Je to vzrušující!
Myslím ten okamžik, když se dívám do jejich očí.
Předtím byla smrt rychlá a jednoduchá.
A teď si ji vychutnávám.
Nebude to bolet, šeptám jim lačně.
Vědí, že lžu, ale stejně se upínají k mým slovům.
Tak vzrušující!
Olizuji si rty horkým jazykem.
Je to hra.
A Harry Potter do ní přijal pozvánku .
Může to být vysoce návyková hra.
Ale také vysoce vzrušující!

…….


Denní věštec měl materiál pro svou titulní stranu. A ač to zní podivně -
odmítl uveřejnit fotografie Juliiny hlavy či těla.
A tak se nad článkem objevila znovu ta nazelenalá, znetvořená lebka.
A já se mimovolně otřásl.

Četl jsem to jen zběžně.
Byl to jeden z těch lepších článků. Tedy, myslím to samozřejmě obrazně.
Nelhali.
Protože celý kouzelnický svět byl ochromen tou brutálností. A tak jen
psali. Čistě.

Ohavnost. Nechutnost. Zvrácenost.
Všechno se to ke mně valilo.
Když jsem procházel, ztichli, ale viděl jsem jim to na očích.

„Dostaň ho, Pottere,“ řekl mi Kingsley.
Neodpověděl jsem. Ne verbálně.
Jen jsem přestal chodit spát domů. A snažil se splynout s vrahovou myslí.

Je to takový vyšetřovatelský postup. Možná jsem to někdy viděl v televizi.
Kdybys byl vrah, Harry, říkával jsem si, co bys teď udělal?
Nebylo to těžké takhle přemýšlet.
Protože až se dostanu k Voldemortovi, tak se ze mě vrah skutečně stane.
A nebo až se dostanu k němu.
Jen se připravuji na svůj pozdější život.

Neměli jsme nic, žádnou stopu.
Začali to vyšetřovat bystrozoři, samozřejmě, ale ani Kingsley nepřinesl
do případu nic nového.
Jediné, za co se můžu chytit, je, že je tohle dílo zvrácené.

Poprvé jsem brečel a pak i zvracel.
Ale teď už to tolik nebolí. Přišla nová bolest, která překryla téměř vše.
Fanatická snaha dostat toho šílence do Azkabanu.

Ale kdo by tohle mohl udělat?
Nepochybně někdo ze Smrtijedů – to vlastně také byla další stopa.

Zkoušel jsem si představit Snapea, jak nožem uřezává Julii hlavu.
Neměl bych si vytvořit takový vztah k obětem, jak říkal Neville.

Neville… Dostal se sem vlastně náhodou.
Náhodou… No, to nejspíš ne. Je tady kvůli pomstě.
Nebo to si alespoň myslím já.

Pak jsem si představoval Malfoye, jak svými dlouhými prsty vkládá oční
bulvy do prázdných důlků někomu, kdo konečně předstihl jeho dokonalou
bělost.
Mrtvole.
Zakrvavený mrtvole.

Goyle už byl zatčen a Crabbea jsem si raději nepředstavoval.
On a rozčtvrcený Frankie v jedné místnosti - to už na mě bylo trochu moc.

Vrah musí být rychlý, vysoký a jistým způsobem i šílený. Psychopat.
Napsal jsem to na kus pergamenu. V záhlaví jsem si nevědomky načrtl
škrabošku. Takovou, jakou nosívají Smrtijedi.

Moc mi to sice nepomohlo. Na takový profil vraha spadá totiž naprostá
většina Smrtijedů.
Bylo už dost pozdě a já neměl náladu na přemýšlení.
Poslední viteál stále uniká mým prstům.
A to byla další věc, o které musím přemýšlet.
Možná bych se měl zeptat Hermiony, jak pokročila v hledání.

Hermiona se hodně změnila. Vážně.
Dřív mi dodávala odvahu a energii. Byla vždy odhodlaná okamžitě vstát a
začít něco dělat.
Jo, jenže pak zemřel Ron.
Vím, že bych to neměl říkat takhle, ale trvalo mi dlouho, než jsem se
dokázal naprosto oprostit od silných citů.

Stýská se mi. Po něm i po Siriusovi.
Ale nemohu to už zvrátit.
Jen jednou jsem se vrátil do minulosti. Prostě jsem ukradl McGonagallové
Obraceč času.
Naštěstí to nezjistila. Ale vím, že od té doby už bych se o to nikdy
nepokusil.
Bylo to… zvláštní. A smutné, to ano.
A… tím nejodpornějším způsobem děsivé, nikdy nezapomenu na…
Ne.
Nikdy!
Zavřel jsem oči, když se mi podvědomě zatočila hlava.
Snad jsem už přespříliš unavený.
Bolí to.

A když zemřel Ron, Hermiona trpěla nejspíš víc než já.
Křičela a slzy jí nevysychaly ani během nocí, kdy jsem ji chodíval
utěšovat.
Trvalo to myslím dva měsíce. Pak se stala tak chladnou.
Myslím, že jsem ji párkrát viděl se usmát, ale nejsem si tím jistý.
Já jsem to celou dobu držel v sobě. I teď.
Ani se mi nechce brečet.
Jen se mi chce litovat.
Ne jeho.
Sebe.

Hermiona je taková odtažitá. Vlastně mě to naučila ona.
Myslím, že si lidé také myslí, že jsem odtažitý. A ke všemu apatický.
Ale Hermiona mi rozumí.
Chápe, proč ho chci dostat.

Tedy, doufám, že to chápe.
Už moc nemluví.
Asi jsem zapomněl, jak zní její hlas, protože si ho teď nějak nemůžu
vybavit.

„Ahoj, Harry,“ pokouším se napodobit ten její křehký hlas.
No, zní to trochu směšně.
Každopádně… nevzpomínám si.

Mluví se mnou, jen když začne opakovat ty prázdné věty.
„Harry,“ zoufale na mě visí její pohled, „myslíš, že přežijeme válku?“
A zase a znova. Harry, myslíš, že…?
Znovu. Znovu.

Už jí ani neodpovídám, jen ji pohladím po vlasech.
Ginny je ke mně pak chladná. Nedivím se jí.

Vlastně nemám nikoho, s kým bych mohl řešit tuhle morbidnost.
A já o tom musím mluvit!
Říkal, že mu můžu říct cokoliv.

„Harry, ty jsi ještě tady?“
Vyděsil jsem se, že sem přišla Hermiona.
Ten hlas zněl tak naivně a křehce.
Ale byl to jen Neville.
Po tom, co jsem pokrčil rameny, jen vešel do místnosti a sedl si vedle mě.

Židle zavrzala, když si ji přistrčil blíž.
Chvíli jsme seděli a nic neříkali a mně to tak vyhovovalo.
Cítil jsem, že Neville potřebuje mluvit, ale zoufale jsem si přál, aby
byl zticha.

„Přemýšlel´s o těch vraždách?“ zeptal se nakonec. Já věděl, že se zeptá.
Hloupá otázka, Neville, samozřejmě, že přemýšlel.

„Jasně. Celý den nad tím uvažuju,“ odpověděl jsem mu vlažně.
Tohle nebylo to, co mi chtěl říct.

„Hm,“ odmlčel se, „je to strašné, jak někdo něco takového může udělat.
Nevinným lidem. Já- vlastně ani netuším, kdo by to mohl být. Ty snad ano?“

„Ani ne, Neville. Nejde mi do hlavy, proč si s tím dělá takovou práci,“
začal jsem v jeho přítomnosti uvažovat nahlas.
„Nechápu, proč je prostě nezabil jediným kouzlem. A navíc, když jde
Smrtijedům o bolest, použijí Cruciatus a jiné kletby. Ale tohle? Nechápu,
co tím ten chlap sleduje!“

Chvíli bylo v místnosti ticho. Zdálo se, že Neville přemýšlí nad tím, co
jsem řekl.
„Proč si myslíš, že to dělá muž, Harry?“

Zaznělo to tak náhle a… nebezpečně, až jsem se bolestně napjal a narovnal
v židli.
To snad nemůže Neville myslet vážně.
Žena…
No… vlastně jsem znal jedinou, kterou bych si mohl představit pod maskou
vraha.
Lestrangeová, pravda.

„Nemyslím, že by to byla žena. Bylo tam tolik krve a… byl to šílený
obraz, Neville.“
Neville viděl jen fotografie a ač byly pohyblivé, nikdy nemohly znázornit
tu skutečnou hrůzu, která z místa vraždy sálala tím nejčistším způsobem.

„Jasně, Harry,“ přisvědčil a zvedl se ze židle.
A já měl pocit, že mi neřekl to, kvůli čemu přišel.

Ve dveřích se ještě zastavil a popřál mi dobrou noc.
Před jeho příchodem jsem ještě přemýšlel, že bych šel spát.
Ale teď…

Vím, je to hloupé, ale sestavil jsem si takovou tabulku.
Zdá se, že Hermiona mě toho naučila víc, než jsem si myslel. Tabulku,
neuvěřitelné!

Jen jsem vypsal jména.
Bylo podivné napsat na papír Lucius Malfoy, jako bych se podepisoval.
Jako bych byl on.
Odporná představa.

Hned vedle něj jsem zvěčnil Snapeovo jméno.
Ruka se mi tak třásla hněvem, že jsem i poměrně věrně napodobil jeho
rukopis.

Rozhodl jsem se dělat si čárky u jmen, která by byla schopna vraždit.
Tedy, myslím… vraždit.
Dal jsem patřičný důraz na to slovo, aby znělo přesně tak ohavně, jak
vypadaly mrtvoly.

Vlastně… Třeba to bylo jen povyražení a Smrtijedi už s tím hnusem
přestali.
Nebude už nikdo umučený nebo rozsápaný.
Prostě jen studené a nehybné mrtvoly jako předtím.

Protože Frankie i Julie byli pořád tak nějak živí.
Už jen tím, jak stékala krev po zdech.
Nebo jak se Julie stále dívala.

Proč tohle dělají?
Nikdy si neušpinili ruce ani pověst rychlých, chladných zabijáků.
Kdo asi vystoupil z jednotné řady a projevil své zvrhlé choutky?
Nebo vraždí hromadně?
Přestalo Voldemorta bavit smrtící kouzlení?

Sakra, hlava mě bolí pod náporem toho všeho.
Doufám, že už to brzo skončí.
Že najdeme poslední viteál a já to budu moci ukončit.

Nějaký zvláštním způsobem možná doufám, že nepřežiji.
Nevím, co by se dělo poté.
Teď ještě musím žít, abych zabil Voldemorta a dostal toho šílence.
Ale pak?
Nechci o tom moc přemýšlet.
A už vůbec nechci myslet na to, že Hermiona mi rozumí i v tomhle.
Možná ji mám dokonce raději než Ginny.

Ginny se vlastně stále jen stará.
Jak bylo v práci, Harry? Máš hlad, Harry?
Takové otázky slyším denně, ale až tak mi nevadí. Takhle vlastně
udržujeme nějakou komunikaci.

A pak jsou jiné otázky, co vlastně ani otázky nejsou.
Napustila jsem ti vanu, Harry, jdeš se koupat? Půjdeme už spát, Harry?
Máš mě rád, Harry?
Protože jí na ně neodpovídám a ona už se i přestala ptát.
Jen řekne tím svým sladkým a trochu smutným hláskem: „Máš mě rád, Harry.“

Ale pomáhá Hermioně.
Ano, v tom je dobrá. Hledají všechny dostupné stopy a informace.
Tedy ještě spolu s Nevillem.
Ten je takový tichý a pracovitý. A hlavně vytrvalý. Říkám si, že pomsta
je vážně podivný pocit.
A netuším, jestli i ve mně plane ten impulsivní, horký a nepředvídatelný
plamínek.

Ani jsem si toho nevšiml, ale když jsem pak skládal ten pergamen, zděsil
jsem se.
Hned za jmény některých Smrtijedů byla načmárána jména i Hermiony, Ginny
a Nevilla.

Byl jsem v šoku a nechápal jsem, jak to že jsem si to neuvědomil.
Ještě několik vteřin jsem němě zíral na pergamen.

Jsem asi skutečně blázen, když jsem tam jejich jména ponechal.
Říkal, že mám věřit jen sobě.
A tentokrát jsem se rozhodl věřit jeho hlasu.
A sobě.