Procházím chodbou do obývacího pokoje. Venku je krásně, sednu si na verandu a budu si něco číst, poslouchat nárazy vln na útesy a užívat si své svrchovanosti nad Potterem. Na konci chodby se něco hne. Potter! Sedí zase s překříženýma nohama a ruce má v tak nepřirozené poloze. Zase ta jeho jóga? No samozřejmě, je naštvaný, hrozně naštvaný! Musí to nějak vykompenzovat. Zase se mi chce smát. Co by se stalo, kdybych mu to zakázal? Vypěnil by? To by byla melodie pro mé uši. Všechen vztek by se v něm nakumuloval a pak by přetekl na povrch a nemohl by se uklidnit žádnou gymnastikou nebo co to vlastně má být. Vrhnu na něj škodolibý pohled, okem se na mě podívá, ale jinak na sobě nedá nic znát. Ale však já tuším, co se ti honí v té tvé palici, Pottere! Dneska je vážně krásně. Uff. Nadechnu se čerstvého vzduchu. Rozložím noviny. Tak copak nového nám zase napsal Denní věštec? Tajná mise Harryho Pottera. No, to je ono. Chytli se. Jsem bůh. Dobrý den, říkejte mi pane Bože, protože jsem přelstil celou eskortu bystrozorů, celé ministerstvo kouzel a dokonce i Denního věštec. Tak copak si zase vymysleli? Začtu se do několika prvních řádků se spokojeným výrazem na tváři. ...ministr kouzel přiznal, že Harry Potter je na tajné misi. Před několika dny oznámil, že musel jeden z nejúspěšnějších bystrozorů opustit tuto zemi a působiště na neurčitou dobu, jelikož jisté okolnosti a náhody dovedly Harryho Pottera na stopu hledaného smrtijeda Draca Malfoye. Podle nepřesných informací by se syn Luciuse Malfoye měl skrývat někde ve Spojených státech amerických…Údajně se nevrátil do služeb Temného pána, který o sobě již nějakou dobu nedal znát…více informací a interview s ministrem kouzel na str. 5… Kdyby mě tak teď viděl otec. Byl by na mě hrdý a matka jistě taky. Ani samotný Snape by nade mnou nemohl ani nakrčit nos. Jsem prostě dokonalý intrikán a vlastně… jsem celý dokonalý, ve všem. Pochybuje snad někdo o tom? Po hodině listování v novinách mě to přestává bavit. Mračna se nějak zatáhla. Vypadá to, že bude zřejmě pršet. Jdu raději dovnitř. Podívám se, co dělá Potter. Tak v obývacím pokoji není. Jdu se kouknout do kuchyně, i když jsem mu nedovolil si sám brát jídlo, na druhou stranu jsem mu to zase ani nezakázal, klidně tam může být. Definitivně vylučuji jeho pokoj, teda jeho rádoby celu, pochybuju, že by se uchýlil na zbytek dne tam, když tam bude trávit většinu svého času do budoucna. V kuchyni není. Na chodbě jsem ho nepotkal, v koupelně není, v salónku není, v komoře, ve vstupním sále, v pokoji od rodičů. Není nikde. Jako by se vypařil. No to snad ne! Nepovedlo se mu mě nějak přelstít, že ne? Načež mi na mysl vyvstane další možnost. Ale to… Proč ne? Je to bystrozor a jak znám Pottera, hodně zvědavý bystrozor. Ale to je nehorázné! To je drzost… hrabat se v mých věcech! To nedovolím! Proboha…to ne…ne, jen ať ho nenajde, ne! Rychle zrychlím do běhu a utíkám skrze celý dům až do patra do mého pokoje. Nezbývá už žádné jiné místo, kde by se mohl Potter schovat. Může být jedině tam. Může být tam a může si… rozrazím dveře a zkoprním… může si číst můj deník! Já idiot! Že jsem ho dávno nezničil! Proboha. Potter dřepí skloněný za mým starým stolem a hledí na něco na zemi. Srdce mi buší jako splašené. Náhle se na mě podívá a něco v jeho pohledu se změní. Jako by mě snad litoval. Sakra, ty mě nemáš proč litovat, ty Vyvolený pitomče, ty ne! Proč se tak na mě dívá? Přistoupím blíž a vidím jej… v černém vázání… můj deník! Díval se do něj! Četl ho. Třepou se mi ruce a nejsem s to nic říct. Jediným mým štěstím v neštěstí je to, že když jsem deník odhodil, dopadl na zem rozevřený na stránce, kde byl poslední zápis a jen na jedné straně z dvojstrany, jen do půl stránky. A Potter se nemůže ničeho bez mého svolení dotýkat. Pojistil jsem si to kouzly, čili si mohl přečíst jen něco, těch pár řádků. Nebylo tam nic. Až na… Odi et amo, Pottere…nenávidím tě a miluji! Kdy mě napadlo tak blbě zakončit zápis celého deníku? Odstrčím jej a ze země rychle sbírám rozevřený deník. Mávnu hůlkou a jediným kouzlem jsem ho spálil. Už nikdy nebude páchat žádné zlo. Naprosto zděšeně pohlédnu do těch zelených očí, které se teď nějak rozzářily. Nebo se mi to zdá? Vsugerovávám si to? Polehčuji okolnosti? Nic neříká. Ale já cítím, jak je v rozpacích a já zase pro změnu rudnu… nejen studem, ale taky vzteky. Pokořil mě. Zase se mu podařilo mě ponížit. Jak si to mohl dovolit? Tohle jsou osobní věci! Jak jen mohl. On, Potter! Věčný samaritán a zachránce světa. Vždy chrabrý a spravedlivý. On, který nikdy neprovedl nic nečestného! „Tak co,“ zavrčím, „pobavil ses hodně? Jo? Jsi šťastný, že si mě zase ponížil?“ „Ale já,“ brání se chabě Potter, ale nenechám ho domluvit. „Jak sis to mohl dovolit,“ zasyčel jsem, „strkat nos do osobní záležitostí. Jak sis mohl dovolit číst něco, co ti nepatřilo?“ „Patřilo…“ šeptá vylekaně. „Nepatřilo!“ zařval jsem, až se leknul. „Nikdy sis ta slova neměl číst! Nikdy jsi neměl nic takového vědět, ale je pravda, že to, že tě nenávidím, víš už dlouho… Novinka, Pottere,“ zašeptám ztrápeně, „Malfoy dokonce uměl i milovat. Slyšíš to příčestí minulé? Uměl! Už neumí! Zase o mně víš něco, co mě může dokonale ponížit. Tak sakra jsi konečně spokojený? Jsi?“ Zvýšil jsem ještě víc hlas. Slyším, jak na okapy zvenčí dopadá několik těžkých kapek. Obloha byla ještě temnější než před chvílí. Jako by se naladila na stejnou vlnu jako já. „Tak sakra odpověz!“ popadl jsem ho za límec a přitlačil násilím ke stěně a nahnul se nebezpečně k němu. „Tak povídej! Vysměj se mi! Dělej! Na co čekáš?!“ „Pusť mě, to bolí,“ zazní jako nějaká ublížená manželka. Co je? Tohle by Potter přece nikdy neřekl. Raději by si ukousnul jazyk, než by dal na vědomí, že ho něco bolí. A ke všemu, když mu tu bolest způsobuji já! „To je mi jedno. Já nejsem jako ty! Já tě nepustím. Proč bych to dělal? Proč?“ začal jsem hysterčit. Tohle se mi nepodobá! Tak dokonale rozladěný jsem snad nikdy nebyl. Tohle nejsem já! Já jsem Malfoy, ne žádná uječená harpyje. Sakra… musím se uklidnit.Ale když ono to nejde! Úplně jsem odbočil od tématu. Potter chtěl jen uvolnit ze sevření, ale já mluvil o jiné svobodě… „Nepustím,“ zachraptím znovu tvrdě a přimhouřím oči. „Nejsem hrdina Potter, který musí za každých okolností zachránit svět. Nevím, proč si mě z toho vězení pustil, Pottere, ale to je tvá chyba, měl si uvažovat nad následky!“ „Myslel jsem si, že jsi přece jenom jiný,“ zašeptal sotva slyšitelně a mně z toho až naskočila husí kůže. „Cože? Co sis jako myslel? Ano, jiný! Buzerant Malfoy přece nemůže být tak zlý, že? Přece mě miloval! Musí mít v jádru dobré srdce a všechno to byla jen propaganda! Pottere, je mi z tebe zle. Copak sis myslel, že… že… tys to bral vážně?“ „Tys to řekl vážně, měl jsi v sobě Veritasérum!“ „Sakra Pottere! A co s tím jako teď hodláš dělat? Co čekáš? Že ti skočím do náruče a rozpláču se jako malá holka? Že po tobě stále toužím a že z toho nemůžu spát? Myslel sis, že skutečnost, že ses mi líbil, představuje mou nevinu? Že už budu hezky hodný teplý hošánek se štěňátkem v ruce a s lízátkem v puse? Že budu plést bačkory a chovat kočky? To sis myslel? Furt jsem to já, Pottere! Pořád jsem to já! Malfoy! Draco Malfoy! Smrtijed, přisluhovač Pána zla. Syn jednoho z nejvěrnějších smrtijedů, který teď hnije v Azkabanu. Mučil jsem lidi! Zabíjel jsem lidi! Jsem zrádce a padouch!“ „Nejsi,“ unikne tiše z jeho úst. To jako myslí fakt vážně? „Proboha, vzpamatuj se, idiote!“ znovu zvýším hlas a mnohem víc, než předtím. Jsem plný vzteku a už to v sobě nedokážu dusit. „Nesnáším tě! Zaplatíš za všechno, co jsem byl kvůli tobě nucen snášet! Snad si nečekal, že jsem si tě sem přitáhnul jen proto, abych tě mohl ohnout v pase a pořádně si zašpásovat! Copak, copak, Pottere! No snad by se ti to nelíbilo? Vzrušuje tě to? Chtěl bys mě? Proto si mě pustil? Tajně o mně sníš?“ „Nemluv nesmysly!“ odsekne podrážděně ten nebelvírský hrdina. „No samozřejmě, zapírat, zapírat, zapírat! Nezapomínej, že s tím už nějaké zkušenosti mám!“ vysměju se mu. Samozřejmě to nemyslím vážně, ale musím obrátit kartu proti němu. Nesmíme teď mluvit o mně. „Tak co bys rád, co? Možná, že ti tvé tužby v rámci posledního přání jednou splním!“ rozesměju se posměšně. Začínám si to vyloženě užívat. Potter rudne ve tváři a rozklepala se mu kolena. No vážně! Nekecám. Třepe se.. „Nech toho, Malfoyi!“ „Čeho? To tys mě pustil z vězení, kvůli tobě se tohle všechno děje. Nechceš za to odměnu, Harrýsku?“ „Nechovej se jako pitomec, Malfoyi!“ opáčí jízlivě a snaží se vykroutit ze sevření, ale na to ho držím dost pevně. Už žádný pohled z očí do očí skrze brýle. Je to takový nový pocit. Dívat se mu přímo do očí. „Kdo z nás se tu choval jako pitomec, co Harry? No já jsem to rozhodně nebyl!“ Vážně jsem mu řekl Harry? Chyba! „Pusť mě!“ „Ne! Chci ti dokázat, že tvá dobrosrdečnost ti byla na houby! Že si vsadil na špatného koně!“ Přitlačil jsem ho ještě víc ke zdi a v návalu vzteku jsem se horoucně přitisknul na něj. Moje rty doputovaly k jeho a skrze jeho pootevřená ústa jsem se dobyvačně dostal až k jeho zvědavému jazyku, který se hned připojil do hry. Cože se? Připojil? Tohle..on… on mi… ne, proboha. Dost! Co to dělám?! Dost! Prudce se od něj odtrhnu a pustím ho. Neudrží rovnováhu a podél zdi se sesune k zemi. Povýšeně na něj v výšky hledím, v očích mám opovržení. „Jsi hnusnej, Pottere!“ Rádoby klidným rázným krokem vycházím z místnosti a třísknu za sebou dveřmi. Ihned na to vlezu do vedlejšího pokoje a rychle za sebou zavřu. Postavím se ke zdi a moje ruka automaticky doputuje k mým rtům. Srdce mi tluče jako zběsilé. Proboha! Co jsem to udělal? Ten kretén mě vyprovokoval! Já se jím opět nechal vyprovokovat! Taková zbytečná aféra, taková trapná scéna! Taková komedie! Tohle bylo zbytečné. Ať chci nebo ne, stále se musím vracet k tomu polibku. On, Potter, mě líbal. Vracel mi to. Když jsem se s ním spojil v tom polibku, necítil znechucení, nesnažil se odtrhnout, ale prostě a jednoduše se ke mně přidal a líbal mě! Potter je blázen! Zase nějaká jeho taktika jak mě dostat! Nenávidím ho! Nesnáším ho! Ne, ty nevyhraješ, Pottere! Nade mnou ne! Už nikdy! Sakra, jak jsem mohl takhle zpanikařit? Jak jsem mohl takhle vybuchnout? Tohle… bylo špatné! Venku zahřmělo a naráz se spustil prudký liják. *** Po zbytek dne jsme se vzájemně vyhýbali. Nestál jsem o to ho vidět a on zřejmě nestál o to samé. Nejraději bych ho vykuchal. Ne, hezky bych mu pořezal kůži na celém těle. Hezky malými řeznými rankami po celém těle. Pak do nich nasypal sůl a polil je lihem. Pak bych mu vytrhal řasy, obočí a vlasy. Všechny hezky chloupek po chloupku. Naložil ho do tekuté lávy. Implantoval mu pod kůži drobný rozpálený písek Vytrhal všechny zuby nebo ještě lépe, vybil je kladívkem. Každý zvlášť a dost bolestivě. Vytrhal všechny nehty na rukou i na nohou a strčil je namazané medem do vosího hnízda. Ano, tohle všechno bych rád udělal, ale všechno by to bylo moc rychlé. Sice bolestivé a účinné, ale ne, já si chci Pottera hezky vychutnat. Chci ho zničit, hlavně psychicky, hodinu po hodině, den po dni, týden po týdnu, dokud z toho nezešílí. Dokud se raději sám neodevzdá dobrovolně do spárů samotného Pána zla. Strašně mě děsí, že se za chvíli bude stmívat a v sedm mám naplánovanou večeři. Mám k ní Pottera přizvat? Mám ho zamknout v jeho kutlochu? Sakra, co mám dělat? Když ho zavřu, bude si myslet, že všechno, co jsem řekl, je lež. Že jen zapírám to, že ho snad tajně miluju nebo co. Že se ho bojím a že mám strach z jeho společnosti. To si nesmí myslet. Ale když ho přizvu a on to přijme, bude si zase myslet, že má navrch. Bude si myslet, že jsem do něj po uši zamilovaný a chci ho vidět a chci s ním trávit večeři. Takže… co je teď správné? Co bych měl udělat, abych ho vyvedl z omylu? Z jeho naivních představ o hodném chlapečkovi? Růžovou fakt nezačnu nosit. Přizvu ho a budu ho ignorovat. To bude nejlepší řešení. Ať vidí, že se ho nebojím, ale zároveň, že mi nestojí ani za pohled. Sedmá hodina. Nikdy bych neřekl, že přestanu mít rád číslo sedm, ale teď z něj mám vyloženě hrůzu. Snažím se zachovat klid, ale zase začínám být rozčílený. Začínám litovat, že jsem kdy sem Pottera přenesl. Měl jsem vymyslet nějakou lepší pomstu. Takhle si akorát, jak se říká, seru na hlavu. Jsem na něj moc hodný! Jsem přímo lidumil! Zrovna já! Jestli budu mít na tváři byť jen o jednu vrásku víc, Pottere, tak jsi synem smrti! Jestli mou dokonalou vizáž jen cokoliv poničí, nepřej si mě! *** Chvíli bylo ticho. Zněl jen cinkot stříbrného příboru, když v tom… „Musíme si promluvit!“ Proč ten zatracený Potter prostě jednou neumí držet hubu? „Nemáme o čem mluvit!“ „Ale ano…“ „Ty tady nejsi doma!“ pohrozil jsem mu prstem. „Tak se tu neroztahuj a neříkej mi, co musím nebo nemusím! Když nejsi tázaný, tak raději mlč, jinak budeš hořce litovat!“ „Proč se bojíš?!“ „Čeho se bojím Já se nebojím a nech už těch pitomých keců, Potty, nemáš šanci mě zase vyprovokovat.“ „Já ale nechci…“ „Mlč!“ spřáhnu ho a nenechám domluvit. „Teď,“ dám důraz no ono slovo, „se bude jíst! A pokud si budu chtít nějakým nedopatřením povídat, Pottere, tak budeš první, komu to řeknu, jelikož tu stejně nikdo jiný v okolí několika kilometrů není!“ Pak už ztichnul. Ale stejně jsem celou dobu cítil jeho pohled na svém obličeji, přestože jsem se na něj už ani jednou nepodíval. Když večeře skončila, automaticky jsem mu oznámil, že má jít do svého pokoje. Bylo před osmou hodinou. Nic nenamítal a šel. Následoval jsem ho, a pak za ním bezpečně odmával kouzlem, aby neutekl. Teď si tam jistě bude dělat zase tu svou jógu, aby se uklidnil, ale co mám sakra dělat já?!