„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe: …smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ (Ernest Hemingway: motto ke knize Komu zvoní hrana) Vítr skučel v korunách stromů. Z nebe, v hustých provazcích, padal déšť… Sem tam oblohu proťal klikatý blesk, ale on to nevnímal. Jen tam stál a nechával se omývat studeným dešťovými kapkami. Tiše… Bál se cokoliv říct, jen promluvit, i když věděl, že v tomhle hrozném větru, by nic nebylo slyšet. Stál a pozoroval ten bílý, lesknoucí se mramor před sebou; zlatá písmena, která se v noční temnotě ztrácela, ale on je přesto vnímal. Každé písmeno, každou čárku, každičký detail… Jako kdyby ho ten detail právě upozorňoval na důležité střípky jeho minulosti, jeho života, jeho světa… Kdyby nebyl takový tvrdohlavec, kdyby poslouchal lidi ve svém okolí, možná kdyby ho poslouchali oni jeho… Kdyby… hloupé slovo, které má ještě hloupější význam. Ale jaký význam vlastně má? On si jej vysvětloval pouze jediným slovem… naděje. Ale on tu naději dát nedokázal. Měl ji, ale nevyužil ji, protože se- Nevěděl, jak to říct, tohle slovo ho strašilo v jeho nejhorších nočních můrách. Obyčejné slovo, pro něj však bolestivé. Věděl ho, ale nechtěl to říct. Proč? Protože se bál… strach… tohle slovo ho honilo v těch nejhorších nočních můrách, které kdy mohl zažít. Už od narození mu bylo předurčeno bát se, byl statečný, ale… Jaké ale? Žádné ale není! Bál se i teď se bojí… Teď, právě v tuhle chvíli je na čase to ALE použít… ALE už se bát nesmí!!! A taky že nebude! Je načase být tvrdý a neústupný. Už to nebude ten chlapec, který je má zachránit. Chlapec, který zůstal naživu, aby zabránil tomu největšímu zlu se rozrůst. Teď už to bude Ten, jenž se bude mstít… Vzal mu vše. Rodinu, přátele, lásku… Kousek po kousku, mu to největší zlo na světě ničilo jeho život. Ale teď si slíbil, že to bude on, kdo bude ničit. Kousek po kousku, nitku po nitce. Už od samotných základů… V kapse svého už tak dost promočeného hábitu nahmatal jednu malou, přesto pro něj důležitou věc. Pro někoho na první pohled obyčejná věc; pro něj měla nevyčíslitelnou cenu … Tohle byla naděje. Naděje na lepší život… Věděl, že by to neměl dělat, ale taky věděl, že nemůže jen tak nečině přihlížet té smrti kolem něho. Sám na to už nestačil. Bylo na čase zasáhnout samotné základy. Zajistí lepší budoucnost zlo už nebude a nebude ani on… To věděl, ale byl ochoten se s tím smířit. Přijme to, za jakoukoli cenu, i když on bude tou obětí. Teď už se nebál. Věděl, že je zase jednou potká. Mírně se usmál a i když stále pršelo, svou hlavu zvedl k tmavému zamračenému nebi. Poté se pomalým krokem vydal do míst, které mu bylo šest let domovem, ochranou a útočištěm. Místo, které však právě teď však zelo prázdnotou… Uplynuly tři měsíce od doby, kdy zemřel ten největší kouzelník, co kdy žil… Tři dlouhé měsíce od smrti Albuse Brumbále, tři měsíce, kdy svou vládu nastolil lord Voldemort, tři měsíce, které mu změnily život., tři měsíce, které změní za každou cenu… Kouzelnické společenství začalo skomírat. Voldemort a jeho Smrtijedi začali vyvražďovat jednu kouzelnickou rodinu za druhou. Kdo se k němu nepřidal, zemřel. Kouzelníci byli slabí, neměli už síly k dalšímu boji a navíc tady nebyl nikdo, kdo by je sjednotil tak jako Brumbál. Lidé se báli a utíkali. Nezbyla žádná naděje, ani v něm. Chlapec, který přežil… Hloupá přezdívka, kterou nesnášel. Blížil se k Hlavní bráně. Bradavický hrad se tyčil do výše, přesto už to nebylo to místo, které znal ze svých školních let. Jako kdyby za ty tři měsíce neskutečně zestárlo. Se smrtí Albuse Brumbála začaly umírat i Bradavice. Zastavil se. Ne proto, aby vzpomínal na staré časy, ale proto že zahlédl něco zvláštního. Po chvilce zaostřování okamžitě poznal, co to je. Jeho směrem se začala blížit skupinka lidí v černých hábitech. Smrtijedi... „Říkám vám, bude tady,“ ozval se tajemný hlas. „Jak to víš?“ zeptal se ženský hlas. „Kam jinam by šel? Už nikoho nemá…“ Skupinka čtyř lidí se zastavila uprostřed Vstupní síně. Vevnitř to zelo prázdnotou. Většina obrazů zmizela ze stěn, některé portréty v klidu vyspávaly ve svých rámech naprosto nevzrušeni nynější návštěvou. Bylo jim to jedno… Čtyři postavy se zastavily a začaly se rozhlížet okolo. Jako první si kápi sundala žena, s dlouhými havraními vlasy. V jejich očích, hlubokých jak nejtemnější noc se zračilo opovržení a moc. Opovržení nad všemi nečistými a moc, kterou díky svému pánovi měla na dosah. Ale jen jeden střípek ji chyběl k tomu, aby byla absolutně spokojená. Dopadnout Harryho Pottera a splnit tak pánovu vůli. Tohle ji zajistí uznání a okruh jeho nejbližších. Už jednou se ji Pottera podařilo chytnout, ale neměli štěstí. Bylo to několik dní po smrti Brumbála. Fénixův Řád měl ještě dostatek sil a podařilo se jim Pottera získat zpět. Nikdy nezapomene na zuřivost svého pána. Nepatrně si projela přes obličej, na kterém měla velkou jizvu, táhnoucí se od pravé lícní kosti až k bradě. „Jak ho najdeme?“ zabručela otráveně. Vůbec ji to tady nebavilo. Považovala za naprosto nesmyslné, že se Potter skrývá zrovna tady, v Bradavicích. „Tak co, Snape, kde ho najdeme?“ zeptala se žena zostra a pohrdavě pohlédla na muže vedle sebe. Oslovený muž si taky sundal kápi. Delší mastné vlasy mu spadaly do obličeje a černé oči nenávistně probodávaly ženu. Nesnášel ji. Tahle nenávist trvala už pěkně dlouho. Myslela si, že je něco víc, že mu může rozkazovat a to bylo právě to, co na ni nesnášel. Bellatrix Lestrangová byla jedna z mála lidí, kterými opravdu opovrhoval. Ale teď byli na stejné lodi a měli za úkol najít Pottera za každou cenu. Jinak tu cenu poznají na vlastní kůži. I další dva muži si sundali kápi. Jeden z nich byl vysoký a poměrně urostlý. Krátké hnědé vlasy měl slepené vodou a modré oči provrtávali každičkou píď nejbližšího okolí. Naprosto ignoroval rodící se hádku. Druhý však se zájmem pozoroval houstnoucí napětí. Věděl, že výměny názorů těch dvou jsou zajímavým zpestřením, ale dnes neměl zapotřebí je uklidňovat. Neměli čas a navíc bylo spousty práce. Byl vyššího vzrůstu a pod nosem schovával pečlivě opracovaný knírek. „Nemáme čas na hádky,“ zabručel vztekle. „Dej pokoj, Macnaire… Jen chci vědět, kdy nám tady pan dokonalý,“ přitom sjela společníka od hlavy až k patě, „najde toho slavného Pottera. Už se za ním taháme třetí den a ještě jsme ho pořád nenašli.“ „Kdyby si mě nechala pracovat, našel bych ho.“ „No, jistě… Dávej si bacha, aby ti nerozbila tvůj ciferník,“ vyjela na něj vztekle. Snape se jenom ušklíbnul a odvrátil zrak. „Je tady…“ řekl šeptem okamžik na to. Všichni tři k němu okamžitě přistoupili. I oni si právě všimli zablácených stop na zemi, které vedly k Velké síni. Všichni čtyři vkročili naráz dovnitř. Síň byla pustá a tichá. Každým koutem prostupovalo nepříjemný chlad a ticho, které by se dalo krájet. Ze všech stran na ně dýchala nějaká zvláštní moc a atmosféra. Jako kdyby si staletí mohutného hradu ozývala jenom v téhle části. Všechna zloba na nevítané návštěvníky smrti se odrážela od mohutných bradavických stěn a dýchali na ně svou hrůzu. Instinktivně všichni čtyři sklopili hůlky, jako by se báli. „Co se to děje?“ vyjekl zděšeně hnědovlasý muž. Najednou dostal obrovský strach. Celé jeho tělo se roztřáslo jako osika, nohy mu zdřevěněly, mozek odmítal jakoukoli práci. Smrtijed plný odvahy, se teď bál víc než malé dítě. Okolní svět kolem něj začal mizet. Vše se ztratilo ve změti šedé a černé barvy. Jediné co dokázal rozeznat, byl rudý paprsek, který ho zasáhnul přímo doprostřed hrudi. Pak už nebylo nic… Jenom tma. Ostatní Smrtijedi se otočili a okamžitě zaujali bojové pozice. Ale na místě, odkud paprsek vyletěl, už nebylo nic. Všichni tři se jako ostříži rozhlíželi dokola. Napětí se neustále zvyšovalo, každý kousek jejich naděje odpadával a mizel v nenávratu. I oni se začali bát. A nebylo to bezdůvodně. Další koho zasáhl paprsek byl Macnair. I on byl nepřipraven a nezaregistroval blížící se kouzlo. Jediný zásah a už zbyli poslední dva soupeři. „Co to k sakru je?“ zašeptala Bella Severusovi, který jako ostříž hlídal svou levou stranu. „Potter,“ procedil skrze zaťaté zuby. „Ale…“ „Neviditelný plášť,“ odsekl naštvaně a přitom se na Bellu ani jednou nepodíval. Nemohl dovolit, aby nad ním tenhle usmrkanec vyhrál. Ta se samolibě usmála. „Takže si chceš hrát chlapečku?“ křikla do síně. Nic se však neozvalo. „Speculabilis!“ křikla a namířila do míst, kde před chvílí slyšela podivný šramot. Kouzlo se však vpilo do zdi. Bella to však nevzdávala. Opakovala své kouzla stále dokola. I Severus okamžitě pochopil její záměr a začal užívat stejné kouzlo. „Speculabilis!“ křikli oba svorně. V tu chvíli se ozvalo jakási dutá rána. „To je on!“ zakřičela Bella. Oba poznali Pottera. Kouzlo se otřelo o kus jeho pláště, takže ho oba návštěvníci právě zahlédli. Kouzlo však vydrželo na okamžik. Přesto se vydali k místu, kde ho viděli. Kouzlo bylo totiž tak silné, že se musel minimálně upadnout do bezvědomí. Takovou slast jako právě teď, necítila snad nikdy v životě. Konečně! Chytla ho a zaslouží se ji významného místa v řadách Pána Zla. Bude jeho nejvěrnější a nejoddanější – ta, která mu přinesla Pottera. Sice měla velkou chuť vykřiknout smrtící kletbu, ale věděla, že by mohla být potrestána i ona. Tou cenou nejvyšší. Sám Pán by na ni smrtící kletbu použil. Harry ležel pod pláštěm a ztěžka oddychoval. Kouzlo ho zasáhlo přímo doprostřed hrudi a musela mu přitom polámat minimálně čtyři žebra. Každé další nadechnutí pro něj bylo obtížnější. Nepatrně se otřásl a snažil se postavit. Hůlku nahmatal vedle sebe a pomalu se začal stavět na nohy, ale nešlo to. Celé tělo ho podivně pálilo a bolelo, nohy vypověděly veškerou službu. Křečovitě sevřel hůlku a čekal na to, co přijde. Moc dobře viděl Bellu, která se začala blížit k místu, kde ležel. Prozkoumávala zemi píď po pídi, kousek po kousku. Už byla blízko něj, přesto ho pořád nemohla najít. Začal panikařit. Veškerá jeho odvaha se ztrácela, odplouvala do míst, odkud nebylo návratu. Tak to aspoň cítil. Celé jeho tělo zamořil pocit viny a zrady. Takže jim přece jenom nepomůže. „Ale ty to můžeš udělat!“ ozval se jeho vtíravý hlas. No jistě. Na co čeká! V kapse hábitu nahmatal malou věc zavěšenou na tenkém stříbrném řetízku. Okamžitě si jej zavěsil na krk. Pevně ho uchopil. Teď se změní vše. Nebude zlo, jen dobro. To si slíbil a to také musí dokázat. Opatrně se ho dotknul, jako kdyby se bál. Ale pak ho přeci jen něco přimělo chytit to pevněji. Jeden pohyb a vše bude pryč. Chytil za malinkou kličku k otáčení. Ale ve chvíli, kdy začal otáčet, uviděl něco naprosto jiného než chtěl. Místo dávného místa, uviděl modrý paprsek, který se k němu řítil. Poslední, co vnímal, byl zděšený ženský výkřik a změť podivné žluté barvy. Obraceč času ho přenesl do minulosti – minulosti před třemi měsíci, tak jak si přál Ale bylo to opravdu tak, jak si myslel?