou hubu nedostal jediný skřek. Rukama se drží za břicho a kope
nohama. Já vím, že to bolí. Hodně to bolí. Nejednou jsem měl taky tu
čest, ale od samotného Pána zla. Tuším, že on taky, ale to mě nezajímá.
Ode mě ještě ne, takže teď je řada na mně. Odtáhnu hůlku.
„Tak jaká je odpověď?“
Potter se rozvalí na zem, nehýbe se, prudce oddechuje a přes jeho rty se
vydere hluboké povzdechnutí. První ponížení.
„No? Já stále čekám!“ namířím mu hůlku znovu k hrudi. Dřepnu si a
přiblížím se těsně k jeho obličeji, stále maje hůlku zapíchnutou do jeho
hrudního koše. „Budeš poslušný?“ zdvihnu jedno obočí.
„Ano,“ špitne tiše, sotva ho slyším. Nenechám ho z toho vyváznout tak
lehce.
„Co jsi říkal? Nerozuměl jsem ti!“
„Ano,“ promluví o něco hlasitěji.
„Stále ti nerozumím!“ zasyčím nebezpečně.
„Ano, sakra!“ zařve na mě a mně se samovolně rozšíří rty do úšklebku. To
bychom měli další ponížení.
Vstanu a nechám Pottera poníženě ležet na zemi. Popojdu ke dveřím a
lusknu. Přede mnou se objeví skřítka.
„Pán si přeje?“ zašvitoří nesměle.
„Ukliď stůl, snídaně skončila!“ nařídím ji, naposledy pohlédnu na Pottera
a odejdu pryč. Nemám už na něj náladu. Ať si to tu prohlídne. Pokud na
něj během dne narazím, budu se tvářit svatě, ale teď… naštval mě. Věděl
jsem, že Potter nikdy neuznával autority, ale teď se to bohužel bude
muset naučit a je mi jedno, jak to udělá. Jinak bude dostávat kapky každý
den a nebudu ho šetřit. Mě taky nikdo v Azkabanu nešetřil. A Potter mě
ponížil víc než dost. Zaslouží si to pořádný revanš.



***



Dobré dvě hodiny jsem ho neviděl. Copak. Pottřík si někde líže rány?
Určitě se mě záměrně vyhýbá, aby se mi nemusel podívat do očí. Jeho ego a
hrdost dostaly zabrat a teď to musí prostě rozdejchat.
Sedím ve svém starém pokoji. Našel jsem svůj starý deník. Je to strašné,
co se v něm dočítám. Třeba tohle.

14. 2. 1996

Myslí si o mně, že jsem padouch. No, samozřejmě bych mu to ani
nevyvracel. Brzy se ze mě stane smrtijed. Ale proč musel jít zrovna s tou
krávou Changovou? Viděl jsem je dneska v Prasinkách spolu. Jak vycházeli
z toho trapnýho kafáče, kam se shlukují všechny zamilované páry. Proč
zrovna já musím mít rád kluka?A proč zrovna jeho?

Nebo tohle, to je ještě víc trapné. Kde jsem proboha na to chodil?

20.6. 1996

Proboha, dneska se mi o něm zdálo. Že mě přišel přemluvit, abych se
nestal smrtijedem. Dlouze mě políbil a vyznal se mi z dlouhodobé lásky.
Vím, že už nechodí s Changovou, ale… líbil bych se mu? Přestože mě
nenávidí a já se snažím, aby nepoznal, že ho mám rád. Kdyby se všechno
změnilo, on to nějakým nedopatřením přece jenom zjistil, co by mi řekl?
Opětoval by to? Zřejmě ne, Potter je evidentně na holky.
Bože, už je konec. Zanedlouho zase všichni pojedeme na léto domů.
Neuvidím ho dva měsíce! Dva dlouhé měsíce! A to po mně otec chce, abych
vstoupil do řad smrtijedů. Proč bych to neudělal? Není důvod, abych
nesplnil otcovo přání. Až přijedu domů, budu se muset zpovídat. Možná,
kdyby Harry… nestalo by se to. Ale on… by nikdy neměl zájem. Je lepší ho
nenávidět. Stát se smrtijedem, než se takto trápit.

Proboha, jak jsem kdy mohl napsat něco tak úděsného? Jak jsem mohl být
tak naivní. Tak pitomý a citlivý? Sám za sebe se stydím.

1.8. 1996

Jsem u moře, v naší druhé vile. Jen s matkou. Otec je v Azkabanu. Potter
ho tam poslal. Nebudu vypisovat, co se odehrálo, ale zkrátka se něco
semlelo na ministerstvu a otce zatkli. Byl ihned usvědčen. A já… nic
necítím. Měl bych být naštvaný. Samozřejmě až začne škola, tak se budu
chovat jako pravý Malfoy a budu to muset Potterovi dát sežrat, ale já
opravdu necítím žádnou zášť a nenávist. Chuť pomstít se. Kvůli otci
určitě ne. Nikdy jsme si nebyli blízcí. To jen s matkou. Otec pro mě byl
vždycky jen otec, nikdy táta.
Harry… jak rád bych byl teď s tebou. Jak rád bych ti řekl, že ti to
nevyčítám, ale já nemůžu. Nikdy to nebudu moci říct, protože tohle
Malfoyové nedělají. Zatracená výchova, zatracené jméno!
Pozítří se mám stát smrtijedem. Mám strach.

Naštvaně deník odhazuju na stůl a vstávám. Nemám chuť si ty blbosti dál
číst. Je to tak ponižující. Jak jsem kdy mohl! Měl bych ho spálit. Hned
zítra ho dám Djuky, aby ten deník zničila. Nemůžu žít s takovým odkazem
na minulost!